‚Jehova je můj Bůh, v něhož chci důvěřovat‘

VYPRÁVÍ WILLI DIEHL

„Proč chceš jít do bételu?“ zeptal se mě otec na jaře roku 1931, když jsem mu řekl, že bych chtěl pracovat v bételu. Moji rodiče žili v Sársku. Tehdy byli v pravdě asi deset let a nám třem klukům dávali dobrý příklad. Jejich život byl naplněný pravdou a já jsem si přál, abych také žil zcela pro pravdu.

JAK ale moji rodiče poznali Jehovu a jeho svatou vůli? Tradiční náboženství je neuspokojovalo, a tak dlouho pátrali po pravdě. Zkoušeli různé církve a sekty, ale pokaždé zjistili, že to opět není ta pravá.

Jednou nám někdo nechal u dveří malý plakát, který oznamoval přednášku s obrazy a film o Božím předsevzetí s názvem „Fotodrama stvoření“. V čase, kdy se mělo „Fotodrama“ promítat, musel být otec v zaměstnání, ale pobídl maminku, aby tam šla. „Třeba to bude v něčem přínosné,“ řekl jí. Večer po promítání byla maminka nadšená: „Konečně jsem ji našla! Pojď zítra večer se mnou a sám uvidíš. To je ta pravda, kterou jsme hledali.“ To bylo v roce 1921.

Jako pomazaní křesťané zůstali moji rodiče věrni až do smrti. Otec byl několikrát uvězněn nacisty a zemřel v roce 1944, maminka zemřela v roce 1970. I ona strávila za nacistického režimu dlouhou dobu ve vězení.

Příkladná horlivost rodičů

Rodiče byli až do smrti velmi aktivní v kazatelské službě. Maminka zvlášť horlivě rozšiřovala rezoluce ze sjezdů v letech 1922 až 1928. Traktát Duchovní obviněni obsahoval rezoluci přijatou v roce 1924, v níž byla ostrá kritika duchovenstva. Rozšiřování tohoto traktátu vyžadovalo velkou odvahu. Zvěstovatelé byli již ve čtyři hodiny ráno na nohou a vsouvali traktáty pod dveře. Bylo mi sice teprve dvanáct let, ale rodiče mi dovolili, abych se také zúčastnil. Často jsme vyjeli na kolech v pět hodin ráno a za tři až čtyři hodiny jsme se dostali do vzdáleného obvodu. Schovali jsme kola do křoví a já jsem je hlídal, zatímco ostatní pracovali ve vesnici. Odpoledne jsme šlapali na kolech domů a večer jsme šli hodinu pěšky na shromáždění.

Později hlídal kola někdo ještě mladší a já jsem chodil se zvěstovateli. Ale nikdo nemyslel na to, aby mě poučil. Prostě mi řekli, ve které ulici mám pracovat. S bušícím srdcem jsem se šoural k prvnímu domu a doufal jsem, že nikdo nebude doma. K mému zklamání nějaký muž dveře otevřel. Úplně jsem ztratil řeč. Váhavě jsem ukázal na knížku, kterou jsem měl v tašce. Muž se mě zeptal: „To je od soudce Rutherforda?“ Něco jsem vykoktal jako souhlasnou odpověď. Muž pokračoval: „To je nějaká nová, kterou ještě nemám?“ „Ano, je nová,“ potvrdil jsem mu. „Pak ji musím mít. Kolik stojí?“ To mi dodalo odvahu pokračovat.

V roce 1924 se mezi dospělými hodně mluvilo o roku 1925. Jednou jsme navštívili rodinu badatelů Bible a slyšel jsem, jak se jeden bratr ptá: „Jestliže si nás Pán vezme, co se stane s našimi dětmi?“ Maminka, jako vždy pozitivně zaměřená, odpověděla: „Pán dobře ví, jak se má o ně postarat.“ Tento námět rozhovoru mě vzrušoval. Co to všechno znamená? Rok 1925 uběhl a nestalo se nic. Moji rodiče ovšem ve své horlivosti nepolevili.

Otcova moudrá rada

Konečně v roce 1931 jsem řekl svému otci, co chci udělat se svým životem. Na to se mě otec zeptal: „Proč chceš jít do bételu?“ „Protože chci sloužit Jehovovi,“ odpověděl jsem mu. „Představ si, že tě přijmou do bételu,“ pokračoval. „Uvědomuješ si, že bratři nejsou andělé? Jsou nedokonalí a dělají chyby. Obávám se, abys kvůli tomu neutekl, a dokonce neopustil víru. Ještě si to pořádně rozmysli.“

To, co jsem slyšel, mnou otřáslo, ale když jsem to za několik dní zvážil, opakoval jsem otci své přání podat přihlášku do bételu. „Ještě jednou mi řekni, proč tam chceš jít,“ řekl. Opakoval jsem: „Protože chci sloužit Jehovovi.“ „Chlapče, nikdy na to nezapomeň. Jestliže tam budeš pozván, měj na paměti, proč tam chceš jít. Uvidíš-li něco nesprávného, příliš se o to nezajímej. I kdyby s tebou někdo jednal nedobře, neutíkej. Nikdy nezapomeň: jsi v bételu proto, že chceš sloužit Jehovovi! Jen si hleď své práce a důvěřuj v něho.“

A tak jsem tedy 17. listopadu 1931 brzy odpoledne přijel do bételu v Bernu ve Švýcarsku. Měl jsem společný pokoj s dalšími třemi bratry a pracoval jsem v tiskárně, kde jsem se učil ovládat ruční nakladač tiskařského lisu. Jako jeden z prvních úkolů mi bylo přiděleno tisknout Strážnou věž v rumunštině.

Poselství z nebes

V roce 1933 vydala Společnost brožuru The Crisis (Krize) se třemi rozhlasovými proslovy bratra Rutherforda, které přednesl ve Spojených státech. Bratr Harbeck, služebník odbočky, sdělil jednou při snídani rodině bétel, že se tato brožura má rozšiřovat zvláštním způsobem. Z malého najatého letadla, které bude létat nad Bernem, se budou shazovat reklamní letáčky a zvěstovatelé budou mezitím stát na ulicích a nabízet tuto brožuru veřejnosti. „Který z vás mladých bratrů by chtěl letět v tom letadle?“ zeptal se. „Ihned se jmenovitě přihlaste.“ Přihlásil jsem se a bratr Harbeck mi později oznámil, že jsem byl vybrán.

V ten významný den jsme s krabicemi letáků odjeli na letiště. Sedl jsem si za pilota a narovnal letáky na vedlejší sedadlo. Přesné pokyny, které jsem dostal, zněly: ‚Svineš plakátky do ruliček po stovkách a každou ruličku vyhodíš postranním okénkem co nejdál.‘ Neopatrností by mohlo dojít k tomu, že by se plakátky zamotaly do ocasu letadla a způsobily by problémy. Ale všechno dobře dopadlo. Bratři později říkali, že v nich vyvolalo velké vzrušení, když viděli toto ‚poselství z nebes‘. Mělo to žádoucí účinek a bratři rozdali mnoho brožur, i když si někteří lidé telefonicky stěžovali, že jim letáčky pokryly květinové záhony.

Jsem vděčný za každou služební přednost

Denně jsem děkoval Jehovovi za to, jakou radost a uspokojení mi přinesla služba v bételu. Ve sboru jsem dostal za úkol odemykat sál království, rovnat židle a k řečnickému pultu připravit sklenici čerstvé vody. Považoval jsem to za velkou čest.

V bételu jsem nakonec pracoval na velkém deskovém tiskařském lisu, který se používal k tisku Zlatého věku (nyní Probuďte se!) v polštině. V roce 1934 jsme začali používat gramofony a já jsem je pomáhal sestavovat. Měl jsem velkou radost, že mohu chodit dům od domu s nahranými biblickými přednáškami. Mnozí majitelé bytu byli zvědaví na tento malý vynález a často se sešla celá rodina. Poslouchali, ale pak se jeden po druhém vytráceli. Když odešla celá rodina, prostě jsem šel jinam.

V době války jsem stále činný

Po první světové válce bylo mé rodné Sársko odděleno od Německa a dostalo se pod dohled Společnosti národů. Sársko tedy samo vydávalo občanům osobní doklady. V roce 1935 se konal plebiscit, aby se rozhodlo, zda si občané Sárska přejí opětné připojení k Německu. Využil jsem tuto příležitost, abych navštívil svou rodinu, protože jsem věděl, že pokud Sársko přijde pod vládu nacistů, již se mi to nepodaří. A opravdu jsem mnoho dalších let neslyšel nic o svých rodičích ani o bratrech.

Švýcarsko se sice do druhé světové války přímo nezapojilo, ale jak Německo okupovalo jednu sousední zemi za druhou, dostalo se do naprosté izolace. Tiskli jsme do té doby literaturu pro celou Evropu kromě Německa, ale nyní jsme nemohli vyřizovat žádné objednávky. Bratr Zürcher, tehdejší služebník odbočky, nám řekl, že již nemáme skoro žádné peníze, a vybídl nás, abychom si našli práci mimo bétel, než se situace dostane do normálních kolejí. Já jsem však měl dovoleno zůstat, protože se přece jen něco tisklo pro zhruba tisíc místních zvěstovatelů.

Rodina bétel nikdy nezapomene na 5. červenec 1940. Hned po obědě přijelo vojenské nákladní auto. Vyskákali z něj vojáci a vtrhli do bételu. Vyzvali nás, abychom zůstali stát, a každého jednotlivě hlídal ozbrojený voják. Pak nás nahnali do jídelny a zbytek budovy prohledali. Úřady nás podezřívaly, že navádíme lidi, aby odmítali vojenskou službu, ale chyběly jim k tomu důkazy.

Ve válečných letech jsem byl služebníkem sborů v Thunu a ve Frutigenu. To znamenalo, že jsem měl o víkendech zcela naplněný program. Každou sobotu jsem hned po obědě jel na kole 50 kilometrů do Frutigenu, kde jsem večer vedl studium Strážné věže. V neděli ráno jsem chodil se zvěstovateli do svědecké služby. Brzy odpoledne jsem pak šel do Interlakenu, kde jsem vedl sborové studium knihy, a později odpoledne jsem měl biblické studium s jednou rodinou ve Spiezu. V závěru dne jsem potom vedl studium Strážné věže v Thunu.

Když jsem pozdě večer skončil celou svou činnost, v hlubokém uspokojení jsem si cestou zpátky do Bernu zpíval a pískal. Automobilů bylo málo a zřídka jsem nějaký potkal. Kopcovitá krajina zahalená válečným zatemněním byla pokojná a neručená a jen se chvílemi zaleskla v měsíčním světle. Tyto víkendy mě nesmírně obohacovaly a dodávaly mi nové síly.

Návštěva s nečekanými následky

Na podzim roku 1945 nás navštívil bratr Knorr. Jednoho dne vstoupil do tiskárny, právě když jsem stál u rotačky. „Pojď dolů!“ zavolal na mne. „Chtěl bys chodit do školy Gilead?“ To mě ohromilo. „Když si myslíš, že na to mám, šel bych tam velmi rád,“ odpověděl jsem mu. Pozvání pro bratra Freda Boryse, sestru Alici Bernerovou a pro mne přišlo na jaře roku 1946. Ale narodil jsem se v Sársku, proto jsem neměl žádnou státní příslušnost a musel jsem tedy podat žádost o zvláštní vízum do Washingtonu D.C. v USA.

Ostatní odjeli včas, ale já jsem musel čekat na odpověď na svou žádost. Když 4. září škola začala, byl jsem ještě ve Švýcarsku a pomalu jsem ztrácel naději. Pak zavolali z amerického konzulátu a sdělili mi, že vízum došlo. Ihned jsem se začal připravovat na cestu a nakonec jsem dostal místo na vojenské lodi, která plula z Marseilles do New Yorku. Byl to úžasný zážitek! Loď Athos II. byla přeplněná. Měl jsem lehátko v otevřené kajutě. Druhý den po vyplutí došlo ve strojovně k výbuchu a loď se zastavila. Cestující i posádka byli velice neklidní, protože měli strach, že se potopíme. Tak jsem dostal výbornou příležitost k vydávání svědectví o naději na vzkříšení.

Trvalo to dva dny, než byla loď opravena, a pak jsme pluli dál sníženou rychlostí. Do New Yorku jsme dopluli o 18 dní později, jenže jsme zůstali uvěznění na palubě, protože dokaři stávkovali. Po dlouhém vyjednávání jsme nakonec mohli opustit loď. Zatelegrafoval jsem Společnosti, v jaké jsem situaci, a když jsem po vyřízení celních a přistěhovaleckých formalit odcházel z celnice, nějaký muž se mě zeptal: „Jste pan Diehl?“ Byl to jeden z pomocníků bratra Knorra. Posadil mě do nočního vlaku do Ithaky poblíž školy Gilead, kam jsem přijel druhý den ráno krátce po osmé. Jak jsem byl rozechvělý vzrušením, že tam konečně jsem a že mohu navštěvovat první mezinárodní třídu Gileadu!

Vytrvávám navzdory těžkostem

Graduace osmé třídy Gileadu se konala 9. února 1947 a napětí stoupalo. Kam budeme posláni? Mně padly „měřicí provazce“ na nově otevřenou tiskárnu Společnosti ve Wiesbadenu v Německu. (Žalm 16:6) Vrátil jsem se do Bernu, abych požádal o nezbytné povolení, ale americké okupační síly v Německu povolovaly vstup jen těm osobám, které tam žily před válkou. Neměl jsem povolení, proto jsem potřeboval nové přidělení z ústředí v Brooklynu. Dopadlo to tak, že jsem byl pověřen krajskou prací ve Švýcarsku. Přijal jsem to s plnou důvěrou v Jehovu. Zatímco jsem však čekal na toto přidělení, jednoho dne jsem byl požádán, abych ukázal prostory bételu třem sestrám, které tam byly na návštěvě. Jedna z nich byla průkopnice jménem Marta Mehlová.

V květnu 1949 jsem oznámil do ústředí v Bernu, že mám v plánu oženit se s Martou a že si přejeme zůstat ve službě plným časem. Jaká byla reakce? Nedostaneme žádné další přednosti, jenom pravidelnou průkopnickou práci. Po svatbě v červnu 1949 jsme tedy začali pracovat v Bielu. Nesměl jsem mít přednášky ani jsme nemohli zařizovat ubytování pro delegáty nadcházejícího krajského sjezdu, i když nás pro tuto přednost doporučil krajský dozorce. Mnozí nás přestali zdravit a zacházeli s námi jako s vyloučenými, přestože jsme byli průkopníky.

Věděli jsme však, že uzavřít manželství není nic nebiblického, proto jsme hledali útočiště v modlitbě a vkládali jsme důvěru v Jehovu. V tomto jednání s námi se opravdu neodrážel názor Společnosti. Prostě to byl výsledek špatného uplatňování organizačních pokynů.

Opět přijíždí bratr Knorr

V roce 1951 bratr Knorr opět navštívil Švýcarsko. Po proslovu, který přednesl, mi bylo oznámeno, že si přeje se mnou mluvit. I když jsem měl určité obavy, přece jsem byl rád, že mě chce vidět. Zeptal se mě, zda bychom byli ochotni přijmout přidělení do připravovaného misionářského domova v Ženevě. Samozřejmě jsme měli velkou radost, přestože nám bude líto, že odejdeme z Bielu. Druhý den nás bratr Knorr požádal ještě o něco. Zda bychom byli ochotni pokračovat v krajské práci, protože Švýcarsko potřebuje v tomto ohledu další pozornost. Ihned jsme souhlasili. Vždycky jsem byl ochoten přijmout jakékoli přidělení, o něž jsem byl požádán.

Naše činnost v krajské službě ve východním Švýcarsku měla velké požehnání. Cestovali jsme ke sborům vlakem a všechen svůj majetek jsme měli ve dvou kufřících. Bratři nám často jezdili naproti na nádraží na kolech, protože v té době jich pouze několik mělo automobil. O několik let později nám jeden bratr dal k dispozici auto, a to naši službu poněkud usnadnilo.

Několik nových překvapení

Byli jsme velmi vzrušeni, když jsme s manželkou v roce 1964 dostali pozvání do 40. třídy Gileadu, do poslední třídy rozsáhlého desetiměsíčního kursu, který byl nyní zkrácen na osm měsíců. Marta se rychle musela naučit anglicky, ale zvládla to obdivuhodně. Měli jsme stále plno dohadů, kam budeme posláni. Měl jsem tento postoj: ‚Nebude mi vadit žádný úkol, který dostanu, pokud to nebude kancelářská práce.‘

Ale právě k tomu došlo! V den graduace, 13. září 1965, jsem byl jmenován služebníkem odbočky ve Švýcarsku. Bétel byl pro Martu něco zcela nového. Pro mne to byl návrat do „Božího domu“. Jenomže ne do tiskárny, kde jsem sloužil v letech 1931 až 1946, ale do kanceláře. Musel jsem se naučit mnoho nových věcí, ale s Jehovovou pomocí se mi to podařilo.

Ohlížím se zpět

Po celých šedesát let své služby plným časem jsem zcela důvěřoval Jehovovi, právě jak mi to doporučil můj otec. A Jehova vylil rozmanitá požehnání. Marta byla pro mne úžasným zdrojem povzbuzení, kdykoli jsem byl zklamán nebo mi hrozilo přetížení mnoha úkoly; byla a je věrným druhem s plnou důvěrou v Jehovu.

Jehovovi patří chvála za tolik služebních předností, z nichž jsem se těšil. Dosud sloužím jako koordinátor výboru odbočky v Thunu a několikrát jsem cestoval jako zónový dozorce. Ať jsem byl požádán o jakoukoli práci, vždy jsem hledal Jehovovo vedení. Vroucně doufám, že mi Jehova prostřednictvím Krista odpouští mnohé chyby a nedostatky. Chci dále jednat tak, aby se mu to líbilo. A kéž on nadále řídí mé kroky a já se stále obracím k němu jako k tomu, kdo je „můj Bůh, v něhož chci důvěřovat“. — Žalm 91:2.

[Obrázek na straně 27]

Bratr Diehl na začátku své činnosti v bételu