Vzkříšení, den soudu a odpadnutí

ŘÍMSKOKATOLICKÁ a ortodoxní církev i protestantské církve se obrátily zády k jasným biblickým pravdám o stavu mrtvých a o naději na život po smrti. Dávají přednost starověké nebiblické víře v nesmrtelnou duši. Jak jsme viděli, vznikla tato víra v Babylónii a upravil ji řecký filozof Platón ve 4. století př. n. l.

Teologové křesťanstva tvrdí, že každý muž, žena i dítě, kteří kdy žili, mají duši, jež opouští tělo, když člověk umírá. Aby vyhověli tomuto učení, vymysleli taková místa jako limbo, očistec a ohnivé peklo. Sem prý odcházejí duše zbavené těla, jež se nehodí do „ráje“, který je podle nich v nebi.

Církve také říkají, že mrtví nejsou ve skutečnosti mrtví. Naopak tvrdí, že jejich duše žije dál. Nemohou proto učit pravdivou nauku Bible o vzkříšení, definovanou jako „návrat k životu“. Proto teologové vymysleli takzvané vzkříšení těla a tvrdí, že v den soudu se těla spravedlivých i zlých opět spojí s jejich dušemi, aby se podílela na nebeské blaženosti nebo na zatracení v pekle. A proto věří, že „duše“ nemusejí čekat do dne soudu, aby byly odeslány do „nebe“, „pekla“ nebo jakýchsi ‚čekáren‘, jako je „limbo“ či „očistec“, vymysleli teologové křesťanstva také učení o dvou soudech. První z nich se nazývá Soud jednotlivce, kdy „duše“ údajně opouští při smrti tělo. Druhý se nazývá Všeobecný soud, kdy jsou „vzkříšena“ těla a spojují se prý opět s „dušemi“ v den soudu.

Vzkříšení a odpadnutí

Všechny výše uvedené teologické výmysly vznikly proto, že římskokatolická církev, v jistých základních ohledech následovaná ortodoxní církví a protestantskými církvemi, se nedržela jasných biblických nauk o vzkříšení a s tím spojených otázek týkajících se smrti, lidské duše a konečného soudu.

Odpadnutí v tomto ohledu začalo v dějinách křesťanství velmi záhy. Sotva 20 let po Kristově smrti a vzkříšení psal apoštol Pavel z Efezu mladému křesťanskému sboru v řeckém Korintu: „Jestliže se tedy o Kristovi káže, že byl vzbuzen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi [pomazanými křesťany] říkají, že není vzkříšení mrtvých?“ — 1. Kor. 15:12.

Možná, že někteří z křesťanů v Korintě, kterým Pavel psal, byli dosud pod vlivem řecké filozofie. Několik let předtím Pavel oznamoval „dobré poselství o Ježíši a vzkříšení“ řeckým filosofům v Athénách. Ale, „někteří se začali posmívat, jakmile slyšeli o vzkříšení z mrtvých“. (Sk. 17:18, 32) Epikurejci a stoikové měli své vlastní teorie o tom, co se děje s duší po smrti. Jiní řečtí filosofové, kteří následovali Sokrata a Platóna, věřili v nesmrtelnost duše. Nikdo z nich nevěřil ve vzkříšení, jak o něm učí Bible.

Je také možné, že někteří korintští křesťané již zastávali odpadlické názory na vzkříšení, které apoštol Pavel zavrhl o deset let později. Vzpomeň si, co napsal Pavel Timoteovi, který byl tou dobou zřejmě v Efezu. Varoval ho: „Vyhýbej se prázdným řečem, které porušují to, co je svaté, neboť budou postupovat k stále větší bezbožnosti a jejich slovo se rozšíří jako sněť. Patří k nim Hymeneus a Filétus. Právě tito muži se odchýlili od pravdy a říkají, že vzkříšení již nastalo, a podvracejí víru některých.“ — 2. Tim. 2:16–18.

Když říkali, že „vzkříšení již nastalo“, nehlásali tito odpadlíci, že zemřelí křesťané již byli vzbuzeni z mrtvých. Zřejmě věřili, že žijící křesťané již byli vzkříšeni — že existuje vzkříšení pouze symbolického, duchovního druhu. Popírali jakékoli budoucí vzkříšení z mrtvých. Takové myšlenky ‚podvracely víru‘ některých, takže apoštol Pavel mocně varoval před těmito odpadlými učiteli.

Odpadnutí se ‚šíří jako sněť‘

Zmíněný Hymeneus byl bezpochyby tentýž, o němž Pavel píše ve svém prvním dopise Timoteovi. Byl vyloučen z křesťanského sboru spolu s jistým Alexandrem, protože „zakusili ztroskotání své víry“. Pavel radil Timoteovi, aby „dále vedl znamenitý boj“ proti takovým odpadlíkům. — 1. Tim. 1:18–20.

Dokud byli apoštolové naživu, byli příkladní v boji proti odpadnutí. jakmile však již nebyli přítomni, aby ‚působili jako zábrana‘, potvrdily se Pavlovy obavy a „slovo“ odpadlíků se ‚rozšířilo jako sněť‘. — 2. Tess. 2:3–12; Sk. 20:29, 30.

Představy o čistě symbolickém vzkříšení podobné těm, jimž učili Hymeneus a Filétus v Efezu, rozvinuli později gnostici. Během druhého a počátkem třetího století n. l. spojili gnostici (od řeckého slova gnosis, „poznání“) odpadlé křesťanství s řeckou filosofií a orientální mystikou. Prohlašovali, že všechna hmota je zlá, a zdůrazňovali, že záchrana přichází skrze mystické „poznání“ (gnosis) spíše než skrze víru v Krista jako vykupitele.

Gnosticismus však nebyl jedinou formou odpadnutí, která se ‚rozšířila jako sněť‘. Ve čtvrtém století bylo již pravé křesťanství, jakému učil Kristus a jeho věrní apoštolové i učedníci, pokaženo jinými lidmi, kteří „se odchýlili od pravdy“. (angl.) připouští, že během „dalšího průběhu církevní historie byly do pojetí ráje vstřebány mnohé mimobiblické motivy, obrazy a myšlenky.“ Tento biblický slovník pak mluví o „skutečnosti, že nauka o nesmrtelnosti duše postupně vytlačila N[ovo] Z[ákonní] eschatologii [bádání o konečném osudu lidstva a světa] s její nadějí na vzkříšení mrtvých“.

Jak jsme viděli výše i v předchozím článku, popření skutečné smrti a přijetí pohanské myšlenky samočinného přežití nesmrtelné duše vedlo katolickou a ortodoxní církev dál a dál od jasných biblických nauk o vzkříšení a soudu. Vedlo to k dogmatu o pekelném ohni a očistci, které zneuctívá Boha, a k nesmyslné představě hmotných těl vzkříšených k nějakému poletování v nebi nebo k věčnému mučení v „pekle“.

„Sněť“ se tam však nezastavila. Protestantští reformátoři v pozdějších staletích přidali své vlastní nebiblické teorie o smrti, vzkříšení a konečném soudu. Většinou se drželi katolického dogmatu o vrozené nesmrtelnosti duše, které je zavazovalo přijmout i učení o „vzkříšení těla“. Mnohé protestantské církve také učí o pekelném ohni. Protestantští teologové však prokázali svou vynalézavost i tím, že zplodili jiné nauky, kterým Bible neučí. Některé kalvínské reformované církve například učí, že Bůh předurčuje jisté duše k záchraně a jiné k věčnému zatracení. Jiní protestanté věří ve všeobecnou záchranu, totiž v konečnou záchranu všech duší, i zlých.

Držet se biblické pravdy

Když Pavel varoval před Hymeneovým a Filétovým odpadlictvím v otázkách vzkříšení, dodal: „Pevný Boží základ přesto zůstává stát a má tuto pečeť: ‚Jehova zná ty, kteří mu patří.‘“ — 2. Tim. 2:19.

Když jsme si promítli vývoj odpadlických představ o duši, smrti, vzkříšení a konečném soudu, a když jsme viděli zmatek v dnešních věroukách o těchto životně důležitých námětech, co potom uděláš ty? Upřímný křesťan bude tím více přesvědčen o nutnosti držet se ‚pevného Božího základu‘ v těchto věcech tak, jak je zapsán v Božím slově, Bibli.

Někteří křesťané sice přijímají jasné biblické učení o lidské duši, smrti a vzkříšení, ale z citových důvodů snad mají o konečném soudu mylné představy. Zdánlivě vyvyšují Jehovovu milující laskavost, ale ve skutečnosti zpochybňují jeho smysl pro právo a oprávnění zničit zlé. Abychom takové otázky objasnili, budou následující články zkoumat, co Bible říká o pravé naději na vzkříšení ve vztahu k Božímu království a k Božímu dni soudu. Zveme tě, abys četl dál.

[Rámeček na straně 7]

Co říká Bible o duši, smrti, vzkříšení a konečném soudu

Člověk nevlastní duši — JE duše. — 1. Korintským 15:45.

Duše neboli osoba umírá. — Ezechiel 18:4.

Smrt je nepřítel, a ne přítel. — 1. Korintským 15:26.

Život po smrti může přijít jedině vzkříšením. — Jan 5:28, 29.

Odměnou za věrnost je věčný život. — Jan 10:27, 28.

Rozsudek za svévolný hřích je věčná smrt, ne věčná muka. — Římanům 6:23.

[Rámeček na straně 8]

Oficiální učení církví křesťanstva

Athanasiánské vyznání, které oficiálně přijímá římskokatolická církev, anglikánská a jiné protestantské církve, stanoví: “[Ježíš] vystoupil do nebe, sedí na pravici otce, Boha Všemohoucího. Odtud přijde soudit živé a mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé opět vstanou se svými těly a vydají počet z vlastních skutků. A ti, kteří činili dobro, půjdou do věčného života, a ti, kteří činili zle, do věčného ohně.“

[Rámeček na straně 9]

Církevní pohled na vzkříšení

„Všeobecné vzkříšení lze těžko rozumově dokázat, třebaže můžeme ukázat jeho vhodnost: a) protože duše má přirozenou příchylnost k tělu, zdálo by se její trvalé oddělení od těla nepřirozené. b) Protože tělo se podílí na zločinech duše a je společníkem jejích ctností, zdá se, že Boží spravedlnost vyžaduje, aby se tělo podílelo na potrestání i odměně duše. c) Protože duše oddělená od těla je přirozeně nedokonalá, naplnění jejího štěstí, plné všeho dobrého, vyžaduje, jak se zdá, vzkříšení těla.“ — „Katolická encyklopedie“. (Kurzíva od nás)