Sloužíme s vědomím naléhavosti

VYPRÁVÍ HANS VAN VUURE

Jednou ráno roku 1962 jsem se v rotterdamské přístavní čtvrti sešel s Paulem Kushnirem, dozorcem odbočky Watch Tower Society v Nizozemsku. V matně osvětlené kavárně se na mě díval přes stůl a říkal: „Uvědomuješ si, Hansi, že když toto přidělení přijmeš, nedostanete s manželkou zpáteční lístek?“

„ANO, a jsem si docela jistý, že s tím Susie bude také souhlasit.“

„Tak si o tom se Susie promluv. Čím dříve mi své rozhodnutí oznámíte, tím lépe.“

Naši odpověď dostal následující den ráno: „Pojedeme.“ A tak jsme se 26. prosince 1962 objali s přáteli a příbuznými na zasněženém amsterdamském letišti Schiphol a odletěli jsme do oblasti, která byla z misionářského hlediska panenská — do nizozemské Nové Guiney (nyní Západní Irian), do země Papuánců.

Měli jsme snad nějaké pochybnosti, zda máme tento náročný úkol přijmout? Neměli. Svůj život jsme z celého srdce oddali konání Boží vůle a důvěřovali jsme Bohu, že nás podepře. Když se díváme zpět na náš život, vidíme, že naše důvěra v Jehovu nebyla nikdy planá. Než vám však budu vyprávět, co se dělo v Indonésii, řeknu vám o našich začátcích.

Výchova za války

V roce 1940 naši rodinu poprvé navštívil odvážný svědek Arthur Winkler; mně bylo tehdy pouhých deset let. Když se rodiče dozvěděli, co Bible říká o falešných naukách křesťanstva, byla to pro ně rána. Nizozemsko bylo tehdy okupováno nacistickým Německem a svědkové Jehovovi byli pronásledováni. Rodiče se tedy museli rozhodnout, zda se připojí k zakázané organizaci. Rozhodli se, že ano.

Od té doby na mě velice působila maminčina odvaha a ochota riskovat svobodu, a dokonce i život. Jednou jela na kole jedenáct kilometrů a potom s taškou plnou biblických traktátů čekala ve tmě. Když nastala chvíle, kdy měla začít zvláštní kampaň, rozjela se, jak nejrychleji mohla, a každou chvíli sahala do tašky a rozhazovala po ulici traktáty. Hnal se za ní jakýsi cyklista a když ji konečně dostihl, celý udýchaný volal: „Paní, paní, něco ztrácíte!“ Když nám maminka ten příběh vyprávěla, smáli jsme se tak, že jsme nemohli přestat.

Byl jsem velmi mladý, ale věděl jsem, co bych chtěl dělat se svým životem. V polovině roku 1942, během jednoho shromáždění, se bratr, který shromáždění vedl, zeptal: „Kdo chce být příště pokřtěn?“ Zvedl jsem ruku. Rodiče se na sebe ustaraně podívali. Pochybovali totiž o tom, že si uvědomuji závažnost takového rozhodnutí. Bylo mi sice teprve dvanáct let, ale chápal jsem, co to znamená oddat se Bohu.

Při kázání dům od domu jsme museli být obezřetní, protože nám byli v patách nacisté. Ve dnech, kdy si lidé sympatizující s nacisty vylepovali na okna plakáty, jezdil jsem na kole a zaznamenával si jejich adresy, aby se nám nestalo, že bychom ve službě dům od domu přicházeli se svědectvím k lidem, kteří by nás mohli udat. Jednou si mě všiml jakýsi muž a vykřikl: „Výborně, hochu. Jen je všechny zapiš!“ Byl jsem horlivý, ale zjevně ne dost opatrný! V roce 1945, když se válka chýlila ke konci, jsme se těšili z vyhlídky na to, že budeme moci kázat svobodněji.

Počátek mé životní dráhy

Po ukončení školní docházky jsem dostal své první celodobé kazatelské pověření jako průkopník; bylo to 1. listopadu 1948. Příští měsíc přišel na návštěvu k rodině, u které jsem bydlel, bratr Winkler. Nepochybně přišel proto, aby zjistil, jaký vlastně jsem, protože krátce nato jsem byl pozván, abych pracoval v amsterdamské kanceláři odbočky Společnosti.

Později jsem byl požádán, abych navštěvoval sbory svědků Jehovových jako krajský dozorce. A pak, na podzim roku 1952, jsem byl pozván, abych se v New Yorku zúčastnil dvacáté první třídy biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsem měl být vyškolen k misionářské službě. Bylo nás z Nizozemska osm, kteří jsme se koncem roku 1952 nalodili na zaoceánskou loď Nieuw Amsterdam a vypluli do Ameriky.

Ke konci školního kursu nám Maxwell Friend, jeden z instruktorů, řekl: „Většinu toho, co jste se tu naučili, zapomenete, ale doufáme, že tři věci si uchováte: víru, naději a lásku.“ Viděl jsem také, že Jehovova organizace pracuje s vědomím naléhavosti, a v mysli i v srdci mám na to drahocenné vzpomínky.

Potom mě ale čekalo veliké zklamání. Polovina naší holandské skupiny — včetně mě — byla přidělena zpět do Nizozemska. Ačkoliv mě to zklamalo, nebyl jsem nešťastný. Doufal jsem jen, že nebudu muset na přidělení do zahraničí čekat čtyřicet let jako kdysi Mojžíš. — Skutky 7:23–30.

Drahocenná pomocnice

Když se můj otcovský přítel Fritz Hartstang dozvěděl, že se chci oženit, svěřil se mi: „Myslím, že sis vybral tu nejlepší.“ Otec Susie se jmenoval Casey Stoové a byl za druhé světové války významným bojovníkem protinacistického odboje. Když ovšem v roce 1946 přišel do styku se svědky, pohotově přijal biblickou pravdu. Zanedlouho byl pokřtěn a s ním i tři z jeho šesti dětí — Susie, Marian a Kenneth. Tyto děti začaly 1. května 1947 sloužit plným časem jako průkopníci. V roce 1948 Casey prodal svůj podnik a také vstoupil do průkopnické služby. Později se vyjádřil: „Byla to nejkrásnější léta mého života!“

Susie jsem poznal roku 1949, když byla pozvána, aby pracovala v amsterdamské kanceláři odbočky. Rok nato však se svou sestrou Marianou odjela, aby se zúčastnila šestnácté třídy školy Gilead, a pak vyplula do Indonésie, kam byla přidělena jako misionářka. V únoru 1957, po pěti letech misionářské služby v Indonésii, se Susie vrátila do Nizozemska, aby se za mě provdala. Tehdy jsem sloužil jako krajský dozorce a za ty roky společného manželského života Susie častokrát projevila ochotu přinášet pro službu Království osobní oběti.

Po svatbě jsme dále navštěvovali sbory v různých částech Nizozemska. Léta misionářské služby, která strávila v náročných územích, jež jí byla přidělena, byla pro Susie dobrou průpravou, protože jsme od sboru ke sboru cestovali na kole. A tak jsme sloužili v krajské službě, až mě v roce 1962 vyhledal v Rotterdamu bratr Kushnir s nabídkou, abychom se přestěhovali do Indonésie, do Západního Irianu.

Misionářská služba v Indonésii

Přijeli jsme do městečka Manokwari — do úplně jiného světa! Bylo tam horko a prašno a tropickými nocemi zněly tajuplné zvuky. A byli tam také Papuánci z vnitrozemí, kteří měli na sobě jen bederní roušky, nosili mačety a rádi chodili těsně za námi ve snaze dotknout se naší světlé pokožky — stálo nás veliké úsilí, abychom si na to všechno zvykli.

Od našeho příjezdu uplynulo jen několik týdnů a duchovní četli z kazatelen dopis varující před svědky Jehovovými. Kopie dopisu pak rozdávali všem přítomným. Vysílala jej dokonce i místní rozhlasová stanice. Potom nás tři duchovní navštívili a vyžadovali, abychom se odstěhovali do vnitrozemí a pracovali mezi lidmi, které nazvali „pohany“. K odchodu nás vyzýval i jeden vysoce postavený papuánský policejní úředník, a jistý člen tajné policie nám sdělil, že se připravuje naše zavraždění.

Ne všichni však byli proti nám. Jeden nizozemský státní příslušník, který pracoval jako politický poradce Papuánců, nás před svým odjezdem do Nizozemska představil několika papuánským náčelníkům. Řekl jim: „Svědkové Jehovovi vám přinesou lepší druh křesťanského náboženství, než jaký znáte. Měli byste je tedy přivítat.“

O něco později jeden vládní úředník oslovil Susie na ulici a zašeptal: „Dostali jsme zprávu, že jste tu zahájili nějaké nové dílo, proto vám nemůžeme dovolit zůstat. Ovšem, hm . . . něco jiného by bylo, kdybyste měli kostel.“ To byl pro nás podnět! Rychle jsme doma strhli příčky, seřadili lavice, postavili řečnický pult a před dům jsme vyvěsili tabuli s nápisem „Sál Království“. Pak jsme toho úředníka pozvali na návštěvu. Přikyvoval, usmíval se a ťukal si prstem na hlavu, jako by říkal: ‚To je ale chytré.‘

Rok a půl po našem příjezdu, 26. června 1964, bylo pokřtěno prvních dvanáct našich papuánských zájemců, s nimiž jsme studovali Bibli. Zanedlouho následovalo dalších deset a na shromáždění chodilo průměrně čtyřicet lidí. Na pomoc nám byli posláni dva indonéští průkopníci. Když byl sbor v Manokwari upevněn, indonéská odbočka Společnosti nám pro naši kazatelskou činnost přidělila jiné území. Stalo se to v prosinci 1964.

Před odjezdem si nás vzal stranou vedoucí vládního tiskového oddělení a řekl: „Škoda, že odjíždíte. Každý týden mě duchovní žádali, abych vás poslal pryč; říkali, že sklízíte jejich ovoce. Já jim ale říkal: ‚Oni spíše napomáhají k tomu, aby vaše stromy nesly ovoce.‘ “ Dodal: „Kamkoli půjdete, nepřestávejte bojovat. Zvítězíte!“

Za státního převratu

V září 1965 jsme sloužili v hlavním městě Jakartě. Jednou v noci komunističtí vzbouřenci zabili mnoho vojenských velitelů, zapálili město a zahájili celostátní boj, který nakonec vyvrcholil svržením prezidenta Sukarna. O život přišlo přibližně čtyři sta tisíc lidí.

Jednou jsme kázali, zatímco v sousední ulici se střílelo a vypalovaly se domy. Den nato jsme slyšeli, že se vojsko chystá zničit jeden nedaleký objekt, který patřil komunistům. Když jsme přicházeli k obyvatelům domů, bylo patrné, že se bojí, ovšem po tom, co vyslechli naše biblické poselství, se uklidnili a zvali nás dovnitř. S námi se cítili v bezpečí. Toto období nás všechny naučilo spoléhat se na Jehovu a zachovávat si v nepříznivých podmínkách vyrovnanost.

Další neúspěšný odpor

Na sklonku roku 1966 jsme se přestěhovali na malebné jižní Moluky, do města Ambonu. Tam, mezi přátelským, družným obyvatelstvem, jsme se setkali s velkým zájmem o duchovní věci. Náš malý sbor rychle rostl a na shromáždění chodilo skoro sto lidí. Církevní představitelé křesťanstva proto zašli na úřad pro náboženské záležitosti a chtěli donutit ředitele, aby nás z Ambonu vyhnal. Na jeho stole však spatřili nápadně vystavené knihy vydané Watch Tower Society. Když se jim nepodařilo ředitele přemluvit, navázali styk s ministerstvem náboženství v Jakartě. Chtěli dosáhnout toho, abychom byli vyhoštěni, a to nejen z Ambonu, ale z celé Indonésie.

Tentokrát se zdálo, že uspěli, protože byl stanoven den našeho vyhoštění, 1. únor 1968. Naši křesťanští bratři v Jakartě se však spojili s jedním vysoce postaveným muslimským pracovníkem ministerstva náboženství a ten napomohl ke zrušení tohoto rozhodnutí. Kromě toho se změnila předchozí politika, a vstup do země byl povolen ještě dalším misionářům.

A tak jsme následujících deset let v nádherném prostředí hor, lesů a jezer severní Sumatry spolupracovali s misionáři z Austrálie, Filipín, Německa, Rakouska, Spojených států a Švédska. Kazatelské dílo vzkvétalo, zvláště mezi Bataky, nejpočetnější etnickou skupinou žijící v této oblasti.

Náboženským intrikářům se však v prosinci 1976 nakonec podařilo dosáhnout zákazu našeho kazatelského díla, a následující rok většina misionářů odjela do jiných zemí, kam byli přiděleni. Nakonec jsme v roce 1979 odjeli i my.

Do Jižní Ameriky

Bylo nám už kolem padesáti let, a uvažovali jsme, zda se dokážeme opět přizpůsobit životu v jiné zemi. Susie se mě zeptala: „Máme přijmout nové pověření, anebo se raději někde usadit?“

Odpověděl jsem: „Víš, Susie, Jehova se o nás staral všude, kam nás poslal. Kdo ví, jaké další požehnání nás čeká v budoucnu?“ Přijeli jsme tedy do jihoamerického Surinamu, našeho nového přiděleného působiště. Za dva měsíce jsme byli znovu na cestách v krajské službě a brzy jsme se tam cítili jako doma.

Když se Susie společně hodnotíme těch více než pětačtyřicet let, která jsme strávili ve službě plným časem, uvědomujeme si, jak významně nám pomohli rodiče svou podporou, abychom vytrvali v misionářské práci. Když jsem se v roce 1969 znovu po šesti letech sešel s rodiči, tatínek si mě vzal stranou a řekl: „Kdyby snad maminka zemřela dříve než já, nemusíte se vracet domů. Zůstaňte tam, kam jste byli přiděleni. Já to zvládnu sám. Ale co dělat v případě, že by to bylo naopak, to se musíte zeptat maminky.“ Maminka řekla totéž.

Rodiče Susie měli stejný nesobecký postoj. Jeden čas byla od nich Susie pryč sedmnáct let, ale oni jí nikdy nenapsali jediné skličující slovo. Samozřejmě kdyby rodiče zůstali bez pomoci, vrátili bychom se domů. Podstatné však je, že naši rodiče měli pro misionářskou práci totéž ocenění jako my, a až do smrti sloužili Jehovovi se stejným vědomím naléhavosti, jaké vštípili do srdce i nám. — Srovnej 1. Samuelovu 1:26–28.

Povzbuzovali nás také ti, kdo nám věrně psali dopisy. Někteří z nich nevynechali během naší třicetileté misionářské služby jediný měsíc, aby nám nenapsali dopis! Především však stále myslíme na našeho drahého nebeského Otce, Jehovu, který ví, jak podepřít své pozemské služebníky. Blížíme se k vyvrcholení událostí, na které jsme se těšili, a proto oba, Susie i já, chceme ‚pevně chovat v mysli přítomnost Jehovova dne‘ tím, že budeme dále sloužit Jehovovi s vědomím, jak je to naléhavé. — 2. Petra 3:12.

[Obrázek na straně 26]

V roce 1957 jsme uzavřeli sňatek

[Obrázek na straně 29]

Jak vzrušující — šest mladých průkopníků!