„Ohavnosti“ se nedaří nastolit mír

„Když . . . uvidíte Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky . . . ať potom ti, kteří jsou v Judeji, utečou k horám.“ — LUKÁŠ 21:20, 21.

1, 2. a) Proč člověk nikdy nenastolí mír prostřednictvím organizací, jako jsou Spojené národy? b) Jak nastolí Bůh mír na zemi?

AŤ SE lidé sebevíc snaží nastolit mír a bezpečnost prostřednictvím institucí, jako jsou Spojené národy, nikdy se jim to nepodaří. Proč? Protože lidstvo dnes není v míru s Bohem, a trvalá bezpečnost může být založena jedině na pokojném vztahu člověka a jeho stvořitele. (Žalm 46:1–9; 46:2–10, „KB“; 127:1; Iz. 11:9; 57:21) Jak se dá vyřešit tento problém? Záležitost již naštěstí vzal do ruky sám Jehova. Mír a bezpečnost nakonec nastolí na zemi Boží království v rukou jeho Syna, Ježíše, při jehož narození andělé zpívali: „Sláva Bohu ve výšinách nahoře a na zemi pokoj mezi lidmi dobré vůle.“ — Luk. 2:14; Žalm 72:7.

² V prvním století ohlašoval Ježíš Boží království a nabízel pokojným lidem příležitost stát se Božími syny a jeho spoluvládci v tomto království. (Mat. 4:23; 5:9; Luk. 12:32) Události, které následovaly, se velmi podobaly událostem v našem století. Jejich zkoumání nás velmi poučí o budoucím postupu lidské organizace pro „mír a bezpečnost“, Spojených národů.

Volba Židů

3. Kdo se snažil udržovat mezinárodní mír a bezpečnost za Ježíšových dnů? Proč se to nikdy nemohlo úplně zdařit?

³ Za Ježíšových dnů panovala Římská říše nad velkou částí země a měla vlastní představy o míru a bezpečnosti. Prostřednictvím svých legií prosadila Pax Romana (Římský mír) ve velké části tehdy známého světa. Ale Pax Romana nikdy nemohl být trvalým mírem, protože pohanský Řím a jeho legie nikdy nemohly docílit smíření mezi člověkem a Bohem. Království, které ohlašoval Ježíš, bylo tedy mnohem nadřazenější.

4. Jak reagovala většina Židů na Ježíšovo kázání? Co se však přesto v prvním století postupně vyvinulo?

⁴ Přesto většina Ježíšových krajanů zavrhla Boží království. (Jan 1:11; 7:47, 48; 9:22) Jejich vládci, kteří viděli v Ježíšovi hrozbu pro národní bezpečnost, ho dali popravit a prohlašovali: „Nemáme krále, pouze cézara.“ (Jan 11:48; 19:14, 15) Ale někteří Židé a později mnoho Nežidů s radostí uznalo Ježíše jako Božího vyvoleného krále. (Kol. 1:13–20) Kázali o něm v mnoha zemích a Jeruzalém se stal ústředím mezinárodního sdružení křesťanů. — Sk. 15:2; 1. Petra 5:9.

5, 6. a) Jak se vyvíjel vztah Židů a Říma? b) Jaké varování dal Ježíš a jak zachránilo životy křesťanů v roce 70 n. l.?

⁵ Vzdor tomu, že Židé dali přednost cézarovi před Kristem, se vztahy mezi Jeruzalémem a Římem brzy zhoršily. Židovští zélóti vedli partyzánský boj proti říši, až v roce 66 n. l. propukla otevřená válka. Římské jednotky se snažily obnovit Pax Romana a Jeruzalém byl záhy obležen. Pro křesťany to bylo významné. Ježíš o mnoho let dříve varoval: „Když . . . uvidíte Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky, pak vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Ať potom ti, kteří jsou v Judeji, utečou k horám a ti, kteří jsou v jeho středu, ať odejdou.“ (Luk. 21:20, 21) Jeruzalém byl nyní obklíčen a křesťané čekali na příležitost k útěku.

⁶ Ta rychle přišla. Římané již podkopávali chrámovou zeď a mnozí Židé byli připraveni se vzdát, když římský velitel Cestius Gallus nečekaně stáhl své jednotky a odešel. Zélóti se chopili příležitosti reorganizovat svou obranu, ale křesťané odsouzené město opustili. V roce 70 n. l. se římské legie vrátily, utábořily se okolo hradeb Jeruzaléma a tentokrát město padlo. Jak se nás týká tato historická tragédie? Odpověď zní: Ježíšovo varování, které zachránilo životy jeho následovníků, něco znamená také pro nás dnes.

Více než jedno splnění

7–9. a) Jak víme, že Ježíšovo proroctví o Jeruzalémě obklopeném vojsky mělo mít víc než jedno splnění? b) Jak je to podpořeno, když s porozuměním čteme knihu Danielovu?

⁷ Toto varování bylo součástí dlouhého proroctví, které Ježíš pronesl jako odpověď na důležitou otázku. Jeho následovníci se zeptali: „Kdy to [zničení židovského chrámu] bude a co bude znamením tvé přítomnosti a závěru systému věcí?“ Ježíš poukázal v odpovědi na znamení složené z mnoha rysů, včetně obklíčení Jeruzaléma. (Mat. 24; Mar. 13; Luk. 21) V letech po Ježíšově smrti se splnily mnohé rysy tohoto proroctví a vyvrcholily zničením Jeruzaléma a židovského systému věcí v roce 70 n. l. — Mat. 24:7, 14; Sk. 11:28; Kol. 1:23.

⁸ Učedníci se však ptali také na Ježíšovu „přítomnost“, kterou Bible spojuje s koncem celého světového systému věcí. (Dan. 2:44; Mat. 24:3, 21) Protože Ježíšova duchovní přítomnost a konec světaširého systému věcí nenastaly v prvním století, bylo možno očekávat větší splnění Ježíšova proroctví, přičemž události z prvního století budou pro toto větší splnění vzorem. K tomu bude patřit i větší splnění Ježíšovy výstrahy ohledně zničení Jeruzaléma.

⁹ Stane se to zřejmějším, když prozkoumáme způsob, jímž bylo toto varování zaznamenáno v druhých dvou biblických knihách, kde se vyskytuje. U Matouše jsou obléhající jednotky popsány jako „ohavnost působící zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, která stojí na svatém místě“. (Mat. 24:15) V Markově zprávě stojí „ohavnost“ tam, „kde by neměla“. (Mar. 13:14) Matoušova zpráva říká, že o „ohavnosti“ je také zmínka v knize Danielově. Výraz „ohavnost“ se v té knize objevuje třikrát: jednou (v množném čísle) u Daniela 9:27, kde je součástí proroctví, jež se splnilo při zničení Jeruzaléma roku 70 n. l., a potom u Daniela 11:31 a Daniela 12:11. Podle těchto druhých dvou textů, měla být jakási „ohavnost“ postavena na jisté místo během „ustanoveného času“ nebo „času konce“. (Dan. 11:29; 12:9) V „čase konce“ žijeme od roku 1914; Ježíšovo varování tedy platí i dnes. — Mat. 24:15.

Volba křesťanstva

10, 11. Jak se události v našem století podobají událostem v prvním století?

¹⁰ V našem století se události vyvíjely podobně jako v prvním století. I dnes jako tehdy existuje říše, která ovládá světovou scénu. V nové době to je Anglo–americká světová velmoc, která se usilovně snaží vnutit lidstvu své představy o míru a bezpečnosti. V prvním století zavrhl tělesný Izrael Ježíše jako Bohem pomazaného krále. V roce 1914 začala „přítomnost“ Ježíše jako Jehovova krále dosazeného na trůn. (Žalm 2:6; Zjev. 11:15–18) Ale národy, včetně národů křesťanstva, ho odmítly uznat. (Žalm 2:2, 3, 10, 11) Zapletly se naopak do hrozné války o mezinárodní svrchovanost. Náboženští vůdci křesťanstva — jako kdysi židovští vůdci — první zavrhli Ježíše. Od roku 1914 se soustavně vyskytují v politické aréně a staví se proti kázání dobrého poselství o království. — Mar. 13:9.

¹¹ Přesto i dnes jako za Ježíšových dnů uznalo mnoho jednotlivců s radostí Jehovova krále a rozšířilo dobrou zprávu o jeho království po celém světě. (Mat. 24:14) Více než dva a půl miliónu svědků Jehovových nyní vyjadřuje věrnou oddanost Božímu království. (Zjev. 7:9, 10) Jsou neutrální vůči politice tohoto světa a mají plnou víru v Jehovova opatření pro nastolení míru a bezpečnosti. — Jan 17:15, 16; Ef. 1:10.

Dnešní „ohavnost“

12. Co je novodobá „ohavnost“?

¹² Co je tedy novodobá „ohavnost působící zpustošení“? V prvním století to byly římské jednotky vyslané k obnovení Pax Romana v Jeruzalémě. V nové době však národy, které bojovaly v 1. světové válce, ztratily iluze, že by nějaká rozhodná válka mohla přivodit mír, a vyzkoušely něco nového: mezinárodní organizaci k zachování světového míru. Vznikla roku 1919 jako Společnost národů a dosud existuje jako Spojené národy. Zde je novodobá „ohavnost působící zpustošení“.

13, 14. a) Jaká lichotivá prohlášení učinilo křesťanstvo o „ohavnosti“? b) Proč to bylo modlářství a kam to stavělo „ohavnost“?

¹³ Je zajímavé, že hebrejské slovo překládané u Daniela „ohavnost“ je šikkuts. V Bibli se toto slovo užívá především o modlách v modlářství. (1. Král. 11:5, 7) Mějme to na mysli, když budeme číst některé komentáře náboženských vůdců o Společnosti národů:

„Co je tato vidina světové federace lidskosti . . . , když ne Boží království?“ „Společnost národů má kořeny v evangeliu.“ (Federální rada Kristových církví v Americe) „Každý z cílů a činností [Společnosti národů] lze prohlásit za splňování Boží vůle, jak je známa z učení Ježíše Krista.“ (Biskupové anglikánské církve) „Zasedání proto doporučuje Společnost národů podpoře a modlitbám všech křesťanských lidí jako jediný dostupný nástroj pro dosažení [míru na zemi].“ (Valné shromáždění baptistů, kongregacionalistů a presbyteriánů v Británii) „[Společnost národů] je jediné organizované úsilí vynaložené na prosazení opakovaných přání Svaté stolice.“ — Kardinál Bourne, arcibiskup Westminsterský.

¹⁴ Když národy nejen zavrhly Boží království, ale také zřídily svou vlastní organizaci k nastolení míru, byla to vzpoura. Když náboženští vůdci křesťanstva ztotožnili tuto organizaci s Božím královstvím a evangeliem a prohlásili, že je to „jediný dostupný nástroj“ k nastolení míru, bylo to modlářství. Postavili ji na místo Božího království, „na svaté místo“. Rozhodně stála, „kde by neměla“. (Mat. 24:15; Mar. 13:14) A náboženští vůdci dál podporují jejího nástupce, Spojené národy, místo aby lidi zaměřovali k Božímu zřízenému království.

Nebezpečí pro křesťanstvo

15, 16. Jak se vyvíjejí vztahy mezi křesťanstvem a národy, jež podporují „ohavnost“?

¹⁵ Přestože náboženství křesťanstva dala přednost Společnosti národů a její nástupkyni před Božím královstvím, jejich vztahy s členskými národy těchto organizací se zhoršily. Je to podobné tomu, co se stalo mezi Židy a Římem. Od roku 1945 vstupuje do Spojených národů stále více zemí, které jsou buď nekřesťanské nebo protikřesťanské, a to nevěstí pro křesťanstvo nic dobrého.

¹⁶ Navíc jsou v mnoha zemích třenice mezi náboženstvími křesťanstva a státem. V Polsku se katolická církev jeví jako odpůrce tamního režimu. V Severním Irsku a v Libanonu zostřila náboženství křesťanstva problémy míru a bezpečnosti. Navíc vzešli z náboženství křesťanstva lidé, kteří jako židovští zélóti podněcují násilí. Tak protestantská Světová rada církví dává dary teroristickým organizacím, zatímco katoličtí kněží bojují v džunglích jako partyzáni a slouží v revolučních vládách.

17. a) Co je novodobý Jeruzalém? b) Co se s ním nakonec stane?

¹⁷ Jen čas zjeví, jak dalece se zhorší vztahy mezi náboženstvími křesťanstva a národy, ale události v prvním století již předstínily, jak to všechno skončí. Jak předvídal Ježíš, byl v prvním století Jeruzalém, ve spojení s mnohými souženími, římskými vojsky zničen. Věrně podle prorockého vzoru napadnou a zničí národy spolu se Spojenými národy „Jeruzalém“, to jest náboženskou strukturu křesťanstva. — Luk. 21:20, 23.

Utíkejte k horám

18. Co by měli dělat lidé mírného srdce, když rozeznají, že „ohavnost“ stojí na svém místě?

¹⁸ Když se v prvním století objevila „ohavnost“, dostali křesťané příležitost uprchnout. Ježíš jim radil, aby to udělali okamžitě, protože nevěděli, jak dlouho tato příležitost potrvá. (Mar. 13:15, 16) Stejně i dnes, když lidé s mírným srdcem zjistí, že existuje „ohavnost“, měli by okamžitě prchnout z náboženské domény křesťanstva. Každou vteřinu, po kterou tam zůstávají, je jejich duchovní život v nebezpečí. A kdo ví, jak dlouho pro ně bude otevřena příležitost k útěku?

19, 20. a) Co dělali křesťané z 1. století, když viděli Jeruzalém obklopený římskými vojsky? b) Co dnes představuje „hory“ a co by dnes mělo pobídnout lidi s mírným srdcem, aby tam utíkali?

¹⁹ Lukášovo evangelium varovalo křesťany z jeho dnů, aby utekli, až uvidí „Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky“. Jak již bylo řečeno, ta vojska přišla roku 66 n. l. a příležitost k útěku nastala téhož roku, když Cestius Gallus stáhl své jednotky. Když křesťané uprchli, válka mezi Židy a Římany pokračovala — i když ne v okolí Jeruzaléma. Císař Nero poslal do Palestiny Vespasiána a byla tam v letech 67 a 68 vedena úspěšná tažení. Pak Nero zemřel a Vespasián se zapojil do boje o následnictví. Ale když se v roce 69 n. l. stal císařem, poslal svého syna Tita dokončit judskou válku. V roce 70 n. l. byl Jeruzalém zničen.

²⁰ Křesťané na to v Jeruzalémě ovšem nečekali. Jakmile poprvé shlédli obléhající vojska, věděli, že město je ve smrtelném nebezpečí. Stejně i dnes se objevil nástroj zničení křesťanstva. Proto, jakmile rozeznáme nebezpečí, ve kterém je křesťanstvo, měli bychom ‚utíkat k horám‘ — na Jehovovo útočištné místo s jeho teokratickou organizací. Jiná proroctví nedávají žádný podklad k víře, že mezi počátečním útokem na křesťanstvo a jeho konečným zničením bude nějaká chvíle oddechu. Ano, mezi nepřátelskými akcemi nebude zapotřebí takové přestávky. Je moudré, jestliže lidé s mírným srdcem uprchnou z křesťanstva hned.

Jeruzalém a křesťanstvo

21. Proč se „ohavnost“ objevila na konci času konce Jeruzaléma, kdežto v tomto století se objevila na počátku času konce tohoto systému?

²¹ Mělo by nás překvapit, ze v prvním století se „ohavnost“ objevila těsně před zničením Jeruzaléma, kdežto dnes se objevila hned na počátku tohoto času konce? Ne. V obou případech se „ohavnost“ objevila v okamžiku, kdy si Jehova přál, aby jeho lid uprchl. V prvním století museli křesťané nějakou dobu zůstat v Jeruzalémě, aby tam kázali. (Sk. 1:8) Ale když se blížilo zničení, v roce 66 n. l., objevila se „ohavnost“ a varovala je, že mají uprchnout. Ale být „uvnitř“ novodobého Jeruzaléma znamená být součástí náboženské domény křesťanstva.a Je nemožné přijatelně sloužit Jehovovi v tak zkaženém a odpadlém prostředí. Proto se záhy v čase konce tohoto světa objevila „ohavnost“ a varovala křesťany, že mají utéci. Útěk z křesťanstva stále probíhá: každý dostává varování k útěku v okamžiku, kdy rozeznává, že „ohavnost“ je na předpovězeném místě.

22. Jaké otázky zbývá zodpovědět?

²² Můžeme se však zeptat, co povede k tomu nejneočekávanějšímu činu, ke zničení křesťanstva militarizovanými živly Spojených národů. Kdy se to stane? A jak to vlastně může přispět k míru a bezpečnosti na naší zemi? O těchto otázkách budeme hovořit v dalším článku.

[Poznámka pod čarou]

Vzpomínáš si?

◆ Proč musí mít Ježíšovo proroctví o „ohavnosti“ novodobé splnění?

◆ Co je dnes „ohavnost“ a odkdy je na předpovězeném místě?

◆ Co je novodobý Jeruzalém z Ježíšova proroctví?

◆ Jak nám Lukáš 21:20, 21 pomáhá vidět naléhavost útěku?

◆ Co jsou „hory“, ke kterým prchají lidé s mírným srdcem?

[Praporek na straně 10]

Když náboženští vůdci křesťanstva ztotožnili Spojené národy s Božím královstvím a evangeliem, bylo to modlářství