Vláda duchovenstva — Je to řešení?

LIDÉ po celém světě jsou znaveni nespravedlností, útlakem a politickou korupcí. Přejí si něco lepšího, jak je patrné z jejich snahy měnit politické vůdce. Pokud však noví vůdcové vůbec působí k spokojenosti lidí, stává se to jen zřídka.

Někteří lidé se domnívají, že by k lepší vládě došli, kdyby se řízení ujalo duchovenstvo. Domnívají se, že by duchovní vnesli do vládních záležitostí charakteristické rysy zbožnosti. Právě to měl pravděpodobně na mysli duchovní Marion (Pat) Robertson, který měl v roce 1988 naději na úřad prezidenta Spojených států. Modlil se, aby politický úřad získali „zbožní lidé“. Vyřešilo by to však skutečně potřebu lepších vládců?

Když duchovenstvo ovládalo Evropu

Ve středověku mělo duchovenstvo nesmírnou světskou moc. Vždyť papežové mohli korunovat i sesazovat z trůnu krále! V roce 800 n. l. korunoval papež Lev III. franckého krále Karla Velikého za císaře svaté říše římské. Tisíc let reprezentovala tato říše spojení církve se státem a v té době mělo duchovenstvo v různé míře moc nad světskými autoritami.

V jedenáctém století se papežská vláda ujala vedoucího postavení v Evropě. V díle „The Columbia History of the World“, jehož redaktory jsou John Garraty a Peter Gay, je uvedeno: „Církev byla největší vládní mocí Evropy.“ Tato kniha také uvádí, že církev mohla „disponovat větší politickou mocí než kterákoli západní vláda“. V jaké situaci byl pod vládou duchovenstva lid?

Nikdo si nemohl dovolit uctívat Boha, jak by chtěl, ani nesměl vyjadřovat názory, které by byly v rozporu s názory duchovenstva. Tato klerikální nesnášenlivost vyvolala v celé Evropě ovzduší strachu. Církev zavedla inkvizici, aby byli vykořeněni jednotlivci, kteří se opovážili zastávat odlišné názory. Ti byli považováni za kacíře a přiváděni před inkvizitory, kteří z nich chtěli mučením vynutit doznání. Lidé, kteří byli shledáni vinnými, byli často upalováni na hranici.

Vládu duchovenstva ve Španělsku vysvětluje dílo „The Columbia History of the World“: „Války a ideologie křižáckých tažení stmelily ortodoxní a povýšenou aristokracii a duchovenstvo, jež mělo v rukou všechnu moc ve státě. Intelektuální život byl ochromen cenzurou a inkvizicí, jež byly použity proti každému, kdo protestoval proti oficiální teologii nebo státní politice.“

Ve své knize „Věk víry“ (angl.) řekl Will Durant: „Při veškeré toleranci, jaká se vyžaduje od historika a povoluje se křesťanovi, musím zařadit inkvizici společně s válkami a novodobým pronásledováním mezi nejtemnější skvrny v dějinách lidstva, neboť se vyznačovaly krutostí, jaká není známa u žádného zvířete.“ Ve středověku znamenala vláda duchovenstva zničení osobních svobod.

Lišil se od katolického duchovenstva protestantský reformátor Jan Kalvín? Uvědomme si, co se stalo, když Michael Servet uprchl před pronásledováním ze strany španělského duchovenstva a byl zadržen ve Švýcarsku v Ženevě. Tam předtím zřídil Kalvín společenství, nad nímž vládl on a jeho duchovní s absolutní mocí. Protože Servet popřel trojici, dosáhl Kalvín toho, co se předtím nepodařilo inkvizici. Servet byl odsouzen k smrti za kacířství a byl upálen na hranici. Kalvín tak projevil stejnou nesnášenlivost jako katolické duchovenstvo.

Přinesla nadvláda duchovenstva nad světskými vládami lidem v Evropě mír? Rozhodně ne. Místo aby se těšili z míru, museli na popud duchovenstva prožívat léta válečných tažení. Papež Urban II. svolal první křížovou výpravu a tak zahájil řadu válek, jež trvaly 200 let. A duchovenstvem podněcované války proti lidem, kteří byli považováni za kacíře, vedly k usmrcení tisíců mužů, žen i dětí.

Skoncovala vláda duchovenstva s korupcí? Nikoliv. Kniha „Dějiny moderního světa“ (angl.) od R. R. Palmera a Joela Coltona říká: „Peníze kazily stále více život církve. Nikdo nevěřil v podplácení; ale každý věděl, že mnozí vysocí církevní hodnostáři (stejně jako mnozí tehdejší vysocí státní úředníci) mohli být podpláceni.“ Korupce mezi duchovenstvem byla všeobecně nešvarem.

Projevovala se vláda duchovenstva soucitem s prostým lidem? Ani to ne. Uvědom si například, co se stalo, když ve Francii za vlády Ludvíka XIII. získal vliv na vládní záležitosti kardinál Richelieu. Kniha „Dějiny národů“ (angl.), jejímž redaktorem je Henry Cabot Lodge, říká, že taktika kardinála Richelieua „byla založena na zničení francouzských svobod“.

Nad indiánskými městy v Mexiku často vládlo v 17. století duchovenstvo. Podle knihy „Mnohokrát Mexiko“ (angl.) od Lesley Simpsonové považovalo duchovenstvo pranýř „za nezbytnou pomůcku ke vštěpování a zachovávání křesťanských ctností stejně jako k trestání světských přestupků“.

Historické knihy nám tedy pomáhají sledovat, čím se během staletí vyznačovala vláda duchovenstva. Co je z těchto zpráv patrné? Otřesné znevažování štěstí, blaha a svobod prostého lidu. Vláda duchovenstva byla opravdu nesnesitelným despotismem. Daniel Defoe o tom napsal ve svém díle „Čistokrevný Angličan“ (angl.): „A ze všech ran, kterými je postiženo lidstvo, je nejhorší církevní tyranie.“

Je tedy zřejmé, že člověk sice potřebuje lepší panství, ale vláda duchovenstva není řešením. Ke komu se tedy máme obrátit? Jak uvidíme, odpověď na tuto otázku je každému dostupná.