Otázky čtenářů

◼ Jestliže se někdo stane jedním ze svědků Jehovových, je za takového považován stále?

Ne, svědkové Jehovovi nejsou jako náboženství, která tvrdí, že kdo je ‚jednou členem, je stále členem‘. Malé procento jednotlivců se rozhoduje oddělit se od křesťanského sboru nebo jsou vyloučeni jako nekající přestupníci.

Při jedné příležitosti se mnozí učedníci odvrátili od Ježíše a „již s ním nechodili“. (Jan 6:66) Bible vysvětluje, že sbor, pokud křesťan bez lítosti pěstuje závažný hřích, má ‚odstranit toho ničemu ze svého středu‘, a ‚přestat se s ním směšovat‘. — 1. Kor. 5:9–13.

Jestliže se tedy dnes některý křesťan dostane na cestu hříchu, sejde se s nim výbor duchovně způsobilých starších. Chtějí vidět, zda činí pokání a může se napravit. (Gal. 6:1) Jestliže ne, starší uposlechnou biblický pokyn a odejmou hříšníkovi pospolitost, aby byl ze sboru ‚odstraněn kvas‘. — 1. Kor. 5:7.

Nebo se někdy stane, jak je uvedeno u Jana 6:66, že se některý svědek rozhodne sám od sebe opustit cestu pravdy. Snad dokonce své rozhodnutí oznámí, když se začne výbor zabývat jeho nesprávným jednáním. Možná, že jej informuje písemně nebo před svědky prohlásí, že se chce oddělit od sboru a nechce být známý jako svědek. Pak již není nutné, aby starší pokračovali v pátrání. Ale starší pak stručně oznámí, že se oddělil, a tak se sbor doví, že ‚z nás vyšel‘. (1. Jana 2:19) Pak se přidrží inspirovaného pokynu, aby jej ‚nepřijímali do svého domu ani ho nezdravili, aby se nepodíleli na jeho ničemných skutcích‘. — 2. Jana 10, 11.

Lidé tedy nejsou nuceni, aby zůstali částí sboru. Ale převážná většina svědků Jehovových má stejný postoj jako apoštolové, kteří se dobrovolně přidrželi Ježíše, dostávali jeho duchovní pomoc a těšili se z vřelého společenství s Božím sborem. — Luk. 22:28.

◼ Jestliže byl Mojžíš opravdu mírný a skromný, jak mohl napsat ve 4. Mojžíšově 12:3, že ‚Mojžíš byl zdaleka nejmírnější ze všech lidí‘?

Nebylo to sice možná snadné, ale Mojžíš mohl napsat takový přesný popis pod Boží inspirací.

Jednou známkou toho, že Bible je inspirována Bohem, je otevřenost jejích pisatelů. Mojžíš a jiní muži, jichž Bůh použil k zapsání částí Písma, napsali věci, které byly neobyčejně upřímné.

Mojžíš například zaznamenal případy selhání a hříchů, jichž se dopustil jeho lid, včetně toho, čeho se dopustili jeho vlastní bratr a sestra. (2. Mojž. 16:2, 3; 17:2, 3; 32:1–6; 3. Mojž. 10:1, 2) Mojžíš nešetřil ani sám sebe; upřímně vyprávěl o svých omylech, i o takových, jež vedly k tomu, že jej Bůh pokáral. (4. Mojž. 20:9 až 12; 5. Mojž. 1:37) Bylo tedy důsledné, aby Mojžíš objektivně zaznamenal skutečnost, kterou si Jehova zřejmě přál zahrnout — že Mojžíš sám byl neobyčejně mírný. Rámec, kde nacházíme tento výrok, je k tomu přiléhavý. Mojžíš se nerozhorlil nad tím, že Miriam a Áron zpochybnili jeho autoritu, ale přenechal Jehovovi, aby napravil situaci.

Mojžíš předstiňoval Mesiáše. (5. Mojž. 18:15–19) Když tedy Jehova Bůh upozornil na Mojžíšovu mírnost, poskytl tím ujištění, že tuto žádoucí vlastnost bude mít Mesiáš. A nejsme dojati Ježíšovou mírností, když čteme v evangeliích, nepřitahuje nás k němu a neposkytuje nám důvod, abychom se na něho spoléhali? — 2. Kor. 10:1; Žid. 4:15, 16.