‚Zasévat se slzami a sklízet s radostným voláním‘

Vypráví Mijo Idei

„Umírám! Umírám! Pomoz mi!“ s vypětím sil volal otec. Jeho hlas se nesl celým domem, když jsem z něj vybíhala. Byla půlnoc a mého otce přemohla náhlá srdeční slabost. Běžela jsem za strýcem, který bydlel nedaleko, ale když jsme se vrátili, nebylo již možné nahmatat otci puls.

TO SE stalo 14. prosince 1918. Bylo mi třináct let a zůstala jsem bez rodičů. Matka mi zemřela, když mi bylo sedm. To, že jsem ztratila rodiče v tak raném věku, mě přivedlo k otázkám: ‚Proč lidé umírají? Co nastává po smrti?‘

Po absolvování školy pro učitele jsem se stala učitelkou v Tokiu a vyučovala jsem na základní škole v Šinagawě. Později mě jedna známá představila mladému muži, Motohirovi, za kterého jsem se provdala, když mi bylo 22 let. Během uplynulých 64 let jsme společně snášeli dobré i zlé. Brzy jsme se přestěhovali na Tchaj-wan, který byl tehdy pod nadvládou Japonců. V té době jsem netušila, že to bude země, v níž najdu důvod k radostnému volání.

Poznání pravdy

Na jaře roku 1932, když jsme ještě bydleli na předměstí Čiai ve střední části Tchaj-wanu, nás navštívil jeden muž, který se jmenoval Saburo Očiai. Poukázal na to, že biblická proroctví obsahují slib vzkříšení zemřelých. (Jan 5:28, 29) Jaká nádherná vyhlídka! Tolik jsem si přála vidět znovu svou matku a otce. Logické argumenty, rozumná vysvětlení a jasné biblické dokazování působily dojmem, že to, co říká, je pravda. Celý den jsme hovořili o Bibli a čas uběhl, ani nevím jak. Bible mě začala přitahovat.

Pan Očiai brzy odejel jinam. Ponechal nám však knihy jako Stvoření, Harfa Boží, Vláda, Proroctví, Světlo a Smíření. Vydala je Biblická a traktátní společnost Strážná věž. Čtení knih mě úplně pohltilo. Když jsem je četla, uvědomovala jsem si, jak je naléhavé mluvit s druhými o tom, co čtu. Jestliže Ježíš začal svou službu ve městě Nazaretu, kde měl svůj domov, proč bych neměla já začít tam, kde bydlím? Zazvonila jsem u sousedních dveří. Nikdo mě neučil, jak mám kázat, a tak jsem chodila dům od domu s Biblí a s knihami, které jsem přečetla, a mluvila tak, jak jsem dovedla. Lidé reagovali příznivě a přijímali časopisy. Požádala jsem Todaišu, tak se tehdy nazývala Společnost Strážná věž v Japonsku, aby mi poslala 150 výtisků brožury Království, naděje světa, a rozšířila jsem je.

Jednoho dne mi člověk, který přijal literaturu, řekl, že hned po mém odchodu přišla policie a knihy zabavila. Brzy nato přišli ke mně do domu čtyři policejní úředníci a zabavili mi všechny knihy a časopisy. Nechali mi pouze Bibli. Během příštích pěti let jsem nikoho z Jehovova lidu nepotkala. Plamínek pravdy mi však v srdci nezhasl.

Pak přišel prosinec 1937. Navštívili nás dva kolportéři z Japonska. Užaslá jsem se zeptala: „Jak jste se o nás dozvěděli?“ Odpověděli: „Máme tu vaše jméno.“ Jehova na nás nezapomněl! Dva svědkové, Joriiči Oe a Jošiuči Kosaka, se svými zavazadly vysoko navršenými na zádech, šlapali na starých kolech asi 240 kilometrů z Tchaj-peje do Čiai. Když s námi mluvili, cítila jsem se jako etiopský eunuch, který řekl: „Co mi brání být pokřtěn?“ (Skutky 8:36) Ještě v tu noc, kdy přijeli, jsme se nechali já i můj manžel pokřtít.

Péče o uvězněné bratry

V roce 1939 proběhla náhle Japonskem vlna zatýkání svědků Jehovových. Tato vlna pronásledování brzy dostihla i Tchaj-wan. V dubnu byli bratři Oe a Kosaka uvězněni. Za další dva měsíce to potkalo i nás. Protože jsem byla učitelkou, byla jsem následující den propuštěna. Manžela však drželi ve vazbě čtyři měsíce. Když byl propuštěn, přestěhovali jsme se do Tchaj-peje. Ukázalo se to jako výborné opatření, protože jsme nyní byli blízko vězení, v němž byli dva naši bratři.

Vězení v Tchaj-peji bylo vězením s přísnými bezpečnostními opatřeními. Vzala jsem oblečení a jídlo a šla bratry navštívit. Bratr Kosaka se objevil za 30centimetrovým čtvercovým oknem s drátěným výpletem v doprovodu stráže a policejního úředníka. Byl bledý a rty měl rudé jako čerstvé jahody. Dostal tuberkulózu.

Potom vyšel s úsměvem ve tváři bratr Oe a šťastně opakoval: „Jsem tak rád, že jsi přišla.“ Protože měl žlutou oteklou tvář, zeptala jsem se ho, je-li zdráv. „Jsem naprosto v pořádku,“ odpověděl. „Tohle je solidní místo. Nejsou zde ani štěnice, ani vši. Dostáváme dokonce nudle z pohankové mouky. Jsme tady jako na nějakém venkovském sídle,“ řekl. Policejní úředník a strážný se dali do smíchu a řekli: „Tenhle chlápek Oe je k neutahání, na toho nemáme.“

Znovu uvězněni

Několik dnů poté, co jsem se vrátila domů z návštěvy bratrů, se kolem půlnoci ozvalo bouchání na dveře. Bylo to 30. listopadu 1941. Skrze posuvné skleněné dveře jsem rozpoznala obrovské siluety v kloboucích. Napočítala jsem jich osm. Byli to policisté. Násilím vnikli do domu, celý ho převrátili naruby — ale všechno marně. Po hodině důkladného prohledávání zabavili několik fotoalb a přikázali nám, abychom šli s nimi. Vzpomněla jsem si na Ježíše, jak byl zatčen uprostřed noci. (Matouš 26:31, 55–57; Jan 18:3–12) Pomyšlení, že kvůli nám dvěma dělalo osm mužů takový poplach, mě pobavilo.

Odvezli nás do neznámé, rozlehlé a tmavé budovy. Později jsme zjistili, že to byla věznice Tchaj-pej Hičisei. Posadili nás k velkému stolu a začal výslech. Znovu a znovu se ptali: „Koho znáte?“ Oba jsme odpovídali: „Nikoho neznám.“ Jak jsme měli znát bratry z Japonska? Znali jsme pouze bratry Oe a Kosaku. Pokud jde o další jména, která jsme snad znali z doslechu, o těch jsme se nezmínili.

Brzy bylo pět hodin ráno a dva policisté mě odvedli do cely. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si ještě nestačila přivyknout na nové prostředí. Poprvé v životě jsem přišla do styku se štěnicemi. Tento malý hmyz, s úmyslem ochutnat nově příchozí, na mne nemilosrdně dotíral a další dvě ženy nechával v klidu — přestože jsem štěnice, které ke mně mířily, vždy zamáčkla. Nakonec jsem to však vzdala a nechala je, aby si na mně pochutnaly.

Naším jídlem byl hrnek nedovařené rýžové kaše. Ústa však nebylo možné oklamat, poznala, že je to syrová rýže. Ke kaši jsme dostávali několik osolených, neočištěných lístků daikon (japonské ředkvičky). Páchnoucí a špinavé jídlo jsem zprvu nemohla jíst, a tak přicházeli spoluvězni a jídlo snědli. Postupně jsem se však přizpůsobila, abych přežila.

Život ve vězení byl žalostný. V jednom případě jsem slyšela muže podezřelého ze špionáže, který den co den křičel, jak ho mučili. Viděla jsem také člověka ve vedlejší cele umírat v agónii. Tohle všechno, co se odehrálo před mýma očima, mě ještě silněji utvrdilo v přesvědčení, že tento starý systém určitě skončí, a má naděje v Boží sliby se stala pevnější než kdy předtím.

Výslech

Ve vězení jsem strávila asi rok a pětkrát jsem byla vyslýchána. Jednoho dne přišel poprvé prokurátor a odvedli mě do malé místnosti k výslechu. První, co řekl, bylo: „Kdo je větší, Amaterasu Omikami [bohyně slunce], nebo Jehova? Odpovězte mi!“ Chvilku jsem uvažovala, jak mu odpovědět.

„Odpovězte mi, kdo je větší, nebo vás zbiju!“ zlostně se na mne obořil.

Klidně jsem odpověděla: „Je to napsáno na samém začátku Bible: ‚Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.‘ “ Cítila jsem, že není potřeba nic dodávat. Beze slova na mne upřeně hleděl a pak změnil téma rozhovoru.

Z jakého důvodu jsem byla vězněna? Vyšetřovací protokol zněl: „Existuje obava, že by mohla svou řečí a skutky svést veřejnost.“ Proto jsem byla uvězněna bez soudního přelíčení.

Když jsem tím vším procházela, Jehova byl stále při mně. Díky Jehovově laskavosti jsem byla vyzbrojena kapesním vydáním Křesťanských řeckých písem. Policejní úředník mi knihu jednou hodil do cely a řekl: „Nechám vám tohle.“ Četla jsem ji každý den, a to do té míry, že jsem pak znala zpaměti, co jsem četla. Smělé příklady křesťanů z prvního století, jež jsem našla ve Skutcích, se mi staly velkým zdrojem povzbuzení. Posilovalo mne také čtrnáct Pavlových dopisů. Pavel zažil krajní pronásledování, ale Boží svatý duch ho vždy podpořil. Takovéto zprávy mě upevňovaly.

Velmi jsem zhubla a zeslábla, Jehova mě však podpíral, často neočekávaným způsobem. Jednou v neděli přišel policejní úředník, s kterým jsem se do té doby nepotkala, a nesl balík zabalený v šátku. Otevřel dveře cely a vyvedl mě na dvůr. Když jsme přišli až k velkému kafrovníku, rozbalil balík. A hle! Uvnitř byly banány a buchty. Řekl mi, abych je tam snědla. Poznamenal: „Všichni jste velmi dobří lidé. Přesto s vámi musíme takto zacházet. Rád bych s touto prací brzy skončil.“ A tak se mnou strážní a policejní úředníci začali jednat přátelsky. Důvěřovali mi. Kromě uklízení místností jsem mohla vykonávat ještě některé další výhodné práce.

Ke konci roku 1942 si mě zavolal jeden z policejních úředníků, který nás zatkl. „Ačkoli si zasloužíte trest smrti, budete dnes propuštěna,“ prohlásil. Můj manžel se vrátil domů asi měsíc před mým propuštěním.

Obnovení kontaktu se svědky

Zatímco jsme byli ve vězení, vstoupilo Japonsko do druhé světové války. Potom roku 1945 jsme se dozvěděli, že Japonsko válku prohrálo, a v novinách jsme se dočetli, že političtí vězni budou propuštěni. Věděli jsme, že bratr Kosaka následkem nemoci ve vězení zemřel. Okamžitě jsem ale napsala do vězení v Tchaj-peji, Hsinču a do vězení v jiných městech s dotazem, zda nevědí něco o bratru Oe. Nedostala jsem však žádnou odpověď. Později jsem zjistila, že bratr Oe byl popraven.

Roku 1948 jsme neočekávaně obdrželi dopis ze Šanghaje. Byl od bratra Stanleyho Jonese, který byl vyslán do Číny z Gileadu, nově zřízené školy pro misionáře svědků Jehovových. Jehova na nás opět nezapomněl! Měla jsem nepopsatelnou radost, že jsem znovu ve spojení s Jehovovou organizací. Uplynulo sedm let od doby, kdy jsme viděli bratra Oe. Ale i když jsem byla celou tu dobu úplně odříznuta, dělila jsem se s druhými o dobré poselství.

Když nás bratr Jones poprvé navštívil, naše radost neznala mezí. Choval se velmi přátelsky. Přestože jsme se s ním nikdy předtím neviděli, měli jsme pocit, jako bychom v domě přijali nějakého velmi blízkého příbuzného. Po krátké době odejel bratr Jones přes hory do Tchaj-tungu a manžel ho doprovázel jako tlumočník. Vrátili se asi za týden. Během této doby stačili uspořádat jednodenní shromáždění a pokřtít asi 300 osob patřících ke kmeni Amis z východního pobřeží.

Návštěva bratra Jonese měla pro mne ještě jiný význam. Do té doby jsem kázala sama. Během pobytu bratra Jonese u nás však byla pokřtěna ještě jedna dvojice — majitel pozemku, na němž jsme žili, a jeho manželka. Kromě radosti z oznamování Království jsem potom mnohokrát okusila i radost z činění učedníků. Později jsme se přestěhovali na Hsinču, kam nás bratr Jones třikrát přijel navštívit, pokaždé na dva týdny. Toto společenství pro mne mnoho znamenalo. Při poslední návštěvě řekl: „Příště s sebou přivedu svého společníka — Harolda Kinga.“ Toto „příště“ se však nikdy neuskutečnilo, protože brzy nato byli oba v Číně uvězněni.

Roku 1949 dorazili na Tchaj-wan Joseph McGrath a Cyril Charles, misionáři z jedenácté třídy školy Gilead. Svou činností velmi přispěli k rozvoji díla na Tchaj-wanu. Využívali svůj dům jako centrum, odkud byla činnost řízena. Jejich znamenitý příklad byl povzbuzením. Politická situace je však přiměla, aby odcestovali do Hongkongu. Když v doprovodu strážníka odjížděli, nemohla jsem udržet slzy. „Neplač, Mijo,“ řekl Joe. Dodal: „Děkuji ti,“ a zanechal mi na památku propisovací tužku, kterou často používal.

Zaměřila jsem se na výchovu dítěte

Neměli jsme s manželem žádné děti a tak jsme adoptovali manželovu neteř. Byly jí tenkrát čtyři měsíce. Její matka měla vážné astmatické potíže.

Roku 1952 navštívil Tchaj-wan bratr Lloyd Barry, který tehdy sloužil v Japonsku jako misionář. Přijel na Tchaj-wan, aby pomohl při úsilí získat právní uznání činnosti svědků Jehovových. Během návštěvy bydlel u nás a byl pro nás velkým povzbuzením. V té době bylo dceři osmnáct měsíců. Vzal ji na ruku a zeptal se jí: „Jaké je Boží jméno?“ Překvapená jsem se ho zeptala: „Myslíš, že bychom ji už tak malou měli učit?“ „Ano,“ přisvědčil s jistotou. Potom se mnou rozebral otázku, jak je důležité vyučovat dítě od nejútlejšího věku. Jeho slova „je darem od Jehovy pro vaši útěchu“ mi pevně utkvěla v paměti.

Okamžitě jsem svou dceru Akemi začala vyučovat. Přála jsem si, aby poznala Jehovu, zamilovala si ho, a aby si přála mu sloužit. Učila jsem ji fonetické znaky, nejprve tři písmena — e, ho a ba, jež tvoří slovo „Ehoba“ neboli Jehova v japonštině. Když jí byly dva roky, byla již schopná rozumět, co jí říkám. Každou noc jsem jí také před spaním vyprávěla biblické příběhy. Poslouchala je moc ráda a pamatovala si je.

Když bylo Akemi tři a půl roku, tak jí dal bratr Barry, jenž nás opět navštívil, Bibli psanou v hovorové japonštině. Chodila s Biblí po pokoji a volala: „Akemina Bible! Akemina Bible!“ Potom, o několik minut později, vyhrkla: „V Akemiině Bibli není Jehova! Nechci ji!“ Odhodila ji. Celá polekaná jsem ji otevřela. Nejprve jsem nalistovala Izajáše 42:8. Jméno Jehova zde bylo nahrazeno slovem „Pán“. Vyhledala jsem jiné texty, ale božské jméno Jehova jsem zde nemohla najít. Akemi se utišila, až když jsem jí opět ukázala Jehovovo jméno ve své staré Bibli, jež byla napsána ve staré japonštině.

Návrat do Japonska

Do Japonska jsme se vrátili v roce 1958. Zapojili jsme se do sboru Sannomija v Kobe. Protože jsem se cítila Jehovovi za všechno velmi zavázaná, chtěla jsem svou vděčnost projevit tím, že se stanu průkopnicí — že budu jako svědkyně Jehovova sloužit plným časem. Dávala jsem se do průkopnické služby všechny své síly. Díky tomu jsem mohla vést mnoho domácích biblických studií. Okusila jsem radost z toho, že jsem pomohla asi 70 až 80 lidem poznat pravdu. Nějakou dobu jsem se dokonce těšila z přednosti služby jako zvláštní průkopnice. Strávila jsem měsíčně více než 150 hodin v kazatelské službě a přitom jsem se ještě starala o manžela a dceru.

Protože jsme žili více než třicet let na Tchaj-wanu, návrat do Japonska pro nás znamenal kulturní šok. Zažila jsem zde několik obtížných chvil. V trpkých chvílích se mi Akemi stala útěchou a posilou, přesně tak, jak mi to před lety řekl bratr Barry. Když jsem byla sklíčená, říkala mi: „Mami, buď odvážná. Jehova ti ukáže východisko.“ „Ano, ukáže, viď?“ Odpovídala jsem a něžně ji tiskla. Jakým zdrojem povzbuzení mi byla! Jak bych mohla neděkovat Jehovovi!

Svou dceru dávám Jehovovi

V sedmi letech se Akemi stala zvěstovatelkou. V létě roku 1963, když jí bylo dvanáct, se nechala pokřtít. Snažila jsem se věnovat jí co nejvíce času. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Když Akemi dospívala, neobešlo se to někdy bez obtíží. Ale díky znamenitým příkladům a povzbuzení od zvláštních průkopníků, kteří byli posláni do našeho sboru, si Akemi nakonec stanovila cíl, že bude pracovat jako průkopnice v dosud nepropracovaných územích.

Na oblastním sjezdu v roce 1968 hrála Akemi roli Jeftovy dcery v biblickém dramatu. Když jsem drama sledovala, rozhodla jsem se stejně jako Jefte, že svou jedinou dceru, kterou jsem do té doby chovala jako poklad, nabídnu Jehovovi pro službu plným časem. Jak se vypořádám s tím, že již nebudu mít svou dceru nablízku? Byla to výzva a mně již bylo přes šedesát.

V roce 1970 nastal čas, kdy nás dcera měla opustit. Se souhlasem mého manžela odjela do Kjóto, aby zde sloužila jako průkopnice. Dobře rozuměla našim pocitům. Když nás opouštěla, zdálo se, že jí krvácí srdce. Na rozloučenou jsem jí citovala Žalm 126:5, 6: „Ti, kteří sejí semeno se slzami, budou sklízet dokonce s radostným voláním. Ten, kdo zcela jistě vychází dokonce plačky a nese si plný vak semene, zcela jistě vejde s radostným voláním a nese si své snopy.“ Tato slova se ukázala jako povzbudivá i pro mne.

Později se Akemi provdala a ve zvláštní průkopnické službě pokračovala se svým manželem. Od roku 1977, kdy byl její manžel jmenován krajským dozorcem, slouží při návštěvách sborů. Pravidelně rozkládám mapu a „cestuji“ tak společně se svou dcerou. Ráda se dovídám jejich zkušenosti. Když mi je dcera vypráví, seznamuji se jejich prostřednictvím s mnoha sestrami.

Dnes je mi již 86 let. Léta, co minula, se zdají být jako pouhá hlídka během noci. Již toho nezastanu tolik jako dříve, ale svědecká služba mi stále přináší radost. Když tak uvažuji o těch uplynulých šedesáti letech, kdy znám pravdu, rozlévá se mi v srdci Boží uklidňující slib. Ano, Jehova, který bude jednat ve věrné oddanosti s věrně oddanými, nás nechává, abychom sklízeli hojnou radost. — Žalm 18:25.