Sloužit Jehovovi v příznivém i obtížném období

Vypráví Hal Bentley

SKONČILY přípravy krajského sjezdu svědků Jehovových v malé vesničce v Ňasku (nyní Malawi). Krajský a oblastní dozorci naposled prohlíželi pódium z trávy a bambusu a chýše k přenocování. Náhle je obklopil dav, který se skrýval v okolních křovinách. Dav zapálil chýše a pódium a násilím odvedl bratry k domům, kde bydleli.

Manželka oblastního dozorce, Joyce Bentleyová, přiběhla, aby viděla, co se děje. Zatlačili ji také. Vůdce davu křičel, že mzungu (běloch) musí ihned odtud. Dav nám nedovolil vzít si věci a násilím nás posadil do našeho landroveru. Shlukli se kolem vozidla — muži, ženy a děti — a vřískali: „Pitani mzungu“ (Jdi pryč, bělochu) a „Kwacha“ (Svoboda). Očekávali jsme, že landrover převrátí, a tiše jsme se modlili k Jehovovi. Ale dav prořídl a my jsme zamířili k nejbližší policejní stanici v Mzimbě, asi 50 kilometrů odtamtud.

Později jsme se vrátili v průvodu jednoho policejního úředníka. I jinde byly nepokoje, takže byl jediný, koho mohli uvolnit. Na místě, kde nás napadl dav, jsme našli vlajku malawijské kongresové strany a na hliněné zdi vyškrábaná písmena MSK. Když však policista promluvil s místními lidmi, dovolili nám, abychom své věci naložili do landroveru.

Našli jsme také krajského dozorce Rightwella Mosese i jeho manželku. Během davové akce utekla do buše. Ale Rightwella málem utopili v nedaleké řece. Dav také pobral všechny potraviny pro sjezd. Pak přinutili bratry jít několik kilometrů jedním směrem a sestry a děti opačným směrem, dokud se dav neunavil a nepustil je.

Tato příhoda byla jedna z mnohých, jež vyvrcholily zákazem díla v Malawi, a ten vedl ke krutému pronásledování svědků Jehovových, k němuž patřilo zabíjení, surové bití, znásilňování žen a věznění.

Proč jsme byli v Malawi?

Narodil jsem se 28. června 1916 jako nejmladší z pěti dětí v Leedsu, v anglickém Yorkshiru. Nebyli jsme nábožná rodina a nechodili jsme do kostela.

V roce 1939, když vypukla 2. světová válka, byli už oba rodiče mrtví. V červnu 1940, právě když mi bylo čtyřiadvacet let, jsem oblékl uniformu a pět let jsem sloužil v různých mechanizovaných jednotkách. Během let, kdy jsem sedával v kulometných hnízdech na severním pobřeží Anglie, často jsem přemýšlel o Bohu a ptal se, proč tvůrce této krásy, která vzbuzuje posvátnou úctu, připouští takové násilí, krveprolévání a utrpení mezi lidmi. Teprve po propuštění z armády jsem našel odpověď na mnoho otázek, které mě dlouho trápily.

Jednoho studeného zimního večera v tom roce někdo zaklepal na mé dveře. Když jsem otevřel, viděl jsem staršího pána, který začal mluvit o Bibli. To vedlo k biblickému studiu a brzy i k mému křtu v dubnu 1946.V roce 1949 jsem nechal zaměstnání a stal se průkopnickým služebníkem svědků Jehovových.

Potom jsem přes tři roky sloužil v londýnském bételu a v roce 1953 jsem byl pozván do 23. třídy Biblické školy Strážné věže Gilead v Jižním Lansingu ve státě New York, abych se vyškolil jako misionář. V patřičném čase jsem nastoupil do misionářského přidělení v tehdejším Ňasku. Později jsem byl vyslán do oblastního díla. Pět let jsem procestovával tu krásnou zemi jako svobodný mladý muž. Zamiloval jsem si tamní lidi, kteří byli šťastní a pohostinní, přestože většina neměla skoro žádný hmotný majetek kromě kukuřičných políček, několika slepic a koz nebo prasat. Někteří byli znamenití rybáři. Sdílel jsem s nimi jejich skromné chýše z hlíny a tyčí a chodil jsem s nimi kázat od vesnice k vesnici. Těšil jsem se také ze společenství s nimi při sjezdech pod širým nebem, kdy seděli se svou rodinou a napjatě sledovali řečníka, přestože někdy pršelo, jen se lilo.

Když jsem zůstával ve vesnici, každý, mladý i starý, přišel, osobně mě pozdravil a řekl: „Moni, muli bwandži?“ (Buď zdráv, jak se máš?) A když jsem přecházel z vesnice do vesnice, lidé přestávali okopávat pole a zdravili.

Každý sbor, který jsem navštívil spolu s krajským dozorcem, postavil dům zvlášť pro mě. Někdy byl důkladný, z tyčí, s doškovou střechou, kterou jsem velmi oceňoval. Ale zjistil jsem, že to nějaký čas trvá, než začne být nová došková střecha vodotěsná!

Jednou mi bratři postavili domek celý ze silné sloní trávy. Měl tři strany. Jako čtvrtá sloužil můj landrover. To bylo v údolí řeky Shire, kde je po celý rok horko a moskyti pracují, aby se tak řeklo, na směny, a nedají pokoj ve dne ani v noci. Bez ochranné sítě a repelentu se to prakticky nedalo vydržet.

Připojuje se ke mně životní družka

V roce 1960 se ke mně připojila manželka, Joyce Shawová, která předtím sloužila jako misionářka v Ekvádoru. Ano, když jsem se několik let těšil z daru svobodného života, byl jsem požehnán jiným darem — manželstvím, které dosud po třiceti letech hluboce oceňuji. Měli jsme s Joyce požehnání mnoha vzrušujících společných zkušeností.

Jednou postavili bratři z tyčí a trávy most přes potok, abych se dostal do vesnice, kde chtěli, abych promítl film společnosti „Společnost nového světa v činnosti“. Ale přívěs landroveru se na mostě zaklínil o nějakou tyč. Bratři bez váhání přívěs odepjali, takže jsem mohl sjet z mostu, a pak přetlačili přívěs. Představení se povedlo.

Někdy byly řeky příliš široké na přemostění. Tehdy bratři z landroveru všechno vyložili — přenosný generátor, promítačku, filmy, lůžko — a přebrodili řeku, zatímco mě nesl jeden statný bratr na ramenou. Dvě sestry pronesly Joyce. Některé řeky byly příliš hluboké. V tom případě jsme se přepravovali na nouzovém prámu, vyrobeném ze silné prkenné podlážky na osmi až deseti velkých sudech. Dva převozníci nás pak přetáhli lanem.

Bratři z Malawi byli nesmírně ochotní a laskaví a zacházeli s námi s hlubokou úctou. Na jednom místě vyhrožovali místní lidé, že spálí dům, kde jsme bydleli. Bratři proto celou noc nespali, aby nám zajistili bezpečí. Ještě před zákazem svědků Jehovových v roce 1967 nastávaly nebezpečné situace jako ta, kterou jsem popsal na začátku. Mnoho malawijských bratrů a sester by za nás bylo dalo život.

Jednou jsem pracoval dům od domu s bratrem, který měl na čele velikou bouli. Před několika dny byl hrozně zbit. U jednoho domu klidně vydal znamenité svědectví jeho majiteli. Když jsme odešli, řekl: „To byl ten člověk, co mě tak zbil.“ Připomněl jsem si Pavlova slova: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. . . Neustále přemáhej zlo dobrem.“ — Římanům 12:17–21.

Rozšiřujeme svou službu

Zatímco jsme ještě byli v Malawi, často jsme s Joyce navštěvovali sousední Mozambik. Její znalost španělštiny získaná v Ekvádoru byla užitečná, protože jí Portugalci rozuměli. Po čase jsme se oba naučili mluvit portugalsky. Mozambik jsme dál navštěvovali ze svého následujícího přidělení, Zimbabwe. Katolická církev tvrdě odporovala kazatelskému dílu a vyvolávala těžkosti. Ale během následujících deseti let jsme často zakoušeli Jehovovu láskyplnou péči a ochranu, když jsme tam hledali lidi podobné ovcím.

Během jedné ze svých návštěv v Mozambiku jsme jeli k zájemkyni severně od přístavu Beira. Její sestra v Portugalsku jí napsala a vyprávěla jí něco z podivuhodných věcí, jež se dozvěděla studiem se svědky Jehovovými. Paní si je ověřila v Bibli, a dokonce o nich začala mluvit se sousedy. Ale jediná adresa, kterou jsme měli, bylo jméno garáže, kde pracoval její manžel.

Když jsme se blížili ke vchodu do dílny, zeptal se nás jeden muž, co pro nás může udělat. Dotázali jsme se na manžela té paní. Ukázal na mechanika, který pracoval v autě, a rychle nás opustil. Představili jsem se mechanikovi a řekli mu, že bychom rádi navštívili jeho manželku. Byl velmi nervózní. Když nás doprovázel domů, vysvětlil, že muž, s nímž jsme předtím mluvili, jde hlásit náš příchod místnímu veliteli P.I.D.E. (tajná policie). Vešli jsme do pasti. Vysvětlil také, že manželka je pro svou kazatelskou činnost už nějaký čas pod policejním dohledem a že zachytili dopis, kterým se oznamovalo, že ji navštívíme. Vzali jí Bibli, ale ona si moudře schovala jinou. Přivedli také katolického biskupa, který se ji pokusil přemluvit, aby přestala mluvit o Jehovovi a království.

Když jsme se se zájemkyní setkali, v návalu citu objala Joyce. Prosila manžela, aby nám dovolil zůstat u nich, ale ten odmítl a vrátil se do práce. Využili jsme krátkou návštěvu co nejvíce, povzbudili jsme ji z Bible a pochválili její pevný postoj. Abychom jí nezpůsobili další těžkosti, odešli jsem pak, ale slíbili, že se vrátíme později, až se situace zlepší. Když jsme opouštěli dům a také když jsme tankovali v garáži, všimli jsme si, že jsme sledováni; ale nebyli jsme zatčeni. Pak jsme jeli do Beiry a navštívili tamní malý sbor, než jsme se vrátili do Zimbabwe. Za několik měsíců jsme ale byli zpět a mohli jsme se zájemkyní, s jejím manželem a dcerou pojíst. Po čase se dala během návštěvy v Portugalsku pokřtít a stala se horlivou zvěstovatelkou království.

Směrem dál na sever jsme často navštěvovali místa jako Quelimane, Nampula a malý přístav Nacala. V Nacale jsme navštěvovali rodinu Soaresových. Pan Soares poprvé slyšel o pravdě v Portugalsku. Ale když vysídlil do Mozambiku, bratři v Lourenco Marques (nyní Maputo), hlavním městě Mozambiku, studovali s ním i s jeho rodinou. Hluboce oceňovali, že jsme byli ochotní cestovat stovky kilometrů, abychom navštívili osamocenou rodinu. Dělali pěkné pokroky. Později se přestěhovali do Jižní Afriky, kde dcera Manuela slouží v bételu jako překladatelka do portugalštiny.

Mnohokrát jsme navštívili sbor v Lourenco Marques. Znamenalo to cestovat 1 100 km z Blantyre po drsných horských silnicích. Dvakrát jsme měli vážné problémy s vozem a museli nás odtáhnout do Salisbury (nyní Harare). Přesto bylo velmi radostné vidět, jak ze skupinky v Lourenco Marques roste znamenitý sbor, přestože pracovali pod zákazem. Malé krajské sjezdy se konaly pravidelně. Musely se však odbývat v buši, jako by byli bratři jen velká skupina výletníků. Několikrát byl sjezd uspořádán za hranicí v Nelspruitu v Jižní Africe. To pomohlo bratrům z Maputa, aby ocenili Jehovovu organizaci a duchovně rostli.

Také sbor v Beiře zesílil. Politické zvraty v Mozambiku způsobily, že jsou nyní bratři z té země rozptýleni v Portugalsku, Jižní Africe, Kanadě, Brazílii, Spojených státech a jinde. Všechna zásluha patří Jehovovi, který ‚dává semeni vzrůst‘. (1. Korinťanům 3:6, 7) Ano, deset let jsme měli přednost pomáhat bratrům v Mozambiku pod portugalskou vládou. Když se ohlížíme zpět, žasneme, jak nám k tomu Jehova otvíral dveře.

Při jedné návštěvě v Nampule na severu nás zatkl člen P.I.D.E. Zabavili nám všechnu literaturu včetně Biblí a řekli nám, že nás už nikdy do Mozambiku nepustí. Přesto jsme s Jehovovou pomocí mohli přicestovat do země ještě mnohokrát. Pokaždé, když jsme dojeli na hranici, prosili jsme Boha o pomoc a vedení, abychom mohli vykonat jeho vůli a poskytnout svým bratrům v té zemi velmi potřebné povzbuzení a školení.

V roce 1979 jsme byli přemístěni do Botswany. Je rozlehlá, asi jako polovina Jižní Afriky. Protože velkou část tvoří poušť Kalahari, obyvatel je necelý milión. Měli jsme tam například přednost pomáhat při stavbě sálu království a misionářského domova v hlavním městě Gabarone. Jinou předností bylo pomáhat portugalsky mluvícím uprchlíkům z Angoly a studovat s nimi Bibli.

Pomohli jsme také několika mladistvým ze Zimbabwe. V této sousední zemi směli svědkové Jehovovi na zvláštní povolení vyučovat Bibli na některých školách. To v těchto mladých lidech vzbudilo zájem. Když se později přestěhovali do Botswany, přihlásili jsme se jim a oni požádali o studium Bible. Jejich rodiče však byli proti tomu, takže mladí chodili studovat do misionářského domova. Dělali znamenité pokroky a stali se pokřtěnými svědky.

Když se ohlédnu na 41 let služby plným časem v osmi zemích, cítím hlubokou vděčnost k Jehovovi za mnohá požehnání, ze kterých se těším. Nebylo to snadné, ale pro Joyce i pro mne bylo velkou radostí pomáhat mnohým, aby zaujali pevný postoj pro království, a vidět znamenitý pokrok navzdory mnoha problémům a tvrdému odporu. Skutečně jsme ‚kázali slovo, naléhavě se toho drželi v příznivém období, v období obtížném‘. Ano, služba plným časem je obohacující zkušenost a velká přednost. Srdečně ji doporučujeme těm, kteří si mohou uspořádat život tak, aby se z ní těšili. — 2. Timoteovi 4:2.

[Mapa na straně 21]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ANGOLA

ZAMBIA

MALAWI

Mzimba

Blantyre

MOZAMBIQUE

Nacala

Beira

Maputo

ZIMBABWE

Harare

NAMIBIA

BOTSWANA

Gabarone

SOUTH AFRICA

INDIAN OCEAN

600 km

400 mi

[Obrázek na straně 24 a 25]

Když byly řeky příliš hluboké, přetahovali nás dva převozníci pomocí lan