Pohled zpět na 93 let života

Vypráví Frederick W. Franz.

12. ZÁŘÍ 1893 se v Covingtonu, ve státě Kentucky, na jižní straně řeky Ohio proti Cincinnati narodilo dítě. Jeho šťastný otec Edward Frederick Franz a rozradostněná matka Ida Louise rozená Kruegerová dali tomuto synovi jméno Frederick William Franz.

Tím začalo mých třiadevadesát let života. Můj otec, který se narodil v Německu, se hlásil k luteránské církvi, a tak mě nechal pokřtít knězem, který mi položil na čelo zvlhčenou ruku. Byl vyplněn křestní list, zarámovali jej a pověsili doma na stěnu vedle křestních listů mých dvou starších bratrů Alberta Edwarda a Hermana Fredericka. Až po dvaceti letech jsem se dozvěděl, jak nebiblická je taková náboženská formalita.

Když jsme se přestěhovali do Greenup Street, poprvé jsem viděl jet po ulici vůz bez koní, otevřený dvousedadlový automobil. Po létech jsem poprvé viděl letadlo. Bydleli jsme tehdy proti Kriegerovu pekařství, kde můj otec v noci pracoval jako pekař. Ráno přišel domů a spal. Odpoledne měl pak chvíli volno pro nás chlapce.

Když jsem dorostl do školních let, nejdříve mě posílali do farní školy a na bohoslužby při římskokatolickém kostele sv. Josefa, protože byl blízko na rohu 12. ulice a Greenup Street. Dosud si školní třídu pamatuji. Jednou mě církevní „bratr“, který vyučoval, předvolal před třídu a na nataženou dlaň mi vysázel několik ran dvanáctipalcovým pravítkem, protože jsem zlobil. Vzpomínám si také, jak jsem chodil v kostele do neosvětlené zpovědnice a mluvil se zpovědníkem za přepážkou, jak jsem odříkával zpaměti modlitbu k oltářnímu zábradlí, klekl jsem si a kněz mi vložil do úst kousek chleba. Tak jsem přijímal chléb podle učení církve, zatímco kněz si nechal víno na později. Tím začalo mé formální náboženské školení a má úcta k Bohu, která lety rostla.

Když jsem v roce 1899 dokončil rok ve farní škole, přestěhovala se má rodina přes řeku do Cincinnati na Mariánskou ulici 17 (nyní se jmenuje 15. východní ulice). Tentokrát mě poslali do veřejné školy a dali mě do třetí třídy. Byl jsem nepozorný žák a vzpomínám si, jak jsme jednou s mým sousedem vpravo v lavici byli posláni pro špatné chování do ředitelny. Tam nám ředitel Fitzsimmons nařídil, abychom se předklonili a prsty se dotýkali špiček bot, a našvihal nám na zadek rákoskou. Jak se dá očekávat, propadl jsem.

Můj otec však nechtěl, abych zůstal dva roky v jedné třídě. Když začal další školní rok, šel tedy se mnou do školy na Liberty Street k řediteli, panu Loganovi. Požádal pana Logana, aby mě zařadil do čtvrté třídy. Pan Logan byl ke mně laskavý a řekl: „Tak se podíváme, co mladý pán ví.“ Když jsem uspokojivě zodpověděl několik jeho zkušebních otázek, prohlásil: „Zdá se, že má znalosti na čtvrtou třídu.“ Tak mě osobně zařadil do vyšší třídy, než aby mě nechal opakovat. Od té doby jsem se usadil a vážně se věnoval škole, takže jsem už nikdy nepropadl.

Změnil se i můj náboženský náhled. Matka přišla nějak do styku s představitelkou Druhé presbyteriánské církve v Cincinnati a rozhodla se poslat Alberta, Hermana i mne do nedělní školy této církve. Tehdy byl dozorcem nedělní školy pan Fisher a mou učitelkou v nedělní škole se stala mladá Bessie O’Bary. Tak jsem se seznámil s inspirovanou Svatou Biblí. Byl jsem velmi vděčný, když mi má učitelka z nedělní školy věnovala k vánocům můj vlastní výtisk Svaté bible.

Rozhodl jsem se, že každý den svého života musím přečíst nějaký úsek Bible. Díky tomu jsem se s tou svatou knihou velmi dobře seznámil. A její zdravý vliv mě uchránil, abych se nezapletl do nemravných řečí a nemravného chování svých spolužáků. Nebylo divu, že cítili, že jsem jiný.

Střední a vysoká škola

Když jsem v roce 1907 vychodil třetí školu druhého stupně, dovolili mi rodiče pokračovat ve vzdělávání a vstoupit do Woodwardovy střední školy, kam rok předtím chodil můj starší bratr Albert. Stejně jako on jsem se rozhodl pro klasické zaměření. Začal jsem tedy studovat latinu a věnoval jsem se jí následujících sedm let.

Maturoval jsem na jaře 1911. Vybrali mě jako mluvčího na rozloučenou za Woodwardovu střední školu při graduačním cvičení, jež se mělo konat v největším sále v Cincinnati, v Hudebním sále.

Tehdy se scházely ke graduačním cvičením všechny tři střední školy v Cincinnati — Woodwardova, Hughesova i škola V kaštanech. Ti, kteří končili, seděli na velkém pódiu a hleděli do plně obsazeného sálu. Úvodní proslov byl svěřen mluvčímu Woodwardovy střední školy. Zvolil jsem si námět „Škola a občanství“. Všem třem mluvčím se dostalo pěkného potlesku. Šlo mi tehdy na osmnáctý rok.

Rodiče mi dovolili pokračovat v cestě za vzděláním, a tak jsem vstoupil na Cincinnatskou univerzitu a zvolil si humanitní studium. Rozhodl jsem se, že se stanu presbyteriánským kazatelem.

Pokračoval jsem ve studiu latiny a přibral jsem k ní řečtinu. Bylo požehnání studovat biblickou řečtinu u profesora Arthura Kinsellyho. U dr. Josepha Harryho, který vydal několik řeckých spisů, jsem studoval také klasickou řečtinu. Věděl jsem, že musím ovládat biblickou řečtinu, chci-li se stát presbyteriánským duchovním. Studoval jsem tedy se zápalem a s úspěchem.

Vedle řečtiny a latiny ve škole jsem se začal zajímat o španělštinu. Viděl jsem, že je dost podobná latině. Tenkrát mě ani nenapadlo, jak španělštinu později využiji v křesťanské službě.

Vrcholem mého akademického života bylo, když prezident univerzity dr. Lyon ohlásil na shromáždění studentů v posluchárně, že jsem byl vybrán, abych šel na Ohijskou státní univerzitu soutěžit o získání stipendia Cecila Rhodese, které by mi umožnilo vstup na Oxfordskou univerzitu v Anglii. Jeden ze soupeřů mě převyšoval na poli atletiky, ale díky mému prospěchu mě chtěli poslat do Oxfordu s ním. Měl jsem být vlastně šťastný, že jsem vyhověl požadavkům na získání stipendia, a normálně by mi to bylo velmi lichotilo.

„Tohle je pravda!“

Ježíš jednou řekl svým učedníkům: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Předešlého roku, v roce 1913 poznal můj bratr Albert „pravdu“ v Chicagu. Jak se Albert k „pravdě“ dostal?

Jednou v sobotu večer na jaře 1913 si šel Albert brzy lehnout v noclehárně YMCA, kde bydlel když pracoval v Chicagu. Později vtrhl do místnosti jeho spolubydlící a řekl mu, jakou má potíž. Byl pozván na ten večer k manželům Hindmannovým a jejich dcera Nora měla mít doma kamarádku. Dvě dívky byly na Albertova spolubydlícího příliš. Albert se hbitě vydal s ním. Během večera se Albertův spolubydlící velmi úspěšně věnoval oběma slečnám, ale manželé Hindmannovi se soustředili na Alberta a seznámili ho s učením Biblické a traktátní společnosti Strážná věž.

Potom mi Albert poslal brožuru s názvem „Kde jsou mrtví?“ od skotského doktora Johna Edgara, člena glasgowského sboru Mezinárodních badatelů Bible. Nejdřív jsem brožuru odložil. Potom jsem měl jednou večer chvíli času, než jsem šel zpívat do kostelního sboru, a začal jsem ji tedy číst. Tak mě zaujala, že jsem ji nemohl odložit. Četl jsem celou cestu k presbyteriánskému kostelu, asi míli chůze. Protože kostel byl ještě zamčený, sedl jsem si na studené schody a četl dál. Přišel varhaník, a když viděl, s jakým zaujetím čtu, řekl: „To musí být něco zajímavého.“ Odpověděl jsem: „To tedy ano!“

Nové pravdy, které jsem poznával, se mi tak líbily, že mě napadlo zeptat se kazatele, dr. Watsona, co si o brožuře myslí. Dal jsem mu ji ještě ten večer a zeptal se: „Pane doktore, co víte o tomhle?“

Vzal brožuru, otevřel ji a pak se ušklíbl: „To musí být něco russellovského. Co ten ví o eschatologii?“ Jeho pohrdavý postoj mě skutečně překvapil. Když jsem si vzal brožuru zpět a obrátil se k odchodu, pomyslel jsem si: „Je mi to jedno, co si o tom myslí. Tohle je PRAVDA!“

Zanedlouho mi Albert při návštěvě domova přivezl první tři svazky „Studií Písem“ od Charlese Taze Russella. Seznámil mě také s místním sborem badatelů Bible, který se náhodou scházel hned vedle presbyteriánského kostela. Byl jsem nadšen tím, co jsem se dozvídal, a brzy jsem se rozhodl, že je čas přerušit spojení s presbyteriánskou církví.

A tak jsme později, když byl Albert u nás zase na návštěvě, šli na jednu nedělní večerní přednášku dr. Watsona. Pak jsme šli s Albertem tam, kde si dr. Watson podával ruce s odcházejícími farníky. Řekl jsem mu: „Pane doktore, odcházím z církve.“

Řekl: „Já jsem to věděl! Já jsem to věděl! Hned jak jsem vás viděl číst tu russellovskou věc. Ten chlap Russell! Já bych si ho nepustil do dveří!“ Pak dodal: „Frede, nemyslíš, že bys měl se mnou zajít raději do zákristie, abychom se spolu pomodlili?“ Odpověděl jsem: „Ne, pane doktore, už jsem se rozhodl.“

Nato jsme s Albertem vyšli z kostela. Byl to nádherný pocit, být svobodný od otroctví náboženského systému, který vyučoval lži. A jak dobré bylo být přijat do sboru Mezinárodních badatelů Bible, kteří byli tak věrní Božímu slovu! 5. dubna 1914 jsem v Chicagu ve státě Illinois symbolizoval své zasvěcení — jak jsme říkávali kroku oddanosti — křtem ve vodě.

Nikdy jsem nelitoval, že krátce před vyhlášením výsledků zkoušek na stipendium Cecila Rhodese jsem napsal odpovědným činitelům a oznámil jim, že nemám další zájem o stipendium do Oxfordu a že mě mají škrtnout ze seznamu uchazečů. Udělal jsem to, přestože mě můj profesor řečtiny, dr. Joseph Harry, informoval, že jsem vybrán, abych je obdržel.

Za dva měsíce byl 28. června 1914 v Sarajevu v Bosně zavražděn rakousko-uherský arcivévoda Ferdinand s manželkou. Právě toho dne probíhal třetí den všeobecného sjezdu Mezinárodních badatelů Bible v Pamětní síni v Columbu, stát Ohio. Za pouhý měsíc, 28. července 1914, vypukla první světová válka v celé historii lidstva. My, badatelé Bible, jsme očekávali, že do 1. října toho roku skončí 2 520 let časů pohanů.

V květnu 1914 jsem s otcovým svolením odešel z Cincinnatské univerzity těsně před dokončením třetího semestru. Okamžitě jsem vyjednal s Biblickou a traktátní společností Strážná věž, že se stanu kolportérem neboli průkopníkem, jak se takovému služebníkovi plným časem říká dnes. To už jsem byl v činném spojení s cincinnatským sborem Mezinárodních badatelů Bible.

Později jsem se stal v cincinnatském sboru starším. A tak, když se Spojené státy americké zapojily do první světové války na straně spojenců a mladí muži byli povoláváni do vojska, byl jsem osvobozen jako služebník evangelia.

Seznámení s bratrem Russellem

Mezi událostmi v mém životě, na které se s láskou ohlížím, jsou má radostná setkání s prvním prezidentem Společnosti Charlesem Taze Russellem. Poprvé jsem se s ním osobně setkal den před premiérou „Fotodramatu stvoření“, jež se konala v Hudebním sále v neděli 4. ledna 1914. V sobotu mě před síní potkal jeden starší cincinnatského sboru a řekl:

„Víš, že je uvnitř bratr Russell? Když půjdeš za scénu, uvidíš ho.“ Dychtivě jsem vešel a za chvíli jsem s ním mluvil tváří v tvář. Přišel dohlídnout na přípravy k prvnímu představení „Fotodramatu stvoření“.

V roce 1916 potom v Cincinnati čekal na vlakové spojení a měl několik hodin čas. Dozvěděli jsme se o tom s jednou sestrou a spěchali na nádraží, kde jsme ho našli s jeho tajemníkem. Přivezl si s sebou oběd, a když přišel čas oběda, podělil se o něj s námi.

Když dojedl, zeptal se, jestli má někdo biblickou otázku. Zeptal jsem se, zda je pravděpodobné, že bude Adam vzkříšen, když byl nekajícím, svévolným hříšníkem. S jiskřičkou v oku mi odpověděl: „Bratře, kladeš otázku a hned na ni odpovídáš. Na co ses vlastně ptal?“

„Dokončené tajemství“

V úterý 31. října 1916 Charles Taze Russell zemřel a nestačil napsat sedmý svazek své série „Studií Písem“. Na smrtelné posteli ve vlaku cestou z Kalifornie se ho tajemník zeptal na sedmý svazek a on odpověděl: „Ten bude muset napsat někdo jiný.“

V příštím roce 1917 se skutečně objevil sedmý svazek jako komentář k prorockým knihám Ezekiela a Zjevení spolu s krásným výkladem biblické knihy Šalomounova píseň. Společnost plánovala velkolepé rozšiřování nové knihy. Rozeslali tedy krabice s tímto svazkem jistým členům sborů po celých Spojených státech. Mnoho krabic poslali ke mně domů do čísla 1 810 na Baymiller Street v Cincinnati. Byly uloženy, zatímco jsme čekali na další pokyny, jak máme jejich obsah rozšiřovat.

V „Dokončeném tajemství“ bylo osm stran obsahujících citáty toho, co významné osobnosti dříve řekly proti válce. Na popud náboženských organizací křesťanstva, katolických i protestantských, vznesla vláda Spojených států námitky, a tak byly stránky 247–254 vyříznuty. Když bylo potom „Dokončené tajemství“ nabízeno lidem, vysvětlovalo se, proč stránky chybějí. To se vládě Spojených států nelíbilo a na další popud náboženských organizací v zemi zakázala celý sedmý svazek „Studií Písem“.

Vzpomínám si, jak jsem jednou v neděli ráno pracoval u zadního vchodu našeho domu. Po cestičce okolo domu přišli muži, vůdce obrátil klopu, ukázal mi svůj kovový odznak a dožadoval se vstupu do domu. Musel jsem je tedy vzít dovnitř a ukázat jim krabice s výtisky „Dokončeného tajemství“. Za několik dní poslali nákladní vůz a všechny odvezli.

Později jsme se dozvěděli, že Joseph F. Rutherford, druhý prezident Společnosti Strážná věž a šest jeho společníků, kteří sloužili v brooklynském ústředí, byli neoprávněně obviněni, že překážejí válečnému úsilí Spojených států. Byli odsouzeni na 20 let v Atlantské federální káznici za každý ze čtyř bodů obžaloby, ale výkon trestu měl probíhat současně. 11. listopadu 1918 skončila válka a 25. března 1919 byli bratr Rutherford a jeho společníci propuštěni na kauci. Později byli zcela zproštěni žaloby. Kniha „Dokončené tajemství“ byla také osvobozena od zákazu a mohla být volně šířena.

Náš duch velmi okřál, když Společnost ve dnech 1.–8. září 1919 uspořádala náš první poválečný sjezd v Cedar Pointu, v Ohiu, na špičce rekreačního poloostrova blízko Sandusky. Měl jsem tu nesmírně radostnou přednost, že jsem se sjezdu mohl zúčastnit.

Pozvání do betelu

O rok později, v roce 1920, přijal prezident Rutherford pozvání, aby pronesl veřejnou přednášku v Cincinnati. Pracoval jsem v té době jako kolportér a bratr Rutherford mě vyzval, abych napsal dopis a ucházel se o službu v betelu v brooklynském ústředí.

Poslal jsem dopis, a když jsem dostal příznivou odpověď, vydal jsem se vlakem do New Yorku. Přijel jsem tam v úterý 1. června 1920 večer a přišel mi vstříc Leo Pelle, starý přítel z Louisvillu v Kentucky, a dovedl mě do domova betel. Druhý den, ve středu, jsem byl přidělen jako spolubydlící k Hugovi Riemerovi a Clarenci Beattymu do podkroví a stal se číslem 102 v brooklynské rodině betel.

Společnost zřídila svou první tiskárnu na Myrtle Avenue 35. V suterénu stála naše první rotačka, které jsme pro její velikost říkali Bitevní loď. Vyráběli jsme nový časopis Společnosti nazývaný „Zlatý věk“, později přejmenovaný na „Útěchu“ a nyní „Probuďte se!“. Když časopisy přicházely otvorem v podlaze nahoru a byly dopravovány soustavou drátů po šikmé desce, sbíral jsem je, setřásal a ukládal pro pozdější oříznutí a odeslání.

V sobotu dopoledne, když tiskařský lis nevyráběl časopisy, balilo několik nás bratrů časopisy do kusů balicího papíru se jmény a adresami předplatitelů. Pak jsme je zalepovali pro odeslání poštou. Tu práci jsem dělal několik měsíců. Pak odešel Donald Haslett, který sloužil v oddělení pro kolportéry, a oženil se s Mabel Catelovou. Tehdy mě přesunuli z Myrtle Avenue 35 do kanceláří Společnosti na Columbia Heights 124, abych sloužil v oddělení pro kolportéry.

Jako členu newyorského sboru mi také bylo přiděleno vedení studia knihy u rodiny Aftermanových v Ridgewoodské oblasti Brooklynu.

Přednosti v rozhlase a na sjezdech

V oddělení pro kolportéry jsem sloužil až do roku 1926. Mezitím zřídila Biblická a traktátní společnost Strážná věž svou první rozhlasovou stanici WBBR na Staten Island. To bylo v roce 1924. Měl jsem radostnou přednost sloužit při programech Společnosti nejen přednášením proslovů, ale i sólovým tenorem, a dokonce hrou na mandolínu s doprovodem klavíru. Navíc jsem zpíval druhý tenor v mužském kvartetu WBBR. Hlavním mluvčím stanice WBBR byl ovšem bratr Rutherford jako prezident Společnosti a měl obrovské množství posluchačů.

V roce 1922 se podruhé konal všeobecný sjezd Biblické a traktátní společnosti Strážná věž v Cedar Pointu. Zde nás bratr Rutherford mocně nabádal: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte krále a jeho království!“

Jedna z předností, kterých jsem si ve dvacátých letech velmi vážil, byla služba s bratrem Rutherfordem na mezinárodním sjezdu v Londýně roku 1926. Pronesl svůj veřejný proslov v londýnské Royal Albert Hall před velkým publikem. Já jsem předtím zpíval sólový tenor s doprovodem tamějších proslulých varhan.

Druhý večer mluvil k židovským posluchačům na téma „Palestina pro Židy — proč?“ a já zpíval sólo „Potěšte můj lid“ z Händelova „Mesiáše“. Té zvláštní příležitosti se zúčastnilo několik tisíc Židů. V té době jsme mylně uplatňovali proroctví Hebrejských písem na tělesné, obřezané Židy. Ale v roce 1932 nám Jehova otevřel oči, abychom viděli, že ta proroctví platí duchovnímu izraeli.

A jak mě vzrušilo, když jsem byl roku 1931 na sjezdu v Columbu, Ohiu, kde bratr Rutherford navrhl ‚nové jméno‘ svědkové Jehovovi a my jsme je všichni nadšeně přijali! Hned poté přijaly ‚nové jméno‘ všechny sbory Jehovova lidu po celé zeměkouli. — Srovnej Izajáše 62:2.

Pátek 31. května 1935 mě zastihl jako dirigenta orchestru přímo pod pódiem, z něhož bratr Rutherford přednesl svou historickou přednášku o Zjevení 7:9–17 a správně pro nás určil totožnost velkého zástupu, který je tam popsán. Byla pozvána zvláště takzvaná Jonadabova třída a důvod začal být zřejmý, když bratr Rutherford ukázal, že „zástup veliký“ („Kralická bible“) neboli „velký zástup“ má pozůstávat z „jiných ovcí“ „dobrého pastýře“ Ježíše Krista. (Jan 10:14, 16 „KB“) Byla to vzrušující událost. Byl jsem celým srdcem vzrušen, když se druhý den, v sobotu 1. června, dalo 840 účastníků sjezdu ponořit do vody, aby symbolizovali svou oddanost Bohu skrze Krista s vyhlídkou na pozemský ráj. Od té doby počet Kristových „jiných ovcí“ daleko převýšil menšící se počet členů „malého stáda“ duchem zplozených učedníků podobných ovcím Znamenitého pastýře Ježíše Krista. — Luk. 12:32.

Ale když vypukla 2. světová válka, zdálo se, že to znamená konec shromažďování „velkého zástupu“. Vzpomínám si, jak mi bratr Rutherford jednou řekl: „Tak to vypadá, Frede, že ten ‚zástup veliký‘ zase tak velký nebude.“ Ani jsme tehdy netušili, jak velká sklizeň je ještě před námi.

V roce 1934 zavedla Společnost přenosné gramofony a k seznámení s biblickou literaturou se používaly nahrávky přednášek prezidenta Rutherforda. Když vyšly jeho nahrávky přeložené do španělštiny, soustředil jsem se na jejich používání u španělsky mluvících lidí v okolí naší tiskárny na Adams Street 117. Potom jsem dodatečnými návštěvami pomáhal zájemcům poznat biblické pravdy a díky tomu jsem měl nakonec přednost organizovat první španělsky mluvící sbor v Brooklynu. Patřím k brooklynskému španělskému sboru číslo jedna od chvíle, kdy byl utvořen.

Změny v prezidentství Společnosti

Po smrti bratra Rutherforda 8. ledna 1942 nastoupil jako prezident Společnosti Nathan H. Knorr. Přestože zuřila druhá světová válka, jeho veřejný proslov v létě 1942 na téma „Mír — může trvat?“ změnil náš výhled do bezprostřední budoucnosti. Krátce nato v pondělí 1. února 1943 otevřel bratr Knorr biblickou školu Strážné věže Gilead na Farmě království. První třídu tvořilo sto studentů. Měl jsem přednost spolupůsobit při zahajovacím programu. Jako učitelé sloužili bratři Eduardo Keller, Maxwell G. Friend, Victor Blackwell a Albert D. Schroeder.

V úvodním proslovu nám bratr Knorr sdělil, že Společnost má dost peněz, aby mohla udržovat školu pět let. A hle, Jehova, Bůh všemohoucí, udržuje tuto školu v provozu již devětkrát tak dlouho!

Společenství s Nathanem H. Knorrem bylo obrovskou předností. Když byl pokřtěn po přednášce, kterou jsem pronesl ke kandidátům křtu 4. července 1923 u řeky Little Lehigh za jeho rodným městem Allentownem v Pennsylvánii, ani se mi nesnilo, že se stane třetím prezidentem Biblické a traktátní společnosti Strážná věž.

Za prezidentství bratra Knorra jsem hodně cestoval, mluvil k velkým shromážděním bratrů po celém světě — včetně Latinské Ameriky a Austrálie — a povzbuzoval je, aby zůstali věrní. Při jedné takové příležitosti jsem v roce 1955, když bylo dílo svědků Jehovových ve Španělsku zakázáno, sloužil na tajném sjezdu v lesích Barcelony. Naše shromáždění se španělskými bratry bylo obklíčeno ozbrojenou tajnou policií a muži byli odvezeni nákladními auty na policejní ústředí. Tam byli zadrženi a vyslýcháni. Jako americký občan jsem předstíral, že neumím španělsky. Unikly také dvě sestry a informovaly o mém zatčení americký konzulát, a ten se obrátil na policii. Nechtěli vyvolat mezinárodní incident a nepříznivý veřejný ohlas, a tak nás cizince nakonec propustili, a později i ostatní bratry. Potom se nás několik sešlo doma u bratrů Serranů a velmi jsme se radovali, jak Jehova osvobodil svůj lid. V roce 1970 byly svědkové Jehovovi ve Španělsku zákonem uznáni. Dnes máme nedaleko Madridu odbočku a loni měla organizace ve Španělsku přes 65 000 zvěstovatelů království. Sbory jsou po celém území.

8. června 1977 dokončil Nathan H. Knorr svůj pozemský běh a já jsem po něm nastoupil jako prezident Společnosti. Bratr Knorr sloužil ve funkci prezidenta více než 35 let, déle než každý z obou předcházejících prezidentů — Russell i Rutherford. Jako členu vedoucího sboru svědků Jehovových mi byla přidělena služba ve vydavatelském výboru a v redakčním výboru vedoucího sboru.

Je opravdu velkou předností a potěšením dál sloužit v kancelářích Společnosti na Columbia Heights 25. V pracovních dnech to vyžaduje pravidelnou procházku mezi kancelářemi a domovem bétel, což je pro stárnoucí tělo vynikající tělesné cvičení. Přestože je mi třiadevadesát let a ztrácím zrak, jsem velmi šťasten, že mi Jehova požehnal dobrým zdravím, takže jsem za 66 let v betelu nezameškal ani den práce pro nemoc a dosud jsem schopen sloužit plným časem. Opravdu to byla pro mne božská přízeň, že zde smím být již od roku 1920 a vidět růst a rozmach organizace v brooklynském ústředí a na celém světě.

S plnou důvěrou ve svrchovaného Panovníka, Jehovu Boha, a jeho vojevůdce Ježíše Krista, který vede nesčíslné zástupy serafínů, cherubínů a svatých nebeských andělů, se těším, zatímco toto píši, spolu s milióny ostatních svědků na to, co podle Bible dosud leží před námi: zničení Velkého Babylóna, světové říše falešného náboženství, a bitvu velkého dne Boha, Všemohoucího, v Armageddonu, jež vyvrcholí vítězstvím univerzálního svrchovaného Panovníka Jehovy Boha, který je „od věků a na věky“. Halelujah! — Žalm 90:2, „EP“.