Otázky čtenářů
● V jakém vztahu je „duch života“, o němž se mluví v 1. Mojžíšově 2:7, k „duchu“ člověka, o němž se mluví jinde v Bibli?
1. Mojžíšova 2:7 popisuje stvoření prvního člověka Adama takto: „A Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu půdy země, a vdechl do jeho nosu dech života, a člověk se stal živou duší.“ Výstižně se dá říci: Písmo ukazuje, že ‚vdechnutím dechu života do Adama‘ dal Bůh utvořenému tělu životní sílu (čili ducha) a dech neboli dýchání potřebné k udržování života.
Tento závěr lépe oceníme, všimneme-li si nejprve v Bibli některých dalších podrobností o „duchu“.
Hebrejské slovo, které se často překládalo jako „duch“, zní ruach. Může mít řadu odlišných významů v závislosti na tom, jak je použito, a na kontextu. V některých případech označuje ruach například neviditelný pohyb vzduchu, takže se může překládat jako „vítr“. (2. Mojž. 10:13; Zach. 2:6, viz Zach. 2:10, „EP“.) Slova lze rovněž použít na „duchovní“ osobu, neviditelnou bytost, jako je anděl nebo dokonce Bůh. (1. Král. 22:21, 22) A ruach může označovat i Boží neviditelnou účinnou sílu (svatého ducha) jako v Žalmu 104:30, jenž se zmiňuje o „duchu“ čili účinné síle, kterou Jehova Bůh používá při tvoření.
Žalm 104:29 ovšem dokládá jiný význam slova ruach: životní sílu. Čteme: „Odejmeš-li jim [Bože] ducha, skonávají a vracejí se zpět do svého prachu.“ Ano, jak ukazuje tento i mnohé jiné texty, lidé i zvířata mají neosobní životní sílu neboli ducha, která je přítomna v každé živé buňce těla. Bible ukazuje, že bez tohoto oživujícího ducha jsou člověk nebo zvíře mrtvi. — Kaz. 3:19; 9:10; Žalm 146:4.
Máš tudíž v sobě ducha života neboli životní sílu. Jak si ji můžeš udržet? Potřebuješ jíst, pít a odpočívat. Ještě bezprostředněji důležité je ovšem přijímat kyslík, dýchat, protože přestaneš-li dýchat jen na několik minut, zemřeš. Vždyť dýchání je prvořadý viditelný důkaz, že někdo žije, čili že má v sobě ducha života. A tak Bible úzce spojuje, ba dokonce klade vedle sebe „dech“ (hebrejsky nešamá) a „ducha“ (ruach). První Mojžíšova 7:22 říká například o lidech a zvířatech, kteří zahynuli v potopě: „Všechno, co mělo ve svém nose působící dech [nešamá] životní síly [nebo ducha, ruach]. . . zemřelo.“ — Srovnej Izaiáše 42:5; Joba 27:3–5.
Co se tedy stalo, když Bůh stvořil Adama?
Nejprve učinil Jehova lidské tělo. Bylo však bez života mrtvé. Co potřebovalo, aby ožilo a stalo se živou duší? Prosté vdechnutí vzduchu či dechu do mrtvých plic by nestačilo o nic víc, než kdybychom se pokoušeli dávat umělé dýchání mrtvole. Aby nově stvořené tělo ožilo a zůstalo živé, bylo třeba jiskry neboli ducha života a dýchání.
Když tedy 1. Mojžíšova 2:7 říká, že Jehova vdechl do těla „dech života“, musí to v tom případě naznačovat víc než jen dech či vzduch vnikající do plic. Byl to „dech života“. Ano, v jednom okamžiku musel Bůh vybavit Adama „duchem“ neboli jiskrou života a dechem potřebným k udržování života.
Co se ovšem stane, když někdo zemře? Přestane v důsledku toho dýchat. Brzy vymizí z jeho buněk jiskra života neboli životní síla. Pak mu již umělé dýchání nepomůže. Kazatel 12:7 říká: „Potom se prach [jeho těla] vrátí do země právě tak, jak byl, a duch se vrací k pravému Bohu, který jej dal.“
Zde nejde o neviditelnou nesmrtelnou duši, ani o nic jiného, co by doslova vycházelo z těla, putovalo do nebe a tam bylo přijato Bohem. Znamená to prostě, že závisí na Bohu, bude-li zemřelý ještě někdy žít. Jehova je ten, kdo si na něho může vzpomenout a vzkřísit ho — utvořit mu tělo a vložit do něho ducha života.