Co je čas?
KOLIK je hodin? Jak často jsi již kladl tuto otázku? Možná, že při čtení této stránky cítíš nutkání podívat se na hodinky nebo na hodiny na stěně. Proč? Protože člověk si hluboce uvědomuje, jak čas plyne, jako by nebyl schopen žít bez nějaké představy o něm. — Žalm 90:12; Kaz. 3:11.
Každodenně je většina z nás ovládána hodinami. Spíme, vstáváme, jíme, pracujeme a bavíme se ne tehdy, když se nám zachce, ale když nás k tomu vybízejí ručičky hodin. A podíváme-li se na hodiny, je zvláštní, že nás snad ani tak nezajímá, kolik je hodin, jako kolik času nám zbývá, než budeme muset udělat to či ono.
Všechno živé jakoby mělo v sobě hodiny. Například mnohé rostliny mají v sobě načasované mechanismy pro rozkvět, živočichové zase pro stěhování — podle toho, co je třeba. Aniž si to uvědomujeme, uvolňují se v nás chemické látky a tělesné funkce jsou ovládány chodem biologických hodin. Nepřipomíná nám to rčení: „Pro všechno je ustanovený čas“? — Kaz. 3:1.
Jak bys vyložil, co je čas? Někdo by řekl, že čas je způsob, jak je možné věci hodnotit, nebo že to je úsek mezi jednotlivými událostmi. Kdyby se tedy nikdy nic nedělo, čas by neexistoval. Ale definovat, co to čas skutečně je, vede ke stejné bezradnosti, jako snaha vysvětlit, co je univerzální prostor. Určité rysy času jsou však známé.
FAKTA O ČASE
Víme, jak se čas pohybuje — kupředu. Je jednosměrný. Minulost je pryč, nikdy se nebude opakovat. Naše chyby zanechaly otisk v písku času stejně jako naše dobré skutky. Vždycky žijeme v přítomnosti a spějeme k budoucnosti, ale nemůžeme se nikdy vrátit a odčinit své chyby. Proto je tak cenné v přítomnosti činit dobrá rozhodnutí, abychom pak nelitovali, ale mohli se raději těšit z lepší budoucnosti. — Přísl. 3:1, 2.
Víme, jak čas měřit. V daleké minulosti se člověk spokojil s tím, že běh času určovalo slunce, měsíc a hvězdy. Když slunce ráno vyšlo, byl to pro mnohé čas k práci, a když večer zapadlo, byl čas jít spát.
Jak se stávala společnost složitější a měla možnosti většího pohybu, zabýval se člověk více měřením času. Lidskou vynalézavostí vznikalo pro tento účel množství vymožeností: sluneční hodiny, uhořívající svíčky, přesýpací hodiny, mechanické hodiny a dnes atomové hodiny. Všechny slouží pro měření neviditelného proudu, který se nazývá čas. Lidé se stali posedlými přesným časem. Pro dřívější společnost se splněné úkoly stávaly mezníky; nyní však je společnost zaměřena na plnění úkolů v určeném přesném čase.
Ale proč se někdy zdá, že čas letí, a jindy, že se vleče? To proto, že čas je možno měřit pomocí událostí. Období nečinnosti se jeví delší než období činnosti, a čím více nás zajímá to, co děláme, tím nám připadá, že čas plyne rychleji. Nudí-li nás nějaký úkol, čas jako by nechtěl ubíhat. Musel jsi někdy sedět a na někoho čekat? Prázdná hodina takto strávená se zdá nekonečná — šlo jen o jednu událost. Ale co kdybys během té hodiny musel vykonat řadu na sebe navazujících úkonů, jako třeba připravit jídlo pro nečekané hosty (oloupat brambory, dát maso do trouby, uvařit zeleninu, prostřít stůl, rychle utřít v bytě prach a vhodně se upravit pro uvítání návštěvy)? Pak by se ti zdálo, že hodina letí nadzvukovou rychlostí, protože by byla vyplněna spoustou dějů.
To, že si uvědomujeme minulost, přítomnost a budoucnost, nás odlišuje od zvířat. Zvířata žijí ve stálé přítomnosti, avšak lidé, zatímco žijí v přítomnosti, mohou čerpat z minulých zkušeností a předvídat tak budoucí potřeby. A jak léta plynou a my hromadíme více životních zkušeností, zdá se, že čas nás míjí o to rychleji. Když tedy stárneme a bolestně si začínáme uvědomovat svou smrtelnost, neměli bychom se více zamýšlet nad životem a nad tím, jak jej žijeme? — Žalm 90:10.
Jak pravdivě poznamenal o čase básník Henry Austin Dobson:
„Čas, říkáš, odchází? Ach, tak to není!
Čas přece zůstává — a odcházíme my.“
Ale musí to tak být vždycky? Jestliže budeme skutečně vědět, „kolik je hodin“, pak to tak být nemusí. Člověk může čas vypočítávat, může o čase teoretizovat, přesně jej měřit, ale ví, jak čas pokročil z Božího stanoviska? Kde stojíme podle Božího rozvrhu událostí?