Od ateismu k životu, který má smysl
Vypráví Fred N. Severud
AČKOLI jsem byl vychován ve velice zbožné norské rodině, stal jsem se ateistou. Proč? Pomůže to vysvětlit jedna událost z mého dětství.
V roce 1909, když mi bylo asi deset let, zemřela mi při narození sestřička. Moje babička se zoufale snažila sehnat nějakého duchovního, který by děcko pokřtil, aby se nedostalo do pekla a aby tam navždy nehořelo. Když se jí nepodařilo žádného duchovního najít, vzala tu znečištěnou vodu, ve které právě děťátko vykoupala, postříkala mu hlavu, pomodlila se a „poslala děcko do nebe“.
Kladl jsem si otázku: „Proč bychom nemohli všichni jít tak snadno do nebe?“ Vzklíčila ve mně semena pochybností, a nakonec jsem ztratil veškerou víru v Boha. Prostě jsem nemohl pochopit, jaký by to byl Bůh, který by trápil lidi v hořícím pekle.
Nemohl jsem také přijmout myšlenku, že by nás život na zemi jen připravoval pro nebe. Jaký smysl má život? Znamená to, že máme žít jen sedmdesát nebo osmdesát let a pak zemřít? To byly otázky, na které jsem potřeboval odpovědi. Když tedy přišel čas, kdy jsem měl mít konfirmaci, odmítl jsem dát se konfirmovat v církvi, která uctívala takového, jak se mi zdálo, nerozumného Boha. Chodil jsem do kostela jen proto, abych udělal rodičům radost, ale zatínal jsem zuby, když jsem se díval na duchovního, a říkal jsem si o něm: „Ty pokrytče!“ Každý, kdo šel ke konfirmaci, dostal nové šaty. Ale já jsem ke konfirmaci nešel a nové šaty jsem nedostal.
Můj život dostává nový směr
Na univerzitě, kam jsem chodil, jsem byl z nějakého důvodu nejoblíbenějším studentem jednoho docenta. Jednoho dne mě onen docent požádal, abych přednášel o evoluci, což jsem učinil. Jako ateista jsem věřil v evoluci. Po přednášce jsem však panu docentovi řekl, že jedné věci nerozumím.
Zeptal jsem se: „Co bylo předtím, než se vyvinulo oko?“ Docent odpověděl, že oko začalo v podobě nějaké měkké skvrny na lebce; uplynuly milióny let a postupně se vyvinulo oko. „Chcete tím říci, že se potáceli kolem a nevěděli kam jdou?“ zeptal jsem se. Neměl jsem v úmyslu vyvolat rozepři.
Ale pan docent se tak rozhněval a byl v takových rozpacích, že mi dal špatnou známku. A to možná změnilo můj celý život. Víte, ta špatná známka mě diskvalifikovala, takže jsem se nestal vedoucím kadetů na vyhlášené vojenské škole, kam jsem chodil. Kdyby se to nestalo, byl bych se rozhodl pro vojenskou kariéru. Místo toho jsem začal studovat na technice.
Promoval jsem jako inženýr pozemního stavitelství a oženil jsem se s dívkou, s níž jsem se poznal, když jsem ještě studoval na univerzitě. V roce 1923 jsme odjeli z rodného Norska do Spojených států. Doufal jsem, že se tam splní můj ctižádostivý sen „stát se největším stavitelem na světě“.
Neočekávaný obrat událostí dal pak mému životu zcela nový směr. Než jsme odjeli z Norska, naši příbuzní nás varovali, abychom nemluvili o náboženství s mým strýčkem Chrisem, který žil ve Spojených státech. Proč ne? Protože, jak nám řekli, „to má v hlavě trochu popletené“, pokud jde o náboženství. Byl „badatelem Bible“, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi.
Když jsme tam přijeli, kdo jiný nám přišel naproti do přístavu, než strýček Chris! A opravdu s námi mluvil o svém „podivném náboženství“, ale divili jsme se jeho odpovědím. Řekl nám: ‚Bůh lásky docela jistě netrápí duše v pekle. Země má v Božím předsevzetí věčnou budoucnost. A člověku byl slíben věčný život v dokonalém zdraví právě zde, v ráji na zemi.‘ — Kaz. 9:5, 10; Žalm 146:3, 4; 104:4; Luk. 23:43; Zjev. 21:3, 4.
Musím připustit, že k takovému Bohu jsem se cítil přitahován, ale byl jsem poněkud skeptický. Ale moje manželka všechno přijala okamžitě. Chtěl jsem zkoumat hlouběji, abych se přesvědčil, zda v tom nenajdu nějaké nesrovnalosti. Kdykoli se mi zdálo, že můj překlad Bible krále Jakuba nějak neodpovídá tomu, co říkal můj strýček, zkoumal jsem věc podle Strongovy „Vyčerpávající konkordance“ (angl.). Všechno potvrzovalo výroky badatelů Bible.
Kdysi jsme v Norsku museli studovat Bibli jako součást školního vyučování. Měl jsem tedy jednotlivé „části“ jakoby ze skládacího hlavolamu, ale neměl jsem celý „obraz“. Čím více jsem však studoval se svým strýčkem, tím jasněji jsem viděl, že každý dílek má své místo a žádný není přebytečný. Nakonec, v roce 1935, jsem také já přijal to, co jsem se učil, a brzo jsem se dal pokřtít.
Začal jsem chápat, že můj život má postupovat novým směrem. Bylo nutné, abych trávil více času činností, která se líbí Bohu, a musel jsem přitom také živit svou rostoucí rodinu. Stále jsem měl zájem o to, abych byl dobrým inženýrem, ale nyní jsem věděl, že můj život mi přinese větší uspokojení, budu-li sloužit Jehovovi Bohu. Musel jsem však také stále udržovat v chodu své obchodní záležitosti. Čím více jsem studoval Bibli, tím lépe jsem viděl, že na první místo dávám to, čemu patří druhé místo. Na prvním místě musím sloužit Jehovovi, a potom mi bude přidáno všechno ostatní (životní potřeby). (Mat. 6:33) A nyní vylíčím, jak to probíhalo.
Jehovovu dílu patří první místo
Až do doby krize v roce 1929 jsem měl dobrý obchodní podnik. Potom jsem již nemohl platit mzdy svým zaměstnancům, musel jsem je proto všechny propustit. Později, když se hospodářství začalo opět pozvedat, ucházel jsem se o zaměstnání, které by mi poskytlo potřebnou práci, abych mohl začít znovu. O totéž místo se však ucházela řada jiných inženýrů.
Byla to práce na výstavbě obytných domů a bylo nutné dbát různých vládních směrnic. Jedna z nich byla, že domy mají mít rovné betonové střechy s ochrannými stěnami. Věděl jsem, že ochranné stěny, pokud se nepodniknou zvláštní bezpečnostní opatření, na rozích popraskají (což se mimochodem stalo u devětatřiceti jiných projektů, o nichž jsem věděl), protože jiné podmínky bude mít izolovaná betonová střecha, která se v zimě zahřívá, a v jiných podmínkách budou ochranné stěny, které jsou vystaveny chladu. Architekt myšlenku pochopil a doporučil mě pro tuto práci. Tehdy jsem si sotva uvědomil, že stojím před zkouškou ohledně svého rozhodnutí stavět Jehovovo dílo na první místo.
V té době byli svědkové Jehovovi terčem intenzivního odporu pro svůj neutrální postoj a proto, že kázali veřejně Boží slovo. Docházelo k mnoha zatčením, obzvláště v New Jersey, kde jsem žil.
Na jednu středu jsem měl domluvenu schůzku ve Washingtonu, DC, kde měla být formulována nová pracovní smlouva. Ale v pátek před touto schůzkou byl při našem shromáždění v sále království přečten dopis od Společnosti Strážná věž, v němž byly všechny okolní sbory vyzvány, aby jednaly proti nezákonnými případům zatčení našich bratrů.
Byli jsme vyzváni, abychom v tu neděli (pouhé tři dny před mou schůzkou!) vykonávaly pokojné návštěvy v domácnostech obyvatel některých měst v New Jersey a abychom jim vysvětlovali náboženské názory svědků Jehovových. Budou-li mnozí podporovat toto tažení, může být vydáno dobré svědectví. Museli jsme však očekávat, že budeme muset strávit 120 dnů ve vězení. Kdybych měl jít do vězení, mohl jsem si být jist, že nedostanu práci, kterou jsem potřeboval. Modlil jsem se k Jehovovi o vedení, a pak jsem se k službě přihlásil. Jehovovo dílo musí být na prvním místě!
Když jsme pracovali v určeném obvodu, přistoupil k nám policista, který se nás ostře zeptal: „Co tady děláte?“ V tu chvíli jsem měl podivný pocit. „Je po práci!“ pomyslel jsem si. „Ale Jehova se o mne postará.“ Jedna sestra, která byla v autě, se spěšně zeptala policisty, kde je nejbližší benzínová stanice, protože potřebovala použít toaletu.
„Právě jste jednu minuli,“ odpověděl.
„V tu chvíli jsem ji nepotřebovala,“ odpověděla.
A tak jsme se vydali k benzínové stanici. Když jsme se vrátili, v očekávání, že budeme zatčeni, k našemu údivu tam policista již nebyl a k zatčení nedošlo. A tak jsem tu práci nakonec dostal.
Plným časem v kazatelském díle
Upřímně jsem toužil strávit více času v kazatelském a učitelském díle. Proto, když jsem po období krize opět přijal své dřívější zaměstnance, požádal jsem je, aby byli mými společníky. Proč? Pak by totiž stačilo, abych byl v kanceláři jen tři dny, a čtyři dny bych mohl věnovat biblickému kazatelskému a učitelskému dílu.
Oni však řekli: „Budeš pryč a budeš kázat stále. Nikdy tě neuvidíme.“ Ujistil jsem je, že budu přicházet do kanceláře, jak jsem slíbil. Souhlasili — tu práci přece potřebovali! Později jsem přijal ještě další společníky a svou práci v kanceláři jsem omezil jen na dva dny.
Svým dětem jsem stavěl před oči jako cíl průkopnickou službu (kazatelskou práci plným časem) a všechny čtyři se jí skutečně věnovaly, dvě dcery také sloužily několik let ve světovém ústředí svědků Jehovových. Když bylo mému nejmladšímu dítěti patnáct let, začal jsem pracovat jako průkopník.
Služba v oblastech, kde je třeba pomoci
Když jsem začal působit jako průkopník, zeptal jsem se Společnosti Strážná věž, kde je nejvíce třeba kazatelů království. Dostal jsem se svou rodinou pokyn, abychom pracovali ve Stroudsburgu v Pensylvánii, což bylo natolik blízko mého zaměstnání, že jsem mohl být týdně dva dny v New Yorku a zbytek týdne jsem mohl pracovat jako průkopník. Když jsme se odstěhovali do East Stroudsburgu, bylo tam jen osm svědků. O dvacet let později tam byl kvetoucí sbor, v němž byli mnozí z těch, jimž jsme měli přednost pomoci, aby se stali křesťany.
Když taková silná skupina již nepotřebovala naši pomoc, říkali jsme si, že je načase, abychom vyhledávali nová místa, kde je třeba pomoci. Společnost navrhla místo blízko New Yorku — Hackettstown, New Jersey. Zanedlouho tam byl založen sbor, a potom druhý.
Jednou jsem tam navštívil jakéhosi muže. Když jsem se představil, muž se zeptal: „Kde se posadíme, uvnitř, nebo venku?“ Můžete si představit moje překvapení. Ukázalo se, že krátce předtím, když byl v Kalifornii, mluvil několik hodin s jedním ze svědků, byla to žena, a on tehdy poprvé slyšel o svědcích Jehovových. Když tato svědkyně viděla jeho zájem, zeptala se ho: „Až budete doma, proč byste si nevyslechl jednoho svědka, až se u vás zastaví?“
„Myslel jsem, že vás poslala,“ řekl ten muž. Ale já jsem tam byl prostě při pravidelné kazatelské práci. Tento muž je nyní starším a jeho manželka a dvě dcery jsou v průkopnické službě plným časem.
Stavitelská práce k Jehovově chvále
Koncem třicátých let mne tehdejší prezident Společnosti Strážná věž, J. F. Rutherford, vyzval, abych navrhl projekt budovy, která by mohla sloužit jako útočiště pro rodinu bétel, kdyby v důsledku silného pronásledování bylo třeba, aby se tam přestěhovali. Sotva jsme něco věděli o tom, jak bude v budoucnosti použita tato stavba v Ithace, v New Yorku — jako Galád, škola určená k výuce misionářů pro kazatelskou službu v cizích zemích.
Aby bylo možné stačit stále rostoucí poptávce po biblické literatuře, bylo nutné neustále rozšiřovat tiskárenské prostory Společnosti Strážná věž. A tak byla v roce 1950 otevřena nová přístavba k domovu bétel a také nová tiskárna Biblí a biblické literatury. Měl jsem přednost vypracovat plány pro obě tyto budovy. Ale rozšiřování se neomezovalo jen na zařízení Společnosti v Brooklynu. Bylo rozhodnuto, že se mají použít i jiné pozemky Společnosti blízko její farmy v severní části státu New York. Opět jsem měl přednost pracovat na těchto plánech.
V roce 1972, když jsem byl v průkopnické službě asi dvacet let, se velmi zhoršilo zdraví mé manželky, takže nemohla chodit a mluvit. Tehdy jsem musel přestat s průkopnickou službou. Ale můj smysl života je stále stejný — sloužit Jehovovi Bohu navždy. Snažím se každý den účastnit se kazatelské práce. Je mi nyní dvaaosmdesát let a můj zdravotní stav je stále docela dobrý.
Světská prestiž proti chvále Jehovy
Tím, že jsem postavil Jehovovy zájmy na první místo, má kariéra neutrpěla, jak se obávali moji obchodní společníci. Ve skutečnosti jsem jako inženýr měl výsadu pomáhat při projektu mnoha dobře známých staveb, například oblouku „Brána na západ“ v Saint Louis, Missouri, radnice v městě Toronto, Madison Square Garden a řadu jiných, jak ve Spojených státech, tak i jinde na světě. Ale místo abych usiloval o slávu jako inženýr, došel jsem k poznání, že pravá sláva je duchovní. (Fil. 3:7, 8) Všechny schopnosti, které máme, jsou důsledkem toho, že nás vytvořil náš velký stvořitel ke svému obrazu. — 1. Mojž. 1:26, 27.
Jak bezcenný a prázdný by byl můj život, kdybych byl zůstal ateistou! Jak to říká Žalm 14:1: „Nerozumný řekl ve svém srdci: ‚Jehova není.‘“ Jsem šťastný, že mi byl ukázán skutečně cenný cíl, který přináší uspokojení a věčný život. A mám vyhlídku, že po věrném dokončení pozemského běhu uvidím tváří v tvář stvořitele, o jehož existenci jsem kdysi pochyboval.
[Praporek na straně 6]
‚Bůh lásky netrápí duše v pekle,‘ vysvětlil. Musím připustit, že k takovému Bohu jsem se cítil přitahován.
[Praporek na straně 8]
Tím, že jsem postavil Jehovovy zájmy na první místo, má kariéra neutrpěla, jak se obávali moji obchodní společníci.