Křesťané musí svědčit

V posledních letech mluví církevní představitelé dosti často o tom, že mají křesťané vydávat svědectví. A tak by tomu mělo být, neboť slovo „svědectví“ a výrazy od něj odvozené, založené na řeckém slovu martýs, se vyskytují v Křesťanských řeckých písmech (v „Novém zákonu“) sedmačtyřicetkrát, v „Překladu krále Jakuba“. Prozkoumejme některé výroky vyřčené v křesťanstvu.

V LISTU „L’Observatore Romano“ (týdenní vydání v angličtině) ze 30. dubna 1984 je uveden výrok papeže Jana Pavla II.: „Svědectví, jak zdůraznil můj předchůdce Pavel VI., je ‚základním prvkem evangelizace, a všeobecně prvním‘ („Evangelii Nuntiandi“, č. 21). V naší době je to mimořádně důležité, protože mysl je dezorientována a zastírají se hodnoty, což vytváří krizi, která se jeví stále patrněji jako totální krize civilizace.“ O rok dříve přineslo jiné vydání téhož časopisu referát o jedné papežské audienci, a to pod titulkem „Svět práce potřebuje křesťanské svědky“.

Římskokatolická církev tedy zdůrazňuje nutnost svědectví. Co však říkají protestantští mluvčí o důležitosti svědectví?

Šesté generální shromáždění Světové rady církví, která má nyní 301 člena, se konalo ve Vancouveru od 24. července do 10. srpna 1983. Později vydaná publikace „International Review of Mission“ (říjen 1983) obsahovala šestatřicetistránkový článek nazvaný „Vydávání svědectví v rozděleném světě“. Pod podtitulkem „Všichni křesťané jsou vyzýváni ke svědectví“ bylo v tomto článku přímo řečeno: „Úkol a úkon svědčení je pro křesťana kladným projevem věrné oddanosti Bohu. . . svědectví se děje na základě božského příkazu. Svědčíme o svrchovanosti a lásce Boha, stvořitele a dárce života.“

Baptistický teologický časopis „Review and Expositor“ klade podobný důraz slovy: „Studium knihy Skutků ukazuje, že noví věřící byli připojováni k církvi, protože křesťané svědčili. Jestliže nejsou přiváděni noví přívrženci, pak s největší pravděpodobností křesťané nesvědčí.“

Ačkoli jsou sekty křesťanstva beznadějně rozdělené, pokud jde o ideologii a nauky, shodují se zřejmě na tom, že je nutno svědčit. Plní však jejich členové ve svém životě povinnost vydávat svědectví?

Michael Green, farář v chrámě St. Aldgate’s v Oxfordu v Anglii, o tom píše: „Naši předkové ve víře byli obviňováni z toho, že ‚pobouřili celý svět‘ dobrým poselstvím o Ježíšovi, které říkali lidem (Skutky 17:6, „EP“). . . Právě v tom se nesmírně lišíme od rané církve, v níž považoval každý muž a každá žena za svůj úkol vydávat svědectví o Ježíši Kristu všemi prostředky, které měli k dispozici.“

V baptistické brožuře „Vydávání svědectví v dnešním světě“ (angl.) je řečeno: „Oddaný křesťan možná řekne: ‚Ale já bych nevěděl, kde mám začít s vydáváním svědectví někomu jinému.‘ “ Dodává: „Když je zmínka o svědčení, reagují mnozí členové baptistické církve bezprostředně slovy: ‚Platíme pastorovi, aby to dělal.‘ “

A dále jedna westminsterská publikace nazvaná „Křesťan jako sdělovatel“ (angl.) přiznává: „Je docela možné, že odpovědnost sdělovat evangelium se obchází prostě proto, že křesťané nemají mnoho co říci.“

Ano, členové sekt křesťanstva „nemají mnoho co říci“. A v tom tkví jádro jejich problému. Nepoznávají, že se v dnešní době splňuje „znamení“, které dal Ježíš ohledně své „přítomnosti“ ve slávě království a ohledně „závěru systému věcí“. Ti, kteří toto „znamení“ vidí, jsou podněcováni, aby o něm vydávali svědectví. Jak můžeme být šťastní, že dnes praví křesťané mají velmi mnoho co říci, když horlivě vydávají svědectví o přicházejícím Jehovově království v rukou Krista Ježíše. — Mat. 24:3–14; Iz. 43:12.