Náboženství — Proč o ně není zájem?

„ČLOVĚK bez náboženství je jako dům bez oken.“ Tak jeden Japonec vyjádřil potřebu náboženského osvícení pro svého syna Mitsua. Avšak Mitsuo nevzal slova svého otce vážně. A zdá se, že vzrůstající počet lidí v Japonsku, či kdekoli jinde, to cítí stejně. Nevadí jim, že jsou jako ‚domy bez oken‘ a mají jen malý zájem, aby náboženské světlo zasvítilo do jejich života.

Když tedy Japonsko provádělo Studii charakteru národa, 69 procent občanů uvedlo, že se nepovažují za nábožné. Mezi mladými lidmi byl tento poměr ještě vyšší. Podobně v někdejším zbožném buddhistickém Thajsku 75 procent obyvatelů městských oblastí již nenavštěvuje buddhistické chrámy. V Anglii byla za posledních třicet let uzavřena téměř osmina anglikánských kostelů, protože se nepoužívaly.

Přesto jsou v Japonsku náboženské okrasy stále zjevné. Avšak, podobně jako drahé kusy porcelánu, předvádějí se pouze při zvláštních příležitostech — jako jsou svatby a pohřby. Náboženství se cení více pro svou roli při zachování místní kultury a rodinného dědictví, než pro náboženské osvícení. Mnozí nahlížejí na náboženství jako na těšítko pro slabé a soužené; nemyslí si, že by z něho bylo možné získat nějaký jiný užitek. ‚Náboženství je v pořádku, máš-li na to čas, nebo cítíš-li pro ně potřebu,‘ říkají někteří, ‚ale chceš-li si zajistit život a zaplatit účty, musíš spoléhat na sebe.‘

Co je za touto netečností? Lze uvést mnoho důvodů. V první řadě je to sociální prostředí. Mnozí mladí obdrželi malou nebo žádnou náboženskou výchovu. Není divu, že z mnohých, kteří žijí ve společnosti, jež vysoce hodnotí úsilí o zbohatnutí, vyrůstají materiálně zaměření dospělí.

V některých zemích odvrátilo lidi od náboženství skandální chování hrabivých a nemorálních televizních kazatelů a jiných prominentních náboženských vůdců, stejně jako to, že se náboženství vměšovalo do politických záležitostí a válečného úsilí. Lze to dokreslit tím, co se stalo se šintoistickým náboženstvím v Japonsku. „Když [druhá světová] válka končila porážkou v srpnu 1945, čelily šintoistické svatyně těžké krizi,“ zaznamenává Encyclopædia of the Japanese Religions. Šintoismus, který rozněcoval válečnou horlivost a sliboval vítězství, lidi zklamal. Rychle se rozšířila filozofie, že není Bůh ani Buddha.

Avšak měli bychom skutečně být spokojení se sobeckým, krátkozrakým náhledem — jen pro nynějšek? Mnozí mají zvídavou mysl. Chtějí vědět, odkud se vzali, kam jdou, proč žijí a jak mají žít. Žijí z naděje. Ale odkládat otázky o životě, nebo je potlačovat myšlenkou, že „tyto věci jsou nepoznatelné“, je neuspokojující. Dokonce i ateista Bertrand Russell hovořil o tom, že pociťoval „zvláštní divokou touhu — hledání něčeho nad to, co je v tomto světě.“ Pravé náboženství může takové hledání ukončit. Ale jak? Jaký je tu důkaz, že tu je nějaké náboženství, které si zaslouží, abychom je brali vážně?