Mír — Jaké jsou vyhlídky?
NAVZDORY novinovým titulkům si většina z nás uvědomuje pravdu, že lidstvo má ještě daleko ke skutečnému míru. Odchod cizích vojsk z Afghánistánu té zemi mír nepřinesl. A pořád se bojuje na Filipínách, v Súdánu, Izraeli, Severním Irsku, Libanonu a Srí Lance, když se zmíníme jen o několika.
Proč je mír tak nedosažitelný, když většina normálních lidí dává míru přednost před válkou? Politikové se po staletí různými způsoby snažili nastolit mír, ale jejich snahy vždy selhaly. Proč? Uveďme si několik příkladů.
Mír prostřednictvím náboženství a zákona
Někteří lidé vidí úspěšný pokus o dosažení míru v Římské říši. Pod jejím panstvím udržovala vhodná kombinace ustáleného zákona, pružné správy, hrozivých legií a dobře rozvržených silnic po několik staletí mezinárodní stabilitu známou jako Pax Romana (Římský mír) na velkých rozlohách západní Asie, Afriky a Evropy. Nakonec však podlehla Římská říše vnitřnímu rozkladu a vnějším vpádům a Římský mír se zhroutil.
To dokládá smutnou pravdu o lidském snažení. Po nadějném počátku obvykle upadá. Bůh sám řekl: „Sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí“, a během doby obvykle tento špatný sklon vítězí. (1. Mojžíšova 8:21) Navíc řekl prorok Jeremjáš: „Srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání. Kdo je může znát?“ (Jeremjáš 17:9) Lidé jsou nepředvídatelní. Dobré úmysly jednoho může zmařit žárlivost nebo sobecká ctižádost jiných. Nebo se může zkazit i panovník se vznešenými zásadami. Když to uvážíme, jak mohou lidé někdy nastolit mír?
Ve třetím století př. n. l. prý došlo na indickém subkontinentu k pozoruhodnému mírotvornému úsilí. Mocný panovník Ašóka tam válkou a krveproléváním vytvořil velikou říši. Potom se podle zpráv obrátil k zásadám buddhismu. Zřekl se válčení a nastavěl kolem své říše pomníky s nápisy, jež měly jeho poddaným pomáhat, aby vedli lepší život. A v jeho říši byl zřejmě mír a blahobyt.
Je Ašókova cesta tou pravou cestou k míru? Naneštěstí ne. Když císař zemřel, zemřel s ním i jeho mír a jeho říše se rozpadla. To dokládá, že i úsilí schopného panovníka, který to myslí dobře, časem ztroskotává, protože on sám musí zemřít. O tomto problému mluvil Kazatel, když napsal: „Nenáviděl jsem, ano já, všechnu svou tvrdou práci,. . . kterou zanechám tomu, kdo přijde po mně. A kdo ví, zda se prokáže jako moudrý, nebo jako pošetilý? A přece převezme řízení veškeré mé tvrdé práce, při níž jsem se namáhal a při které jsem projevoval moudrost pod sluncem. Také to je marnost.“ — Kazatel 2:18, 19.
Ano, smrtelnost je pro člověka nepřekonatelnou překážkou nastolení trvalého míru. V tomto ohledu je jistě moudrá rada žalmisty: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on se vrací do své půdy; v ten den opravdu mizí jeho myšlenky.“ — Žalm 146:3, 4.
Další úsilí o mír
Také jiné lidské snahy ukazují, proč člověk selhává ve svém úsilí o nastolení míru. Například v desátém století vzniklo v Evropě hnutí nazvané Boží mír. Mělo chránit církevní majetek a vyvinula se z něho jakási dohoda o neútočení, která se do poloviny 12. století rozšířila na velkou část Evropy.
Jiná koncepce se nazývá „rovnováha sil“. Podle této politiky společenství národů — například Evropa — brání válce tím, že udržuje víceméně rovnoměrné rozdělení sil mezi státy. Jestliže silnější národ hrozí slabšímu, se slabým se dočasně spojí jiný silný národ, aby odstrašil ten, který pomýšlí na agresi. Touto politikou se řídily vztahy v Evropě od konce napoleonských válek do vypuknutí první světové války v roce 1914.
Po této válce vznikla Společnost národů jako fórum, kde mohly národy prohovořit své spory, místo aby kvůli nim bojovaly. Společnost přestala působit, když vypukla druhá světová válka, ale po té válce její duch ožil ve Spojených národech, které existují dodnes.
Žádným těmto snahám se však nepodařilo nastolit skutečný neboli trvalý mír. Zatímco v Evropě existovalo hnutí Boží mír, Evropané bojovali s muslimy v krvavých křižáckých válkách. A zatímco se politikové snažili zachovat v Evropě mír rovnováhou sil, válčili a budovali říše v mimoevropských zemích. Společnost národů nedokázala zabránit druhé světové válce a Spojené národy nezabránily surovým masakrům v Kambodži, ani konfliktům v zemích jako Korea, Nigérie, Vietnam a Zair.
Ano, doposud selhávaly nejlepší mírotvorné snahy politiků. Panovníci prostě nevědí, jak nastolit trvalý mír, neboť jsou sami zatíženi smrtelností a lidskými slabostmi vlastními i ostatních. Ale i kdyby to tak nebylo, politikové by přesto nemohli nastolit mír. Proč ne? Pro jinou skutečně mocnou překážku.
Skrytá síla, jež brání míru
Bible o té překážce mluví, když říká: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Ten ničemný je satan ďábel, nadlidský duchovní tvor mnohem mocnější než my. Satan stál od počátku za vzpourou, lží a vraždou. (1. Mojžíšova 3:1–6; Jan 8:44) Jeho mocný, třebaže utajený vliv na světové záležitosti dokládají jiní inspirovaní mluvčí. Pavel ho nazval „bohem tohoto systému věcí“, „panovníkem autority vzduchu“. (2. Korinťanům 4:4; Efezanům 2:2) Ježíš ho nejednou nazval „panovníkem tohoto světa“. — Jan 12:31; 14:30; 16:11.
Protože svět leží v moci satana, vůbec není možné, aby lidští politikové nastolili trvalý mír. Znamená to, že mír nikdy nenastane? Může vůbec někdo dovést lidstvo k míru?
[Praporek na straně 5]
Ať vládne jakkoli moudrý a vysoce zásadový panovník, nakonec zemře a moc často přejímají jiní méně schopní a méně zásadoví
[Praporek na straně 6]
Největší jednotlivá překážka míru je satan ďábel
[Podpisek obrázku na straně 5]
Foto: U.S. National Archives