‚Žít a chovat v mysli Jehovův den‘
VYPRÁVÍ LYLE REUSCH
NÁŠ rodinný život se po celý čas, kam má paměť sahá, točil okolo silné víry v příchod nového světa spravedlnosti. Má matka a otec nám dětem čítávali z Bible o ‚nových nebesích a nové zemi‘ a o tom, jak se ‚kráva a medvěd budou pást spolu, lev bude žrát slámu stejně jako býk a pouhý chlapeček je povede‘. Líčili to tak realisticky, že jsem si představoval, že ten pouhý chlapeček jsem já. — 2. Petra 3:11–13; Izajáš 11:6–9.
V devadesátých letech minulého století poznal můj dědeček August Reusch základní biblické pravdy tím, že si dopisoval s C. T. Russellem. Kázal v širokém okolí svého domova v Severozápadním teritoriu Kanady, nynějším Yorktonu, Saskatchewan. Svým synům znovu a znovu radil: „Hoši, vyhlížejte rok 1914!“ Přesvědčení, že Jehovův den je blízko, naplnilo mého otce vědomím naléhavosti, které mu vydrželo po celý život a které se pro mě stalo způsobem života.
Maminka a tatínek byli vtělená pohostinnost. Biblická studijní skupina ze Saskatoonu, Saskatchewan, eklésie badatelů Bible, se pravidelně scházela právě u nás doma. Často u nás bydleli cestující služebníci (jimž se říkalo poutníci). Bylo to duchovně prospěšné pro mého bratra Verna, mou sestru Veru i pro mne. Poselství o Království nám vždy připadalo jako skutečnost a cítili jsme naléhavou potřebu o něm vyprávět druhým. (Matouš 24:14) Ani mě ovšem nenapadlo, že v budoucích letech strávím většinu života tím, že budu pokračovat v díle těchto poutníků a sám budu sloužit jako cestující dozorce svědků Jehovových.
V roce 1927 tatínek rozhodl, že se rodina přestěhuje do Berkeley v Kalifornii. V nejhlubší hospodářské krizi roku 1933 jsem ukončil střední školu. Můj bratr Verne i já jsme se považovali za šťastlivce, když jsme dostali zaměstnání ve Fordově automobilce v kalifornském Richmondu. Ale jednoho dne na jaře roku 1935 jsem se zamyslel: ‚Když už musím tvrdě pracovat, ať aspoň tvrdě pracuji pro to, co má cenu.‘ Téhož dne jsem dal výpověď a druhý den jsem napsal přihlášku ke službě v bételu při světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. V červnu roku 1935 jsem se zúčastnil vzrušujícího sjezdu ve Washingtonu, D. C., a pak jsem byl přijat do služby v bételu.
Služba v bételu
Nathan Knorr, který měl tehdy na starosti tiskárnu, mě poslal pracovat jako údržbáře budovy. Já sám jsem byl celá pracovní četa. Jako dvacetiletý mladík jsem si připadal velice důležitý. Měl jsem v tiskárně všude volný přístup a nikdo se mě neptal, co tam dělám. Bratr Knorr oceňoval to, jak jsem vykonával svou práci, ale rozpoznal, že mám problém se svým postojem. Vytrvale na mně pracoval, abych si v sobě vypěstoval trochu pokory.
Nějakou dobu mi ovšem trvalo, než jsem pochopil, že se mi bratr Knorr skutečně snaží pomoci. Proto jsem se za svůj postoj omluvil a vyjádřil jsem odhodlání, že se budu chovat lépe. To byl začátek mnohaletého vřelého vztahu k bratru Knorrovi, který se stal v lednu 1942 třetím prezidentem Společnosti Strážná věž.
Kromě údržbářských prací jsem se naučil pracovat na většině strojů v knihvazačské dílně nebo u nich pomáhat. Časem jsem dělal kancelářskou práci, psal jsem a odesílal pracovní pokyny pro tiskárnu. Zvláště rušná a vzrušující doba bylo jaro a léto roku 1943. Svět byl uprostřed 2. světové války a svědkové Jehovovi trpěli pronásledováním, zatýkáním a vězněním na základě všemožných nespravedlivých obvinění. V roce 1940 vyhlásil Nejvyšší soud Spojených států, že školy mohou od žáků vyžadovat, aby zdravili vlajku. To vyvolalo vlnu násilí ve čtyřiceti čtyřech z tehdejších čtyřiceti osmi států. Děti svědků Jehovových byly vylučovány ze škol, rodiče byli zatýkáni a lůza vyháněla svědky z města. Došlo i ke střílení a jiní byli natřeni dehtem a vyváleni v peří.
Jak svědkové vedli soudní pře a dovolávali se svých práv, přicházely mi na stůl všechny papíry v podobě obsílek, informací pro právního zástupce a dokumentů sepsaných právníky Společnosti, abych je dal vytisknout. Všichni jsme pracovali mnoho hodin přes čas, abychom stihli termíny. Výnosy Nejvyššího soudu v květnu a v červnu 1943, které z toho vyplynuly a jimiž bylo dvanáct ze třinácti případů rozhodnuto ve prospěch svědků Jehovových, se staly součástí análů právnické historie. Jsem vděčný za to, že jsem mohl bezprostředně sledovat, jak Jehova otevřel cestu při obhajobě a zákonném utvrzování dobrého poselství. — Filipanům 1:7.
Škola teokratické služby
V oněch dnech jsme byli v určitých směrech nedostatečně vybaveni pro to, abychom dovršili obrovské dílo předpověděné u Matouše 24:14, totiž abychom ‚kázali dobré poselství o Království po celé obydlené zemi, než přijde konec‘. Bratr Knorr jako prezident Společnosti viděl, že je zapotřebí vyučovacího programu. Spolu s jinými muži, členy rodiny bétel, jsem dostal pozvání, abych se zapsal do „Pokročilého kursu v teokratické službě“. Z toho se časem vyvinula škola teokratické služby, která funguje ve sborech svědků Jehovových již od roku 1943.
Večer v pondělí 16. února 1942 jsme se sešli v sále, kde se shromažďovala rodina bétel, a bratr Knorr pronesl první vyučovací řeč. Zvolil si námět „Rukopisy Bible“. Dozorcem školy byl bratr T. J. Sullivan a dával nám rady, aby nám pomohl zlepšit se. Časem jsem dostal toto pověření dozorce školy v bételu já. Pohlížel jsem na to jako na velkou přednost. Opět to však byl čas pro ukázňování.
Když jsem dával radu jednomu staršímu bratrovi, byl jsem příliš kritický a neuctivý, a tak mi bratr Knorr otevřeně řekl: „Nikomu se nelíbí, jak se tady předvádíš.“ Když mi to jasně vyložil a mně patřičně zčervenaly uši, veliké hnědé oči bratra Knorra změkly. Laskavým hlasem mi přečetl Žalm 141:5: „Nechť mne bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní, a nechť tresce mne, bude mi to za olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé.“ (Bible kralická) Mnohokrát jsem ten text použil, když mi připadla odpovědnost dát nápravnou radu jiným.
Dříve, než začala škola teokratické služby, málokdo z nás měl příležitost k větším veřejným proslovům. Když zemřel bratr Rutherford, bratr Knorr tvrdě pracoval na rozvíjení této řečnické schopnosti. Můj pokoj v bételu byl přímo pod jeho místností a slýchal jsem ho, jak si nacvičuje přednes. Doslova nesčíslněkrát nahlas předčítal veřejnou přednášku „Mír — může být trvalý?“, než ji přednesl na clevelandském sjezdu roku 1942.
Na cestách
Když jsem odsloužil v bételu třináct let, bratr Knorr mi přidělil úkol, abych sloužil jako oblastní dozorce. Když mě poučoval o mém novém úkolu, řekl: „Lyle, teď máš příležitost na vlastní oči pozorovat, jak Jehova jedná se svým lidem.“ S touto připomínkou v mysli a s dvěma kufříky v rukách jsem 15. května 1948 zahájil svou dráhu cestujícího dozorce. Než jsem začal sloužit jako oblastní dozorce, sloužil jsem několik měsíců jako krajský dozorce.
První skupina — neboli sbor –, které jsem sloužil, byla malá, venkovská, ve Wasece ve státě Minnesota. Předem jsem napsal Dicku Cainovi, služebníku skupiny (tak se tehdy říkalo předsedajícímu dozorci), aby mi přišel na nádraží naproti. Byl to zvláštní průkopník, a aby omezil výdaje, právě se přestěhoval ze svého pronajatého pokoje, kde přezimoval, do svého letního sídla, totiž pod stan. Jenže Minnesota v květnu nemá právě letní počasí! Tu noc, kdy jsem se třásl ve stanu, jsem přemýšlel, zda se pro tento způsob života hodím. Těžce jsem se nachladil a trvalo mi několik týdnů, než jsem se zotavil, ale přežil jsem to.
V těch raných letech, kdy jsem navštěvoval různé sbory a kraje, jsem bydlel u bratrů a všechno jsem si s sebou nosil v kufru. Zažil jsem ubytování všeho druhu včetně kuchyňské podlahy, gaučů v obývacím pokoji a parných nevětraných podkroví. Občas jsem bydlel v domácnostech, kde některý člen rodiny odporoval naší víře. Ve Wisconsinu se na mě celý týden mračil nevěřící manžel, kdykoli jsem odcházel nebo přicházel. Když jednou večer přišel domů opilý a vyhrožoval, že „tamtoho zastřelí“, došel jsem k závěru, že je nejvyšší čas odejít. Ale nepříjemné zkušenosti byly poměrně vzácné a byly jako koření přidané k mému přidělení. Později na ně bylo zábavné vzpomínat.
Nalézám družku
Dobře si na to vzpomínám. Na krajském sjezdu v Tiffinu ve státě Ohio jsem se seznámil s hezkou hnědookou dámou, Leonou Ehrmanovou z Fort Wayne v Indianě. Také byla vychována v křesťanské víře a několik let sloužila jako věrná průkopnice. Stálé cestování námluvám nepřálo, ale udržovali jsme spojení dopisy. Pak jsem v roce 1952 zeptal „Chceš si mě vzít?“, ona řekla „Chci“, a tak jsme to udělali. Vzali jsme se. Často se nás ptají, proč jsme se neusadili a nikdy neměli domov a rodinu, ale odpovídáme na to, že rodinu přece máme — bratry, sestry, otce a matky zhruba ve čtyřiačtyřiceti státech, kde jsme sloužili. — Marek 10:29, 30.
Někteří se ptají: ‚Neunavilo vás to někdy a neměli jste chuť toho nechat?‘ Ano, a nejednou. Ale když jsme dva, a jeden se cítí skleslý, ten druhý ho podrží. Jednou jsem dokonce napsal svému bratru Vernovi a ptal jsem se, zda bych u něho mohl pracovat v jeho natěračském podniku. Odpověděl, že se na to často těšíval, protože jsme si byli tak blízcí, když jsme dospívali. Radil mi však, abych si své rozhodnutí pečlivě rozvážil. Pak jsem si připomněl slova, která bratr Knorr často opakoval členům rodiny bétel: „Odejít, k tomu není třeba velké námahy. Ale aby se člověk držel svého přidělení, k tomu je třeba odvahy a ryzosti.“ To byla pořád ještě dobrá rada.
Žádný ženatý cestující dozorce by ve svém přidělení nemohl dlouho vydržet, kdyby neměl věrně oddanou manželku, která ho podporuje, jako Leona podporuje mne. Její vřelá, láskyplná osobnost a neustálá dobrá nálada ve sborech způsobila, že si ji tisíce lidí oblíbily. Nikdy mě neomrzí jí říkat, jak ji mám rád. To jí určitě také pomáhá, aby vydržela u svého díla.
Svědkem Jehovova požehnání
Prvořadou prací oblastního dozorce jsou krajské sjezdy, kde každý týden slouží jako předsedající, veřejný řečník a dozorce školy. To, že má toto uspořádání Jehovovo požehnání, je zřejmé ze skutečnosti, že ze stovek krajských sjezdů, na nichž jsem měl dozor, nebyl ani jediný odvolán. Je pravda, že některé byly pořádány s překážkami, ale žádný nebyl zrušen.
Když jsem na jaře roku 1950 ve Woosteru ve státě Ohio ohlásil závěrečnou píseň sobotního večerního programu, před divadlem, kde se konalo shromáždění, se utvořil dav více než tisíce odpůrců. Dav si přinesl krabice zkažených vajec, aby je po nás házel, až budeme odcházet. Zhodnotili jsme situaci a pokračovali jsme v programu. Zpívalo se, vyprávěly se zkušenosti, pronášely se biblické proslovy spatra. Osm set svědků zůstalo klidných a trpělivých.
Ve dvě hodiny ráno bylo velice chladno. Pořadatelé vyšli ven s požárními hadicemi a začali splachovat vejce, která spadla na chodník před divadlem, jako by připravovali náš odchod. Dav se zase shlukl a vyšel z tepla nedalekého autobusového depa. Ale pořadatelé sloužili jen k odpoutání pozornosti a my jsme tiše vypustili posluchače zadním vchodem. Všichni se bezpečně dostali ke svým vozům. Dav nás obtěžoval i při jiných sjezdech v Ohiu: v Cantonu, Defiance a Chillicothe. Ale násilností davu ubývalo s tím, jak rozhodnutí Nejvyššího soudu v náš prospěch konečně začínala mít účinky na bezzákonné.
Časem se dostavily zdravotní potíže a byla nutná změna. A tak mě v polovině sedmdesátých let Společnost laskavě ustanovila jako krajského dozorce v jedné jihokalifornské oblasti, kde jsou sbory blízko u sebe a je tam snadné vyhledat zdravotní péči. Povinnosti oblastního dozorce zahrnují větší cestování a péči a dozor nad mnoha kraji, kdežto k povinnostem krajského dozorce patří příprava krajských sjezdů, přidělování úloh v programu a jejich nazkoušení. Navíc je třeba organizovat školy průkopnické služby a sloužit v nich. Proto je práce cestujících dozorců — jak oblastních, tak krajských — práce plným časem a k tomu je to přínosný způsob života.
Stále očekáváme Jehovův den
Od svých nejčasnějších vzpomínek z doby před více než sedmdesáti lety jsem vždy cítil silné vědomí naléhavosti. V mé mysli byl Armagedon vždy pozítří. (Zjevení 16:14, 16) Stejně jako můj otec a jeho otec před ním jsem prožil život tak, jak nás vybízel apoštol: ‚Očekával jsem a pevně choval v mysli přítomnost Jehovova dne.‘ Vždy jsem pohlížel na zaslíbený nový svět jako na ‚skutečnost, ačkoli ji nelze spatřit‘. — 2. Petra 3:11, 12; Hebrejcům 11:1.
Toto očekávání, které mi bylo od útlého dětství vštěpováno, se brzy uskuteční. „Kráva i medvěd se budou pást“, „lev bude žrát slámu jako býk“ a „pouhý chlapeček je povede“. (Izajáš 11:6–9) Takové hřejivé sliby jsou zaručeny Ježíšovými slovy Janovi ve Zjevení 21:5: „Ten, který seděl na trůnu, řekl: ‚Pohleď, činím všechny věci nové.‘ Také říká: ‚Piš, protože tato slova jsou spolehlivá a pravá.‘ “