Otázky čtenářů

◼ Proč Překlad nového světa překládá hebrejské slovo arum v 1. Mojžíšově 3:1 jako ‚obezřetný‘, když jiné biblické překlady uvádějí ‚lstivý‘ nebo ‚chytrý‘?

Tento biblický text zní: „Had se prokázal jako nejobezřetnější ze všech divoce žijících polních zvířat, která Jehova Bůh udělal. Začal tedy ženě říkat: ‚Je to skutečně tak, že Bůh řekl: Nesmíte jíst z každého stromu zahrady?‘ “

V Příslovích 12:23 a na jiných místech tlumočí Překlad nového světa hebrejské slovo arum jako „chytrý“, což je jeden ze základních významů tohoto slova, pokud je uplatněno na lidi. Ale slovo arum, stejně jako mnoho jiných slov, má různé významové odstíny. Například Benjamin Davidson definuje slovo arum: „I. lstivý, vychytralý, zákeřný. — II. opatrný, obezřetný.“ — Analytický hebrejský a chaldejský lexikon (angl.)

Proč tedy vybírá Překlad nového světa v 1. Mojžíšově 3:1 druhotný význam ‚obezřetný‘? Tato volba odpovídá jiným překladům. Když byl například text v 1. Mojžíšově 3:1 překládán ve třetím století př. n. l. do řečtiny v překladu Septuaginta, bylo použito slovo fronimos — totéž slovo, jehož bylo později užito u Matouše 10:16: „Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ — Ekumenický překlad.

Znalec hebrejštiny Ludwig Koehler k tomu v roce 1945 poznamenal: „Had je plachý. V řečtině je velmi dobře možné to vyjádřit výrazem fronimos, protože svou plachostí nebo obezřetností dává had najevo, že má a uplatňuje frenes.“ Frenes zde znamená určitý druh instinktivní moudrosti, kterou projevují i jiná zvířata. — Srovnej Přísloví 30:24.

Je však daleko důležitější důvod, proč bylo v 1. Mojžíšově 3:1 použito výrazu ‚obezřetný‘ místo „prohnaný“ nebo „chytrý“. Kdyby zde byl had označen jako chytrý, přímo před popisem toho, jak svedl Evu k hříchu, mohlo by to svádět mnoho čtenářů k závěru, že podle Bible vymyslel tento úskok pouhý had svou neobyčejnou chytrostí. Podle takového výkladu by se ze zprávy stala pouhá legenda — a to dosti nesmyslná.

Bible naproti tomu učí, že zde v zahradě Edenu působil někdo větší než nějaký chytrý had. Zjevení 12:9 jasně ztotožňuje s tímto „prahadem“ satana ďábla. On byl tou neviditelnou, nadlidskou silou, která dovedně zacházela s obyčejným hadem, jako zachází mistrovský břichomluvec se svou atrapou. Had se vyznačuje přirozenou obezřetností a pro tuto lest se výborně hodil. Když se obezřetně nevyhnul, což by u něho bylo přirozené, ale odvážně otevřel ústa a začal s Evou mluvit, tím účinněji to upoutalo Evinu pozornost.

V Božím inspirovaném Slovu nejsou žádné legendy, a Překlad nového světa nám svým přesným podáním pomáhá tuto skutečnost ocenit. — 2. Timoteovi 3:16.

◼ Proč svědkové Jehovovi považují za důležité účastnit se pohřbu svých spoluvěřících, když vědí, že mrtví nemají vědomí?

Přesné poznání z Bible o stavu mrtvých chrání svědky Jehovovy před mylnými názory, a tudíž před nemoudrým chováním při pohřbech. Poskytuje jim také důvod, proč se účastnit křesťanských pohřbů.

Boží slovo jasně ukazuje, že když někdo zemře, nežije dál v podobě nesmrtelné duše. (Kazatel 9:5) Po smrti se tělo vrací do prachu, buď přirozeným rozkladem nebo spálením. Zemřelý již není naživu; ožije jedině tehdy, jestliže ho Bůh v budoucnosti vzkřísí. — Jan 5:28, 29; Skutky 24:15.

Proto svědkové Jehovovi nedodržují pohřební zvyky, které jsou založeny na víře, že měl mrtvý člověk nesmrtelnou duši, která někde žije dále. Nepodílejí se na bdění u mrtvého, na hlasitých žalozpěvech nebo naříkání, jímž mají být zahnáni „duchové“, ani nedodržují celonoční bdění na modlitbách a neprojevují žádný výstřední zármutek, kterým by měl být mrtvý usmířen.

To však neznamená, že Boží lid netruchlí. Smrt příbuzného nebo blízkého přítele je událost zarmucující i pravé ctitele, kteří mají přesné poznání o mrtvých. Když se například Jákob domníval, že nějaké divoké zvíře zabilo Josefa, patriarcha „mnoho dnů truchlil nad svým synem“. Čteme, že „všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili“. (1. Mojžíšova 37:33–35) Když věrný Jákob zemřel, Josef „přikázal svým sluhům, lékařům, aby jeho otce nabalzamovali“ a „Egypťané pro něho prolévali slzy sedmdesát dnů“. Jákobova rodina sice nezastávala nesprávné názory o mrtvých, jaké měli Egypťané, ale je zřejmé, že na ně Jákobova smrt hluboce zapůsobila. „Všichni z Josefovy domácnosti a jeho bratři“ chtěli, aby byl Jákob řádně pohřben, a jejich truchlení si povšimli i lidé, kteří nepatřili do rodiny. — 1. Mojžíšova 50:1–11.

Bylo by možné uvést celou řadu jiných biblických příkladů, z nichž je patrné, že smrt některého spoluctitele nebo příbuzného opravdu hluboce působila na Jehovovy služebníky, a ti proto dávali svůj skutečný zármutek najevo.a Když byl Ježíš s Lazarovými truchlícími příbuznými, nebyl netečný ani nevhodně veselý. Ježíš důvěřoval v moc vzkříšení, a přece plakal. (Jan 11:33–35) Když zemřel sám Ježíš, jeho učedníci truchlili, ačkoli jim řekl, že bude usmrcen a opět vzbuzen k životu. — Matouš 16:20; Jan 16:17–20; 20:11.

Boží služebníci dnes mohou cítit a skutečně cítí zármutek, když někdo zemře. Ale jejich biblické porozumění jim pomáhá zmírňovat zármutek a vyrovnávat jej v souladu s 1. Tesaloničanům 4:13, 14: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti o těch, kteří spí ve smrti; abyste také netruchlili jako ostatní, kteří nemají žádnou naději. Jestliže tedy máme víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede prostřednictvím Ježíše s ním ty, kteří usnuli ve smrti.“

Co tedy můžeme říci o účasti na křesťanském pohřbu (nebo na vzpomínkovém proslovu o některém věřícím)? Svědkové mají biblické důvody, proč považují za užitečné je uspořádat a účastnit se jich.

Vzpomeň si, že když se zdálo, že Jákob ztratil svého syna, „všichni jeho synové a všechny jeho dcery vstávali, aby ho utěšili“. (1. Mojžíšova 37:35) V mnoha zemích je zvykem, že se při pohřbu shromáždí příbuzní. To poskytuje příležitost jiným, kteří možná nebyli tak blízko, a proto nejsou citově tak zasaženi, aby vyjádřili své soucítění a útěchu. Když zemřel Lazar, „k Martě a Marii přišlo. . . mnoho Židů, aby je utěšovali vzhledem k jejich bratrovi“. (Jan 11:19) To se týká i křesťanů, když chtějí „utěšit ty, kteří jsou v jakémkoli soužení“. — 2. Korinťanům 1:4.

Křesťanští dozorci, i když mohou být velmi zaměstnaní, by se měli ujímat vedení v poskytování útěchy stádu. Pamatují na to, že jejich vzor, Ježíš, znamenitý pastýř, byl pověřen, aby ‚ovázal lidi se zlomeným srdcem,. . . aby utěšil všechny truchlící‘. (Izajáš 61:1, 2; Jan 10:14) Ježíš neposkytoval takovou útěchu jen ve chvílích, kdy se mu to hodilo. Byl ochoten vynaložit úsilí, aby byl s Lazarovými pozůstalými příbuznými a sdílel jejich zármutek. — Jan 11:11, 17, 33.

I křesťané, kteří snad nemohou při pohřbu říci pozůstalým mnoho, mohou jim velmi prospět již svou přítomností. Truchlící členové rodiny mohou získat velkou útěchu z přítomnosti mnoha soucítících členů křesťanského sboru, mladých i starých. Vzpomeň si, jak reagovali někteří Židé, když přišel Ježíš k Lazarovým truchlícím sestrám: „Podívejte se, jakou k němu míval náklonnost!“ (Jan 11:36) Na nevěřící příbuzné, sousedy nebo obchodní společníky, kteří se účastní pohřbu křesťana, působí příznivě, když vidí velký počet přítomných svědků, a lépe pak vnímají předkládané biblické pravdy.

Chování přítomných svědků by mělo odpovídat situaci. Vědí sice, že zesnulí netrpí, a důvěřují, že všechny věrně oddané čeká vzkříšení, ale berou si k srdci radu: ‚Je čas plakat a čas se smát, čas bědovat a čas poskakovat.‘ (Kazatel 3:4) Pohřeb nebo vzpmínková bohoslužba není dobou pro hlasité veselé povídání. Je to příležitost, kdy můžeme projevovat schopnost vžívat se do situace druhého, podle rady: „Radujte se s těmi, kteří se radují; plačte s těmi, kteří pláčí.“ — Římanům 12:15.

Svědkové Jehovovi se účastní pohřbu ještě z dalšího důvodu. Boží slovo říká: „Je lépe jít do domu truchlení, než jít do domu hostiny, protože to je konec všeho lidstva; a ten, kdo žije, by si to měl vzít k srdci. . . Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků je v domě radování.“ — Kazatel 7:2–4.

Svědkové Jehovovi sice mají důvod k naději, ale tato slova byla inspirována a uložena v Bibli k našemu užitku. Pohřeb můžeme srovnat s „domem truchlení“. Když se ho účastníme, můžeme se ve svých myšlenkách odvrátit od našich běžných zájmů a činností a zaměřit se na to, jak je život krátký. Následkem nemoci nebo nějaké „nepředvídané události“ může postihnout smrt kohokoli z nás a rychle způsobit, že bychom přestali existovat, protože „člověk . . . nezná svůj čas“. (Kazatel 9:11, 12) Rodiče, kteří vezmou své děti na křesťanský pohřeb, možná zjistí, že to může být podnětem k rozhovoru o tom, že smrt je něco skutečného, že potřebujeme výkupné a že je moudré sloužit „Bohu, který budí mrtvé“. — 2. Korinťanům 1:9; Kazatel 12:1, 13.

Svědkové Jehovovi nepovažují pohřeb za žádnou svátost, ale uznávají, že tyto smutné události jsou příležitostí k poskytnutí útěchy. Když se jich křesťané účastní, dokazují, že pociťovali ke svému spolukřesťanovi lásku a úctu. A může je to podnítit k tomu, aby vážněji přemýšleli o významu života a o tom, jak by měli využívat svůj vlastní život před Bohem.

[Poznámka pod čarou]