Otálení znamenalo smrt!

TŘI rodiny — sedm dospělých a šest dětí — zoufale utíkaly, aby si zachránily život. Zřejmě se krčili ukryti v něčím domě a doufali, že vyváznou z děsivého krupobití kamenů. Ale jak hřmot padajících kamenů utichal, přicházela další hrůza — černý oblak dusivého popela. Nyní již nezbývalo nic jiného než utíkat.

V čele byl muž, pravděpodobně sluha, s vakem potravin přehozeným přes rameno. Za ním běželi ruku v ruce dva chlapci, jeden asi čtyřletý a druhý pětiletý. Po nich následovali další — v panice si razili cestu, klopýtali, zoufale hledali únik. Pokoušeli se dýchat, ale místo vzduchu vdechovali vlhký popel. Všech třináct jich padlo, jeden po druhém, zůstali bezvládně ležet a nakonec je pohřbil padající popel. Jejich žalostné tělesné ostatky ležely skryty, dokud je neobjevili téměř o dva tisíce let později archeologové a nerozluštili smutné podrobnosti posledních okamžiků jejich života.

Uvedených třináct obětí byl pouhý zlomek z odhadovaných asi 16 000 těch, kteří 24. srpna roku 79 n. l. zahynuli v Pompejích, starověkém italském městě. Mnozí přežili díky tomu, že z města uprchli okamžitě po prvním výbuchu hory Vesuv. Avšak ti, kteří otáleli — většinou bohatí lidé, kteří nechtěli opustit své domovy a majetek —, byli pohřbeni šestimetrovou vrstvou kamení a popela.

Co se stalo téměř před dvěma tisíci lety v Pompejích, je snad dávná historie. Ale v mnoha ohledech je to obdoba situace, před kterou stojí celý lidský rod v dnešní době. Souhrnné znamení, mnohem hrozivější než hřmění Vesuvu, upozorňuje, že tento současný světový řád je před nadcházejícím zničením. Máme-li přežít, musíme okamžitě jednat. Otálení má za následek smrt. Jaké je to znamení a jak na ně můžeme moudře reagovat, je námětem našeho dalšího článku.

[Podpisek obrázku na straně 2]

Foto na obálce: National Park Service

[Podpisek obrázku na straně 3]

Soprintendenza Archeologica di Pompei