Valdenští — kacíři, nebo lidé, kteří hledali pravdu?
DOBA? 12. století n. l. — 200 let před Viklefem a Husem a 300 let před Lutherem. Místo? Jižní Francie a její i severoitalská alpská údolí. Situace? Prostí lidé žijí v chudobě a jsou záměrně udržováni v nevědomosti bohatou a často rozmařilou třídou kněžstva. V celé Evropě svrchovaně vládne římskokatolická církev, mocná, bohatá a světská.
Na tomto pozadí se jako příkrý protiklad objevuje skupina lidí. Věří, že Bible je Boží slovo, a snaží se žít podle jejích spravedlivých zásad. Chodí ve dvojicích po horách a dolinách, kážou a učí všem pravdám, které se jim podařilo odhalit čtením těch částí Písem, jež jsou jim dostupné v jejich jazyce. Za to jsou štváni jako kacíři a mnozí platí životem. Kdo to je?
Ve Francii prosluli jako Vaudois. Jejich katoličtí pronásledovatelé je latinsky nazývali Valdenses, z čehož je odvozeno české slovo valdenští.
PŘEDCHŮDCI
Katoličtí a protestantští historici se rozcházejí v názorech o původu valdenských. První by chtěli, abychom věřili, že to, co označují jako „kacířskou sektou“ valdenských, bylo ojedinělým jevem, který náhle vyvstal na konci 12. století pod vedením jistého Francouze z Lyonu, který se jmenoval Valdes nebo Waldo. Mnozí protestanté naopak tvrdí, že valdenští byli článkem nepřerušeného řetězu opozice od doby císaře Konstantina (4. stol. n. l.) po protestantské reformátory 16. století. Tito protestanté soudí, že jméno valdenských je odvozeno z latinského slova vallis značícího „údolí“ a vztahuje se ke skutečnosti, že tito lidé, soustavně štvaní jako kacíři, museli hledat útočiště v alpských údolích, jak ve Francii, tak v Itálii.
Katoličtí historici tento protestantský výklad samozřejmě zavrhují jako nehistorický. Když katolická církev tvrdí, že valdenští vtrhli na scénu středověkých dějin s Valdesem čili Waldem, opomíjí ovšem nespornou dějinnou skutečnost, že předtím, než Waldo začal koncem 70. let 12. století kázat, vystoupilo už mnoho jiných odštěpenců. Zdá se, že Waldo a jeho přívrženci se stali střediskem, kolem něhož se soustředily podobné skupiny odštěpenců, z nichž některé existovaly už delší dobu.
Katolická církev by si přála, abychom zapomněli, že semena nespokojenosti klíčila uvnitř ní samotné už mnoho let před Waldem. Například biskup Agobard z Lyonu ve Francii (779–840 n. l.) silně vystupoval proti uctívání obrazů, proti kostelům zasvěceným svatým a proti církevním obřadům, jež nebyly v souladu se Svatými Písmy.
Na druhé straně Alp zaujal v italském Turíně podobné stanovisko Agobardův součastník biskup Klaudius. Zavrhoval modlitby ke svatým, uctívání ostatků a kříže a všeobecně odmítal církevní tradici, protože stojí proti Písmu. Klaudius Turinský byl nazván „první protestantský reformátor“. Zemřel někdy mezi léty 827 a 839 n. l.
V 11. století arciděkan Bérenger neboli Berengarius z francouzského Tours, údajně jeden z nejvlivnějších teologů své doby, odporoval dogmatu o transsubstanciaci a trval na tom, že chléb a víno používané na památku Kristovy smrti jsou symbolem a neproměňují se zázračně v tělo a krev Kristovu. Držel se také toho, že Bible převyšuje tradici. Bérenger byl v roce 1050 exkomunikován jako kacíř.
Velmi záhy ve 12. století vyvstávají ve Francii dva muži jako přední opozičních. Byli to Petr z Bruis a Jindřich z Lausanne. První se stal ve zralém věku knězem v jihovýchodních francouzských Alpách. Brzy se však kněžství vzdal, protože nesouhlasil s církví v tak důležitých naukách, jako je křtění nemluvňat, transsubstanciace, modlitby za mrtvé, uctívání kříže a potřeba církevních budov. Byl vykázán z jihoalpských diecézí a kázal přímo lidu po celé jižní Francii a získával mnoho učedníků. Nakonec byl roku 1140 upálen na hranici v St. Gilles u Arles.
V díle Petra z Bruis pokračoval Jindřich z Lausanne, zvaný také Jindřich z Cluny. Byl to mnich, který již v roce 1101 začal směle mluvit proti církevním obřadům, zkaženosti kněžstva své doby a systému náboženské hierarchie. Trval na tom, že jediným měřítkem víry a uctívání je Bible. Jindřich z Lausanne začal kázat v Le Mans v západní Francii. Když byl odtud vypuzen, pokračoval v misionářském díle po celé jižní Francii a časem se setkal s Petrem z Bruis. V roce 1148 byl zatčen a uvržen na doživotí do žaláře. Ale myšlenky těchto mužů se šířily rychlostí ohně z jižních Alp ke Středozemnímu moři a přes celou jižní Francii až po Biskajský záliv.
WALDO A „LYONŠTÍ CHUDÍ“
V tomto historickém prostředí vstoupil na scénu ve francouzském Lyonu laik. O narození tohoto muže se neví nic, ale říká se, že to bylo kolem roku 1140 n. l. I jeho jméno je trochu zahalené, píše se různě, Valdes, Valdo nebo Waldo. První jméno Pierre čili Petr se neobjevuje v žádném rukopise před rokem 1368. Soudí se, že jméno mu přiřkli pozdější následovníci, aby naznačili, že byl důstojnějším napodobitelem apoštola Petra než římští papežové, kteří se prohlašují za Petrovy nástupce.
Waldo byl bohatý lyonský kupec. Byl ženatý a měl dvě dcery. Jako zbožný muž a činný katolík požádal přítele teologa o biblickou radu, co by měl dělat, aby se líbil Bohu. Přítel mu jako odpověď citoval Matouše 19:21, kde řekl Ježíš bohatému mladíkovi: „Chceš-li být dokonalý, pak jdi a prodej, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi, a pojď a buď mým následovníkem.“
Waldo si vzal tuto radu k srdci. Když zaopatřil svou manželku a dal své dvě dcery do kláštera, pověřil dva kněze, Štěpána z Anse a Bernarda Ydra, aby přeložili evangelia a jiné biblické knihy do domácího jazyka, jímž se mluvilo v provinciích Provence a Dauphiné v jihovýchodní Francii. Pak rozdělil zbytek svého světského majetku chudým a začal studovat Boží slovo. Kromě toho kázal v lyonských ulicích a vyzýval obyvatele, aby se duchovně probudili a vrátili se k prostému biblickému křesťanství.
Waldo byl známý jako úspěšný obchodník, a tak získal mnoho slyšících uší. Brzy měl kolem sebe skupinu následovníků. Radovali se, že slyší útěšné poselství Bible ve vlastní řeči, protože až do té doby církev bránila překladům Bible do kteréhokoliv jiného jazyka kromě latiny. Mnozí souhlasili, že se vzdají svého vlastnictví a oddají se vyučování Bible v jazyce prostého lidu. Stali se známí jako Lyonští chudí.
Toto laické kázání vyvolalo rozhořčení kněžstva. V roce 1179 zakázal papež Alexandr III. Waldovi a jeho následovníkům kázat bez povolení místního biskupa. Jak se dalo čekat, odmítl biskup Bellesmains z Lyonu povolení dát. Historické záznamy naznačují, že tváří v tvář tomuto zákazu odvětil Waldo hierarchii slovy Skutků 5:29: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“.
Waldo a jeho přívrženci kázali dál. V roce 1184 je tedy papež Lucius III. exkomunikoval a lyonský biskup je zapudil ze své diecéze. Výsledek byl stejný, jako když byli křesťané vyhnáni z Jeruzaléma. Bible o nich říká: „Ti, kteří byli rozptýleni, procházeli zemí a oznamovali dobré poselství slova.“ — Sk. 8:1–4.
Tito rozkolníci 12. století se uchýlili do Alp a do celé jižní Francie. Jak šli od místa k místu, vyučovali z Bible. Bezpochyby se potkali s jinými disidentskými skupinami, jako byli následovníci Petra z Bruis a Jindřicha z Lausanne. Za alpskými průsmyky, které vedly do severní Itálie, se potkali s odštěpeneckými skupinami, které již působily v piemontských a lombardských údolích. Tyto rozkolnické skupiny zaměřené na Bibli, které byly později po celé Evropě známé jako valdenští, je třeba odlišovat od soudobých „kacířských“ skupin — katarů a albigenských, jejichž nauky se zakládaly spíše na perské filozofii než na Bibli. Historické záznamy ukazují, že na počátku 13. století se valdenští nenacházeli jen v jižní Francii a severní Itálii, ale také ve východní a severní Francii, Flandrech, Německu, Rakousku, a dokonce v Čechách, kde prý roku 1217 Waldo zemřel.
HLEDÁNÍ BIBLICKÉ PRAVDY
Ať již byl Waldo skutečným zakladatelem valdenských nebo ne, jemu patří uznání za to, že nechal iniciativně přeložit Bibli z latiny do místních jazyků, jimiž hovořili prostí lidé, kterým on a jeho společníci kázali. A pamatujme si, že to bylo asi o 200 let dříve, než Viklef přeložil Bibli pro anglicky mluvící disidenty.
Základním stanoviskem raných valdenských bylo, že Bible je jediným zdrojem náboženské pravdy. Ve světě, který se právě vynořoval z toho, čemu se říká „temný středověk“, tápavě hledali křesťanskou pravdu. S těmi několika knihami Hebrejských a Řeckých písem, jež vlastnili v jazyce, který mohli číst a chápat, dělali zřejmě vše, co mohli. Z určitých záznamů se zdá, že si pravděpodobně neujasnili nauky, jako je trojice, nesmrtelnost duše a pekelný oheň.
Tito raní valdenští nicméně rozuměli Bibli dost dobře, aby zavrhli uctívání obrazů, transsubstanciaci, křtění nemluvňat, očistec, uctívání Marie, modlitby k svatým, uctívání kříže a ostatků, zpověď, mše za mrtvé, papežské prostopášnosti a odpustky, kněžský celibát a užívání tělesných zbraní. Zavrhovali také vznešené, impozantní církevní stavby a soudili, že „Veliký Babylón, matka nevěstek“ je římská církev, a vybízeli své posluchače, aby z ní uprchli. (Zjev. 17:5; 18:4) A to vše na konci 12. a na počátku 13. století.
Ve své kazatelské práci vyučovali raní valdenští z Bible a velký důraz kladli na Kázání na hoře a na vzorovou modlitbu, které staví do popředí Boží království jako to, oč se máme modlit a co máme nejprve hledat. (Mat.6:10, 33) Trvali na tom, že každý křesťanský muž nebo žena, který má dostatečné poznání Bible, je pověřen kázat „dobré poselství“. Dále věřili, že Ježíš je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Protože Ježíš zemřel jednou provždy, soudili, že kněz sloužící mši nemůže jeho oběť opakovat. Raní valdenští slavili památku na Kristovu smrt jednou ročně a užívali chleba a vína jako symbolů.
KÁZÁNÍ S SEBOU NESE PRONÁSLEDOVÁNÍ
Prvotní valdenští dokazovali, že není třeba uctívat Boha v církevních budovách. Konali tajná shromáždění ve stodolách, soukromých domech a kde se dalo. Zde studovali Bibli a školili nové kazatele, kteří byli vysíláni se zkušenějšími. Cestovali po dvou od statku ke statku a v městech a vesnicích od domu k domu. Uznávaný „Dictionnaire de Théologie Catholique“ (15. sv., odstavec 2591) konstatuje v článku, který je jinak valdenským nepříznivý: „Od útlého mládí se jejich děti učily evangeliím a epištolám. Kázání jejich diákonů, kněží a biskupů se skládala převážně z biblických citátů.“
Jiná díla nás informují, že valdenští měli znamenitou pověst pro pilnou práci, vysokou mravnost a poctivé placení daní. Odnímali pospolitost nekajícím hříšníkům. Navíc byli nazváni „nejstarobylejší a nejevangeličtější ze středověkých sekt.“
Takoví byli tito bohabojní lidé, které jejich náboženští pronásledovatelé štvali a mnohé upálili na hranicích. Velký počet se stal obětí strašné křižácké výpravy, kterou nařídil v roce 1209 papež Inocenc III. proti katarům a algibenským na jihu Francie. Jiní byli mučeni a zabíjeni obávanou inkvizicí, jež začala působit v jižní Francii roku 1229. Některým valdenským se podařilo uprchnout do jiných zemí a ještě více se jich uchýlilo do vysokohorských údolí ve francouzských a italských Alpách, kde společenstva valdenských přežívala po staletí.
Jak ale plynul čas, upouštělo se od biblických nauk, které čtením Bible objevil Waldo a jiní. V raném 16. století pohltila valdenské protestantská reformace. Koncem 17. století dokonce už brali do ruky zbraně.
Ale raní valdenští, třebaže byli obviňováni z „kacířství“, ve skutečnosti upřímně hledali pravdu a byli průkopníky překládání Bible a prostého křesťanského života. Neosvobodili se ovšem od všech falešných nauk babylónského falešného náboženství, ale žili zřejmě podle poznání, které z Božího slova získaly. Mnozí, zdá se, byli ochotni raději zemřít, než zříci se své víry. Samozřejmě, pouze „Jehova zná ty, kteří mu patří“. Proto můžeme bezpečně ponechat jakoukoli odměnu budoucího života v jeho rukou. — 2. Tim. 2:19