Bůh nezapomíná na „lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu“

„BŮH totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Hebrejcům 6:10) Tato slova apoštola Pavla jsou skutečně pravdivá, pokud jde o svědky Jehovovy ve Východní Evropě. Věrně slouží v zájmu Božího jména a celá desetiletí dlouho a těžce trpěli pod omezeními, které ukládaly vlády kontrolované někdejším Sovětským svazem. Jehova pamatuje na jejich dobré skutky a zahrnuje je projevy požehnání souvisejícími s Královstvím. Podívejme se například na zprávu za minulý služební rok jenom ze tří těchto oblastí.

Území bývalého Sovětského svazu

Z území bývalého Sovětského svazu přichází zpráva, že za služební rok 1992 vzrostl vrcholný počet zvěstovatelů Království o 35 procent — ze 49 171 na 66 211! Ale to není vše, protože tito zvěstovatelé byli velmi aktivní, jak je vidět z pěkného růstu v rozšiřování biblické literatury, včetně časopisů. Také dobře využívají brožury, jichž rozšířili 1 654 559. To je více než trojnásobek počtu 477 235 v předcházejícím roce! Jaká je odezva na všechnu tuto rozšířenou literaturu? Zdvojnásobil se počet domácích biblických studií. Nyní se jich vede 38 484.

Také účast na pomocné průkopnické službě vzrostla — o 94 procent. To očividně přispělo k vynikajícímu celkovému počtu 26 986 nově pokřtěných učedníků. Ve srovnání s 6 570 pokřtěnými za minulý rok je to podivuhodný vzrůst o 311 procent!

Jak se někteří z těchto nově pokřtěných začali poprvé zajímat o dobrou zprávu? Někdy sehrál roli hluboký zájem svědka, který vedl studium. Jeden předsedající dozorce z Moldavska vypráví:

„S manželkou jsme navštívili ženu, která již předtím o biblickou pravdu projevila zájem. Bylo s ní zahájeno biblické studium. Její manžel však nejevil naprosto žádný zájem. Jednoho dne, když jsme byli na cestě, abychom ji navštívili a pokračovali ve studiu, bylo lezavě chladné počasí a sněžilo. Na ulicích nebyl téměř nikdo, ale stačili jsme do jejího domu dojít právě v domluvenou dobu. Žena řekla svému manželovi: ‚Vidíš, jak se o nás tito lidé starají? Jsou dochvilní, i když sněží.‘ Tato epizoda přivedla jejího manžela k zamyšlení. Změnil názor, připojil se ke studiu a nyní jsou s manželkou pokřtěnými svědky.“

Jindy může být zájem o dobrou zprávu vyvolán zdvořilostí určitého svědka. Jeden starší, který je také z Moldavska, měl následující zkušenost:

„Muž, kterého jsem ve svém kazatelském obvodu navštívil, neměl o svědky Jehovovy zájem. Řekl, že je pravoslavného vyznání stejně jako jeho otec a děd. Požádal mě tedy, abych jeho dům opustil. Avšak před odchodem mi dal příležitost, abych mu řekl důvod své návštěvy. Poukázal jsem na Matouše 28:19, kde se uvádí: ‚Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha.‘ Pak jsem mu dal adresu místa, kde máme shromáždění, a odešel jsem. K mému překvapení tento muž za týden na naše shromáždění přišel! Zůstal až do konce programu. Vysvětloval, že měl celý týden výčitky svědomí kvůli tomu, že byl ke mně tak nepřátelský. Přímo na místě jsme zahájili biblické studium a tento muž je nyní naším bratrem.“

Dalším vynikajícím rysem služebního roku byla úžasná odezva na potřeby našich bratrů v této oblasti. Během zimy 1991/92 bylo potřebným bratrům zasláno asi 400 tun potravin a velké množství oblečení pro muže, ženy i děti. Tyto nezbytné věci se rozesílaly prakticky do všech částí na území bývalého Sovětského svazu, dokonce až do Irkutska na Sibiři a do Chabarovska ležícího u Japonska. Opravdu působivá známka toho, že Jehova nezapomněl na lásku, kterou bratři projevují k jeho jménu! Tento doklad bratrské lásky podnícené Jehovovým duchem vedl také k tomu, že bratři byli sjednoceni s celosvětovou rodinou. Jedna sestra z Ukrajiny například napsala kanceláři odbočky:

„Pomoc, kterou jste nám poskytli, hluboce zapůsobila na naše srdce. Dojalo nás to k slzám a děkovali jsme Jehovovi, že na nás nezapomněl. Ano, právě teď hmotně strádáme, ale díky pomoci, která přišla od našich bratrů ze Západu, jsme se v hmotném ohledu znovu postavili na nohy. Vzhledem k vaší pomoci bude naše rodina nyní moci věnovat více času Jehovově službě. Bude-li to Jehovova vůle, budeme spolu s dcerou pracovat v letních měsících jako pomocné průkopnice.“

Materiální pomoc kromě toho byla svědectvím pro lidi vně, protože pozorovatelé mohli vidět, že svědkové lásku dávají najevo svými skutky. Jedna rodina z jiného sboru napsala: „Obdrželi jsme materiální pomoc skládající se z potravin a ošacení. Je toho tolik! Vaše podpora a povzbuzování jsou pro nás poučením, abychom i my činili dobro ostatním. Tento láskyplný skutek neušel pozornosti jak nevěřících, tak i zájemců a jejich rodin; byl velkým svědectvím o pravém bratrství.“

Dalším dokladem toho, jak Jehova žehná tvrdé práci svých svědků a lásce, kterou projevují oznamováním jeho jména, bylo pět oblastních sjezdů a jeden mezinárodní sjezd, jež se konaly minulý červen a červenec a měly námět „Nositelé světla“. Sjezdy navštívilo 91 673 osob a 8 562 jich bylo pokřtěno. Největší účast byla v Petrohradě, dějišti mezinárodního sjezdu, kde se na Kirovově stadiónu sešlo 46 214 posluchačů — včetně delegátů asi z třiceti zemí celého světa.

Na Sibiři přišel do sjezdových prostor v Irkutsku jistý asi šedesátiletý muž, aby se prostě jen porozhlédl. Řekl: „Všichni účastníci jsou dobře oblečeni, usmívají se a jsou k sobě laskaví. Tito lidé jsou jako jedna sjednocená rodina. Člověk může mít pocit, že jsou přáteli nejen na stadiónu, ale i v životě. Obdržel jsem vynikající biblickou literaturu a mnohem lépe jsem poznal, jaká je to organizace. Chci se svědky Jehovovými zůstat ve styku a studovat s nimi Bibli.“

Na stejném sjezdu v Irkutsku, kde bylo 5 051 účastníků, se vyjádřila jedna zájemkyně z Jakutské republiky na Sibiři: „Dívám se na ty lidi a radostí se mi chce plakat. Jsem Jehovovi velice vděčná, že mi pomohl poznat takové lidi. Zde na sjezdu jsem dostala literaturu a chci o tom mluvit s dalšími. Moc si přeji být ctitelkou Jehovy.“

Vedoucí Ústředního stadiónu v Alma Atě (Kazachstán), kde sjezd navštívilo 6 605 osob, se vyjádřil následovně: „Jsem nadšen vaším postojem. Nyní jsem přesvědčen, že vy všichni, mladí i staří, jste úctyhodní lidé. Nemohu říci, že věřím v Boha, ale skutečně věřím svatým věcem, které sděluje vaše bratrství, a věřím vašemu názoru na duchovní a hmotné hodnoty.“

Na sjezdu v Alma Atě jeden příslušník policie poznamenal: „Přišel jsem s vámi do styku dvakrát, pokaždé na sjezdu. Je nesmírně příjemné pracovat se svědky Jehovovými.“

Rumunsko

Jehova nezapomíná ani na lásku, kterou k jeho jménu projevují bratři v Rumunsku. V uplynulém služebním roce zažili svědkové Jehovovi mnoho radostných událostí. Nejprve byla v Bukurešti opět zřízena kancelář odbočky. Poslední zákonem schválená činnost ustala v roce 1949. V této kanceláři je asi dvacet bratrů a sester, kteří pracují v nových prostorách. Kancelář odbočky slouží 24 752 zvěstovatelům — což je dosud největší vrchol, který představuje 21procentní vzrůst oproti průměru minulého roku.

Po letech utajované kazatelské činnosti se zvěstovatelé stále lépe přizpůsobují veřejnému svědeckému dílu dveře ode dveří. Jedna zkušenost z kraje Mureş ukazuje, jak někteří svědkové dobře využívají každé příležitosti kázat ostatním, dokonce i při cestování. Kancelář odbočky píše:

„Jeden zvěstovatel se rozhodl kázat ve vlaku v jednom kupé za druhým. Lidé reagovali celkově příznivě, ale v posledním kupé vznikly určité potíže. Nikdo z cestujících nechtěl přijmout ani jeden výtisk našich časopisů. Nakonec se jeden dost rozčilený muž postavil a křičel: ‚Já vám všechny ty vaše časopisy vyházím z okna! Proč nás tolik obtěžujete s tím vaším náboženstvím?‘ Zvěstovatel laskavě odpověděl, že i když muž časopisy z okna vyhodí, bude mít z jeho jednání prospěch někdo jiný — lidé, kteří si časopisy seberou. Muž si povšiml klidu tohoto zvěstovatele a natolik to na něj zapůsobilo, že vzal časopisy a sám je začal rozdávat ostatním cestujícím v kupé. Kupodivu každý si nějaký časopis vzal. Muž časopisy rozdal a pro něho nezbylo nic. Zvěstovatel se ho proto zeptal: ‚Pane, vy pro sebe nechcete žádné časopisy?‘ Nato muž rychle vzal jeden časopis cestujícímu, který měl dva výtisky, a řekl: ‚Teď se na mě také jeden dostal!‘ “

V mnoha zemích kazatelské dílo svědků Jehovových někdy vyvolalo odpor duchovních křesťanstva. V Rumunsku se na svědky často rozzuří kněží pravoslavné církve. Ale to Jehovu nemůže zastavit a dál svému lidu žehná za lásku, kterou svědkové projevují jeho jménu. Jeden krajský dozorce píše:

„Společně s místním sborem jsme se vydali do služby na venkov. Bylo nás asi sto bratrů. Najali jsme si autobus, který nás odvezl asi 50 kilometrů ven do jednoho malého města. Pozvali jsme mnoho lidí na veřejnou přednášku, která se měla uskutečnit v kulturním domě. Jakmile shromáždění začalo, přišel pravoslavný kněz, aby naše shromáždění rušil. Policejní příslušníci se kněze snažili zastavit. On však odmítal zůstat zticha. Shromáždění se mu podařilo přerušit, když rozbil sklo hlavních vchodových dveří. Mnozí z místních obyvatel ale s chováním kněze naprosto nesouhlasili. Všem přítomným pak mohlo být vydáno důkladné svědectví a rozšířilo se velké množství literatury.“

V některých částech země je naneštěstí velmi málo svědků. Když jeden pravidelný průkopník přijel poprvé do kraje Olt, nalezl v celém kraji jenom devět bratrů a velké území, ve kterém se mělo kázat. Po roce vzrostl počet svědků na 27, a z toho bylo pět zvěstovatelů, kteří začali být opět činní. Průkopník našel ubytování ve městě Corabia, kde předtím nebyli vůbec žádní svědkové. Svědkové tu byli jen 45 dnů a místní pop již protestoval proti jejich dílu prostřednictvím rozhlasového vysílání v Craiově. Řekl, že na město Corabia svým vyučováním „podnikli invazi“ a že se snaží přimět lidi ke změně náboženství. Útoky pokračovaly se záměrem zastavit dílo svědků v této oblasti a zničit jejich pověst. Vše vyvrcholilo v době, kdy bratři byli v Bukurešti na oblastním sjezdu. Pravoslavný pop z Corabie o bohoslužbách učinil silné prohlášení: „Měli bychom všichni uspořádat pouliční demonstraci, abychom vyburcovali policii, a ta aby učinila opatření proti svědkům, kteří celou oblast zamořili svými publikacemi a lidi otrávili svým jedem.“ Ale právě noc předtím, než se shromáždění mělo konat, se stalo něco neobvyklého. Skupina vandalů zničila chrám a městský kulturní dům. Protestní shromáždění se tedy vůbec neuskutečnilo!

Území bývalé Jugoslávie

Služební rok 1992 byl velmi obtížný pro bratry žijící v oblasti Jugoslávie. Zároveň však měli některé radostné zkušenosti. Jsou vděční, že Jehova nezapomíná na jejich práci a lásku, kterou projevovali k jeho jménu.

Propukla válka ve Slovinsku, potom v Chorvatsku a později v Bosně a Hercegovině. Z jediné republiky bylo během jednoho roku pět států, které se snažily o zřízení svých vlastních hranic, zákonů a své měny. Stovky svědků musely uprchnout ze svých domovů a hledat útočiště u svých bratrů na jiných místech. Podobně jako v jiných zemích Východní Evropy byly ve větších městech Jugoslávie jmenovány pohotovostní výbory, aby se staraly o ubytování, potraviny a ošacení pro naše bratry, kteří byli v nouzi. Bratrům do sborů v postižených oblastech bylo v průběhu služebního roku rozesláno kolem 55 tun potravin. Přicházelo mnoho dopisů vyjadřujících ocenění.

Bratři v Dubrovníku vyprávěli, jak byli za poskytnutou pomoc vděční. Když jedna sestra přišla domů se svým balíčkem potravin, sousedka se jí ptala, kde koupila vajíčka. Sestra jí řekla, že je poslali její duchovní bratři z jiné oblasti. Sousedka jen žasla. Jindy nějaký neznámý muž ze Slovinska zatelefonoval jednomu staršímu a řekl: „Slyšel jsem, že svědkové Jehovovi spravedlivě rozdělují potraviny, které dostanou od svých bratrů. Poslal jsem lidem několik balíčků, ale nikdy nedošly. Mohl bych takové potřebné věci poslat vám, abyste je rozdělili?“ O naší podpůrné práci byly příznivé zprávy také v novinách a v rozhlase.

Jeden bratr, který byl pokřtěn v roce 1991 na mezinárodním sjezdu v Záhřebu, si uvědomoval vzrůstající těžkosti a skoupil celý obchod s potravinami. Potraviny vzal do svého domu poblíž válečné oblasti. Nedostatek potravin byl stále vážnější a ukázalo se, že tyto zásoby jsou pro bratry skutečným požehnáním.

Podařilo se získat povolení a velké nákladní auto mohlo odvézt základní potraviny bratrům do obléhaného Sarajeva. Těší nás, že rozvážka proběhla úspěšně.

Boje si vybraly svou daň na civilním obyvatelstvu. Je smutné, že šest našich bratrů a sester a dva zájemci přišli do konce služebního roku o život a někteří bratři byli zraněni.

Mnohé zkušenosti však ukazují, že být svědkem Jehovovým je již ve své podstatě ochranou. V jednom případě bratři cestovali na oblastní sjezd do Bělehradu. Autobus zastavili vojáci a vyptávali se, zda mezi nimi nejsou členové určitého náboženství. Bratři odpověděli, že tam žádní takoví členové nejsou. Museli se prokázat svými občanskými průkazy. Jména některých bratrů naznačovala, že by ono náboženství mohli mít. Vojáci je obvinili ze lži, ale bratři u sebe měli listinu o svém vypsání z této církve; do onoho náboženství se sice narodili, ale prohlásili, že nyní jsou svědkové Jehovovi a že cestují na svůj sjezd. Nato jim vojáci dovolili jet dál.

Průkopníci pokračují ve službě s nezmenšenou horlivostí, a to se ukázalo jako skutečná hnací síla pro dílo. Strážná věž, se svými radostnými barevnými obálkami, se překládá současně do všech hlavních jazyků této oblasti. Lidem, kteří milují pravdu a spravedlnost, pravidelně poskytuje ‚vyměřené zásoby jídla v pravý čas‘. (Lukáš 12:42) Za služební rok 1992 bylo pokřtěno 674 nových bratrů a sester.

Bůh zcela jistě nezapomíná na práci bratrů ve Východní Evropě, ani na lásku, kterou projevují k jeho jménu. A kromě toho si přeje, aby se všichni jeho ctitelé, ať žijí kdekoli, řídili znamenitou radou, kterou Pavel dále předložil v Hebrejcům 6:11: „Toužíme. . ., aby každý z vás projevoval tutéž přičinlivost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce.“