Zeměpisné údaje v Bibli — Jsou přesné?

NAD Palestinou zapadlo slunce. Píše se rok 1799. Po horkém dnu stráveném na pochodu rozbila francouzská armáda tábor a vrchní velitel Napoleon odpočívá ve svém stanu. Za mihotavého světla svíčky mu jeden ze sluhů předčítá z francouzské Bible.

Zdá se, že za Napoleonova vojenského tažení do Palestiny docházelo k něčemu podobnému často. „Když jsme tábořili na zříceninách těch starověkých měst,“ vzpomínal Napoleon později ve svých pamětech, „předčítali mi každý večer z Písem. . . Analogie a pravdivost oněch popisů byla zarážející: po tolika staletích a změnách dosud této krajině odpovídají.“

Cestovatelům na Blízkém východě vskutku nedělá potíže zasadit biblické události do současných míst. O starověkém Egyptu znali cizinci jen málo, než jej dobyla francouzská armáda. Vědci a znalci, které tam přivedl Napoleon, začali tehdy odhalovat světu podrobnosti o někdejší velkoleposti Egypta. Díky tomu bylo snadnější představit si ‚tvrdé otroctví‘, kterému byli kdysi Izraelité podrobeni. — 2. Mojžíšova 1:13, 14.

V tu noc, kdy mělo dojít k jejich vysvobození z Egypta, se Izraelité shromáždili u Ramesesu a potom pochodovali k „okraji pustiny“. (2. Mojžíšova 12:37; 13:20) V té chvíli jim Jehova přikázal, aby se „obrátili zpět“ a aby se ‚utábořili u moře‘. Tento podivný pohyb byl pokládán za ‚putování ve zmatku‘, a egyptský král se vydal se svým vojskem šesti set válečných vozů, aby opět zajal své bývalé otroky. — 2. Mojžíšova 14:1–9.

Vyjití

Dějepisec Josephus, který žil v prvním století n. l., uvedl, že egyptské vojsko zahnalo Izraelity do „úzkého prostoru“ a dostalo je do pasti „mezi nepřístupné srázy a moře“. Dnes není s jistotou známo, na kterém konkrétním místě Izraelité překročili Rudé moře. Stojíme-li však na vrcholu horského pásma, které se tyčí nad severním koncem Rudého moře, můžeme si zmíněnou událost snadno představit. Je zajímavé, že se tato hora jmenuje Džebel ʽAtaqah neboli „Hora vysvobození“. Mezi tímto pásmem a Rudým mořem je malá planina, která se zužuje k místu, kde předhůří vybíhá téměř až do moře. Na protilehlém pobřeží Rudého moře je oáza s mnoha vodními prameny zvanými ʽAyun Musa, což znamená „Studny Mojžíšovy“. Zatímco na jiných místech mořské dno prudce klesá do hloubky devíti až osmnácti metrů, mezi těmito dvěma body se svažuje velmi pozvolna.

Teologové křesťanstva, kteří postrádají víru, se pokoušejí zpochybnit zázrak, který Bůh učinil, když rozdělil vody Rudého moře a umožnil Izraelitům uniknout po suché zemi. Přemísťují dějiště této události na sever od Rudého moře, do mělkých bažin nebo mokřin. To ovšem neodpovídá zprávě Bible, která opakovaně uvádí, že k přejití došlo v Rudém moři, v místě, kde byl dostatek vody na to, aby se utopil faraón i celé jeho vojsko — aby je vody doslova pohltily. — 2. Mojžíšova 14:26–31; Žalm 136:13–15; Hebrejcům 11:29.

Pustina Sinaj

Drsné podmínky, jaké nalézáme na Sinajském poloostrově, jsou živě vylíčeny v biblické zprávě o putování Izraele. (5. Mojžíšova 8:15) Mohl se však při úpatí hory Sinaje shromáždit celý národ, aby tam obdržel Boží Zákon a aby se později vzdálil a ‚stál opodál‘? (2. Mojžíšova 19:1, 2; 20:18) Existuje vůbec místo natolik rozlehlé, že by se tam mohl takto pohybovat zástup čítající odhadem tři milióny osob?

V devatenáctém století navštívil okolí hory Sinaje cestovatel a znalec Bible Arthur Stanley. Když se svou výpravou vystoupil na Ras Safsafa, naskytl se mu pohled, který popsal následovně: „Podobně jako na každého, kdo to viděl a popsal, i na nás to okamžitě zapůsobilo. . . Viděli jsme hluboko položenou, širokou žlutou pláň, která se svažovala až k samotnému úpatí skal. . . Uvážíme-li, že kombinace pláně se skalami se v této oblasti prakticky nevyskytují, je existence této kombinace v okolí tradičního Sinaje vskutku významným důkazem pravdivosti tohoto vyprávění.“

Zaslíbená země

Ve čtyřicátém roce putování Izraelitů pustinou popsal Mojžíš zemi, do níž měli zakrátko vejít: „Jehova, tvůj Bůh, tě totiž přivádí do dobré země, do země údolí bystřin s vodou, zřídel a vodních hlubin vyvěrajících v údolní pláni a v hornatém kraji.“ — 5. Mojžíšova 8:7.

Celý národ brzy zažil pravdivost tohoto slibu, když se muži, ženy a maličcí shromáždili společně s cizinci v dobře zavlažovaném údolí Šechemu mezi horami Ebal a Gerizim. Šest kmenů stálo při úpatí hory Gerizim. Dalších šest kmenů se shromáždilo na opačné straně údolí při úpatí Ebalu. Slyšeli, jakému požehnání se jako národ budou těšit, budou-li poslouchat Jehovův Zákon, a také slyšeli, jaké prokletí na ně přijde, pokud Boží Zákon dodržovat nebudou. (Jozue 8:33–35) Byl však v tomto úzkém údolí dostatečný prostor pro celý národ? A jak mohli všichni bez pomoci moderní zesilovací zvukotechniky slyšet, co se říká?

Jehova Bůh mohl hlasy Levitů zázračným způsobem zesílit. Zdá se však, že takový zázrak nebyl nutný. V tomto údolí je totiž vynikající akustika. „Všichni cestovatelé,“ napsal v devatenáctém století znalec Bible Alfred Edersheim, „se shodují na dvou věcech: 1. Nemohl být žádný problém, aby od Ebalu i od Gerizimu bylo zřetelně slyšet všechno, co bylo řečeno v údolí. 2. Tyto dvě hory poskytovaly dostatek prostoru pro celý Izrael.“

Jiný znalec Bible žijící v devatenáctém století, William Thomson, popisoval svůj zážitek z tohoto údolí v knize The Land and the Book: „Zavolal jsem, a když zazněla ozvěna, představoval jsem si, jaké to asi bylo, když Levité silným hlasem prohlašovali. . . ‚Zlořečený člověk, kterýž by udělal rytinu aneb věc slitou, ohavnost Jehovovi.‘ Načež se z mohutného shromáždění ozvalo obrovské AMEN! desetkrát hlasitější, stoupající do výše a zesilující se, a jeho ozvěna se odrážela od Ebalu ke Gerizim a od Gerizim k Ebalu.“ — Srovnej 5. Mojžíšovu 27:11–15.

Údolí Jezreel

Na sever od Šechemu leží další úrodné údolí, které vystupuje zpod úrovně moře a rozprostírá se v širokou pláň. Celé toto území se podle města Jezreel nazývá údolí Jezreel. Na sever od údolí jsou galilejské vrchy a v nich se nalézal Nazaret, Ježíšovo domovské město. George Smith ve své knize The Historical Geography of the Holy Land vysvětluje: „Nazaret se nachází v pánvi mezi vrchy; jakmile však vystoupíte na okraj pánve. . . , otevře se vám krásný výhled! Před vámi se rozprostírá [údolí Jezreel] se svými. . . bojišti. . . Je to mapa starozákonních dějin.“

Archeologové na této údolní planině vykopali rozvaliny městských království, která Izrael dobyl za dnů Jozua, a sice Taanach, Megido, Jokneam a pravděpodobně Kedeš. (Jozue 12:7, 21, 22) Právě v této oblasti Jehova za dnů soudců Baraka a Gideona zázračným způsobem osvobodil svůj lid od nesmírně mocných nepřátelských národů. — Soudci 5:1, 19–21; 6:33; 7:22.

O staletí později tímto údolím k městu Jezreel přijížděl král Jehu, aby provedl Jehovův rozsudek nad Jezábel a nad odpadlickým domem Achaba. Z jezreelské strážní věže bylo jistě snadné vidět na vzdálenost devatenácti kilometrů, jak se od východu blíží Jehu se svými oddíly. Proto král Jehoram mohl mít dostatek času, aby vyslal nejprve jednoho a pak druhého posla na koni a aby nakonec spolu s judským králem Achazjášem zapřáhli dvoukolé vozy a setkali se s Jehuem dříve, než vjel do města Jezreel. Jehu okamžitě Jehorama usmrtil. Achazjáš se dal na útěk, později byl však raněn a v Megidu zemřel. (2. Královská 9:16–27) O takových bojištích George Smith píše: „Je překvapivé, že v žádném z těchto příběhů. . . není nic, co by ze zeměpisného hlediska bylo nemožné.“

Ježíš nepochybně často shlížel do údolí Jezreel a rozjímal o vzrušujících vítězstvích, která se tam odehrála; věděl totiž, že jako zaslíbený Mesiáš je určen k tomu, aby při ospravedlňování Jehovovy svrchovanosti naplnil úlohu většího Jozua, většího Baraka, většího Gideona a většího Jehua. A vskutku, Megido — město, které v této údolní pláni zaujímá strategicky nejvýznamnější postavení — je v Bibli použito jako symbol místa, kde se odehraje Boží válka Har-Magedon (což znamená „hora Megido“). Bude to celosvětová bitva, v níž Ježíš Kristus, Král králů, zničí všechny nepřátele Boha a křesťanského sboru čili pravého Božího lidu. — Zjevení 16:16; 17:14.

Bible popisuje, jak se rozhněvaní nazaretští Židé jednou pokusili usmrtit Ježíše tak, že by ho shodili ze ‚srázu hory, na které bylo vystavěno jejich město‘. (Lukáš 4:29) Je zajímavé, že jihozápadně od dnešního Nazaretu je dvanáctimetrová skalní stěna, kde se tato událost mohla odehrát. Ježíš svým nepřátelům unikl a Bible dodává, že „šel dolů do. . . města Kafarnaa“. (Lukáš 4:30, 31, překlad České liturgické komise.) Kafarnaum, které leží při Galilejském moři, se skutečně nachází mnohem níže než Nazaret.

Mnoho podrobností tohoto druhu podnítilo ještě další pozorovatele kromě Napoleona k tomu, aby vyjádřili svůj úžas nad přesností zeměpisných údajů uvedených v Bibli. „[Biblické] odkazy na místopis jsou velmi četné a zcela uspokojivé,“ napsal William Thomson v knize The Land and the Book. „Člověka nevyhnutelně upoutá, jaká neustálá shoda panuje mezi zaznamenanými dějinami a mezi skutečnými zeměpisnými údaji jak Starého, tak Nového zákona,“ poznamenává A. Stanley v knize Sinai and Palestine.

Obdivuhodná přesnost, s jakou Bible zaznamenává zeměpisné údaje, je pouze jedním z dokladů toho, že nejde o knihu, jejímž původcem byl pouhý člověk. Tři předchozí vydání časopisu Strážná věž obsahovala články o Bibli, které se k tomuto námětu vztahují. Rádi bychom vás povzbudili, abyste si zmíněné tři části této série opatřili.

[Mapa na straně 7]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ÚDOLÍ JEZREEL

Jezreel

Nazaret

Taanach

Megido

Jokneam

Kedeš

GALILEJSKÉ MOŘE

VELKÉ MOŘE

[Podpisek]

Podle mapy, jejíž vydavatelská práva vlastní Pictorial Archive (Near Eastern History) Est. a Survey of Israel

[Obrázek na straně 5]

Izrael obdržel Zákon u hory Sinaje

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.