Věrně se držet Boží organizace

VYPRÁVÍ ROY A. RYAN

Vesnička Sandhill (Missouri) dostala příhodné jméno, protože to byl vlastně jen velký písčitý kopec v otevřené zvlněné krajině. Tato vesnička, jež tvořila křižovatku cest, se rozkládala pět kilometrů na západ od města Rutledge. Měla pouze osm domů, metodistický kostel a malou kovářskou dílnu. Tady jsem se 25. října roku 1900 narodil.

MŮJ OTEC byl vesnickým kovářem. Přestože rodiče navštěvovali kostel zřídka, maminka mě začala posílat do nedělní školy metodistické církve. Nelíbil se mi název metodistická, domníval jsem se, že by se člověk měl nazývat křesťanem. Vypěstoval jsem si však touhu po biblické pravdě a zájem o věčný život.

Když mi bylo šestnáct let, odešel jsem pracovat na železnici do Santa Fé. Jeden z mezinárodních badatelů Bible (tak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi), který se jmenoval Jim, se k nám připojil v práci na železnici a často jsme pracovali společně. Jim mluvil a já poslouchal, co mi může o Bibli říci. Znělo mi to hezky, a tak jsem požádal, zda bych si mohl půjčit jednu z jeho knih.

Jim mi půjčil první díl Studií Písem, které vydal C. T. Russell z Mezinárodního sdružení badatelů Bible. Když jsem knihu vrátil, chtěl jsem, aby mi půjčil více dílů. Krátce nato Jim od železnice odešel a příště jsem ho potkal na ulici v Rutledge, jak přijímá objednávky na ilustrovanou knihu Scénář fotodramatu Stvoření. Později mě pozval, abych se zúčastnil skupinových shromáždění, jež se konala u něj. Neděli co neděli jsem chodil pět kilometrů na shromáždění do Rutledge.

Když se roku 1919 začal vydávat časopis Zlatý věk (nynější Probuďte se!), chtěl jsem začít s kazatelskou službou. Spolu s ještě jedním novým badatelem Bible jsme byli rozhodnuti rozšiřovat tento nový časopis dveře ode dveří. Trochu jsme se báli obrátit se na lidi ve městě, v němž jsme bydleli, a tak jsme nasedli do vlaku a jeli do sousedního města. Když jsme tam ráno přijeli, rozdělili jsme se a každý sám jsme klepali na dveře až do odpoledne, přestože jsme pro tuto práci nebyli nijak školeni. Přijal jsem dvě objednávky na předplatné. Jedna byla od muže, s nímž jsem pracoval na železnici.

Pokřtěn jsem byl v rybníku blízko Rutledge 10. října 1920. Rodiče byli proti tomu, že jsem se přidal k mezinárodním badatelům Bible. Důvodem byl odpor, který proti badatelům Bible rozpoutalo duchovenstvo během válečných let 1914–1918. Později však otec začal navštěvovat některá shromáždění badatelů Bible a četl také Zlatý Věk. Předtím, než matka zemřela, i ona byla příznivěji nakloněna tomu, jak rozumíme biblické pravdě. Nikdo z rodiny však tuto pravdu nepřijal za vlastní.

Doba zkoušek

V této době mých začátků navštěvovali pravidelně shromáždění studia Bible v Rutledge kromě mě jen tři jiné osoby. Ti tři nakonec organizaci opustili. Jeden z nich byl vynikajícím řečníkem. Měl v okolí veřejné biblické přednášky. Stal se však domýšlivým kvůli svým schopnostem a považoval za nedůstojné, aby měl podíl na kázání dům od domu, jak to dělali raní křesťané. — Skutky 5:42; 20:20.

Když se tito tři přestali stýkat s mezinárodními badateli Bible, vzpomínám si, že jsem se cítil jako apoštol Petr ve chvíli, kdy Ježíš mluvil k lidem o ‚jedení Ježíšova těla a pití jeho krve‘. Mnozí byli jeho učením přivedeni ke klopýtnutí a při této příležitosti ho opustili. Nato se Ježíš zeptal apoštolů: „Nechcete snad také jít?“ Petr odpověděl: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života.“ — Jan 6:67, 68.

Ačkoli Petr plně nerozuměl, co Ježíš mínil slovy ‚jíst Ježíšovo tělo a pít jeho krev‘, poznal, že Ježíš má výroky života. Stejně tak jsem uvažoval i já o organizaci. Měla pravdu, i když jsem ne vždy plně rozuměl všemu, co jsem četl v publikacích. Kdykoli však bylo řečeno něco, čemu jsem nerozuměl, nikdy jsem proti tomu nic nenamítal. Později se věc vysvětlila nebo se někdy hledisko upravilo. Byl jsem vždy šťastný, že jsem trpělivě čekal na objasnění. — Přísloví 4:18.

Úpravy pro průkopnickou službu

V červenci 1924 jsem se zúčastnil mezinárodního sjezdu v Kolumbu (Ohio). Zlatý Věk ho popsal jako „dosud největší sjezd badatelů Bible“. Byla zde přijata plamenná rezoluce „Obvinění“. Informace, které jsem zde přijal, a duch, který se zde projevoval, mne povzbudily, abych se stal služebníkem plným časem, tedy průkopníkem.

Po návratu ze sjezdu jsem opustil své zaměstnání u železnice a společně s dalším badatelem Bible jsme začali sloužit jako průkopníci. Avšak asi po roce se zdraví mých rodičů zhoršilo do té míry, že potřebovali mou pomoc. A tak jsem svou průkopnickou práci přerušil a přijal zaměstnání u ropovodné společnosti. Ale protože lidé, kteří zde pracovali, na mne měli špatný vliv, nechal jsem této práce a začal jsem chovat včely a prodávat med.

Do podzimu roku 1933 oba moji rodiče zemřeli a já byl bez závazků. Na jaře 1934 jsem proto své včely svěřil do péče někoho jiného, postavil jsem si malý obytný přívěs a začal jsem opět sloužit plným časem jako průkopník. Nejprve jsem pracoval se staršími svědky v blízkosti Quincy (Illinois). Později jsem se přemístil zpátky do Missouri, kde jsem se připojil ke skupině průkopníků.

Roku 1935 byl Střední západ postižen velkým suchem, a protože jsme pracovali téměř výhradně v zemědělské oblasti, neměli jsme to snadné. Nikdo neměl peníze, a tak lidé projevovali svou vděčnost za ponechanou literaturu často tím, že nám dávali potraviny nebo něco jiného.

Průkopnická služba na jihu

Na zimu toho roku jsme se přemístili do Arkansasu, abychom unikli chladnému počasí. V této oblasti se nám podařilo rozšířit více literatury. Dostali jsme za ni tolik konzerv, že jsme je ani nemohli všechny sníst. Často jsme přijímali i jiné věci, které jsme mohli zpeněžit, včetně starého hliníkového nádobí, staré mosazi nebo mědi, starých automobilových chladičů a akumulátorů. Tím jsme získali peníze na benzín pro moji fordku, model A, kterou jsme používali ve službě.

Sloužili jsme ve správních obvodech Newton, Searcy a Carroll v hornaté krajině Ozark Plateau. Zkušenosti, které jsme zažili při kázání lidem žijícím v horách Arkansasu, by zaplnily celou knihu. Protože v těch dnech byly silnice ubohé nebo vůbec žádné, většinu své práce jsme vykonávali pěšky. Někteří průkopníci naší skupiny používali ke kontaktu s lidmi žijícími vysoko v horách koně.

Jednou jsme se doslechli o zájemci jménem Sam, kterého jsme nakonec nalezli na vrcholku hory. Přivítal nás s otevřenou náručí a byl šťastný, že jsme u něj zůstali přes noc. Přestože Samova manželka neměla o naše poselství zájem, zajímal se o ně jeho šestnáctiletý syn Rex. Když jsme odcházeli, pozval nás Sam, abychom zase přišli. A tak jsme u nich za dva týdny zase nocovali.

Při druhém odchodu to byla Samova manželka, kdo nás znovu zval. Řekla, že máme dobrý vliv na Rexe. „Je to špatný kluk, pořád jenom nadává,“ vysvětlila. „Myslím, že od té doby, co jste tu byli, se víc ovládá.“ Po létech jsem se znovu s Rexem setkal, když navštěvoval misionářskou školu Gilead v South Lansingu (New York). Zkušenosti jako tato mi přinášely uspokojení celá léta.

Služba v bételu

Když jsem žádal o průkopnickou službu, podal jsem si také přihlášku, abych mohl sloužit v Ústředí svědků Jehovových v New Yorku, nazvaném bétel. Na jaře 1935 mi bylo sděleno, že má žádost byla přijata a že se mám hlásit na farmě království Společnosti Strážná věž v South Lansingu a zahájit službu v bételu. Okamžitě jsem zařídil, aby jeden ze spolusvědků převzal můj průkopnický obytný přívěs.

Jel jsem do New Yorku svou fordkou, modelem A. Na místo jsem dorazil 3. května roku 1935, okolo půl jedenácté dopoledne. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem dostal práci: štípat dříví. Druhý den mi bylo řečeno, abych se hlásil na práci ve stodole a pomáhal s dojením krav. Pracoval jsem v přípravně mléka několik let. Někdy se dojilo ráno i večer. Přes den jsem pracoval s těmi, kdo měli na starosti zahradu a pole. Pečoval jsem také o včely a získával od nich pro rodinu bétel med. V roce 1953 jsem byl přeložen do oddělení na výrobu sýrů.

Jedním z těch, kteří se zapsali do mého života svým ryzím příkladem pokory, věrnosti a poslušnosti Jehovy, byl Walter John „Pappy“ (taťka) Thorn. Byl jedním z 21 badatelů Bible, kteří byli v roce 1894 jmenováni jako první poutníci — muži, kteří dělali podobnou práci jako dnešní krajští dozorci — aby navštěvovali a povzbuzovali určitý počet sborů. Po více než třiceti letech práce spojené s cestováním přišel bratr Thorn na farmu království a pracoval v drůbežárně. Při mnoha příležitostech jsem ho slyšel říkat: „Kdykoli si o sobě začnu moc myslet, odvedu se, abych tak řekl, do kouta a řeknu si: ‚Jsi zrníčko prachu. Na co jsi pyšný?‘ “

Dalším skromným mužem, který se mi stal příkladem, byl John Booth, nyní člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Během let začal být známý svým výrokem: „Není tak důležité, kde sloužíš, ale skutečně důležité je, komu sloužíš.“ Jednoduchá poznámka, ale jak je pravdivá! Služba Jehovovi je největší předností ze všech.

Jedním z vrcholů mé služby v bételu bylo zahájení misionářské školy Gilead na farmě Království v roce 1943. Společenství s průkopníky z mnoha částí světa bylo skutečně vzrušující. V těch dnech zde bylo kolem stovky studentů v každé třídě, a tak každých šest měsíců přišla na farmu Království stovka nových. Graduace přitahovaly tisíce lidí do tohoto vzdělávacího zařízení, jež bylo v prosté farmářské krajině severní části státu New York.

Změna přidělení

Když byla škola Gilead přestěhována do Brooklynu a hlavní obytná budova s budovou učeben v South Lansingu prodány, přestěhovala se přípravna mléka na farmu Strážné věže ve Wallkillu (New York). A tak jsem se na podzim roku 1969 přemístil na farmu ve Wallkillu a pokračoval jsem v práci na výrobě sýra až do roku 1983. Potom jsem dostal jiné přidělení a začal jsem pracovat jako zahradník.

Před nějakým časem se mnou pořádali interview. Ptali se mě, co jsem si myslel, když jsem třicet let dělal sýr a teď mi byla přidělena jiná práce. „Nevadilo mi to,“ poznamenal jsem upřímně, „protože jsem to stejně nedělal moc rád.“ Chtěl jsem tím říci, že můžeme být šťastní ve službě Jehovovi v jakémkoli přidělení, jestliže si uchováváme správný náhled a pokorně se podřizujeme teokratickému vedení. A tak i když jsem opravdu nedělal sýr moc rád, těšil jsem se ze svého přidělení, protože to bylo ku prospěchu rodiny bétel. Jestliže sloužíme našemu slavnému Bohu Jehovovi věrně a nestěžujeme si, jsme šťastní bez ohledu na to, jaké je naše přidělení.

Jak mi léta přibývají, myslím si, že bych nemohl mít nic lepšího než službu v bételu. Je o mne dobře postaráno a i navzdory tomu, že je mi již devadesát let, stále mohu svou práci vykonávat. Po mnoho let, když na mne přišla řada, jsem předsedal rodině bétel zde na farmě Strážné věže při programu ranního rozboru denního textu. Kdykoli mám příležitost, povzbuzuji ty, kdo jsou v bételu noví, aby využili všech předností služby, které mají, a naučili se být v nich spokojení a šťastní.

Za ta léta jsem několikrát navštívil zahraničí — Indii, Nepál, Dálný východ a Evropu. Následující rada může přinést užitek Jehovovu lidu v jeho jednotlivých sborech na celém světě: Buďte šťastní a spokojení se svými současnými poměry a duchovně se rozvíjejte v půdě, do které jste byli vsazeni.

Zvolil jsem si svobodný stav, protože mi umožňuje, abych bez rozptylování pokračoval ve službě Bohu. Jako odměnu za takovou věrnost nám náš šlechetný Bůh dává vyhlídku na věčný život. Pro mnohé to bude znamenat nekonečný život v rajském domově zde na zemi. My ostatní se těšíme na věčný život v nebesích s péčí o cokoli, co nám bude svěřeno.

Někteří si myslí, že mých devadesát let představuje dlouhý, bohatý život. Byl opravdu bohatý, ale ne dost dlouhý. Přidržíme-li se věrně Boží organizace a Božího slova pravdy, můžeme svůj život prodloužit navždy.a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Bratr Ryan vedle fordky, modelu T — před lety