„Svatý Mikuláš“ — Odkud ten svátek pochází?

KDYŽ se budeš začátkem prosince procházet po belgických ulicích, uvidíš poutavou podívanou: skupinky dětí chodící dům od domu a zpívající krátké rýmovačky známé jako „mikulášské písně“. Domácí oplácejí půvabným dětem ovocem, cukrovím nebo penězi.

Co se to děje? Je „svatého Mikuláše“. Ve Spojených státech a v jiných zemích se „Mikuláš“ neboli „Santa Claus“ spojuje s vánoci. Ale v Belgii má vousatý „svatý“ svůj vlastní den. Ano, „svatý Mikuláš“ (sinterklaas nebo Sint Nicolaas), jehož svátek je šestého prosince, je jedním z nejoblíbenějších svatých v Belgii a v Nizozemí. Jmenuje se po něm nejeden kostel, kaple, ulice nebo městská čtvrť. Je tradičně známý jako „velký přítel dětí“, který jim ve svůj svátek ochotně rozdává dary.

V předvečer tohoto svátku kladou děti své střevíčky nebo pantoflíčky ke komínu a přitom zpívají své rýmovačky. Řekli jim, že v noci přijede „svatý Mikuláš“ a jeho černý sluha (nazývaný Černý Petr) parníkem ze Španělska. Pak pojede „svatý“ na svém šedém koni po střechách domů a za ním Černý Petr s metlou a velkým pytlem hraček a sladkostí. Mikuláš také veze jablka, ořechy a jiné polní plody. Často za sebou nechává hnědé kořeněné sušenky nazývané spaculaas neboli biskupské sušenky, které se pečou ve zvláštních, pracných tvarech.

Kdo je dostane? Děti, které byly během roku hodné. Ale neposlušné prý dostanou metlu, nebo ještě hůře. Černý Petr je třeba strčí do pytle a odnese! Proto je pochopitelné, že se děti snaží tyto noční návštěvníky usmířit. Na „svatého“ čeká sklenička ginu a pro jeho koně je připravena mrkev nebo několik kostek cukru.

Mnozí rodiče v Belgii pokládají „svatého Mikuláše“ za nejradostnější dobu roku. Se zalíbením se dívají na potěšené tvářičky svých dětí, které dychtí vědět, co jim „hodný svatý“ přinesl. Předávají tedy pověsti svým potomkům a ani nevědí, kde mají tyto zvyky svůj původ. Kdyby to věděli, byli by možná nemile překvapeni.

„SVATÝ“ MIKULÁŠ A ODIN

Oosthoeks Encyclopedia vysvětluje: „Oslava [svatého Mikuláše] v domácnosti vznikla z církevní slavnosti (k níž patřila překvapení pro děti), a ta zase vznikla z předkřesťanských prvků. Svatý Mikuláš, který jezdí po střechách, je pohanský bůh Wodan [Odin]. . . Svatý Mikuláš byl také vůdcem divoké štvanice, při níž duše zemřelých navštěvují zemi.“

Ano, Teutoni věřili, že Odin neboli Wodan, jejich hlavní bůh, během „dvanácti špatných dnů“ od vánoc do tří králů (6. ledna) vede duše zemřelých ve zběsilé jízdě po kraji. Vznikající vichřice roznáší semena polních plodin a povzbuzuje plodnost. A co jablka, ořechy a jiné podzimní ovoce rozdávané kolem dne „svatého Mikuláše“? Byly to symboly plodnosti. Starověcí lidé věřili, že mohou usmířit své bohy tím, že jim za studených zimních dnů budou dávat dary. To zajistí větší plodnost lidí, zvířat i půdy.

Odina provázel jeho sluha Eckhard, předchůdce Černého Petra, a také nosil metlu. Ještě ve středověku se mezi lidmi věřilo, že jisté stromy a rostliny mohou dát lidem plodnost a že stačí šlehnout ženu ratolestí takového stromu a otěhotní.

Kniha Feest–en Vierdagen in kerk en volksgebruik (Svátky a slavnosti v církvi a v lidových zvycích) se zmiňuje o několika dalších podobnostech mezi Odinem a „svatým“ Mikulášem: „I Wodan plnil boty a dřeváky postavené u komína, ale zlatem. Pro Wodanova oře se také strkalo do dřeváků seno a sláma. I poslední snop z pole byl pro koně.“

Kniha Sint Nicolaas od B. S. P. van den Aardwega poukazuje na několik jiných nápadných podobností:

„Svatý Mikuláš: vysoká, mocná postava na bílém koni. Má dlouhý bílý vous, v ruce berlu a na hlavě mitru. . . s širokým, vlajícím biskupským pláštěm.

Wodan: osoba vysoké postavy s bílým plnovousem. Má klobouk se širokou střechou stažený hluboko do očí. V ruce drží kouzelné kopí. Oblečen je v širokém plášti a jede na svém věrném šedáku Sleipnirovi.

Těchto zjevných podobností je více: Wodan jezdil na svém šedákovi ve vzduchu a třesoucí se lidé nabízeli plněné koláče a k tomu maso a polní plody. Svatý Mikuláš jezdí po střechách a děti připravují pro koně seno, mrkev a vodu. Zázvorové pečivo a metla byla symbolem plodnosti dávno před vznikem mikulášské slavnosti.“

NOVODOBÉ RITUÁLY PLODNOSTI

Řada jiných zvyků ve spojitosti se „svatým“ Mikulášem také prozrazuje svůj pohanský původ. Například v severských krajích se objevují 4. prosince na ulicích chlapci od dvanácti do osmnácti let. Jsou maskováni, oblečeni v groteskních kostýmech zdobených peřím, mušličkami a jiným místním zbožím a představují „malé svaté Mikuláše“ nebo Sunne Klaezjen. Příští večer jsou na řadě muži od osmnácti let výše. Časně večer se toulají po ulicích. Košťaty, býčími rohy a klacky zahánějí všechny ženy, děvčata a malé chlapce, které potkají. Mladé dívky nutí tančit nebo skákat přes hůl.

Jaký to má smysl? Opět plodnost — stále se vracející starost starověkých kultur: zima bylo temné, úzkostné období a často se na ně pohlíželo jako na dobu, kdy bůh plodnosti spí nebo je mrtev. Panovaly názory, že lze dát božstvu různými způsoby nový život, nebo že se dá bohu či bohyni aspoň nějak pomoci. Dary, tance, hluk, rány metlou plodnosti — na to vše se pohlíželo jako na prostředky k zapuzení zlých duchů a zvětšení plodnosti u lidí, zvířat i půdy.

Když tedy mladé dívky skáčou přes hůl, napodobují své předky, kteří věřili, že jak vysoko vyskočí, tak vysoko naroste len. Vyháněním žen a dětí opakují mladíci rituál vyhánění zlých duchů.

ROZHODNUTÍ PRO PRAVÉ CTITELE

Proč se staly takové rituály součástí takzvaného křesťanství? Protože misionáři církví před staletími netrvali na tom, aby se lidé obrácení na víru řídili biblickým příkazem: „Vyjděte. . . z jejich středu a oddělte se. . . a přestaňte se dotýkat nečistého.“ (2. Kor. 6:17) Místo aby misionáři křesťanstva pohanské zvyklosti odstranili, vlastně jim dali nový život tím, že je pozměnili a využili. Potom se takové zvyky rozšířily po celém světě.

Holandští vystěhovalci, kteří se usadili v Severní Americe, s sebou vzali slavnost „svatého“ Mikuláše. Jméno se časem zkomolilo na „Santa Claus“. Důstojný biskup se proměnil v brunátného tlusťocha v červených šatech. Biskupskou mitru nahradila elfská čapka a bílého koně saně tažené sobem. Santa Claus ovšem dál nosil dárky, ačkoli jeho návštěva se přesunula na štědrý večer.

V německých protestantských oblastech byl katolický „svatý“ Mikuláš nahrazen neutrálnějším „Otcem vánoc“. Ale pohanské prvky zůstávají dodnes jasně patrné.

Ježíš Kristus řekl, že „praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou“. (Jan 4:23) Pro upřímné ctitele znamenají „svatomikulášské zvyky skutečnou výzvu: Budou dál pěstovat starověké obyčeje Odinova kultu, nebo se osvobodí od zbytků pohanství? Nyní je čas se zamyslet nad touto vážnou otázkou.