Je peklo horké?

„NĚKDY v šedesátých letech našeho století peklo zmizelo.“ Tak se vyjádřil britský autor David Lodge ve své knize Duše a těla (angl.). Těmito slovy vyjadřuje názor, který se objevil u mnoha katolíků a protestantů v desetiletích po druhé světové válce. Mnohé hlavní církve, které se snažily přijmout moderní způsob myšlení, samy nějaký čas tlumily tuto svou oficiální nauku o ohnivém pekle.

Představa trestu po smrti byla lidem nepřijatelná především proto, že měli nejasnou představu o tom, co je vůbec hřích. Římský kardinál Ratzinger řekl při jednom interviewu v roce 1984: „Naše civilizace. . . se zaměřuje na polehčující okolnosti a na různá alibi, protože se snaží zbavit lidi pocitu viny, hříchu. . ., což je vlastně skutečnost, s níž je spojena víra v peklo a očistec.“

Je dnes možné věřit ve skutečnou existenci hříchu, aniž přitom přijímáme nauku o posmrtném trestu v očistci a v pekle? Nedávno vydaná kniha Souhrn katolické víry (franc.), jejíž předmluvu napsal francouzský kardinál Decourtray, klade otázku přímo: „Je nutné věřit v peklo?“ Odpovídá: „Otázka pekla sice vyvolává děs, ale není možné se jí vyhnout.“ Dílo II. Vatikánský koncil — další dokumenty vydané po koncilu (angl., 1982) cituje Krédo Božího lidu: „Věříme. . . [že] ti, kteří kladně reagovali na Boží lásku a soucit, vejdou do věčného života. Ti, kteří je až do konce odmítali, budou odsouzeni do ohně, který nebude nikdy uhašen.“

I když se tedy teologové velmi snaží dokázat opak, patří nauka o pekelném ohni stále ještě do oficiálního katolického dogmatu. Ale Nový slovník křesťanské teologie (angl., 1983) mluví o tom, že tato nauka o věčném odsouzení vyvolává v mnoha členech dnešních církví křesťanstva „rozpaky“ a „zneklidnění“. Je pro ně obtížné spojit toto dogma s představou, že Bůh je láska. Kladou si otázku: „Je nauka o ohnivém pekle skutečně křesťanská a biblická? Jestliže ne, kde vznikla?“