Spravedlnost před Bohem — Jak jí dosáhnout?

„BŮH říká, že jsem v pořádku.“ V tomto smyslu je přeložen výraz „ospravedlnění“ v nedávno vydaném překladu „Nového zákona“ do jednoduché angličtiny, která se užívá na Nové Guineji. Je to sice podivné, ale opravdu to vyjadřuje základní myšlenku slova, které je v Římanům 5:16 v řadě českých Biblí přeloženo slovem „ospravedlnění“ nebo „prohlášení za spravedlivé“.

Někteří lidé však řeknou: „Jsem řádný člověk. Působím druhým dobro, pokud mohu. Jsem připraven postavit se před svého Tvůrce.“ Zřejmě se domnívají, že „ospravedlnění“ znamená sebeospravedlnění. Podle Bible se nauka o ospravedlnění vztahuje na to, jak se na nás dívá Bůh a jak on s námi jedná. Jehova je „stvořitel“. (Iz. 40:28) Je „soudce celé země“. (1. Mojž. 18:25) Nic tedy nemůže být důležitější než to, jak se na nás dívá on.

Proč potřebujeme být vyrovnáni s Bohem

Bible říká o Jehovovi: „Skála, dokonalá je jeho činnost, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není žádné bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ (5. Mojž. 32:4) On je zosobněním spravedlnosti. Jako stvořitel a životodárce má právo stanovit měřítko neboli normu pro určení toho, co je správné a co je nesprávné. Spravedlivé je to, co odpovídá Božímu měřítku.

Bůh tedy určuje cíl, kterého musí dosáhnout jeho inteligentní tvorové, chtějí-li žít v souladu se svým stvořitelem. Minout tento cíl neboli měřítko je v původních jazycích Bible nazýváno hříchem. Hřích je tedy nespravedlnost. Hřešit znamená neřídit se Boží definicí toho, co je správné a co je nesprávné. Hřích je tedy určitá forma nepořádku, určitá forma bezzákonnosti. — 1. Jana 5:17; 3:4.

Jehova „není Bohem nepořádku, ale pokoje“. (1. Kor. 14:33) Původně byli všichni jeho tvorové v nebi i na zemi dokonalí. Byli obdařeni svobodnou vůlí. (2. Kor. 3:17) Těšili se ze „slavné svobody Božích dětí“. (Řím. 8:21) Pokud byla respektována Boží spravedlivá měřítka, panoval v celém vesmíru pokoj a pořádek. Nepořádek vnikl do vesmíru tehdy, když se stali nejprve v nebi a později na zemi někteří tvorové před Bohem bezzákonnými. Popřeli totiž, že má právo nad nimi vládnout. Odklonili se od Božího měřítka na to, co je správné a co nesprávné. Minuli cíl, a tak se sami stali hříšníky.

Tak to bylo s našimi prarodiči, Adamem a Evou. (1. Mojž. 3:1–6) „Proto . . . přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Řím. 5:12) Od jejich vzpoury panuje hřích „jako král spolu se smrtí“, protože všichni Adamovi potomci „zhřešili“ a „nedosahují“ Božího spravedlivého měřítka. (Řím. 5:21; 3:23) Proto je nutné, abychom se s Bohem vyrovnali.

Katolický názor na „ospravedlnění“

Tuto potřebu smíření s Bohem uznávají všechny církve, které se prohlašují za křesťanské. Ale v názoru na to, jak je možné dosáhnout smíření a jaké postavení má křesťan před Bohem, se katolická nauka liší od protestantské.

O katolickém dogmatu je v „Katolické encyklopedii“ (angl.) řečeno: „Ospravedlnění označuje změnu nebo přeměnu v duši, která člověka přenáší ze stavu prvotního hříchu, v němž se narodil jako dítě Adamovo, do stavu milosti a božského synovství prostřednictvím Ježíše Krista, druhého Adama.“ „Katolický slovník“ (angl.) dále vysvětluje: „Omezujeme se zde jen na pochod, jímž jsou dospělí pozdviženi ze stavu smrti a hříchu do přízně a přátelství s Bohem; pokud jde o kojence, učí církev, že jsou ospravedlněni křtem bez jakéhokoli vlastního činu.“

Krátce řečeno katolická církev učí, že „ospravedlnění“ je skutkem Božím, přičemž člověk, který je pokřtěn v katolické víře, je skutečně učiněn spravedlivým a posvěcen darem božské „milosti“. Tvrdí také, že takové ospravedlnění může být 1. zvýšeno osobní zásluhou neboli dobrými skutky; 2. ztraceno smrtelným hříchem a nevírou; 3. opět získáno svátostí pokání. V rámci tohoto uspořádání musí ospravedlněný katolík vyznávat své hříchy knězi a získat rozhřešení. Každý „dočasný trest“, k němuž by mělo ještě dojít po rozhřešení, může být smířen dobrými skutky nebo vyrovnán pomocí „odpustků“.a

Protestantský názor

Zneužívání prodeje odpustků vyvolalo začátkem 16. století protestantskou reformaci. Katolický mnich Martin Luther zaútočil na tuto praxi v 95 tezích, které upevnil v roce 1517 na vrata hradního kostela v německém městě Wittenbergu. Ale Lutherův nesouhlas s oficiálním katolickým dogmatem šel ve skutečnosti hlouběji. Týkal se celé církevní nauky o ospravedlnění. „Katolický slovník“ (angl.) to potvrzuje slovy: „Rozdíl v názoru na způsob, jak jsou hříšníci před Bohem ospravedlněni, byl hlavním námětem rozporu mezi katolíky a protestanty v době reformace. ‚Jestliže tato nauka‘ (tj. nauka o ospravedlnění pouze vírou) ‚padne,‘ říká Luther ve svém díle Rozhovory u stolu (něm.), ‚pak je s námi konec‘.“

Co přesně měl Luther na mysli vyjádřením „ospravedlnění pouze vírou“? Jako katolík se Luther učil, že k ospravedlnění člověka patří křest, osobní zásluha a dobré skutky a též svátost pokání udělená knězem, který vyslechne zpověď, udělí rozhřešení a přikáže konat skutky pokání, k nimž může patřit i sebepotrestání.

Luther se snažil dosáhnout pokoje s Bohem a využil přitom všechny prostředky římsko-katolické nauky o ospravedlnění, včetně postů, modliteb a sebetrýznění, ale marně. Znepokojen četl znovu a znovu žalmy a Pavlovy dopisy a nakonec našel pokoj srdce, když dospěl k závěru, že Bůh ospravedlňuje lidi nikoli na základě jejich zásluh, dobrých skutků nebo pokání, ale výlučně na základě jejich víry. Touto myšlenkou na „ospravedlnění pouze vírou“ byl tak nadšen, že do svého německého překladu Římanům 3:28 připojil ke slovu „víra“ slovo „pouze“.b

Většina protestantských církví v podstatě přijala Lutherův názor na „ospravedlnění milostí skrze víru“. To v podstatě vyjádřil již dříve francouzský předchůdce reformace Jacques Lefèvre d‘ Étaples. „Katolický slovník“ (angl.) shrnuje rozdíl mezi katolickým a protestantským názorem na ospravedlnění slovy: „Katolíci považují ospravedlnění za skutek, jímž je člověk učiněn opravdu spravedlivým; protestanté tvrdí, že to je skutek, jímž je člověk pouze prohlášen nebo považován za spravedlivého, přičemž jsou mu připsány k dobru zásluhy někoho jiného — totiž Krista.“

Ani katolické ani protestantské „ospravedlnění“

Katolické dogma jde nad to, co učí Bible, protože tvrdí, že „člověk je učiněn opravdu spravedlivým“ na základě daru božské milosti, který je udílen při křtu. Prvotní hřích však není smýván křtem, ale prolitou krví Kristovou. (Řím. 5:8, 9) Je velký rozdíl mezi tím, zda Bůh člověka opravdu činí spravedlivým nebo zda jej za spravedlivého počítá nebo považuje. (Řím. 4:7, 8) Každý poctivý katolík, který bojuje proti hříchu, ví, že nebyl opravdu učiněn spravedlivým. (Řím. 7:14–19) Kdyby byl opravdu spravedlivý, nemusel by se zpovídat knězi ze žádných hříchů.

Kdyby se dále katolické dogma řídilo Biblí, pak by katolík, který by si byl vědom hříchu, vyznával své hříchy Bohu a prosil by ho o odpuštění prostřednictvím Ježíše Krista. (1. Jana 1:9–2:2) Přímluva lidského kněze ve kterékoli fázi „ospravedlnění“ nemá žádné opodstatnění v Bibli, stejně jako v ní není opodstatněno hromadění zásluh, na nichž je založena nauka o odpustcích. — Heb. 7:26–28.

Protestantské pojetí ospravedlnění, podle něhož je křesťan prohlašován za spravedlivého na základě zásluh Kristovy oběti, je bezpochyby blíže biblickému učení. Ale některé protestantské církve učí, že „ospravedlnění je možné pouze vírou“, což, jak uvidíme později, přehlíží určité argumentace apoštola Pavla a Jakuba. Duchovně samolibý postoj těchto církví je shrnut ve výrazu „jednou spasen, navždy spasen“. Někteří protestanté se domnívají, že k záchraně stačí věřit v Ježíše a že tedy k ospravedlnění dochází před křtem.

Některé protestantské církve, jež učí o ospravedlnění vírou, se dále řídí podle francouzského reformátora Jana Kalvína a zastávají učení o osobním předurčení, čímž popírají biblickou nauku o svobodné vůli. (5. Mojž. 30:19, 20) Proto lze říci, že ani katolický ani protestantský názor na ospravedlnění neodpovídá plně Bibli.

Co učí Bible?

Bible bezpochyby učí nauku o „ospravedlnění“ neboli o způsobu, jak může člověk obdržet spravedlivé postavení před Bohem. Již jsme poznali, že musíme být vyrovnáni s Bohem, protože jsme se všichni narodili nikoli jako děti Boží, ale jako „děti zloby“. (Ef. 2:1–3) Zda na nás bude stále spočívat Boží zloba, nebo ne, to závisí na tom, zda přijmeme nebo odmítneme jeho milosrdné opatření ke smíření s ním, svatým, spravedlivým Bohem. (Jan 3:36) Tímto laskavým opatřením je „výkupné, jež zaplatil Kristus Ježíš“. — Řím. 3:23, 24.

Apoštol Pavel ukázal, že Kristova vykupující oběť otevírá dvě naděje, jednu „na zemi“ a druhou „na nebesích“. Napsal: „Bůh uznal za dobré, aby v něm přebývala všechna plnost a aby skrze něho opět smířil se sebou všechny jiné věci, ať již jsou to věci na zemi nebo věci na nebesích.“ — Kol. 1:19, 20.

Máme-li mít některou z těchto nadějí, je nutné mít spravedlivé postavení před Bohem, a k tomu je třeba víc než jen „věřit v Ježíše“. Co to znamená pro křesťany, kteří mají nebeskou naději, a pro ty, kteří mají naději na věčný život na rajské zemi, se bude rozebírat v následujících dvou článcích. Čti prosím dále a neváhej požádat svědka Jehovova, od něhož máš tento časopis, aby s tebou prohovořil tyto články na základě Bible.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 5]

KATOLICKÁ CÍRKEV učí, že ospravedlněním se člověk stává opravdu spravedlivým, ale že ospravedlnění může být ztraceno smrtelným hříchem nebo zvýšeno osobní zásluhou.

[Praporek na straně 8]

MNOZÍ PROTESTANTÉ věří, že k ospravedlnění neboli prohlášení za spravedlivého dochází pouze vírou a víra v Ježíše zajišťuje záchranu. Někteří věří, že ospravedlnění je předurčeno.

[Praporek na straně 9]

BIBLE učí, že člověk má svobodnou vůli a že Kristovou výkupní obětí se otevírají dvě naděje — nebeská a pozemská. Obě naděje vyžadují, aby člověk získal spravedlivé postavení před Bohem.