Věčná muka — Co je na této nauce znepokojivého?

„Slyšel jsem, že jste propustili vašeho faráře. V čem byl špatný?“

„Ale, pořád nám říkal, že všichni přijdeme do pekla.“

„A co říká nový farář?“

„Nový farář taky říká, že přijdeme do pekla.“

„Tak v čem je mezi nimi rozdíl?“

„Rozdíl je v tom, že předchozí farář to říkal, jako by z toho měl radost, ale od nového faráře to zní, jako by mu to mělo srdce utrhnout.“

TENTO příběh z jedné knížky o znázorněních vyjadřuje svým způsobem skutečnost, že mnoha učitelům Bible a návštěvníkům kostelů nedopřává nauka o pekle klidu. V širším kontextu to také potvrzuje výrok kanadského teologa Clarka H. Pinnocka: „Domnívám se, že ze všech článků teologie, které po staletí znepokojují lidské svědomí, mohl snad jen málokterý vyvolat větší strach než přijatý výklad pekla jako věčného trestu, vykonávaného při vědomí na těle i na duši.“

Morální důsledky

Proč se tedy tolik lidí znepokojuje výjevy pekelného ohně, které předkládá křesťanstvo? (Viz rámeček.) Profesor Pinnock zdůrazňuje: „Představa, že by nějaký tvor měl při vědomí zažívat po celou věčnost tělesná a duševní muka, je hluboce znepokojující, a pomyšlení, že je jim to způsobeno božským výnosem, uráží mé přesvědčení o Boží lásce.“

Ano, s učením o věčných mukách vyvstává morální problém. Upřímní křesťané například uvažují nad otázkami, které položil katolický teolog Hans Küng: „Měl by se Bůh lásky. . . po celou věčnost dívat na tato nekonečná, beznadějná, neútěšná, neláskyplná a krutá tělesná a duševní muka svých tvorů?“ H. Küng pokračuje: „Je skutečně tak nelítostným věřitelem?. . . Co bychom si pomysleli o lidské bytosti, která by uspokojovala svou touhu po odplatě tak nesmiřitelně a nenasytně?“a Vskutku, když nám Bůh říká, že my máme milovat své nepřátele, jak by mohl chtít on mučit své nepřátele po celou věčnost? (1. Jana 4:8–10) Není tedy divu, když někteří lidé přicházejí k závěru, že podstata pekla není slučitelná s podstatou Boha a že tato nauka je z morálního hlediska nesmyslná.

Mnoho dalších věřících lidí se snaží umlčet své svědomí tím, že se takovým otázkám vyhýbá. Tento zmatek však nezmizí, když ho člověk pustí z mysli. Postavme se tedy k problému čelem. Jaké jsou morální důsledky této nauky? Profesor Pinnock píše v časopise Criswell Theological Review: „Věčná muka jsou z mravního hlediska neúnosná, protože z Boha dělají krvelačnou obludu, jež pro oběti udržuje v chodu věčnou Osvětim, a přitom jim ani nedopřeje zemřít.“ C. H. Pinnock se ptá: „Jak by mohl kterýkoli soucitný člověk zachovat klid, když uvažuje nad takovou představou [tradiční naukou o pekle] . . . Jak si mohou křesťané vůbec představit božstvo, které je natolik kruté a pomstychtivé?“

Profesor Pinnock poukazuje na to, jaký zlý vliv tato nauka zřejmě měla na lidské chování: „Dokonce si kladu otázku, jaké ohavnosti spáchali lidé, kteří věřili v Boha, jenž své nepřátele mučí?“ Profesor dochází k závěru: „Není snad potřebné tuto nanejvýš znepokojivou představu přehodnotit?“ Ano, když se Bohu připisuje taková krutost, nelze se divit, že se citliví návštěvníci kostelů nad naukou o pekelném ohni znovu zamýšlejí. A čeho si všímají? Dalšího problému souvisejícího s představou věčných muk.

Peklo a spravedlnost

Mnozí lidé, kteří se zamýšlejí nad tradiční naukou o pekle, zjišťují, že tato nauka vykresluje Boha tak, že vlastně jedná nespravedlivě, a to uráží jejich přirozený smysl pro spravedlnost. V jakém ohledu?

Jednu odpověď získáme porovnáním nauky o věčných mukách s měřítkem spravedlnosti, které předložil sám Bůh: „Oko za oko, zub za zub.“ (2. Mojžíšova 21:24) Dejme tomu, že uplatníme zmíněný Boží zákon daný starověkému Izraeli, zákon o rovnocenné odplatě, na tuto nauku o pekelném ohni. K jakému závěru pravděpodobně dojdete? Že jen ti hříšníci, kteří způsobili věčná muka, zasluhují stejná věčná muka — věčná muka za věčná muka. Lidé (nehledě na to, jak jsou zlí) však mohou působit jen dočasná muka, a jsou-li tedy odsouzeni k věčným mukám, vzniká mezi jejich zločiny a nekonečným trestem v pekelném ohni nepoměr.

Řečeno jednoduše, takový trest by byl neúměrně přísný. Značně by přesahoval zásadu „oko za oko, zub za zub“. A když uvážíte, že Ježíšovo učení zmírňuje způsob pojímání odplaty, pravděpodobně uznáte, že praví křesťané mohou stěží vidět ve věčných mukách spravedlnost. — Matouš 5:38, 39; Římanům 12:17.

Ospravedlňování této nauky

Mnoho věřících lidí se však nadále snaží tuto nauku obhájit. Jak? Za většinu obhájců hovoří britský spisovatel Clive S. Lewis ve své knize The Problem of Pain (Problém bolesti): „Neexistuje žádná nauka, kterou bych z křesťanství odstranil raději než tuto nauku — kdyby to bylo v mé moci. Má však plnou podporu v Písmu, a především ve vlastních slovech našeho Pána.“ Zastánci nauky o pekle sice připouštějí, že věčná muka jsou strašlivá, ale přitom jedním dechem tvrdí, že je závazné v tuto nauku věřit, neboť se domnívají, že o ní učí Bible. Teolog C. H. Pinnock uvádí: „Tím, že připouštějí její nepříjemnost, doufají, že prokáží svou neochvějnou věrnost Bibli a také určité hrdinství, spočívající v tom, že věří tak strašlivé pravdě jen proto, že o ní učí Písmo. Vyvolávají dojem, jako by byla ohrožena neomylnost Bible. Ale je to skutečně tak?“

I vy si možná říkáte, zda vám nezbývá nic jiného než přijmout tuto nauku, chcete-li zůstat věrni Bibli. Co tedy Bible skutečně říká o pekle?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

TŘI PŘEDSTAVY VE STEJNÉM DUCHU

Westminsterské vyznání víry, které přijímá mnoho protestantů, říká, že lidé, kteří nebyli vyvoleni, „budou uvrženi do věčných muk a potrestáni věčným zničením“. „V římskokatolickém křesťanství,“ vysvětluje The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství), „je peklo považováno za stav nekonečného trestu. . ., pro který je příznačné. . . trápení v ohni a jiná muka.“ Tato encyklopedie dodává, že „východní pravoslavné křesťanství“ sdílí „učení, že peklo je konečným místem věčného ohně a trestu, které čeká na zatracené“. — Díl 6, strany 238–239.