Přizpůsobovat se Jehovovým cestám
Vypráví Arthur Worseley
TŘI dny jsme neviděli slunce; šlehal do nás vítr a moře. Obeplouvali jsme pověstný severokarolinský mys Hatteras cestou za svým kazatelským přidělením na Bahamách. Byl listopad roku 1948. Všichni čtyři, tři misionáři, kteří absolvovali biblickou školu Gilead, a já, jsme si začali klást otázku, zda se tam vůbec někdy dostaneme.
Byl jsem u kormidla osmnáctimetrového škuneru Společnosti Strážná věž „Sibie“. Z pravoboku se co chvíli ozýval zvuk jakoby unikající páry, když se na nás hnaly velké vlny; byli jsme promočeni, když přes nás převalovaly. Byl jsem připoután ke kruhům připevněným k palubě provazy provlečenými popruhem. Když jsme se zhoupli po větru, lanoví ponuře sténalo, a když jsme se zhoupli proti větru, zuřivě vylo.
V hlavní kabině pod palubou leželi Stanley Carter a Ron Parkin se strašnou mořskou nemocí. A padesátiletý Gust Maki, kterého jsem právě vystřídal u kormidla, byl úplně vyčerpán. Než jsem šel ke kormidlu, namíchal jsem z brandy vaječný koktejl a řekl jsem Gustovi, kde jej najde. Pak jsem ho skoro deset hodin neviděl.
Nikdy nezapomenu na tu osamělou noc, kdy jsem naslouchal vyjícímu větru, rval se s „kopajícím“ kormidelním kolem a doufal, že provazy, kterými jsem zajištěn, vydrží. Jak jsem se do té situace dostal?
Raný život v Anglii a v Kanadě
Můj otec byl u britského vojenského námořnictva a já byl pořád mezi námořníky a jinými vojáky. Když mi náhle zemřela matka, poslali mě jako plavčíka na moře. V roce 1923, když mi bylo 16 let, jsem podnikl na cvičné lodi cestu kolem světa.
V Singapuru jsem se od bratra doslechl, že se tatínek znovu oženil a rodina je teď v kanadské Albertě. A tak jsem se v roce 1924 připojil ke své rodině na 130 hektarové farmě u Lethbridge. Obchodní komora hovořila o „slunné jižní Albertě, zemi zlatého obilí“, což byla pravda.
Návštěva, která změnila můj život
Ovšem o jedné věci se jaksi obchodní komora zapomněla zmínit: o prérijních zimách. Teplota někdy klesala na -35 °C a níže. Jednoho takového dne v zimě roku 1926–1927 se do dvora vevalila dýmající stará fordka a se vzdechy a otřásáním zastavila těsně u domu. Pozvali jsme řidiče dovnitř na horkou kávu a koláče a on nám vysvětlil, že silnice je zavátá sněhem a že si není jistý, kde vlastně je. To se rychle vyjasnilo a pak s námi začal hovořit o Bibli. Dal jsem mu dolar za knihu „Osvobození“ a sedm brožur.
Rodiče byli na nákupu ve městě, a tak jsme s bratrem chvíli listovali v literatuře. Pak jsme všechno založili do knihovny a zapomněli na to, protože jsme se museli starat o dobytek. Některé věci, jež jsem četl, se mi však pořád vracely do mysli. Dokonce jsem se v noci budil a myslel na ně. Nakonec jsem se rozhodl, že se podívám, o co vlastně jde.
Namátkou jsem sáhl a vylovil brožuru „Návrat našeho Pána“. Počkal jsem, až si všichni lehnou a přečetl jsem brožuru a vyhledal všechny texty v naší rodinné Bibli. Vysvětlení mě ohromila a nadchla. Ráno jsem tedy začal při snídani „vydávat svědectví“ své rodině. Nijak to na ně nezapůsobilo, ale to nezchladilo mé nadšení.
Kazatelské pokusy
Napsal jsem Společnosti Strážná věž, poslal jsem jim jména a adresy sousedních farmářů a požádal, aby každému zaslali brožuru „Návrat našeho Pána“. Později, když jsem se jich šel zeptat, jak se jim brožura líbila, překvapily mě nepřátelské reakce jako ‚Poslouchej, takový mladý člověk by se neměl plést do něčeho takového‘ nebo ‚To je Russeliánství. Takové lidi ve Spojených státech zavírají.‘
Byl jsem sice zklamán, ale nevzdal jsem se. Objednal jsem všechnu literaturu, kterou Společnost Strážná věž vydala, i s výtisky navíc, abych mohl půjčovat. Četl jsem si při každé příležitosti a přemýšlel jsem, jak bych se mohl podělit s jinými o to, co se dovídám. Společnost mě informovala, že nejbližší sbor neboli „eklésia“ je asi 160 kilometrů odtud v Calgary. To bylo pro mne příliš daleko.
V roce 1928 jsem odešel z domova, abych hospodařil sám pro sebe. Najal jsem si 65 hektarů země, z níž jsem se zavázal dávat čtvrtinu ročního výnosu jejím majitelům. V prosinci 1929 jsem měl nárok na dovolenou, a tak jsem odjel za otcem a nevlastní matkou, kteří se přestěhovali do Vancouveru v Britské Kolumbii. Několik dní po mém příjezdu přišla ke dveřím žena nabízející literaturu vydanou Společností Strážná věž. Od ní jsem se dověděl, kde se scházejí badatelé Bible (nyní svědkové Jehovovi), a příští neděli jsem šel osm kilometrů v bouřce a lijáku, abych se zúčastnil shromáždění.
Bylo to nádherné sejít se s jinými, kteří sdíleli můj zájem o Bibli. Příští týden a všechny další týdny jsem se ke skupině připojoval v kázání. Pak přišla „Strážná věž“ z 15. ledna 1930 a s pozváním abychom pomohli s prací v brooklynském ústředí Společnosti Strážná věž, zvaném bétel. Nabídl jsem své služby a ke svému překvapení jsem tam byl pozván. Chvilku trvalo, než jsem uzavřel všechny své záležitosti, a mezitím jsem byl pokřtěn. Konečně jsem 13. června 1930 došel do bételu.
Služba v bételu
Byl jsem přidělen do vazárny a octl jsem se u sešívačky, která prošívá hřbety brožur ocelovými drátky. Bylo vzrušující pracovat na „Návratu našeho Pána“, právě té brožuře, která změnila můj život. Brzy jsem sešíval novou brožuru, „Království, naděje světa“.
Můj první sjezd v Columbu v Ohiu v červenci roku 1931 byl vskutku památný. Nikdy nezapomenu na bouřlivý potlesk, když bylo oznámeno, že od nynějška budeme známi pod jménem svědkové Jehovovi. Pak byla vydána brožura „Království, naděje světa“. Vysvětlovala, proč jsme přijali toto jméno. Pak jsme ji předali všem vojenským, politickým, obchodním a náboženským osobnostem. Mně byl tento úkol svěřen v okolí bételu, v Brooklyn Heights a na Governor‘s Island.
Newyorský přístav je blízko bételu, a protože jsem byl obeznámen s loděmi, stala se pobřežní oblast mým kazatelským územím. Jednoho dne protestoval kapitán bárky: „Nesnažte se mi prodat ty knížky. Já mám tu jedinou knihu, která skutečně říká o Bibli pravdu“. „Tak mi ji, prosím vás, ukažte,“ řekl jsem. Vytáhl poničený výtisk knihy „Vláda“ a vysvětlil: „Vylovil jsem ji z řeky a usušil ji. Je to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četl“.
Když jsem mu na titulní straně ukázal, že knihy, které nabízím, jsou od stejných vydavatelů, byla ihned ‚plavba hladká‘. Výborně jsme si popovídali.
Tenkrát bylo kazatelů poměrně málo, a tak jsme zkoušeli všechno možné, abychom lidem přinesli dobré poselství, než přijde Armageddon. Ve městě New Yorku byl jen jeden sbor. Nyní je ve městě přes 300 sborů a asi 30 000 zvěstovatelů a mnohá území jsou propracována každý měsíc.
Rutherford — neúnavný pracovník
Joseph F. Rutherford, jenž byl prezidentem Společnosti Strážná věž během mých prvních jedenácti let v bételu, mě ohromoval tím, jak nesmírné množství práce zvládl. Nejenže psal většinu naší biblické literatury, měl mnoho přednášek a vedl soudní pře, ale také se osobně zajímal o záležitosti rodiny bétel, která tehdy čítala skoro 200 osob.
Například v roce 1932 rozhodl, že bychom si měli sami zajistit víc potravin, zejména masa. Zařídil tedy stavbu drůbežáren na šestihektarové farmě Společnosti na Staten Islandu. Nějak se dozvěděl, že o chovu slepic něco vím. A tak jsem s ním trávil víkendy rozvrhováním drůbežáren a vyměřováním pozemku na jejich stavbu.
Při jedné z těchto návštěv vypadal bratr Rutherford velmi ustaraně. Po chvíli jsem sebral odvahu a zeptal se, zdali není něco v pořádku a zda mu mohu v něčem pomoci. Prohodil něco v tom smyslu, že mu pomoci nemohu. Ale cestou k zahradě řekl: „Ještě to nikdy neselhalo. Kdykoli pracuji na něčem důležitém, přijde nějaká těžkost, a teď právě pracuji na jednom z nejzávažnějších článků za celé roky“. Opravdu mě překvapilo, že se mi o tom vůbec zmínil, vždyť jsem byl v bételu poměrný nováček.
Za několik týdnů dostal Jehovův lid vydání „Strážné věže“ z 15. srpna a 1. září 1932 s dvoudílným článkem nazvaným „Jehovova organizace“. Tyto články odhalovaly, že systém volených starších je nebiblický. Způsobily nemalý rozruch, ale byly dalším krokem k úplnému teokratickému dozoru.
V oněch dnech čelil bratr Rutherford velikému odporu těch, kteří se ho snažili vytlačit z rozhlasového vysílání. Byl to však bojovník a nikdy se nepoddával svým náboženským odpůrcům.
Narůstají tlaky, Rutherford umírá
Během třicátých let přibývalo pronásledování. V nacistickém Německu byli mnozí pro svou víru posíláni do koncentračních táborů a zabíjeni. I ve Spojených státech natřeli některé bratry dehtem a vyváleli v peří, jiné nutili pít ricinový olej. Ničili majetek a děti byly vylučovány ze škol.
V roce 1941 začalo selhávat zdraví bratra Ruherforda, ale pořád byl úžasně energický a neslábl ve svém vedení. Pro nás, kteří jsme ho dobře znali, bylo jeho chátrající zdraví smutně zřejmé. Zhubl tak, že na něm šaty jen visely. Jeho tělo sice umíralo, ale jeho mysl byla čilá a jeho nadšení pro pravdu a zvěstování Jehovova jména neutuchalo.
Koncem podzimu roku 1941 svěřil jednou u snídaně rodině, že ho čeká vážná operace. Chvíli k rodině povzbudivě hovořil a skončil slovy: „Jestliže to tedy bude Boží vůle, zase vás uvidím. Když ne, vím, že budete bojovat dál“. V celé rodině nezůstalo jedno oko suché. Už nikdy jsme ho neviděli. Toho dne odjel do Kalifornie a tam 8. ledna 1942 zemřel.
Během let byl bratr Rutherford mnohokrát zlobně napadán, ale taková obvinění byla jako pára v bouři pro nás, kteří jsme s ním pracovali a téměř denně jsme od něho slyšeli duchovní poučení během ranního uctívání. Znali jsme ho, jaký byl — jeden ze svědků Jehovových. Co víc by se dalo říci?
Nová přidělení
Krátce nato se stal prezidentem Nathan H. Knorr. Pozval si nás několik do své kanceláře, přednesl plány na obnovu návštěv zástupců Společnosti u sborů a zeptal se, zda bychom se chtěli účastnit. Přijal jsem a v roce 1942 jsem začal pracovat jako cestující dozorce. Byli jsme označováni jako „služebníci bratrů“. Později se označení změnilo na „krajského služebníka“.
V květnu 1948 si mě bratr Knorr zavolal do své kanceláře na oblastním sjezdu v texaském Houstonu. Po několika předběžných dotazech na dílo v oblasti a na mé zdraví se zeptal: „Pomýšlíš na ženění?“
Nemohl jsem po pravdě říci ani ano ani ne. Proto jsem odpověděl: „Bratře, o tom přemýšlím už od svých pěti let.“ Tím jsem zůstal v jakémsi neutrálním postavení. Potom mi bratr Knorr vysvětlil, že společnost získala škuner, a zeptal se, zda bych byl ochoten k misionářské službě na lodi.
Tak jsem se v listopadu 1948 octl u kormidla „Sibie“ za oné neobyčejně bouřlivé noci u mysu Hatteras.
Svědecká práce na ostrovech
Za několik dní jsme dopluli na Bahamy, kde jsme našli lidi pohostinné a lačnící po biblické pravdě. Vydávali jsme svědectví na všech větších ostrovech. Některé jsme za těch sedm měsíců, jež jsme tam prožili, navštívili několikrát. Pak jsme zamířili k Panenským ostrovům a procestovali jsme se svědectvím celé souostroví.
Jednou večer na ostrově Sv. Martin ke mně přišel primátor neboli komisař ostrova a řekl: „Ještě před několika týdny jsem chodil po městě a slyšel jen o kohoutích zápasech a o ženách. Teď, ať jdu, kam jdu, slyším, jak se mluví o Jehovovi a o Bibli. Udělali jste kus dobré práce, vy Jehovovi hoši, a já vám za to děkuji“.
Měl jsem přednost pronést první proslov při památné slavnosti, který kdy byl pronesen na Sv. Vincentu. Po něm jedna žena poznamenala: „Ten proslov by se ohromně líbil panu Brownovi, ale on bydlí moc daleko“. Řekli mi zhruba, jakým směrem, a já se druhý den časně zrána vypravil hledat tu vesnici.
Nebyly tam silnice, jen pěšiny. Šel jsem několik hodin a čas od času jsem se ptal na cestu. Asi ve dvě odpoledně jsem naprosto vyčerpaný došel na mýtinku, kde stálo pár roztroušených chatrčí. Rozhodl jsem se, že do jedné zajdu a odpočinu si. Když jsem přišel blíž, spatřil jsem nade dveřmi nápis „Sál království svědků Jehovových“. Únava ze mne spadla.
Zanedlouho šel kolem muž a ptal se, jestli mi může pomoci. „Jak se mohu setkat s lidmi, kteří postavili tenhle sál?“ otázal jsem se. „Já jsem jeden z nich,“ řekl.
Pověděl jsem mu, že jsem ze „Sibie“, ale to mu zřejmě nic neříkalo. Řekl jsem tedy: „Nevíš? Z té Jehovovy lodi“. Div se neroztančil radostí. Ve chvilce jsem se dozvěděl, jak byl sál postaven.
„Když jet na Trinidad,“ vysvětlil, „oni mi tam povědět pravda. A já se vrátit a povědět druhým lidem.“ Zeptal se, jestli bych nechtěl přednést proslov.
„Rád,“ řekl jsem. Zadul tedy do škeble a za chviličku byl sálek plný a lidé stáli i v okenních otvorech. Přenesl jsem proslov a pak se konalo studium „Strážné věže“. Bylo krásně vedeno. Nakonec mě bratr pozval domů na jídlo. Slunce klesalo a já jim řekl, že musím jít. Doprovodili mě nazpátek mnohem kratší cestou. Když se rozloučili, zbývalo mi k lodi ještě několik mil, ale byla krásná noc.
Zpátky do bételu
První velký sjezd na Yankee Stadionu se konal roku 1950. My ze „Sibie“ jsme tam byli pozváni. V New Yorku mi pak opět přidělili úřad cestujícího dozorce po Spojených státech. Za pár let jsem se roznemohl a v roce 1956 mě zavolali zpátky do bételu. Zdraví se mi postupně zlepšilo, ale zůstal jsem v bételu.
Jednou, když bratr Knorr mluvil o potřebě většího počtu misionářů v Africe, navrhl jsem, aby mě tam poslal. Připomněl mi však můj věk a kolikrát jsem byl v nemocnici a řekl mi, že mám raději zůstat tam, kde mohu v případě potřeby najít lékaře.
Když se teď ve svých devětasedmdesáti letech ohlížím na těch téměř 56 let služby plným časem, jsem rád, že jsem takovou službu nastoupil v mládí. Často, když se vrátím ze shromáždění nebo z práce, sedím ve svém pohodlném pokoji v bételu a přemýšlím o tom, co se dělo v uplynulých 60 letech. Opravdu, bylo pro mne požehnáním že jsem se přizpůsoboval Jehovovým cestám.