Vězňova modlitba vyslyšena

Vypráví Isaac V. Espeleta

V ROCE 1945, když americká vojska již vstoupila na Filipíny, byl jsem spolu s 11 druhy zatčen Japonci. Dostali jsme se do malých cel z galvanizovaného kovu, které nebyly o mnoho větší než psí boudy. Ve dne tam bylo nesnesitelné horko a v noci mrazivý chlad.

Všichni moji druhové zemřeli během následujících výslechů. Ačkoli jsem byl intenzívně vyslýchán 45 dnů a třikrát krutě mučen, nepřiznal jsem se ke zločinům, z nichž jsem byl obviněn. Všiml jsem si, že když někdo v mučení doznal vinu, byl ihned zastřelen nebo usmrcen bajonetem. Proto jsem se rozhodl, že zkusím mučení vydržet.

Právě tam, v té maličké cele, jsem se modlil k Jehovovi Bohu a slíbil jsem mu, že jej budu hledat a budu mu sloužit po celý svůj zbývající život, pokud přežiji. Ale než budu vyprávět více o tom, jak jsem hledal Jehovu, chtěl bych vysvětlit, proč jsem byl uvězněn a co mě přimělo k tomu, že jsem dal Jehovovi tento slib.

PŘEDCHÁZEJÍCÍ ŽIVOT A VLIVY, KTERÉ NA MNE PŮSOBILY

Pocházel jsem z katolické rodiny, která žila v městečku Biñan asi 30 kilometrů jižně od Manily. V mládí na mne velmi působil můj dědeček z otcovy strany. Byl zklamán katolickou církví a získal zájem o Bibli. Ukázal mi, jak dobrým zvykem je číst Bibli, a budu mu za to stále vděčný.

Později jsem se stal horlivým čtenářem. Když na Filipínách vypukla druhá světová válka, vypotřebovaly se zásoby anglické literatury. Tehdy jsem jednoho dne narazil na výtisk knihy „Bohatství“, kterou vydala Společnost Strážná věž. Konečně něco ke čtení! Tato kniha obsahovala velmi podnětná poučení.

Obzvlášť mě zaujalo, že Bůh má osobní jméno Jehova. Ověřil jsem si to v Bibli, kterou mi dal dědeček. Ano, bylo to tak. Boží jméno je skutečně Jehova. (2. Mojž. 6:3; Žalm 83:18; 83:19, „KB“) Byla však válka a já jsem nemohl hned pokračovat v získávání dalších poznatků.

Několik let předtím, v roce 1936, jsem se oženil. Za války jsem se musel starat o tři malé děti. K mé světské práci patřilo, že jsem jezdil do jižního Luzonu kupovat stavební a palivové dřevo. V tamějších lesích se schovávali muži, kteří aktivně pracovali proti japonské okupaci. Získali mne, abych pro ně rozšiřoval literaturu, a po dobu války jsem působil v podzemním hnutí jako kurýr.

V roce 1945 mě Japonci začali podezřívat z podzemní činnosti a zatkli mě. Naštěstí jsme předtím rozšířili nebezpečnou literaturu. Ale v hodinách, kdy jsem byl sám v oné malé cele, vracel jsem se v mysli stále k Bohu, o němž jsem předtím četl — k Jehovovi.

Japonci ve skutečnosti neměli žádný důkaz o mé vině. Propustili mě a já jsem se ihned připojil k proamerickému odbojovému hnutí. Potom jsem však trpěl z ruky Američanů, kteří mě podezřívali, že jsem japonským vyzvědačem! Japonská okupace Filipín však skončila a s ní mé vlastenecké nadšení. Na svůj slib Bohu jsem však nezapomněl. Ihned jsem začal hledat Jehovu.

NAŠEL JSEM JEHOVŮV LID

Se svým přítelem z dětství, Pablem Quichilagem, jsem navštěvoval různé církve, ale zdálo se, že žádná z nich nemá to pravé poselství. Pak jsem jednou slyšel, jak někdo káže o Jehovovi. Pozval jsem jej do Biñan, kde jsem bydlel, a řekl jsem mu, aby tam kázal, jak dlouho bude chtít.

V roce 1947 slyšel jeden z nás někoho jiného kázat o Jehovovi. Tentokrát to byl kanadský misionář, Vic White, jeden ze svědků Jehovových. Přišel a promluvil k naší skupině, a já jsem mu měl překládat. Zjistili jsme, že člověk, který předtím u nás kázal, již nepatří ke svědkům Jehovovým, ale byl před válkou vyloučen. Tato informace vyvolala v naší skupince krizi.

Přibližně v té době jsme slyšeli o tom, že v Manile se má konat první poválečný sjezd svědků Jehovových. Účastnil jsem se jej a Vic White mě představil dozorci odbočky, Earlu K. Stewartovi. Potom nám v kanceláři odbočky vysvětlil, co bychom měli udělat, abychom se stali svědky Jehovovými. Znamenalo to ovšem také přijmout křesťanskou odpovědnost a podílet se na kazatelské činnosti. Když jsem se vrátil do Biñan, celá naše skupina se rozešla s oním člověkem, který byl kdysi vyloučen, a rozhodla se, že se spojí se svědky Jehovovými.

ORGANIZUJEME SE JAKO PRAVÍ KŘESŤANÉ

Tehdy se zrodil sbor v Biñan. Bylo však nutné zodpovědět mnoho otázek. Naše skupina se tehdy skládala asi z 15 osob a většina z nich byla pokřtěna vyloučeným člověkem, který nám kázal. Ptali jsme se: „Měli bychom se dát znovu pokřtít?“ Někteří říkali, že ne, protože Bible mluví o tom, že je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“. (Ef. 4:5) Jednou jsme již byli pokřtěni, proč se tedy dát pokřtít znovu? Já jsem však tvrdil, že „jeden křest“ by měl být jistě ve spojení s „jednou vírou“. Protože jsme nyní našli pravou víru, měli bychom se dát znovu pokřtít ve spojení s těmi, kteří ji zastávají. A udělali jsme to.

Potom jsme museli vyřešit otázku kázání. Jak přitom postupovat? Nikdo z nás nevěděl. A tak Pablo Quichilag a já jsme chodili spolu. Před každým domem jsme si hodili mincí Kdo prohrál, měl kázat! Nejsem si jist co jsem říkal, ale Jehova nás jistě v našem nezkušeném úsilí vedl, abychom jej veřejně chválili.

Nakonec k nám byli posláni dva zkušení bratři z bételu, Salvador Liwag a Vic Amores. Ukázali nám jak máme vydávat svědectví a vést shromáždění. Začal jsem se vždy ve čtvrtek účastnit služebního shromáždění ve sboru v Santa Ana v Manile, abych mohl vždy v pátek lépe předkládat týž program naší malé skupině.

MNOHO PRÁCE V JEHOVOVĚ SLUŽBĚ

Když jsme nedávno cestovali na oblastní sjezd, moje manželka najednou řekla: „Jak jsme to dělali?“

„Co jak jsme dělali?“ zeptal jsem se jí.

„Vzpomínáš si, jak celé toto území od Sucat, Muntilunpa, v Rizalu až po Cabuyao v Laguně [asi 40 kilometrů] býval náš obvod?“

V tehdejších letech jsme neměli automobil. Chodívali jsme celé dny, abychom našli lidi, kteří projevili zájem. Někdy jsme si nosili petrolejovou lampu, abychom při ní vedli studium „Strážné věže“ a mohli mít po setmění veřejné shromáždění.

„Teď už bych to nemohla dělat,“ řekla moje manželka.

To je asi pravda, protože nyní trpí osteoartritidou. Ale svého mládí a síly jsme využili v Jehovově službě. V tehdejších letech jsem vstával šest dní v týdnu ve čtyři hodiny ráno, abych se před osmou dostal do práce v Manile. Večer jsem obvykle šel přímo z práce na biblická studia. To někdy znamenalo jít pěšky 16 kilometrů do domu zájemce a 16 kilometrů zase zpět domů. V období dešťů jsem často přicházel domů promočený v jednu hodinu ráno, a za tři hodiny jsem zase vstával, abych šel do práce.

V té době jsem také měl přednost, že jsem mohl předkládat časopis „Strážná věž“ do našeho místního nářečí tagalog. Jak řekla moje manželka: „Jak jsme to dělali?“ To bylo možné jen s Jehovovou pomocí. (Fil. 4:13) Ale je požehnáním mít ‚mnoho práce v Pánově díle‘. — 1. Kor. 15:58.

VYHRADIT JEHOVOVI PRVNÍ MÍSTO

Vyhradit Jehovovi první místo v životě někdy znamená oběti, ale nikdy jsme tím nic neztratili. Náš dům v Biñan po válce byl prakticky chýše. A tak jsme šetřili peníze na lepší dům a nakonec jsme měli 500 pesos (v tehdejší době asi 250 amerických dolarů). Tehdy se však mluvilo o tom, že potřebujeme vhodný sál království. Zdálo se, že jediným člověkem, který měl nějaké peníze, jsem byl já. Proto jsem řekl bratrovi Josemu Navaovi: „Jdi a řekni mé manželce o těch 500 pesos.“ Bez námitek mu peníze dala a postavili jsme za ně pěkný malý sál království.

Ale brzy na to nám Jehova stejně umožnil postavit si dům, a žili jsme v něm pohodlně až do roku 1954, kdy jej tak poškodili termiti, že potřeboval adaptaci. Sotva jsme to naplánovali, bylo zřejmé, že starý sál království už je příliš malý pro náš rozšiřující se sbor. Opět moje manželka vydala bez námitek všechny peníze, které jsme uspořili, a věnovali jsme je na stavbu nového sálu , který jsme tehdy stavěli při hlavní silnici. Ale Jehova nám opět brzy umožnil přebudovat náš vlastní dům. Nikdy jsme nic neztratili tím, že jsme mu vyhradili první místo. — Mat. 6:33.

O několik let později, když jsem měl co dělat se stavbou již třetího sálu království, řekla mi manželka: „Víš, ty máš jednu z nejnákladnějších zálib, o jaké jsem kdy slyšela.“

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Stavění sálů království,“ řekla s úsměvem.

VYCHOVÁVÁME SVÉ DĚTI

Když se nám v roce 1956 narodil náš poslední syn, měli jsme již čtyři chlapce a šest dívek. Když byli malí, vždy jsme s nimi mluvili o biblickém denním textu. Viděli jsme také, jak je nutné mít pravidelné rodinné studium. Též jsme s celou rodinou vycházeli do kazatelské služby. Snažili jsme se ze všech sil vychovávat své děti „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. — Ef. 6:4.

Měli jsme během doby některé těžké problémy. Ale měli jsme také mnoho požehnání! V různých dobách všechny naše děti pracovaly jako průkopníci a sloužily jako zvěstovatelé království plným časem. Moje nejstarší dcera byla několik let v rodině bétel, než se vdala a založila si rodinu. Naše první tři dcery byly mezi prvními zvláštními průkopníky na Filipínách a jedna slouží věrně již mnoho let jako misionářka v Thajsku. Až na jednoho z našich dětí všichni jsou pevní ve víře.

Má druhá nejstarší dcera dostala své první pověření jako zvláštní průkopnice, když jí bylo sedmnáct let. Když opustila domov, aby se ujala této služby, napsala nám dopis, na který si vždy vzpomínám se slzami v očích. Řekla, že mne považovala za nejkrutějšího z otců, když byla mladší. Nyní si uvědomila, že by nikdy nemohla mít tuto podivuhodnou výsadu zvláštní průkopnické služby (která později vedla k tomu, že dostala pověření jako zahraniční misionářka), kdybychom ji nebyli jako rodiče tak pevně vedli ke kázni. Jako křesťanští rodiče bychom tedy neměli připravovat své děti o kázeň. (Přísl. 22:6) Potřebují ji a později to ocení.

RADOST ZE SLUŽEBNÍCH PŘEDNOSTÍ

Ve spojení s Jehovovým lidem jsem měl mnoho předností. Měl jsem například přednost organizovat první sjezdové kafetérie na Filipínách. Po mnoho let jsem měl znamenitou přednost překládat „Strážnou věž“ do svého vlastního nářečí. Přitom jsme mohli pozorovat, jak naše malá patnáctičlenná skupina se rozrostla do jedenácti velkých kvetoucích sborů.

Další přednost mne přivedla do národního nápravného zařízení blízko mého bydliště. I vězňové čas od času píší Společnosti Strážná věž, protože hledají duchovní pomoc. Často dostávám tyto dopisy a od roku 1947 vedu pravidelná biblická studia s chovanci, kteří projevují zájem. Tak během let zaujalo 50 osob postoj pro Jehovu a byli pokřtěni, dokud ještě byli ve vězení. Při jednom oblastním sjezdu jsem se setkal s 23 z nich. Když byli propuštěni, někteří z nich se stali průkopníky a také cestujícími dozorci, a mnozí nyní slouží jako starší.

Jeden člověk, o němž bych byl nikdy neřekl, že jej potkám ve vězení, byl onen vyloučený muž, který mi jako první začal kázat o Jehovovi. Tento muž byl uvězněn na základě obvinění, že spolupracoval s Japonci. (Později byl amnestován a propuštěn.) Když byl ještě ve vězení, pokorně přicházel na shromáždění, která jsem vedl. O mnoho let později, v roce 1975, jsem patřil k právnímu výboru, který řešil jeho žádost o znovupřijetí. A tak se téměř po čtyřiceti letech kdy byl vyloučen, mohl opět volně stýkat s Božím lidem.

Po všechna ta léta mi moje manželka byla skutečně velikou pomocnicí — věrně mě podporovala v Boží službě. Nyní se oba můžeme ohlédnout zpět na více než tři desetiletí služby Jehovovi. Hledal jsem jej a nalezl, a plním slib, který jsem dal před léty v japonském vězeňském táboře. Jak jsem vděčný, že jsem nalezl Jehovu Boha v produktivních letech svého života a že jsem je mohl strávit v jeho službě!