Proč je tolik zoufalství?

KONEČNĚ se rýsuje naděje na lepší život! Mnoho lidí v bývalém Východním Německu v to věřilo, když se v listopadu 1989 zhroutila Berlínská zeď. Avšak asi po roce si stěžovali, že „se shledali s drsným světem kapitalistické demokracie, se kterým je obtížnější se vyrovnat než se životem ve stínu Berlínské zdi“. A výsledek? Rozčarování a rostoucí beznaděj.

Násilnosti v rodině a ve společnosti mohou některé lidi přimět, aby opustili domov a hledali bezpečí. Těch, kteří je nalézají, je však málo. Někteří mohou dokonce skončit jako bezdomovci, kteří žijí na ulici. V některých zemích se mnozí z nich dostanou do začarovaného kruhu byrokracie. Nemohou si dopřát domov, protože jsou bez práce, a zaměstnání nemohou sehnat proto, že nemají bydliště. Úřady sociálního zabezpečení se snaží pomoci, ale než se problémy rozluští, nějaký čas to trvá. A tak se dostavuje pocit marnosti a beznaděje.

Mnoho žen dohání tato beznaděj k zoufalému kroku. Dr. Susan Edwardsová, která přednáší právo, ve zprávě Women and Crime in the 1990s (Ženy a zločinnost v devadesátých letech) vysvětluje: „To, že se mladší ženy dávají [na prostituci], je přímý důsledek hospodářského tlaku, ne nedostatku sebekázně či rodinného zázemí.“ Stejně tak mladí muži, kteří opouštějí domov, aby si našli práci, často žádnou nenacházejí. Někteří v zoufalství skončí jako ‚prodejní muži‘, kteří za jídlo a přístřeší poskytují svá těla homosexuálům a stávají se pěšáky v rukou zkažených klanů prostituce.

Tvrdá politická realita, násilí, hospodářské potíže — to vše může vyvolávat určitý stupeň beznaděje. Týká se to i lidí s vyšší kvalifikací, kteří se snaží udržet si vysoký životní standard, a přitom se vyrovnávat se vzrůstajícími finančními problémy. S jakým výsledkem? „Pouhý útlak. . . může způsobit, že moudrý jedná pomateně,“ řekl v dávné době král Šalomoun.a (Kazatel 7:7) Skutečně, zoufalství vede stále větší počet lidí ke krajnímu řešení — k sebevraždě.

Krajní řešení

Mnoho případů sebevražd mladých lidí ukazuje, že i je postihuje rána zoufalství. Jedna britská fejetonistka se ptala: „Co se to v naší době děje, že přivádí tolik dospívajících k zoufalství?“ Ve studii zabývající se dětmi ve věku mezi osmi a šestnácti lety, které byly po pokusu otrávit se přijaty do nemocnice, uvedl dr. Eric Taylor z Londýnského institutu psychiatrie: „Nápadné bylo, kolik dětí pociťovalo zoufalství a beznaděj.“ Záznamy z Británie odhadují, že za rok došlo zhruba k 100 000 případů požití jedu, které sice nebyly osudné, ale byly vážné. To ukazuje, kolik lidí naléhavě potřebuje pomoc.

Jedna britská dobročinná organizace zahájila kampaň, jejímž cílem je soucitně naslouchat zoufalým. Její poradci tvrdí, že takto nabízejí „jiné alternativy než smrt“. Přesto připouštějí, že problémy, jež přivádějí lidi k zoufalství, nejsou schopni vyřešit.

Počet sebevražd odráží „výši duševních poruch a nedostatek sociální soudržnosti ve společnosti“, jak poznamenává list The Sunday Correspondent. Proč je dnes počet sebevražd tak vysoký? List uváděl „bezdomovectví, nadměrné pití alkoholu, hrozbu AIDS a uzavřené prostředí psychiatrických léčeben“, což jsou faktory, které přivádějí některé lidi k takovému zoufalství, že vzít si život považují za jediné řešení svých problémů.

Existuje nějaká naděje, že bude zoufalství odstraněno? Ano! „Napřimte se a pozvedněte hlavu,“ je Ježíšovo povzbudivé zvolání. (Lukáš 21:28) Co tím myslel? Jaká je to naděje?

[Poznámky pod čarou]