Nepodílej se na hříších jiných
„Nesedal jsem s muži nepravdy, a s těmi, kteří schovávají, co jsou, nevcházím.“ — ŽALM 26:4.
1. Proč Juda změnil záměr, když psal spolukřesťanům?
PŘED devatenácti stoletími hodlal učedník Juda napsat spoluvěřícím o ‚jejich společné záchraně‘. Zjistil však, že je musí vybídnout, aby „vedli tvrdý boj za víru, která byla jednou provždy poskytnuta svatým“. Proč? Protože do sboru proklouzli jistí „bezbožní lidé“ a „nezaslouženou laskavost našeho Boha“ obraceli „v omluvu pro volné chování“. — Juda 3, 4.
2. O čem musíme někdy s modlitbou uvažovat, i když rozmluvy o záchraně jsou osvěžující?
2 Jak osvěžující je hovořit o společné záchraně! Rozjímání nad tímto poselstvím přináší velké uspokojení a my se radujeme, když si předem představujeme všechna požehnání této záchrany. Jsou ovšem chvíle, kdy místo abychom mluvili o záchraně, stojíme před nutností uvažovat o jiných vážných věcech. Jestliže nebudou napraveny, mohou zničit naši víru a způsobit, že prohrajeme závod o život. Stejně jako bylo Judovo varování před nesprávným chováním silné a důrazné, musejí i dnes někdy křesťané s modlitbou uvažovat o biblické radě, která je přímočará a velmi věcná.
Naše vlastní hříchy
3. Proč potřebujeme ukázňování a jak bychom je měli přijímat?
3 Žalmista David řekl: „V provinění jsem byl zrozen v porodních bolestech a v hříchu mě počala má matka.“ (Žalm 51:5; 51:7, „KB“) Všichni jsme se narodili jako hříšníci. (Řím. 5:12) Apoštol Jan napsal: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, svádíme sami sebe a pravda není v nás.“ (1. Jana 1:8) Přicházejí chvíle, kdy jako hříšníci potřebujeme ukázňování, abychom napravili svou dráhu. Takové ukázňování přichází od Jehovy prostřednictvím jeho Slova, Bible, a jeho organizace. Jeho ukázňování nás napravuje a pomáhá nám, abychom před ním chodili v přímosti. Jak poznamenal apoštol Pavel: „Žádné ukázňování se ovšem v přítomnosti nezdá radostné, ale zarmucující; a přece těm, kteří jím byli cvičeni, přináší potom pokojné ovoce, totiž spravedlnost.“ (Žid. 12:11) Vzhledem k pokojnému ovoci takového ukázňování bychom je jistě měli přijímat s vděčností.
4. Kdy může přijít ukázňování a jaký může mít účinek?
4 Ukázňování od Jehovy může přijít právě v době, kdy nastupujeme dráhu, která by mohla vést k vážnějšímu provinění. (Gal. 6:1) Jindy může ukázňování přijít potom, co jsme se již plněji dali nesprávnou cestou. Takové ukázňování možná bude muset být tvrdé, jako když Pavel důrazně vybízel Korinťany, aby zakročili proti smilníkovi ve sboru. (1. Kor. 5:1–5) V obou případech je provinilec ukázňován proto, aby činil pokání, obrátil se a rázně odstoupil od hříšných žádostí, které vedou k vážnému provinění. (Srovnej Skutky 3:19) Jehovovi služebníci jsou za takové ukázňování vděční právě tak, jako pokáraný muž ve starověkém Korintu, který z ukázňování těžil a zřejmě se navrátil do láskyplného společenství se sborem. — 2. Kor. 2:5–8.
5. Co obvykle dělají křesťané, kteří se zapletou do vážného hříchu?
5 Veliká většina těch, kteří se oddali Jehovovi, si silně uvědomuje, že je před Bohem třeba chodit v přímosti. Kdyby se náhodou zapletli do vážného hříchu, rychle se odvrátí ze špatné cesty, jdou ke jmenovaným starším a projeví opravdové pokání. (Jak. 5:13–16) Skutečnost, že je ročně zbavováno pospolitosti poměrně málo svědků, dokládá, že svědkové nenávidí, co je špatné, a touží činit, co je dobré. — Žalm 34:14; 34:15, „KB“; 45:7; 45:8, „KB“.
Hříchy jiných
6, 7. Jak se někteří provinilci snaží ovlivnit druhé?
6 A přece některé, kteří zřejmě milují, co je správné, oklamalo jejich srdce; zjevně totiž nemají nenávist k tomu, co je špatné. (Žalm 97:10; Amos 5:15) Proto se zaplétají do hříšného jednání a nevedou boj o to, aby jednali správně. Někdy dokonce zacházejí ještě dál a snaží se na svou hříšnou dráhu strhnout jiné. Jak důležité je odmítnout takové návrhy! — Srovnej Přísloví 1:10–15.
7 Někdy ti, kteří zřejmě nemají nenávist k špatnému, mluví tak úlisně, že v srdci naslouchajících může vzniknout touha po nesprávném jednání. Možná, že dostali povzbuzení k nemravnosti nebo k něčemu, co hraničí s chováním, jaké Bůh neschvaluje. Nebo je snad někdo vybídnut, aby se zapletl do situace, která může být duchovně nebezpečná. Ti, kteří se tak snaží přemluvit jiné, snad tvrdí, že Jehova je milující Bůh, který bude milosrdný, když zhřešíme. Taková zrada srdce může způsobit trvalou škodu. (Jer. 17:9; Juda 4) Jistě bychom ‚měli zdržet svou nohu od jejich vozové cesty‘! — Přísl. 1:15.
Podílet se na hříších jiných
8. Jaké otázky vyžadují zamyšlení?
8 Ale co když si uvědomíme, že navrhované jednání je nesprávné? Když odmítneme, osvobozuje nás to nutně od další odpovědnosti? Jestliže víme, že ti, kteří navrhují něco nesprávného, to skutečně provádějí, co bychom měli dělat?
9. Proč snad někteří nemluví se staršími o nesprávném jednání jiných? Proč je to ale vážná věc?
9 Někteří vědí o nesprávném jednání druhých, ale snad se jim nechce říkat o tom těm, kteří mají prvořadou odpovědnost zachovávat sbor čistý. Proč? Možná, že nechtějí vypadat jako informátoři. Nebo snad z falešně chápané loajality drží věc v tichosti nebo o ní promluví jen s těmi, kteří slíbí, že ji neprozradí. To je velmi vážné. Proč? Protože se tak nakonec mohou podílet na hříších jiných.
10, 11. a) Co říkal apoštol Jan o podílu na hříších jiných? b) Jakou otázku bychom si měli položit, dozvíme-li se o nějakém provinění některého člena sboru?
10 Apoštol Jan ukázal, že je možné podílet se na hříchu někoho jiného. Napsal: „Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha . . . Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích.“ (2. Jana 9–11) Odpadlík od „Kristova učení“ nebude cenným společníkem a loajální křesťan se vyhne podílu na jeho ničemnosti tím, že ho ani nezdraví.
11 Protože tak se jedná s odpadlíkem, jistě bychom se nechtěli podílet na ničemnosti ani jiných, o jejichž nemravných skutcích jsme se dozvěděli. Co když tedy víme, že člen sboru se stal zlodějem nebo opilcem? Jestliže ho nepovzbudíme, aby hledal Jehovovo odpuštění a přiznal svůj hřích starším, budeme zcela bez viny? Ne, protože máme vážnou odpovědnost.
Čistota a ochrana je nezbytná
12. Proč bychom měli jevit zájem o duchovní čistotu sboru?
12 Jako jednotlivci musíme jevit zájem o duchovní čistotu sboru. Jak dobře to bylo zdůrazněno, když se židovští vyhnanci v 6. století př. n. l. chystali opustit Babylón! Příkaz od Boha zněl: „Odvraťte se, odvraťte se, vyjděte odtamtud, nedotýkejte se ničeho nečistého; vyjděte z jeho středu [z Babylóna], uchovejte se čistí, vy, kteří nesete Jehovovo náčiní.“ — Iz. 52:11.
13. Jak ukázal Jehova, že se musíme starat o ochranu Jehovova lidu před provinilci?
13 Musíme mít také starost o ochranu Jehovova lidu před těmi, kteří by se jej snažili zlákat k nesprávnému jednání. „Bezbožní lidé“ z Judových dnů se snažili ‚obrátit nezaslouženou laskavost Boha v omluvu pro volné chování‘, ale tento loajální učedník zasáhl a varoval spoluvěřící, aby je tím ochránil. Připomněl jim varovné příklady nevěrných Izraelitů, neposlušných andělů a jiných. Přečti si tento božsky inspirovaný dopis a uvidíš, že loajální křesťané nemohou klidně přihlížet, když je ohrožována čistota sboru nebo když Boží lid potřebuje ochranu před nemravnými osobami, které mají nečisté pohnutky.
14. K jakému rozhodnutí nám může pomoci Žalm 26:4, jestliže se provinilec nepřizná starším?
14 Ale předpokládejme, že jsme povzbudili provinilce, aby hledal Boží odpuštění a svěřil se starším, ale on to odkládá a nevidí potřebu učinit takové kroky. Můžeme věc prostě nechat být? Možná, že někteří nechtějí riskovat ztrátu přátelství chybujícího. A možná, že nechtějí být považováni za osoby, které prozrazují něco důvěrného a sdělují to starším. Ale to je chybné uvažování. Žalmista David řekl: „Nesedal jsem s muži nepravdy, a s těmi, kteří schovávají, co jsou, nevcházím.“ (Žalm 26:4) Jistě bychom se nechtěli stát spoluviníky těch, kteří „schovávají, co jsou“.
15. Jakou povinnost máme podle 3. Mojžíšovy 5:1, když jsme provinilci dopřáli rozumnou dobu, aby se obrátil na starší ohledně svého nesprávného jednání?
15 Když jsme proto chybujícímu dopřáli rozumnou dobu na to, aby šel ohledně svého nesprávného jednání za staršími, máme před Jehovou odpovědnost, abychom se nepodíleli na jeho hříchu. Je třeba informovat odpovědné dozorce, že ten a ten přiznal vážné provinění, které si zaslouží, aby je prozkoumali. To by bylo v souladu s 3. Mojžíšovou 5:1, kde stojí: „A v případě, že nějaká duše zhřeší tím, že slyšela veřejné proklínání a je svědkem nebo to viděla nebo se o tom dozvěděla, jestliže o tom nepodá zprávu, potom se bude odpovídat za své provinění.“ Nesmíme ovšem jednat ukvapeně na základě pouhé domněnky.
16. Co je mnohem důležitější než loajalita k příteli, který odmítá přiznat své vážné provinění jmenovaným starším?
16 V dnešním světě je obecným zvykem krýt nesprávné jednání jiných. Mnozí jsou jako němí, když mají odhalit provinění druhých těm, kteří by o takových činech měli vědět. Vyžaduje to sílu křesťanské osobnosti, abychom informovali jmenované starší o vážném hříchu spoluvěřícího. Ale máme-li mít Jehovovu přízeň, nesmíme se osobním přátelstvím nechat zaslepit vůči nesprávnému jednání druhého. Náš vztah k Bohu je mnohem důležitější než věrnost příteli, který je vinen vážným proviněním a odmítá věc odhalit jmenovaným starším.
Problém, nad nímž by se měli všichni zamyslet
17. Co dokládá, že se někteří mladí mezi námi musí mít na pozoru, aby se nepodíleli na hříších jiných?
17 Problém podílu na hříších jiných se občas vyskytne mezi některými mladými v našem středu. Někdy mlčí a odmítají říci těm, kteří by měli být informováni, když jiní provádějí věci, jež by mohly škodlivě ovlivnit sbor a mohly by vést k Jehovově nepřízni. Zakrývání nesprávného jednání jiných je zcela běžné ve světských školských systémech. Ale když se tento názor rozšíří do sboru, může vzniknout mnoho problémů. Přišly dokonce zprávy o mladých, kteří se spolčili k nesprávnému jednání a přitom si navzájem přísahali, že to neprozradí starším a rodičům. To, že podlehli nátlaku vrstevníků a touze být přijímáni partou, způsobilo pak velkou bolest těmto mladým, jejich rodičům i jiným ve sboru, když bylo provinění odhaleno. Musíme pamatovat, že není nic tajného, co by nebylo zjeveno, a jedna z našich nejpřednějších povinností před Jehovou je pomáhat udržovat jeho organizaci čistou. — Luk. 8:17.
18. Co by měli dělat křesťanští rodiče, když jejich děti jednají nesprávně?
18 Všichni Jehovovi služebníci by si měli dávat dobrý pozor, aby se nepodíleli na hříších jiných. Někteří rodiče se snaží ospravedlňovat nesprávné jednání svých dětí a pokoušejí se je chránit. Ale křesťanští rodiče by neměli zaujímat postoj, že všichni jsou proti jejich dětem, když tito mladí nesprávně jednají. Zbožní rodiče by naopak měli svým chybujícím potomkům pomáhat, aby přijali potřebné ukázňování předložené v Božím slově a měli z něho prospěch.
19. a) Nač musí dát pozor křesťanské manželské dvojice ohledně vážných hříchů? b) Co musí dělat starší, kdyby jeden z nich nebo služební pomocník spáchal vážný hřích?
19 Křesťanské manželské dvojice také musí dávat pozor, aby neporušily Boží zákony tím, že by jeden přikrýval vážné hříchy druhého. Měly by pamatovat na případ Ananjáše a Zafiry, kteří se smluvili, ale nepodařilo se jim zakrýt vážný hřích. (Sk. 5:1–11) Starší také často musí být bdělí, aby nechránili jeden druhého nebo služební pomocníky, jestliže jeden z nich spáchal vážný hřích, který by mohl vést k odnětí pospolitosti. Měli by se řídit zásadou stanovenou apoštolem Pavlem. Napsal: „Nikdy na žádného nevkládej ruce ukvapeně ani se nepodílej na hříších jiných; zachovej se cudný.“ — 1. Tim. 5:22.
Je moudré zachovávat bezúhonnost
20. Co bychom měli dělat místo toho, abychom kryli hrubé hříchy jiných nebo se na nich podíleli?
20 Jehovovi služebníci by se neměli podílet na špatných způsobech tohoto světa ani je napodobovat. V dopise Gáiovi napsal apoštol Jan: „Milovaný, nenapodobuj špatné, ale dobré. Kdo činí dobré, pochází od Boha. Kdo činí špatné, neviděl Boha.“ (3. Jana 11) Jak dobré je nechat se vést spolehlivým Božím slovem a tak činit dobré! Místo abychom přikrývali hrubé hříchy jiných nebo se na nich podíleli, měli bychom se rozhodnout, že budeme zářit jako světla, bezúhonní a nevinní. (Fil. 2:14, 15) Každý Boží služebník je odpovědný za udržování sboru v čistotě, zatímco osobně zůstává bezúhonný. (2. Petra 3:14) Ale co když si nejsi jistý, zda to, co udělal jiný, je vhodné? Neměl by ses ostýchat promluvit se staršími a požádat o vedení, jak postupovat.
21. a) Jakým příkladem je nám Kristova láska k jeho sboru? b) Jakou odpovědnost bychom na sebe měli vzít ohledně hříchů jiných?
21 Naše láska k Jehovově organizaci by měla napodobovat lásku Ježíše Krista k jeho duchovní nevěstě, sboru. „Miloval sbor a vydal se za něj, aby jej posvětil tím, že jej očistil vodní koupelí prostřednictvím slova, aby sbor sám sobě představil v jeho nádheře tak, aby neměl skvrnu ani vrásku ani cokoli takového, ale aby byl svatý a bez poskvrny.“ (Ef. 5:25–27) Podobně by nás láska k Jehovově organizaci měla pohnout, abychom ji udržovali čistou, jak jen můžeme. Kéž nikdy neuděláme nic, co by zneuctívalo Boha nebo jeho organizaci, ani netrpíme nesprávné jednání jiných ve sboru. Spíše provinilce povzbuzujeme, aby své chování napravili a vyhledali pomoc starších. Jestliže to v rozumné době neudělají, vezměme na sebe svou odpovědnost a informujme jmenované starší. Tak se nestaneme podílníky na hříších jiných a neponeseme žádnou odpovědnost za jejich provinění.
22. a) Co musíme dělat pro dosažení záchrany? b) Jaké otázky zbývají k úvaze?
22 Záchrana, která je nám společná, je nesrovnatelný poklad. Chceme-li jí dosáhnout, musíme stále chodit před Jehovou v přímosti. Proto si v tom navzájem pomáhejme a nikdy se nepodílejme na hříších jiných. Jehova láskyplně opatřil určité organizační uspořádání, aby nám v tomto úsilí pomohl, a v něm hrají důležitou úlohu jmenovaní starší. Ale jak napodobují Jehovu a jeho Syna, znamenitého pastýře? Jak nám mohou starší pomoci na cestě k životu? Na tyto otázky odpoví následující článek.
Vzpomínáš si?
◆ Jak bys měl pohlížet na ukázňování?
◆ Jestliže ti spoluvěřící řekne, že spáchal vážný hřích, k čemu bys ho měl vybídnout?
◆ Co bys měl dělat, když víš, že provinilec nepřiznal svůj hřích jmenovaným starším?
◆ Ať jsme starší, manželé nebo děti, jak se můžeme vyhnout podílu na hříších jiných?