Služba Jehovovi mi přinesla radost

PODLE VYPRÁVĚNÍ GEORGE BRUMLEYHO

Právě jsem dokončil výuku v radiotechnické třídě mladých policejních kadetů císaře Haile Selassieho, když mi jeden z nich soukromě řekl, že ví, že jsem misionářem svědků Jehovových. „Studoval byste se mnou Bibli?“ ptal se dychtivě.

TEHDY bylo naše dílo v Etiopii zakázáno. Kdyby se o mně úřady dověděly, mohl bych být vypovězen ze země podobně jako jiní svědkové. Přemítal jsem, zda je student upřímný, nebo zda je to vládní agent a má mi nastražit past. Jako hlavu rodiny se třemi malými dětmi mě děsilo pomyšlení, že bych mohl ztratit práci a byl nucen opustit zemi a přátele, které jsem si zamiloval.

Ptáte se možná ‚Jak to, že Američan, který musí živit rodinu, dal přednost životu v severovýchodní Africe, daleko od domova a příbuzných?‘ Dovolte mi, abych to vysvětlil.

Vyrůstal jsem ve Spojených státech

Ve dvacátých letech, kdy jsem ještě chodil do základní školy, si otec předplatil časopis Strážná věž a obdržel soubor Studií Písem. Otec rád četl a tyto knihy přímo hltal. Byl vtipný a měl čtveráckou povahu. Způsob, jakým si dělal legraci z návštěv, byl toho dokladem. Měl nádhernou, v kůži vázanou knihu, která měla na předních deskách a na hřbetě vyzlacený nápis „Svatá Bible“. Konverzaci obvykle začínal: „No, máme neděli, přečetl byste nám laskavě pár veršů?“

Návštěvník vždy souhlasil, ale když otevřel knihu, zjistil, že není potištěná ani stránka! Byl samozřejmě překvapen. Tehdy otec říkával, že ‚kazatelé o Bibli nic nevědí‘, a pak ji přinesl a přečetl 1. Mojžíšovu 2:7. Bible zde popisuje stvoření prvního člověka a říká: „Člověk se stal živou duší.“ — 1. Mojžíšova 2:7, Překlad krále Jakuba.

Otec vysvětloval, že člověk nemá duši, ale je duší, že mzdou hříchu je smrt, a když člověk zemře, je skutečně mrtev, není si vědom vůbec ničeho. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4; Římanům 6:23) Ještě než jsem uměl pořádně číst, naučil jsem se 1. Mojžíšovu 2:7 nazpaměť. Takové jsou mé první vzpomínky na to, jaká radost je znát biblické pravdy a dělit se o ně s ostatními.

Tehdy jsme odebírali Strážnou věž a celá rodina se tak začala s chutí sytit duchovním pokrmem. Babička z matčiny strany, která žila s námi, se stala v naší rodině první zvěstovatelkou dobré zprávy. V Carbondale v Illinois, kde jsme žili, nebyl žádný sbor, ale konala se tam neformální shromáždění. Maminka brávala nás pět dětí na druhou stranu města, kde starší dámy vedly studium Strážné věže. Také jsme se začali podílet na kazatelské službě.

Od práce s rádii k vězení

Oženil jsem se v roce 1937, když mi bylo teprve sedmnáct. Snažil jsem se rodinu uživit opravováním rádií a také tím, že jsem toto řemeslo učil. Když se nám narodily dvě děti, Peggy a Hank, mé manželství skončilo. K rozvodu došlo mou vinou. Nežil jsem jako křesťan. Neměl jsem možnost vychovávat své dvě starší děti a z toho mě celý život bolelo srdce.

Přišla druhá světová válka, a to mě přivedlo k zamyšlení nad mnoha věcmi. Vojáci mi nabízeli možnost stát se nadporučíkem a učit odvedené vojáky radiotechnice, ale znepokojení kvůli tomu, co si o válce myslí Jehova, mě přimělo, abych se denně modlil. Moje předplatné Strážné věže vypršelo. Vyrozumění o tom dostala Lucille Haworthová a navštívila mě. Lucillin otec Perry Haworth a většina její velké rodiny byli svědky od třicátých let. Lucille a já jsme se do sebe zamilovali a v prosinci 1943 jsme se vzali.

V roce 1944 jsem byl pokřtěn a připojil jsem se k manželce ve službě plným časem jako průkopník. Brzy jsem byl povolán k odvodu, ale odmítl jsem nastoupit. Byl jsem za to odsouzen ke třem letům ve federálním nápravném zařízení El Reno v Oklahomě. Trpět pro Jehovu bylo radostí. Každé ráno, když jsem se probudil a uvědomil jsem si, kde jsem a proč, cítil jsem velké uspokojení a děkoval jsem Jehovovi. Po válce začali být ti z nás, kterým bylo víc než pětadvacet let, propouštěni na čestné slovo. Propustili mě v únoru 1946.

Služba plným časem

Když jsem se znovu shledal s Lucille, byla průkopnicí v městečku Wagoner v Oklahomě. Neměli jsme auto, a tak jsme všude chodili pěšky a propracovávali celé město. Později jsme se přestěhovali do Wewoky v Oklahomě. Brzy jsem získal práci v nedaleké rozhlasové stanici a začal jsem pracovat ve vysílání. Pracovat šest hodin denně a trávit čas jako průkopník nebylo snadné, ale těšili jsme se z přednosti, že sloužíme Jehovovi. Podařilo se nám koupit staré auto právě včas, abychom se v roce 1947 dostali na sjezd do Los Angeles. Tam jsme začali uvažovat o přihlášce do Biblické školy Strážné věže Gilead, kde bychom se připravovali na misionářskou službu.

Uvědomovali jsme si, že by to byl závažný krok, a nechtěli jsme uspěchat rozhodnutí opustit Spojené státy. Stále mě skličovalo, že jsem přišel o děti, tak jsme se znovu pokusili získat je do péče. Kvůli mému dřívějšímu způsobu života a záznamu v trestním rejstříku to však nebylo nic platné. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme stát se misionáři. Byli jsme pozváni do dvanácté třídy Gileadu.

Školu jsme absolvovali v roce 1949, ale nejprve jsme dostali pověření, abychom navštěvovali sbory v Tennessee. Po třech letech cestování po Spojených státech jsme dostali dopis z kanceláře prezidenta Společnosti Strážná věž s dotazem, zda bychom byli ochotni kromě kazatelské práce učit ve škole v Etiopii. Jedním z požadavků etiopské vlády na misionáře bylo, aby vyučovali. Souhlasili jsme a v létě 1952 jsme odcestovali do Etiopie.

Když jsme se do Etiopie dostali, vyučovali jsme dopoledne třídy základní školy a odpoledne jsme vedli bezplatné třídy biblického studia. Brzy začalo chodit na biblická studia tolik lidí, že jsme často učili Bibli tři až čtyři hodiny denně. Mezi studujícími byli policisté, dále učitelé nebo děkani z misionářských nebo etiopských ortodoxních škol. Někdy bylo v každé třídě studia Bible dvacet i více lidí! Mnozí ze studujících opustili falešné náboženství a začali sloužit Jehovovi. Byli jsme nadšeni. Při každém ranním probuzení jsem Jehovovi opět děkoval.

Rodičovství a kázání pod zákazem

V roce 1954 jsme zjistili, že budeme rodiči, a museli jsme se tedy rozhodnout, zda se vrátíme do Spojených států, nebo zůstaneme v Etiopii. Náš další pobyt závisel samozřejmě na tom, seženu-li světskou práci. Dostal jsem místo jako rozhlasový technik a pracoval jsem v rozhlasové stanici císaře Haile Selassieho. Zůstali jsme tedy.

Osmého září 1954 se nám narodila dcera Judith. Myslel jsem, že mám práci jistou, protože jsem pracoval pro císaře, ale po dvou letech jsem o ni přišel. Netrvalo však ani měsíc a najala si mě policie, dokonce za vyšší mzdu, abych učil třídu mladých mužů opravovat přijímací a vysílací radiostanice. Během dalších tří let se nám narodili synové Philip a Leslie.

Mezitím se naše svoboda kázat změnila. Etiopská ortodoxní církev přesvědčila vládu, aby vypověděla všechny misionáře svědků Jehovových. Na doporučení společnosti jsem si změnil vízum z misionářského na pracovní. Naše misionářská práce byla zakázána a museli jsme být opatrní a rozvážní. Všechna sborová shromáždění pokračovala, ale scházeli jsme se po malých skupinách.

Policisté pátrali v různých domácnostech po lidech, na něž měli podezření, že jsou svědkové. Nevěděli však, že nadporučík, který byl Jehovovým ctitelem, nám vždy poradil, když se plánovaly razie. Díky tomu nebyla v těch letech zabavena žádná literatura. Naše studium Strážné věže se konalo v neděli, a to tak, že jsme chodili do restaurací na kraji města, kde se dalo sedět venku u piknikových stolů.

Právě tehdy, když jsem učil policejní kadety radiotechniku, mě o studium Bible požádal student, o němž jsem se zmínil na začátku. Předpokládal jsem, že je upřímný, a začali jsme. Už po dvou studiích s ním přišel další, potom třetí. Varoval jsem je, aby nikomu neříkali, že s nimi studuji, a oni to nikdy neprozradili.

V roce 1958 se konal mezinárodní sjezd Božská vůle na stadiónech Yankee a Polo Grounds v New Yorku. Mezitím se Peggy a Hank a také mnoho jiných členů mé velké rodiny stali aktivními svědky. Jak jsem byl rád, že jsem se mohl sjezdu zúčastnit! Radoval jsem se nejen z toho, že jsem se opět shledal se svými dvěma staršími dětmi a ostatními členy rodiny, ale byl jsem také nadšen, když jsem viděl ten zástup více než čtvrt miliónu lidí, kteří se shromáždili v poslední den sjezdu.

Další rok nás přijel do Etiopie navštívit prezident Společnosti Nathan H. Knorr. Dal nám znamenité rady, jak pokračovat v díle, když je zakázáno, a také se zajímal o naši rodinu a o to, jak se nám daří po duchovní stránce. Řekl jsem mu, že učíme děti modlit se a zeptal jsem se ho, zda by chtěl, aby se Judith pomodlila. Přitakal a potom jí řekl: „To bylo velmi dobré, Judith.“ Když nastal čas jídla, požádal jsem bratra Knorra, aby se pomodlil. Když skončil, Judith řekla: „To bylo velmi dobré, bratře Knorre!“

Vychováváme své děti ve Spojených státech

Moje smlouva s policií skončila roku 1959. Chtěli jsme zůstat, ale vláda moji novou smlouvu neschválila. Kam jsme tedy mohli jít? Snažil jsem se dostat se do jiných zemí, kde byla velká potřeba bratrů, ale nebylo to možné. Trochu posmutnělí jsme se tedy vrátili do Spojených států. Po příjezdu jsme zažili radostné shledání s rodinou; všech mých pět dětí se seznámilo a ihned si padly do oka. Od té doby k sobě mají blízký vztah.

Usadili jsme se ve městě Wichita v Kansasu, kde jsem našel práci jako rozhlasový technik a diskžokej. Lucille se přizpůsobila domácím povinnostem a děti chodily do školy blízko domova. Každé pondělí večer jsem vedl rodinné studium Strážné věže a vždy jsem se snažil, aby bylo živé a zajímavé. Denně jsme si ověřovali, zda nejsou ve škole nějaké problémy.

Děti začaly postupně chodit do školy teokratické služby a to jim pomáhalo i ve škole. Od dětství jsme je školili v kazatelské službě. Učily se nabízet u dveří biblickou literaturu a chodily s námi na domácí biblická studia.

Také jsme se snažili děti naučit základním věcem života a vysvětlovali jsme jim, že každé z nich nemůže mít vždy totéž, co to druhé. Například tentýž dárek nemohly vždy dostat všechny. „Dejme tomu, že tvůj bratr nebo sestra dostanou nějakou hračku,“ uvažovali jsme s nimi, „a ty ne; je na místě si stěžovat?“ Jindy samozřejmě něco dostalo další dítě a žádné nebylo zanedbáváno. Vždycky jsme milovali všechny, nedávali jsme přednost jednomu před druhými dvěma.

Jiné děti někdy směly dělat věci, které jsme našim dětem nedovolili. Často jsem slýchal „On to může dělat, proč my ne?“ Snažil jsem se to vysvětlit, ale někdy jsem prostě musel odpovědět: „Nejste v jejich rodině; jste Brumleyovi. My máme jiná pravidla.“

Služba v Peru

Už od té doby, kdy jsme se vrátili z Etiopie, toužili jsme s Lucille opět se podílet na misionářské službě. Konečně v roce 1972 nastala příležitost jít do Peru v Jižní Americe. Pro výchovu našich dětí v době dospívání jsme si nemohli vybrat lepší místo. Styk s misionáři, zvláštními průkopníky a dalšími, kteří přišli do Peru sloužit, jim pomohl vidět na vlastní oči, jakou radost prožívají ti, kteří opravdu hledají nejprve zájmy Království. Philip této společnosti říkal pozitivní tlak vrstevníků.

Časem se někteří staří přátelé z Kansasu dověděli, jaké máme úspěchy ve službě Království, a připojili se k nám v Peru. Náš domov jsem organizoval jako misionářský domov. Každý měl přiděleny nějaké povinnosti, aby měli všichni čas těšit se z kazatelské služby. Každé ráno jsme u stolu rozebírali biblický text. Byla to pro nás všechny šťastná doba. A opět, pokaždé, když jsem se ráno probudil a uvědomil jsem si, kde jsem a proč, tiše jsem vzdával Jehovovi hluboké díky.

Časem se Judith provdala a brzy se s manželem vrátili do Spojených států, protože on nemohl dostat vízum k pobytu. Po třech letech zvláštní průkopnické služby se Philip přihlásil a byl přijat do služby v betelu v Brooklynu v New Yorku. Nakonec se do Spojených států vrátil i Leslie. Odcházeli se smíšenými pocity a často nám říkávali, že vzít je do Peru bylo to nejlepší, co jsme pro ně kdy udělali.

Hospodářská situace Peru se zhoršovala a my jsme si uvědomovali, že také musíme odejít. Když jsme se v roce 1978 vrátili do Wichity, našli jsme tam skupinu španělsky mluvících svědků. Požádali nás, abychom zůstali, a my jsme to rádi udělali. Vytvořil se sbor a brzy jsme si bratry zamilovali tolik jako ty, s nimiž jsme sloužili předtím.

Volá nás Ekvádor

Navzdory mozkové mrtvici, která mě částečně ochromila, bylo mým toužebným přáním, abychom s Lucille zase mohli sloužit v jiné zemi. V roce 1984 nám cestující dozorce řekl o vzrůstu v Ekvádoru a o potřebě křesťanských starších. Poukázal jsem na to, že kulhám, a moc toho v kazatelské službě nezvládnu. On mě však ujistil, že i pětašedesátiletý, částečně ochrnutý starší bude užitečný.

Když odešel, nemohli jsme spát celou noc a hovořili jsme o možnosti jít do Ekvádoru. Lucille silně toužila jít, stejně jako já. Nabídli jsme tedy k prodeji náš malý obchod s prostředky na hubení škůdců a během čtrnácti dnů se prodej podařil. Za deset dní jsme prodali i dům. Tak jsme se ve svém pokročilém věku opět vrátili k naší největší radosti, k misionářské službě v zahraničí.

Usadili jsme se v Quitu. Kazatelská služba nás těšila, každý den přinášela nové zkušenosti nebo vzrušující zážitky. Ale pak se v roce 1987 ukázalo, že mám rakovinu tlustého střeva. Neprodleně jsem potřeboval chirurgický zákrok, a proto jsme se vrátili do Wichity. Operace dopadla úspěšně. Byli jsme zpět v Quitu jen dva roky, když mi opět zjistili rakovinu, a tehdy jsme se museli vrátit do Států natrvalo. Usadili jsme se v Severní Karolíně, kde nyní žijeme.

Bohatý život, který odměňuje

Moje fyzická budoucnost je nejistá. V roce 1989 mi museli udělat kolostomii [vývod bokem] . Přesto mohu dále sloužit jako starší a vést několik biblických studií, která se konají u nás doma. Za ta léta jsme pomohli doslova stovkám lidí, když jsme sázeli, zalévali a pěstovali semínka pravdy. To je radost, která nikdy nezevšední, ať se opakuje jakkoli dlouho.

Dále jsem měl velkou radost, když jsem viděl, že všechny moje děti slouží Jehovovi. Peggy třicet let doprovází svého manžela Paula Moskeho při práci cestujícího dozorce ve Spojených státech. Philip a Judith vykonávali zvláštní službu v brooklynském betelu v New Yorku. Hank a Leslie a jejich manželky jsou činnými svědky a moji čtyři bratři a sestry a jejich rodiny včetně více než osmdesáti pokrevních příbuzných, ti všichni slouží Jehovovi. A Lucille je vzornou křesťanskou manželkou v našem téměř padesátiletém manželství. V posledních letech vykonávala mnoho nepříjemných prací, když mi pomáhala starat se o mé chátrající tělo, a nikdy si nestěžovala.

Můj život byl skutečně plný radosti. Byl šťastnější, než mohu slovy vypovědět. Služba Jehovovi je tak radostná, že mým upřímným přáním je uctívat ho na této zemi navždy. Stále pamatuji na Žalm 59:16, který říká: „Ale já, já budu zpívat o tvé síle a ráno budu radostně vyprávět o tvé milující laskavosti. Prokázal ses mi totiž jako bezpečná výšina a místo, kam uprchnout v den mé tísně.“

[Obrázek na straně 23]

George Brumley s etiopským císařem Hailem Selassiem

[Obrázek na straně 25]

George Brumley a jeho manželka Lucille