Vychovali jsme osm dětí v Jehovově kázni
VYPRÁVÍ OVERLAC MENEZES.
„Přijeli na dvousedadlovém kole.“ Tak zahájil Journal de Resende svou celostránkovou zprávu o naší rodině v roce 1988, když jsme odjížděli z Resende do Lages na jihu Brazílie.
ZPRÁVA pokračovala: „Starší lidé si jistě vzpomenou na dvojici, která upoutala pozornost v Resende svým zvláštním a originálním dopravním prostředkem: kolem s mohutným rámem a dvěma sedadly. Vpředu řídil ‚šofér‘ Overlac Menezes, na druhém sedadle jeho manželka Marie José. Psal se rok 1956.“
Autor článku se jmenoval Arisio Maciel a byl také ředitelem místní rozhlasové stanice. Poprvé se s námi setkal v roce 1956, když jsme s manželkou účinkovali v týdenním rozhlasovém vysílání Společnosti Strážná věž O čem lidé přemýšlejí. V článku citoval má slova, že během našeho pobytu „byly navštíveny všechny domy v Resende, ulice po ulici“.
Chtěli byste vědět, jak jsme se stali v Resende tak známými? A jak se nám během tamního pobytu podařilo vychovat osm dětí v ‚Jehovově kázni‘, zatímco jsme pomáhali navštěvovat „všechny domy v Resende“ s dobrým poselstvím o Království? — Efezanům 6:4.
Poznávám Jehovovy cesty
V lednu 1950 začala Marie Mincová, jedna ze svědků Jehovových, studovat Bibli s mojí sestrou Adeilde v São Paulu. Bylo mi tehdy šestnáct a byl jsem pokřtěn jako katolík. Ale už nějakou dobu jsem v kostele nebyl. Stále jsem však věřil v Boha a chtěl jsem mu sloužit. Proto jsem jednoho večera zašel k Adeilde, abych se něco dozvěděl o tom novém náboženství, které studovala. Maria Mincová mě pozvala, abych se připojil ke studiu, a já jsem prvně v životě viděl Bibli. Během dalšího studia jsem se z Bible s ohromením dozvěděl, že Boží jméno je Jehova a že na zemi bude brzy ráj, že pekelný oheň a očistec neexistují a že člověk nemá nesmrtelnou duši. Příbuzní mi říkali: „Zblázníš se, když budeš tolik číst Bibli.“
Dělal jsem ve studiu Bible pěkné pokroky a začal jsem chodit na shromáždění do sálu království v belémském sboru v São Paulu. Očekával jsem, že tam najdu samé dospělé, a byl jsem příjemně překvapen, že tam bylo mnoho mladých v mém věku. 5. února 1950 jsem se poprvé zúčastnil kazatelské služby a 4. listopadu téhož roku jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě.
Krátce nato jsem byl jmenován veřejným řečníkem. To tehdy znamenalo mít proslovy na ulicích a v parcích pomocí ampliónu připevněného na nárazníku auta. Jiná činnost byla práce s časopisy. Tenkrát jsme stávali na nárožích ulic s taškami s časopisy a volali: „Strážná věž a Probuďte se! oznamující Jehovovo království!“ Nerozšířil jsem mnoho časopisů, ale získal jsem odvahu mluvit na veřejnosti.
Cíl — služba plným časem
Mou pozornost brzy upoutala důležitost průkopnické služby neboli kazatelské činnosti plným časem. Vydání anglické Strážné věže z 1. dubna 1950 obsahovalo článek „Stále víc průkopníků dobrého poselství“. Stálo tam: „Nejprve hledat Království znamená, že člověk bude mít vždy v mysli především zájmy Království. Takový bude hledat příležitosti, jak sloužit k jeho prospěchu, a nebude vždy nejprve usilovat o své hmotné potřeby a hromadit světské statky, aby si zabezpečil budoucnost.“ Ta slova mi vštípila do srdce průkopnického ducha.
Brzy můj život významně změnila přitažlivá slečna jménem Maria José Precerutti. Dělala pěkné pokroky ve studiu Bible se svědky, manžely José a Dílií Paschoalovými. 2. ledna 1954 se stala mou drahou manželkou, družkou, přítelkyní a pomocnicí. I jejím cílem byla průkopnická služba. Proto jsme povzbuzeni příkladem misionářů jako Harry Black, Edmundo Moreira a Richard Mucha požádali o přijetí do průkopnické služby. Představte si naši radost — a úzkost —, když jsme dostali odpověď: „Bylo schváleno tvé doporučení, aby ses stal krajským dozorcem“!
Když jsem dostal své první krajské přidělení, propadl jsem panice. Můj kraj zahrnoval deset sborů v tehdejším brazilském hlavním městě Riu de Janeiro včetně několika v okolí bételu. V prvním sboru, který jsem měl navštívit, byl misionářský domov Biblické školy Gilead. Ve dvaadvaceti letech jsem se cítil velmi nedostatečný a řekl jsem bratru Muchovi, který měl tehdy na starost dílo v Brazílii: „Co mohu ty lidi naučit?“ Odpověděl: „Bratře, jen uplatňuj rady Bible a organizace.“ A byla to opravdu dobrá rada.
Po roce Maria José otěhotněla a museli jsme krajského díla nechat. Zůstal jsem však naštěstí ve službě plným časem. Na žádost dvou finských rodin, Edvikových a Leiniöových nás Společnost přidělila jako zvláštní průkopníky do Resende, téměř panenského území s 35 000 obyvateli. Právě Leiniöovi nám dali dvousedadlové kolo, o němž mluví článek v Journal de Resende. S ním jsme mohli na tom úrodném území zasít mnoho semen pravdy a pracovali jsme tam ještě několik měsíců po narození naší dcery Alice v roce 1956. Když jsme odjeli, přišly zalévat semena dvě sestry, Anita Ribeirová a Marian Weilerová, a ‚Bůh dával vzrůst‘. Dnes je v Resende devět sborů a víc než 700 zvěstovatelů. — 1. Korinťanům 3:7.
Jeden z prvních, s nimiž jsem se v Resende setkal, byl Manoel Queiroz. Při čekání na autobus jsem mu na jeho pracovišti předal dvě knihy. On a později i jeho manželka Piedade dělali pěkné pokroky a oba byli pokřtěni. Manoel se stal starším ve sboru a zůstal věrný až do smrti. Studoval jsem také s Álvarem Soaresem. Na prvním shromáždění, jehož se zúčastnil, ho překvapilo, že tam bylo jen šest lidí, ale dnes je městským dozorcem v Resende, kde se shromáždění v různých sborech účastní přes tisíc lidí. Álvarův syn Carlos se v roce 1978 oženil s naší dcerou Alicí. Dnes je přes osmdesát členů Soaresovy rodiny svědky.
Odjezd z Resende znamenal, že jsme službu plným časem vyměnili za jiný křesťanský závazek: ‚Starat se o členy vlastní domácnosti‘. (1. Timoteovi 5:8) Snažili jsme se však zachovat si průkopnického ducha a jako cíl jsme stále měli službu plným časem. Našel jsem práci u jedné firmy v Sãu Paulu a jeden rok jsem každou sobotu a neděli cestoval 300 kilometrů do Resende, abych pomáhal tamní skupině patnácti zvěstovatelů. A v roce 1960 jsme se přestěhovali zpátky do Resende.
Výchova dětí — další přednost
Skutečně jsme neplánovali, že budeme mít tolik dětí, ale prostě se rodily jedno za druhým. Po Alici přišel Léo, pak Márcia, Maércio, Plínio, André a nakonec v roce 1976 dvojčata Sonia a Sofia. Každé jsme radostně přijali jako „dědictví od Jehovy“. (Žalm 127:3) A každé jsme s Jehovovou pomocí vychovali v „Jehovově myšlenkovém usměrňování“. — Efezanům 6:4.
Nebyl to ovšem snadný úkol. Někdy jsme nad problémy plakali. Ale přineslo nám to odměnu. Jak jsme je vychovávali? Rodinným studiem, tím, že jsme je odmalička s sebou brali na shromáždění a do kazatelské služby, všechno jsme dělali společně, starali jsme se, aby měly dobré kamarády, udržovali jsme pevnou kázeň a sami jsme dávali dobrý příklad.
Před několika lety s námi rozmlouval krajský dozorce v programu sjezdu v Cruzeiru, São Paulo. Po rozhovoru o našem rodinném studiu se mě krajský dozorce zeptal: „Jakou roli v tom hrála tvá manželka?“ Vzpomínám si, že mi do očí vhrkly slzy a hrdlo se mi tak stáhlo, že jsem nemohl odpovědět. Proč? Protože jsem opravdu oceňoval rozhodnou úlohu, kterou hrála Maria José v udržování naší teokratické rodiny. Bez její věrné podpory by to bývalo opravdu velmi těžké.
Hned od zasnoubení jsme s Marií José studovali Bibli spolu. Když přišly děti, začalo být skutečně náročné udržet si pravidelné studium. Pomáhal jsem tím, že jsem každý týden napsal na dveře ledničky, kdy budeme příští týden studovat a o jaké látce se bude uvažovat. Podle potřeby jsem také dával zvláštní úkoly. Jednou se například Márcia s Plíniem poprali u stolu. Druhý den tedy našli na ledničce přidělený úkol „Jak vycházet se svými bratry“. Při příštím studiu se oba vyjádřili a usmířili se.
Jiný problém bylo nedělní ráno, kdy chlapci často říkali, že jim není dobře a že nemohou jít do kazatelské služby. Léo a Plínio byli odborníci na vymýšlení bolení břicha a jiných neduhů, aby s námi nemuseli do kazatelské služby. Kdykoli jsem pochyboval, že jsou skutečně nemocní, řekl jsem něco v tom smyslu: ‚Když jste tak nemocní, že nemůžete do služby, to asi nebudete ani odpoledne hrát fotbal.‘ Obvykle se náramně rychle uzdravili.
Občas jsme museli řešit situace pozorně. Když bylo Léovi jedenáct, šel s jinými svědky na výlet a bez dovolení si koupil k jídlu kilo šunky. Když jsme později dostali účet, Marie José se Léa zeptala: „Zapomněl jsi, že sis koupil šunku?“ „Ne,“ odpověděl nevinně, „já jsem si ji nekoupil.“ „Tak si půjdeme promluvit s majitelem obchodu,“ řekla. Cestou se Léova zapomnětlivost vyléčila. „Už si vzpomínám,“ přiznal se, „neměl jsem dost peněz, tak jsem si ji koupil na dluh a zapomněl zaplatit.“ Zaplatil jsem částku a požádal majitele, aby Léa zaměstnal a nechal ho pracovat, dokud nevydělá dost peněz, aby mi je vrátil. To byl jeho trest. Každé ráno ve čtyři docházel Léo jako první do práce a za jeden měsíc mi splatil celou částku.
Dům jsme měli vždycky plný průkopníků, cestujících dozorců, misionářů a pracovníků bételu. Většinu času jsme neměli televizor, a to nám pomohlo vytvořit si dobré studijní návyky a křesťanské postoje. Právě v tomto ovzduší jsme vychovali své děti. Některé dopisy, které nám poslaly, když dospěly, potvrzují, že to působilo dobře. — Viz rámeček na straně 30.
Opět v průkopnické službě
Když většina našich dětí vyrostla, vzpomněl jsem si na článek ve Strážné věži z 1. března 1955 (angl.) s názvem: „Je služba plným časem pro tebe?“ Mimo jiné se tam říkalo: „Někdo snad pohlíží na službu plným časem jako na výjimku. Ale v tom se mýlí, protože svým slibem oddanosti každý křesťan přijal závazek sloužit plným časem, ledaže to znemožňují okolnosti, které nemůže ovlivnit.“
Jednou večer jsem se modlil k Jehovovi, aby mi opět otevřel dveře k službě plným časem. Má rodina se mnou spolupracovala a přátelé mě povzbuzovali. K mému velkému překvapení ředitel firmy, kde jsem dvacet šest let pracoval, souhlasil, abych pracoval na kratší úvazek a mohl tak sloužit jako pravidelný průkopník. Proto jsem se radostně chopil práce, kterou jsem musel před tolika lety opustit. Tři z dětí následovaly můj příklad.
Dva roky jsme sloužili v Itatiaii, kde jsem býval patnáct let starším, a pak jsme se rozhodli přestěhovat se tam, kde byla větší potřeba. Znamenalo to žít ze skromného důchodu, asi čtvrtiny dobrého platu. Přesto jsme s důvěrou v Ježíšův slib u Matouše 6:33 napsali o svých plánech Společnosti. Za týden jsme málem skákali radostí, když přišla odpověď: „Zdá se nám rozumné, abyste se přestěhovali do města Lages. Přestože je tam přes 200 000 obyvatel, je tam jen sto zvěstovatelů ve třech malých sborech. Byli byste na tom území velkou pomocí.“
Přestěhovali jsme se v únoru 1988. A jsme tu dosud, více než 1 000 kilometrů od dětí a přátel. Právě jsme přečkali nejhorší zimu za dvacet let. Jsem jediným starším v našem sboru, takže je mnoho práce. Ale máme velké požehnání. Zejména příjemný je náš obvod. Když zaklepeme na dveře, lidé nás zvou dovnitř. Snadno se zahajují biblická studia. Místo příspěvků přijímáme různé věci a nosíme domů máslo, desodorant, žiletky, dětské oblečení (pro vnouče), obiloviny, zeleninu, ovoce, jogurt, víno, a dokonce i zmrzlinu. Jednou jsme přijali i dřevěné stoličky!
Ovoce, které dává bohatou odměnu
Dnes, v padesáti šesti letech, mě vždycky vzruší pomyšlení na naši rodinu. Děti se „nenarodily v pravdě“. Narodily se do křesťanského domova a pravda se musela do jejich mladé mysli a srdce vštěpovat. Ti, kdo uzavřeli manželství, udělali to „v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39; 5. Mojžíšova 6:6, 7) Jistě, dopouštěli jsme se chyb a omylů, někdy jsme i ukřivdili. Občas jsem nedal ten nejlepší příklad nebo jsem zanedbal svou odpovědnost otce a manžela. Když jsem si to uvědomil, prosil jsem za odpustění Jehovu a svou manželku nebo své děti a snažil jsem se křivdu napravit.
Přes naši nedokonalost je v rodině — nyní rozrostlé o zetě, snachy a vnuky — šest osob ve službě plným časem, čtyři jsou starší a jeden služební pomocník. Všichni kromě vnuků jsou pokřtění. Tři nedospělé děti, které jsou s námi, si plánují jako povolání službu plným časem. V jakou větší odměnu by mohl člověk doufat? Jsem vděčný Jehovovi, že nás vedl, když jsme své děti vychovávali v jeho kázni. Těší nás, že stále následují jeho učení. A modlíme se, aby stejně jako my nikdy neodbočily z cesty života.
[Rámeček na straně 30]
Když naše děti dospěly, někdy vyjádřily v dopisech ocenění pro to, jak jsme je vychovali. Zde je několik jejich výroků:
„Tatínku, buď si jistý, že jste s maminkou pro nás dělali to nejlepší, přestože jste snad občas chybovali — což se nám teď s Carlosem často stává při výchově našeho syna Fabrícia.“
Dcera Alice, 33 let, matka dvou synů.
„Musíme uznat, že jste se spolu snažili vychovat nás v Jehovově myšlenkovém usměrňování, a my teď z toho máme velký prospěch.“
Dcera Márcia, 27 let, a její manžel, který je v krajském díle.
„Uvědomuji si, že přednosti, které mám teď, by nikdy nebyly možné bez vaší pomoci. Pomohli jste mi vybudovat pevný duchovní základ a lásku k Jehovovi a jeho službě.“
Syn Máercio, 23 let, zvláštní průkopník.
„André, opravdu využívej tatínkovy společnosti a zkušenosti. Nikdy nepřehlížej jeho rady. Budete si moci navzájem pomáhat. Jsem teď šťastnější než kdy předtím.“
Syn Plínio, 20 let, v bételu.
[Podpisek obrázku na straně 26]
Foto: MOURA