Boj proti nemocem a smrti — Je vítězství na dosah?

NEBUDOU již nemoci, nebude již smrt! Většina lidí by mohla mít dojem, že to je sotva víc než jen toužebné přání. Vždyť ostatně Wade W. Oliver, lékař a profesor bakteriologie, napsal: „Již odedávna, kam až sahají historické zprávy, utvářejí choroby nevypočitatelným způsobem osud lidstva. . . Velké epidemie náhle zachvacovaly lidstvo s úděsnou rychlostí. . . Onemocnění jdou lidem stále v patách.“

Máme nějaké důvody k víře, že nás brzy čeká pronikavá změna? Dospěla lékařská věda tak daleko, že by bylo možné vyhladit všechny nemoci a snad dokonce i smrt?

Lékaři a vědci zabývající se výzkumem vykonali v boji proti chorobám pozoruhodnou práci. Který informovaný člověk by nebyl vděčný za úspěšné léčení cholery, jehož bylo nakonec dosaženo koncem devatenáctého století, nebo za vyvinutí vakcíny proti obávaným pravým neštovicím? Tuto vakcínu vyvinul roku 1796 Edward Jenner z vředu méně vražedných kravských neštovic. V roce 1806 vyjádřil prezident Spojených států Thomas Jefferson pocity mnoha jiných lidí, když napsal Jennerovi: „Můžete se těšit z vědomí, že na vás lidstvo nikdy nezapomene; o existenci odporných pravých neštovic se budoucí národy dovědí již jen z dějin.“

Je kromě toho nutné pochvalně a vděčně se zmínit o úspěchu, jehož dosáhl lékařský výzkum ve spojitosti s takovými nemocemi, jako je záškrt a dětská obrna. A snad si každý váží současných pokroků v léčení srdečních chorob a rakoviny. Lidé však přesto umírají na srdeční choroby i na rakovinu. Ukazuje se, že cíl v podobě odstranění všech nemocí je naprosto nedosažitelný.

„Nové“ choroby

Je paradoxní, že v dnešní době, kdy již bylo zavedeno vyšetřování pomocí systému CAT a rekonstruktivní chirurgie, dochází také k vzniku celé řady „nových“ chorob, jako je legionářská nemoc, syndrom toxického šoku a smrtelná nemoc, která je středem zájmu veřejnosti, totiž choroba AIDS.

Mnozí ovšem pochybují, zda jsou tyto choroby vůbec nové. Jeden článek v listu U.S.News & World Report uvádí, že v některých případech byly nemoci, které existují již dlouho, jen přesněji diagnostikovány a dostaly nová jména. Například legionářská nemoc byla poprvé zjištěna roku 1976, ale mohla být v minulosti chybně diagnostikována jako virový zánět plic. Podobně syndrom toxického šoku mohl být dříve mylně pokládán za spálu.

Zdá se však, že mnohé nemoci jsou nesporně nové. Nejznámější z nich je bezpochyby AIDS. Tato ochromující smrtelná choroba byla poprvé zjištěna a pojmenována roku 1981. Jiná méně známá „nová“ choroba je brazilská purpurová horečka. Byla zjištěna roku 1984 v Brazílii a odhaduje se, že má padesátiprocentní úmrtnost.

Vyléčení není v dohledu

Úplné a trvalé vyléčení lidských neduhů tedy rozhodně není ani přes veškeré lidské úsilí v dohledu. Je pravda, že se průměrná délka lidského života zvýšila od roku 1900 asi o 25 let. K této změně však došlo hlavně zásluhou lékařských technik, které snížily nebezpečí úmrtí v kojeneckém a dětském věku. Průměrná délka lidského života zůstává v podstatě přibližně stejná jako oněch biblických „sedmdesát roků“. — Žalm 90:10, Ekumenický překlad.

Bylo tedy senzací, když v prosinci roku 1987 zemřela Anna Williamsová ve věku 114 let. O smrti slečny Williamsové napsal jeden novinář: „Vědci se domnívají, že 115 až 120 let je pravděpodobně horní hranice lidské dlouhověkosti. Ale proč by to tak mělo být? Proč by mělo lidské tělo po 70, 80 nebo dokonce 115 letech selhat?“

V šedesátých letech našeho století objevili vědci zabývající se lékařským výzkumem, že lidské buňky mají zřejmě schopnost dělit se pouze asi padesátkrát. Jakmile je dosažena tato hranice, není zjevně možné nijak udržet buňky naživu. To se zdá být v rozporu s dřívější vědeckou teorií, že by za správných podmínek mohly lidské buňky žít na neomezený čas.

Musíme si zároveň uvědomit, že mnoho utrpení si člověk působí sám. Jedna badatelka došla k uváženému závěru: „Nad chorobami se nevítězí pouze biomedicínskými postupy. Anamnéza chorob je úzce spjata se sociálními a morálními činiteli.“

Světová zdravotnická organizace vyjádřila názor: „Místo abychom především předcházeli vlastním příčinám nemocí, sami si působíme rány a přitom doufáme, že věda, lékaři a nemocnice přijdou na nějaký způsob, jak je léčit. Nemůžeme se samozřejmě obejít bez zdravotnických zařízení, která skutečně zachraňují život, ale musí nám být jasné, že tato zařízení nic k našemu ‚zdraví‘ nepřidávají — jen brání, abychom nezemřeli. . . Nutkání zničit sám sebe, které se projevuje u kuřáků a pijáků, účinky, jimiž působí na mysl i tělo nezaměstnanost — to jsou jen některé z ‚nových chorob‘. Proč připouštíme ‚epidemii dopravních nehod‘, která ničí životy a vysává naše finanční zdroje?“

Nemoci, utrpení a smrt jsou s námi ještě nerozlučně spjaty. Máme však důvod s důvěrou hledět vstříc době, kdy nebudou nemoci ani smrt. A ze všeho nejlepší je opodstatněná naděje, že je tato doba velmi blízko.

[Rámeček na straně 4]

„EGYPTSKÉ CHOROBY“

Dokonce i Bible poukazuje na to, že člověk odedávna marně bojuje proti onemocnění. Velmi zajímavá je například Mojžíšova zmínka o ‚všech zlých egyptských chorobách‘. — 5. Mojžíšova 7:15.

Zjevně k nim patřila elefantiáza, úplavice střevní, pravé neštovice, dýmějový mor a zánět oka. Mojžíšův lid unikal takovým onemocněním zejména proto, že smlouva zákona ukládala lidu vyspělá hygienická opatření.

Podrobné zkoumání egyptských mumií však vedlo k tomu, že bylo rozpoznáno velmi mnoho dalších ‚egyptských chorob‘. Patřil k nim zánět kloubů, zánět obratlů, choroby zubů a čelistí, apendicitida a dna. Jeden dávný světský lékařský rukopis známý jako Ebersův papyrus se dokonce zmiňuje o chorobách, jako jsou nádory, onemocnění žaludku a jater, cukrovka, malomocenství, zánět spojivek a hluchota.

Starověcí egyptští lékaři se ze všech sil snažili s těmito onemocněními bojovat a někteří dosáhli ve svém lékařském oboru značné specializace. Řecký historik Herodotos napsal: „Země [Egypt] je plná lékařů; jeden léčí jen choroby očí, jiný choroby hlavy, zubů, břicha nebo vnitřních orgánů.“ Ale mnohé z egyptského „lékařství“ bylo ve skutečnosti náboženské šarlatánství velmi vzdálené vědeckému přístupu.

Moderní lékaři mají ve svém boji proti chorobám daleko více úspěchů. A přece došla Jessie Dobsonová, pracující v lékařském výzkumu, k burcujícímu závěru: „Co tedy poznáváme ze studia chorob z dávných dob? Přehled poznatků zřejmě vede k celkovému závěru, že choroby a bolesti v dávné minulosti se výrazně nelišily od chorob a bolestí v dnešní době. . . Přes všechny zkušenosti a přes všechno trpělivé úsilí vynakládané ve snaze vyhladit choroby jsou výsledky zjevně malé.“ — Choroby starověkého člověka