Přežívá duše smrt?

„DUŠE: duchovní složka člověka. Soudí se, že přežívá po smrti a může v budoucím stavu být šťastná nebo trpět.“ (Kompaktní vydání Oxfordského anglického slovníku) Většina náboženství s touto definicí víceméně souhlasí. Nová katolická encyklopedie (angl.) říká: „Nauka, že lidská duše je nesmrtelná a bude dál existovat po smrti člověka, . . . je jedním z úhelných kamenů křesťanské filozofie a teologie.“

Proto by nás možná překvapilo, že tento úhelný kámen víry je vyvozen z pohanské filozofie. Dávno před narozením Ježíše se věřilo, že duše je něco nehmatatelného, co může existovat odděleně od těla. Může tedy přežít smrt těla a dál žít v podobě ducha či přízraku.

Řekové tuto víru vyjádřili ve filozofických pojmech. Proslulý řecký filozof Sokrates byl citován jako autor výroku: „Duše, . . . odejde-li čistá, nevleče-li s sebou nic z těla, . . . odchází do toho, co se jí podobá, do neviditelného, božského, nesmrtelného a moudrého, a když tam dospěje, je šťastná, osvobozená od omylu a pošetilosti a strachu. . . a všech ostatních lidských běd, a . . . po všechen další čas žije v pravdě s bohy.“ — Faidón, 80 D, E; 81 A.

Není to biblická nauka

Jak to, že se tedy tato pohanská víra v nesmrtelnost duše vyučuje v křesťanstvu a judaismu?

Nová katolická encyklopedie se vyjadřuje příliš mírně, když říká: „Myšlenka, že duše přežívá po smrti, se nedá v Bibli snadno rozeznat.“ Přesnější by bylo říci, že nauka o nesmrtelnosti duše se v Bibli vůbec nenalézá! Encyklopedie připouští: „Samotný pojem duše ve S[tarém] z[ákoně] není stejný jako v řecké a novodobé filozofii.“

V takzvaném Starém zákoně se hebrejské slovo nefeš, obecně překládané „duše“, vyskytuje 754krát. V takzvaném Novém zákoně se řecké slovo psyché, rovněž překladáné jako „duše“ vyskytuje 102krát. Když zkoumáme, jak se tato slova v Bibli používají, vynoří se překvapivý obraz. V 1. Mojžíšově 2:7 čteme, že Bůh vdechl Adamovi do chřípí dech života a Adam „se stal živou duší [hebrejsky nefeš] “. Všimněte si: Adamovi nebyla dána živá duše, stal se jí. Jinými slovy nově stvořený Adam byl duše! Není divu, že Nová katolická encyklopedie usuzuje: „Duše ve S[tarém] z[ákoně] neznamená část člověka, ale celého člověka — člověka jako živou bytost.“

Jiné texty to potvrzují. Například 3. Mojžíšova 7:20 se zmiňuje o ‚duši, která jí maso oběti společenství‘. 3. Mojžíšova 23:30 říká: „Pokud jde o jakoukoli duši, která bude konat . . . práci jakéhokoli druhu.“ Přísloví 25:25 říká: „Jako chladná voda na unavenou duši, taková je dobrá zpráva z daleké země.“ A Žalm 105:18 nám říká: „Trápili jeho nohy okovy, do želez přišla jeho duše.“

A co může jíst maso, konat práci, osvěžovat se vodou a dostat se do želez? Oddělená, duchovní součást člověka, nebo člověk sám? Odpověď je nasnadě.

Je zajímavé, že být duší není jedinečnou výsadou člověka. 1. Mojžíšova 1:20 nám říká, že v jednom tvořivém období Bůh řekl: „Ať se vody zahemží spoustou živých duší.“ Ano, i ryby jsou duše! V jiné stvořitelské epoše Bůh naznačil, že „domácí zvíře a pohybující se živočich a divoce žijící zemské zvíře“ je také duše! — 1. Mojžíšova 1:24; srovnej 3. Mojžíšovu 11:10, 46; 24:18; 4. Mojžíšovu 31:28; Joba 41:21; Ezekiel 47:9.

„Duše“ v Bibli se proto nevztahuje na nějaké stínové duchovní jsoucno, které po smrti opouští tělo. Znamená osobu nebo zvíře, nebo život, z něhož se osoba nebo zvíře těší.

Co se stane po smrti?

Bible se tedy jasně rozchází s pohanskou představou, že člověk vlastní nesmrtelnou duši. Co myslíš, kdo v tomto ohledu učil pravdu? Pohanští řečtí filozofové, nebo Boží vlastní smluvní lid? Jistě Boží lid, jemuž Bůh dal své inspirované Slovo.

Stále však zůstává otázka: Co se stane s duší po smrti? Protože duše je osoba, je jasné, že duše umírá, když umírá osoba. Jinými slovy: mrtvá osoba je mrtvá duše. To potvrzují desítky textů. „Duše, která hřeší — ta zemře,“ říká Ezekiel 18:4. V Soudcích 16:30 čteme: „A tu Samson řekl: ‚Ať má duše zemře s Filištíny.‘ “ Jiné texty ukazují, že duše mohou být odříznuty (1. Mojžíšova 17:14), zabity mečem (Jozue 10:37), udušeny (Job 7:15), utopeny (Jonáš 2:5). Zemřelá duše čili mrtvá duše je mrtvá osoba. — 3. Mojžíšova 19:28; 21:1, 11.

Jaký je tedy stav mrtvých duší? Prostě řečeno, smrt je opak života. Všechny naše smysly jsou svázány s hmotným tělem. Naše schopnost vidět, slyšet a myslet závisí na správném fungování našich očí, uší a mozku. Bez mozku nemůžeme nic dělat. Když člověk zemře, všechny tyto tělesné orgány přestávají fungovat. Přestáváme existovat.

V souladu s tím říká Kazatel 9:5, 10: „Mrtví, ti si nejsou vědomi naprosto ničeho . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [hrobě], v místě, k němuž jdeš.“ Podobně prohlašuje Žalm 146:3, 4: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch [životní síla] vychází, on se vrací do své půdy; v ten den opravdu mizí jeho myšlenky.“ Když tedy lidé (duše) zemřou, prostě přestanou existovat.

Od pohanského učení k církevní nauce

‚Ale neučí o nesmrtelnosti duše Nový zákon?‘ zeptají se snad někteří. Vůbec ne. Nová katolická encyklopedie přiznává: „N[ový] z[ákon] zůstává věrný tomuto [starozákonnímu] pojetí smrti.“ Jinými slovy: „Nový zákon“ učí, že duše umírá. Ježíš Kristus dokázal, že nevěří, že je duše nesmrtelná. Zeptal se: „Je zákonné v sabatu udělat dobrý nebo špatný skutek, zachránit nebo zabít duši?“ (Marek 3:4) Křesťanský apoštol Pavel rovněž podpořil „starozákonní“ pohled na duši, když citoval 1. Mojžíšovu 2:7: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘ “ — 1. Korinťanům 15:45.

Jak se tedy stalo platónské myšlení církevní naukou? Encyklopedie náboženství a etiky (angl.) od Jamese Hastingse vysvětluje: „Když křesťanské evangelium vyšlo branou židovské synagógy do arény římského impéria, myšlenka duše, v základu hebrejská, se přenesla do prostředí řeckého myšlení s nemalými následky v procesu přizpůsobování.“ Církevní učitelé se pokoušeli učinit své poselství „srozumitelným pro řecky uvažující svět“ tím, že používali „ustálené pojmy a představy řecké psychologie“. Židovští teologové rovněž začali ve svých spisech jevit „silné vlivy platonismu“. — Encyclopaedia Judaica.

Biblické učení o duši bylo takto odhozeno a nahrazeno naukou, která byla nepochybně pohanská. To nelze nijak ospravedlnit tvrzením, že se tak křesťanství stalo přitažlivějším pro masy. Apoštol Pavel, když vyučoval v Athénách, samotném srdci řecké kultury, nevyučoval platónskou nauku o duši. Naopak učil křesťanskou nauku o vzkříšení, přestože to, co říkal, bylo pro mnohé jeho řecké posluchače těžko přijatelné. — Skutky 17:22–32.

Ano, apoštol Pavel přímo varoval před spojováním biblicky podložené pravdy s pohanstvím, když řekl: „Jaký podíl má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Beliálem?“ (2. Korinťanům 6:14, 15) Tím, že křesťanstvo připustilo, aby se pohanská nauka stala jedním z úhelných kamenů jeho filozofie a teologie, uvalilo potupu na samotného Boha!

Naděje pro mrtvé

Lidé mají svobodu věřit, čemu chtějí. Nelze však popřít, že nauka o nesmrtelnosti duše je nebiblická. Nemají tedy lidé naději na život po smrti?

Když Job položil otázku: „Může [člověk] opět ožít?“, pokračoval inspirovanou odpovědí. Řekl: „Zavoláš [Jehovo], a já ti odpovím. Budeš dychtit po díle svých rukou.“ (Job 14:14, 15) Ano, Bible nabízí naději na vzkříšení všech, kteří jsou v Boží paměti. Bůh touží vrátit život svým věrným služebníkům, jako byl Job! Kristus Ježíš potvrdil skutečnost této naděje, když řekl: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ — Jan 5:28, 29.

Až přijde čas ke splnění tohoto proroctví, Izajáš 25:8 slibuje, že Bůh „opravdu navždy pohltí smrt“. To znamená svět, v němž slovy Zjevení 21:4 „smrt již nebude“. Žil bys rád ve světě bez pohřbů a pohřebních ústavů, bez náhrobních kamenů a hřbitovů, bez slz zármutku, ale jen se slzami radosti?

Možná, že jsi byl vychován ve víře v nesmrtelnou duši. Studiem Bible si však můžeš vypěstovat víru v osvobozující sliby Bible.a Můžeš se také poučit, co je nutné dělat, abys zdědil biblické zaslíbení, ne že přežiješ jako nesmrtelná duše, ale že obdržíš věčný život na zemi! — Jan 17:3; Lukáš 23:43.

[Poznámka pod čarou]