Otázky čtenářů

◼ Proč odňali svědkové Jehovovi pospolitost (čili exkomunikovali) pro odpadnutí osobám, které se stále hlásí k víře v Boha, Bibli a Ježíše Krista?

Ti, kteří kladou takovou otázku, poukazují na to, že mnohé náboženské organizace, které o sobě tvrdí, že jsou křesťanské, připouštějí odchylné názory svých členů. I někteří duchovní nesouhlasí se základními naukami své církve, a přesto zůstávají ve svém postavení. Téměř ve všech denominacích křesťanstva existují takzvaní modernisté a fundamentalisté, kteří nejsou jednotní v zásadní otázce inspirace Písem.

Takové případy ovšem nejsou důvodem, abychom to dělali také. Proč ne? Mnohé takové denominace připouštějí mezi duchovenstvem a laiky názory, které se velmi rozcházejí, jen proto, že si nejsou jisty, co je vlastně biblická pravda. Jsou jako znalci Písma a farizeové z Ježíšových dnů, kteří nebyli na rozdíl od Ježíše schopni mluvit jako lidé s autoritou. (Mat. 7:29) Kromě toho jsou náboženští lidé do té míry, jaké prosazují mezicírkevní hnutí, povinni nebrat příliš vážně nauky, které se rozcházejí.

Takový pohled na věc ovšem nemá v Písmech opodstatnění. Ježíš se nespolčil s žádnou sektou judaismu. Židé z těchto sekt se hlásili k víře v Boha stvořitele a v Hebrejská písma, zejména v Mojžíšův zákon. Přesto řekl Ježíš svým učedníkům, „aby se měli na pozoru . . . před učením farizeů a saduceů“. (Mat. 16:11, 12; 23:15) Všimni si také, jak důrazně se o tom vyjádřil apoštol Pavel: „I kdybychom však my nebo anděl z nebe vám snad oznamovali jako dobré poselství něco nad to, co jsme vám oznámili jako dobré poselství, ať je proklet.“ Potom Pavel toto prohlášení pro zdůraznění zopakoval. — Gal. 1:8, 9.

Vyučovat odchylné nebo odlišné názory je neslučitelné s pravým křesťanstvím, jak objasňuje Pavel v 1. Korinťanům 1:10: „Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení.“ („Ekumenický překlad“) V Efezanům 4:3–6 dále prohlásil, aby křesťané „vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden duch, stejně jako jste byli povoláni v té jedné naději, ke které jste byli povoláni; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech.“

Měla být tato jednota dosažena a udržována tím, že bude každý nezávisle hledat v Písmech, dospívat k vlastním závěrům a ty pak vyučovat? Vůbec ne! Pro tento účel opatřil Jehova Bůh skrze Ježíše Krista „některé jako apoštoly, . . . některé jako evangelisty, některé jako pastýře a učitele, . . . dokud všichni nedospějeme k jednotě ve víře a v přesném poznání Božího Syna, k plně dospělému muži“. Ano, s pomocí takových služebníků by byla a také bude možná sborová jednota — jednota v učení a činnosti. — Ef. 4:11–13.

Základ pro schválené společenství se svědky Jehovovými tedy zjevně nemůže spočívat jen na víře v Boha, v Bibli, v Ježíše Krista a tak dále. K takové víře se hlásí římskokatolický papež i anglikánský arcibiskup canterburský, a přesto se členství v jejich církvích navzájem vylučuje. Podobně ani prosté prohlašování, že někdo má takovou víru, by ho neopravňovalo, aby byl známý jako svědek Jehovův.

Schválené společenství se svědky Jehovovými vyžaduje přijetí celého souboru pravého učení Bible včetně víry v ty biblické nauky, kterých se zastávají pouze svědkové Jehovovi. Co k takovým naukám patří?

To, že velká sporná otázka, před kterou stojí lidstvo, je právoplatnost Jehovovy svrchovanosti a že kvůli ní Jehova tak dlouho připouští zlo. (Ezek. 25:17) Že Ježíš Kristus měl předlidskou existenci a je podřízen svému nebeskému Otci. (Jan 14:28) Že dnes na zemi existuje „věrný a rozvážný otrok“, jemuž ‚jsou svěřeny všechny Ježíšovy pozemské zájmy‘, a že tento otrok je spojen s vedoucím sborem svědků Jehovových. (Mat. 24:45–47) Že rok 1914 vyznačil konec časů pohanů a zřízení Božího království v nebesích a také čas předpověděné Kristovy přítomnosti. (Luk. 21:7–24; Zjev. 11:15–12:10) Že pouze 144 000 křesťanů obdrží nebeskou odměnu. (Zjev. 14:1, 3) Že je blízko Armageddon, jímž se myslí bitva velikého dne Boha, Všemohoucího. (Zjev. 16:14, 16; 19:11–21) Že pak bude následovat Kristovo tisícileté panství, jež obnoví světaširý ráj. Že se z něj jako první bude těšit „velký zástup“ Kristových „jiných ovcí“. — Jan 10:16; Zjev. 7:9–17; 21:3, 4.

Máme nějaký biblický příklad pro to, abychom zaujímali tak přísný postoj? To opravdu máme. Pavel napsal o některých lidech své doby: „Jejich slovo se rozšíří jako sněť. Patří k nim Hymeneus a Filétos. Právě tito muži se odchýlili od pravdy a říkají, že vzkříšení již nastalo, a podvracejí víru některých.“ (2. Tim. 2:17, 18; viz také Matouše 18:6.) Nic nenaznačuje, že tito muži nevěřili v Boha, v Bibli a v Ježíšovu oběť. Přesto je v tomto jednom základním bodě, v tom, co učili o času vzkříšení, Pavel právem označil za odpadlíky, s nimiž věrní křesťané nebudou mít společenství.

Podobně označil apoštol Jan za antikristy ty, kteří nevěřili, že Ježíš přišel v těle. Mohli docela dobře věřit v Boha, v Hebrejská písma, v Ježíše jako Božího Syna a tak dál. Ale v tomto bodě, že Ježíš opravdu přišel v těle, nesouhlasili, a proto byli nazváni „antikristem“. Jan pokračuje o těch, kteří chovali takové odlišné názory: „Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho ničemných skutcích.“ — 2. Jana 7, 10, 11.

Jestliže se řídíme takovými biblickými vzory a nějaký křesťan (který tvrdí, že věří v Boha, Bibli a Ježíše) nekajícně prosazuje falešné nauky, bude možná nutné, aby byl vyloučen z křesťanského sboru. (Viz Titovi 3:10, 11.) Jestliže má ovšem někdo prostě pochybnosti, pak mu způsobilí služebníci s láskou pomohou. To se shoduje s radou: „Nadále také projevujte milosrdenství těm, kteří mají pochybnosti; zachraňujte je tím, že je vychvacujete z ohně.“ (Juda 22, 23) Proto nemůže být pravý křesťanský sbor právem obviněn, že je tvrdě dogmatický, ale velmi si váží jednoty, k níž je povzbuzován v Božím slově, a pracuje pro ni.