Otázky čtenářů
◼ Jak usilovně by měl křesťan odmítat krevní transfúzi, která byla nařízena nebo schválena soudem?
Každá situace je jiná, takže v té věci neexistuje žádné univerzální pravidlo. Křesťané jsou známí tím, že s úctou ‚splácejí césarovy věci césarovi‘, přičemž poslouchají zákony světské vlády. Uvědomují si však, že jejich prvořadou povinností je dávat „Boží věci Bohu“ a neporušovat jeho zákon. — Marek 12:17.
V Římanům 13:1–7 se rozebírá vztah křesťanů k vládním „nadřazeným autoritám“. Takové vlády mají autoritu stanovit zákony nebo vydávat pokyny, obvykle v zájmu všeobecného blaha obyvatelstva. A vlády „nosí meč“, aby své zákony prosazovaly a ‚projevily zlobu nad tím, kdo dělá, co je špatné‘ podle jejich zákonů. Křesťané jsou podřízeni nadřazeným autoritám, a proto si přejí poslouchat zákony a soudní výnosy, ale tato poslušnost musí být relativní. Jestliže se od křesťana požaduje, aby se podřídil něčemu, co by bylo porušením Božího vyššího zákona, pak je božský zákon na prvním místě; má přednost.
Některé novodobé zákony, které jsou v podstatě dobré, mohou být nesprávně uplatňovány, aby bylo povoleno nuceně podrobit křesťana krevní transfúzi. V takovém případě musí křesťané zaujmout stejný postoj jako kdysi apoštol Petr: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.
Jehova přikázal Izraelitům: „Prostě buď pevně rozhodnut nejíst krev, protože krev je duše, a nebudeš jíst duši s tělem.“ (5. Mojžíšova 12:23) Jeden židovský překlad Bible z roku 1917 zní: „Jen buď neochvějný, abys nejedl krev.“ A Isaac Leeser tento verš přeložil: „Jen buď pevný, abys nejedl krev.“ Působí to dojmem, že by Boží služebníci měli považovat tento zákon za nevýznamný nebo že by se k němu měli stavět pasivně?
Křesťané mají vážný důvod, proč jsou absolutně rozhodnuti poslouchat Boha, i kdyby od nich některá vláda požadovala něco jiného. Profesor Robert L. Wilken píše: „Křesťané nejen odmítali [římskou] vojenskou službu, ale nezastávali veřejné úřady ani nepřijímali žádnou odpovědnost za řízení měst.“ (The Christians as the Romans Saw Them, Křesťané očima Římanů) Odmítnutí mohlo znamenat, že byli označeni jako ti, kteří porušují zákon, nebo že byli odsouzeni do římské arény.
Dnešní křesťané musí být také neochvějní, musí být pevně rozhodnuti, že neporuší božský zákon, ani kdyby se tím dostali do nějakého nebezpečí ze strany světských vlád. Nejvyšší zákon vesmíru — zákon Boží — vyžaduje, aby se zdržovali krve, stejně jako pro ně platí příkaz, aby se vyvarovali smilstva (sexuální nemravnosti). Bible označuje tyto zákazy za ‚nutné věci‘. (Skutky 15:19–21, 28, 29) Takový božský zákon se nesmí brát na lehkou váhu jako něco, co se má poslouchat, jen pokud nám to vyhovuje nebo pokud to nepůsobí žádné problémy. Boží zákon poslouchat musíme!
Proto můžeme pochopit, proč ta mladá křesťanka, o níž je zmínka na stránce 17 řekla soudu, že ‚považuje transfúzi za napadení svého těla a srovnala ji se znásilněním‘. Podrobila by se nějaká křesťanská žena, mladá nebo stará, pasivně znásilnění, i kdyby existovalo ke spáchání smilstva sexuálním znásilněním nějaké zákonné povolení?
Podobně dvanáctiletá dívka, o níž byla zmínka na téže stránce neponechala nikoho na pochybách, že bude ‚bojovat proti jakékoli soudně nařízené transfúzi celou svou silou, že bude křičet a zápasit, že si vytrhne z paže injekční zařízení a bude se snažit zničit krev ve vaku nad svou postelí‘. Byla pevně rozhodnuta, že bude poslouchat božský zákon.
Když chtěl zástup učinit Ježíše králem, Ježíš z toho místa odešel. Když se zdá pravděpodobné, že by došlo k soudně povolené transfúzi, mohl by se podobně i křesťan rozhodnout, že nebude přítomen tam, kde by mělo dojít k takovému porušení Božího zákona. (Matouš 10:16; Jan 6:15) Současně by měl křesťan moudře hledat alternativní léčení, a tak se opravdu snažit zachovat si život a zcela se uzdravit.
Křesťan se snad tedy všemožně snaží, aby se vyvaroval porušení Božího zákona o krvi. Může se však stát, že ho budou autority považovat za člověka, který porušuje zákony, nebo ho mohou vystavit pronásledování. Kdyby skutečně došlo k trestu, křesťan by jej mohl považovat za utrpení pro spravedlnost. (Srovnej 1. Petra 2:18–20.) Ve většině případů se však křesťané vyvarovali transfúze a s kvalifikovanou lékařskou péčí se uzdravili, takže nedošlo k žádným trvalým právním problémům. A nejdůležitější je, že zachovali svou ryzost vůči svému božskému Životodárci a Soudci.