Našla jsem jako vdova pravou útěchu

Vypráví Lily Arthurová

Mladý služebník svědků Jehovových chodil dům od domu v jedné čtvrti Ootacamundu v Indii. Ženy podle zvyku takovému neznámému neotvíraly dveře. Po několika hodinách se unavený a poněkud skleslý obrátil, že půjde domů. Zastavil se však, jako by ho něco nutilo, aby šel k dalším dveřím. Zamyslete se nad tím, co se stalo, jak to popisuje žena, která mu otevřela.

SE svou dvouměsíční holčičkou v náručí a dvaadvacetiměsíčním synem po boku jsem hned otevřela dveře a spatřila neznámého muže. Předešlého večera jsem byla krajně rozrušená. Hledala jsem útěchu v modlitbě: „Nebeský Otče, prosím tě, utěš mě svým slovem.“ Nyní k mému úžasu neznámý řekl: „Nesu vám poselství útěchy a naděje z Božího slova.“ Pocítila jsem, že to musí být prorok poslaný Bohem. Jaká situace však vedla k mé prosbě o pomoc?

Poznávám biblické pravdy

Narodila jsem se roku 1922 ve vesnici Gudaluru v krásné pahorkatině Nilgiri v jižní Indii. Matka zemřela, když mi byly tři roky. Později se otec, který byl protestantský duchovní, znovu oženil. Jakmile jsme se my děti naučily mluvit, učil otec mé bratry, sestry i mne se modlit. Když mi byly čtyři roky, otec sedal denně u stolu a četl Bibli a já přitom četla na podlaze svou Bibli.

Když jsem dospěla, stala jsem se učitelkou. V jedenadvaceti letech mi otec dojednal svatbu. Měli jsme s manželem požehnání, že se nám narodil syn Sunder a pak dcera Rathna. Avšak asi v té době, kdy se narodila, manžel těžce onemocněl a zakrátko zemřel. Ve čtyřiadvaceti jsem náhle byla vdova s odpovědností za dvě malé děti.

Poté jsem úpěnlivě prosila Boha, aby mě utěšil svým Slovem, a příští den přišel služebník svědků Jehovových. Pozvala jsem ho dál a dostala knihu Bůh budiž pravdivý. Když jsem si ji večer četla, stále jsem viděla jméno Jehova a bylo to pro mne něco zvláštního. Později přišel služebník opět a ukázal mi v Bibli, že je to Boží jméno.

Brzy jsem se také dozvěděla, že takové nauky jako trojice a pekelný oheň nemají základ v Bibli. Útěcha a naděje ke mně přišly, když jsem se dozvěděla, že se pod Božím královstvím země stane rájem a že se drazí zemřelí vrátí ve vzkříšení. Nejdůležitější bylo, že jsem začala poznávat a milovat pravého Boha, Jehovu, který vyslyšel mou modlitbu a přišel mi na pomoc.

Dělím se o nově nalezené poznání

Začala jsem se divit, že jsem dříve přehlížela biblické verše s Božím jménem. A proč jsem při vlastním čtení Bible nepostřehla jasnou naději na věčný život na rajské zemi? Vyučovala jsem ve škole spravované protestantskými misionáři, a tak jsem ukázala ty biblické verše hospodářce školy. (2. Mojžíšova 6:3; Žalm 37:29; 83:18; 83:19, KB; Izajáš 11:6–9; Zjevení 21:3, 4) Zmínila jsem se, že jsme je jaksi přehlédly. K mému překvapení ji to však zřejmě nepotěšilo.

Potom jsem napsala ředitelce, která byla v jiném městě, a citovala jsem tyto verše. Prosila jsem o možnost rozhovoru s ní. Odpověděla, že to se mnou probere její otec, známý duchovní z Anglie. Bratr ředitelky byl významný biskup.

Připravila jsem si všechny myšlenky a texty a s knihou Bůh budiž pravdivý a s dětmi jsem se vydala do sousedního města. Nadšeně jsem jim vyložila, kdo je Jehova, že neexistuje trojice, a jiné věci, které jsem se dozvěděla. Chvíli naslouchali, ale neřekli ani slovo. Pak řekl duchovní z Anglie: „Budu se za vás modlit.“ Potom se nade mnou pomodlil a poslal mě domů.

Svědecká služba na ulici

Jednoho dne mne služebník svědků Jehovových pozval do svědecké služby na ulici s časopisy Strážná věž a Probuďte se! Řekla jsem mu, že bych to nikdy nemohla dělat. Víte, o ženě, která by stála na ulici nebo chodila dům od domu, by si v Indii mysleli lidé to nejhorší. Zkazilo by to pověst té ženy, dokonce i její rodiny. Protože jsem hluboce milovala a ctila svého otce, nechtěla jsem ho zostudit.

Služebník mi však ukázal biblický text, kde stálo: „Buď moudrý, synu můj, a obvesel srdce mé, ať mám co odpovědíti tomu, kdož mi utrhá.“ (Přísloví 27:11, Bible kralická) Řekl: „Obveselujete Jehovovo srdce tím, že veřejně ukazujete, že jste pro něho a pro jeho království.“ Ze všeho nejvíce jsem toužila obveselit Jehovovo srdce, a tak jsem vzala tašku s časopisy a šla s nimi do svědecké služby na ulici. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázala. To bylo v roce 1946, asi čtyři měsíce po tom, co mě poprvé navštívil.

Povzbuzena k překonávání strachu

V roce 1947 jsem přijala učitelské místo na předměstí Madrásu na východním pobřeží Indie a přestěhovala jsem se tam s dětmi. V městě se pravidelně scházela skupinka asi osmi svědků Jehovových. Na tato shromáždění jsme museli cestovat čtyřiadvacet kilometrů. V Indii ženy tenkrát obvykle necestovaly samy. Spoléhaly na muže, že je odvezou. Neuměla jsem nastoupit do autobusu, požádat o lístek, vystoupit z autobusu a tak dále. Cítila jsem, že bych měla sloužit Jehovovi, ale jak? Proto jsem se modlila: „Jehovo Bože, nemohu žít a nesloužit ti. Ale pro mne jako pro Indku je naprosto nemožné chodit dům od domu.“

Doufala jsem, že mě Jehova nechá zemřít, aby mě zprostil toho vnitřního boje. Rozhodla jsem se však, že si něco přečtu z Bible. Náhodou jsem otevřela knihu Jeremjáše, kde stojí: „Neříkej: ‚Jsem jen chlapec‘, ale měl bys jít ke všem, k nimž tě pošlu; a měl bys mluvit všechno, co ti přikážu. Neboj se kvůli jejich obličejům, vždyť ‚jsem s tebou, abych tě osvobodil‘.“ — Jeremjáš 1:7, 8.

Cítila jsem, že Jehova ke mně opravdu mluví. Sebrala jsem tedy odvahu a hned jsem sedla k šicímu stroji a udělala si tašku na nošení časopisů. Po vážné modlitbě jsem se vydala sama dům od domu, rozšířila jsem všechnu svou literaturu, a dokonce jsem toho dne zahájila biblické studium. Rozhodla jsem se, že dám Jehovovi první místo ve svém životě, a vložila jsem v něho plnou důvěru a spolehla se na něho. Přes slovní urážky se stala veřejná kazatelská služba pravidelnou součástí mého života. Přes odpor udělala má činnost na některé lidi silný dojem.

To se ukázalo, když jsme po mnoha letech s dcerou chodily po Madrásu dům od domu. Jeden hinduistický pán, soudce z Nejvyššího soudu, neodhadl můj věk a řekl: „Tyhle časopisy jsem znal dřív, než jste se narodila. Před třiceti lety stávala na Horské ulici pravidelně jedna paní a nabízela je.“ Přál si předplatné.

V jiném domě nás hinduistický bráhman, úředník ve výslužbě, pozval dovnitř a řekl: „Před mnoha a mnoha lety nabízela jedna paní na Horské ulici Strážnou věž. Z úcty k ní si vezmu, co mi nabízíte.“ Musela jsem se usmát, protože jsem věděla, že ta paní, o níž oba mluvili, jsem já.

Posílena a s požehnáním

V říjnu 1947 jsem symbolizovala svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě. Tehdy jsem byla jediná tamilsky mluvící svědkyně v celém státě, ale nyní jsou věrnými, činnými svědky stovky tamilských žen.

Po mém křtu přišel ze všech stran odpor. Bratr mi napsal: „Přestoupila jsi všechnu slušnost a spořádanost.“ Odpor mě potkal i ve škole, kde jsem pracovala, a v obci. Ale držela jsem se ještě těsněji Jehovy neustálými opravdovými modlitbami. Když jsem se vzbudila uprostřed noci, ihned jsem rozsvítila petrolejku a studovala.

Když jsem byla posílena, byla jsem lépe vybavena na to, abych utěšovala jiné a pomáhala jim. Jedna starší paní, hinduistka, s níž jsem studovala, zaujala pevný postoj pro Jehovovo uctívání. Když zemřela, řekla jiná žena v té domácnosti: „Byly jsme velmi šťastné pro její věrnou oddanost Bohu, jehož si zvolila uctívat až do konce.“

Jiná paní, s níž jsem studovala, se nikdy neusmívala. Ve tváři se jí vždy zračila úzkost a smutek. Ale když jsem ji poučila o Jehovovi, povzbudila jsem ji, aby se k němu modlila, protože zná naše těžkosti a stará se o nás. Příští týden její obličej zářil. Poprvé jsem ji viděla, jak se usmívá. „Modlila jsem se k Jehovovi,“ vysvětlila, „a mám pokoj mysli a srdce.“ Oddala svůj život Jehovovi a zůstává věrná navzdory mnoha těžkostem.

Vyrovnávání odpovědností

Měla jsem na starosti dvě malé děti, a tak mi připadalo nepravděpodobné uskutečnění mé touhy sloužit Jehovovi plným časem jako průkopnice. Ale pak se otevřelo nové pole služby, když bylo zapotřebí někoho, kdo by překládal biblickou literaturu do tamilštiny. S Jehovovou pomocí jsem mohla plnit ten úkol a přitom mít světské zaměstnání jako učitelka, pečovat o děti, dělat domácí práce, účastnit se všech shromáždění a věnovat se kazatelské službě. Nakonec, když děti odrostly, jsem se stala zvláštní průkopnicí. Z té přednosti se těším už třiatřicet let.

Již od útlého věku jsem se snažila Sunderovi a Rathně vštěpovat lásku k Jehovovi a touhu vždy stavět jeho zájmy na první místo v každé oblasti života. Věděli, že první, s kým by měli po probuzení hovořit, je Jehova, a že on je poslední, s kým by měli mluvit, než jdou spát. A věděli, že by se příprava na křesťanská shromáždění a kazatelská služba neměly přehlížet kvůli domácím úkolům ze školy. Ačkoli jsem je povzbuzovala, aby ve škole pracovali co nejlépe, nikdy jsem netrvala na výborných známkách z obavy, aby se to pro ně nestalo tím nejdůležitějším v životě.

Když byli pokřtěni, využívali školních prázdnin k průkopnické službě. Povzbuzovala jsem Rathnu, aby byla odvážná, ne bázlivá a plachá, jako jsem bývala já. Když dokončila střední a obchodní školu, zahájila průkopnickou službu a později se stala zvláštní průkopnicí. Časem si vzala cestujícího dozorce Richarda Gabriela, který nyní slouží jako koordinátor odbočky Společnosti Strážná věž v Indii. Oni a jejich dcera Abigail pracují plným časem v indické odbočce a jejich malý syn Andrew je zvěstovatelem dobrého poselství.

Sunder mi však v osmnácti letech zlomil srdce tím, že opustil společenství svědků Jehovových. Následující roky byly pro mne bolestné. Neustále jsem prosila Jehovu, aby mi odpustil nedostatky, které jsem snad měla v jeho výchově, a přivedl Sundera k rozumu a on se vrátil. Časem jsem však ztratila všechnu naději. Pak jednou po třinácti letech přišel a řekl mi: „Mami, neměj starost, já budu v pořádku.“

Brzy nato vyvinul zvláštní úsilí, aby získal duchovní zralost. Dělal takové pokroky, že mu byl svěřen dozor ve sboru svědků Jehovových. Později se vzdal svého dobře placeného zaměstnání, aby se stal průkopníkem. Nyní slouží se svou manželkou Ester v tomto díle v Bangaloru v jižní části Indie.

Celoživotní útěcha

Často děkuji Jehovovi, že mi dovolil během let podstupovat utrpení a těžkosti. Bez takových zkušeností bych byla neměla drahocennou přednost ochutnat do takové míry Jehovovu dobrotu, jeho milosrdenství, a jeho projevy něžné péče a náklonnosti. (Jakub 5:11) Číst v Bibli o Jehovově péči a starostlivosti o ‚chlapce bez otce a o vdovu‘ hřeje u srdce. (5. Mojžíšova 24:19–21) Ale není to nic ve srovnání s útěchou a potěšením z toho, když opravdu zakoušíme jeho péči a starostlivost.

Naučila jsem se vkládat samozřejmou důvěru v Jehovu a spoléhat na něho, neopírat se o své vlastní porozumění, ale všímat si ho na všech svých cestách. (Žalm 43:5; Přísloví 3:5, 6) Jako mladá vdova jsem se modlila k Bohu o útěchu z jeho Slova. Nyní ve věku šedesáti osmi let mohu popravdě říci, že v porozumění Bible a uplatňování její rady jsem našla nezměrnou útěchu.

[Obrázek na straně 26]

Lily Arthurová se členy své rodiny