Proč máme uznat svou chybu?

BYLO to jedno z nejneobvyklejších střetnutí v dějinách vojenství. Neozbrojená vyslankyně odvrátila útok 400 vojáků zocelených v bitvách, kteří byli rozhodnuti pomstít urážku. Vůdce těchto mužů od své vojenské akce upustil poté, co slyšel naléhavé prosby jediné statečné ženy.

Zmíněný vůdce byl David, který se později stal izraelským králem. Naslouchal ženě Abigail, protože si přál líbit se Bohu. Když mu Abigail taktně ukázala, že pomsta na jejím manželovi Nabalovi bude znamenat vinu krve, David zvolal: „Požehnaný buď Jehova, Bůh Izraele, který mi tě poslal tohoto dne vstříc! A požehnaná buď tvá rozumnost a požehnaná buď ty, která jsi mě dnes zadržela, abych se neprovinil krví a abych si neopatřil záchranu svou vlastní rukou.“ David byl vděčný, že Bůh použil Abigail, a zabránil mu tak dopustit se závažné chyby. — 1. Samuelova 25:9–35.

V jednom žalmu se David ptal: „Chyby — kdo je může rozeznat?“ (Žalm 19:12) Stejně jako on, ani my si možná neuvědomujeme své chyby, dokud nám na ně někdo nepoukáže. Jindy nás nepříjemné následky přimějí, abychom si uvědomili, že jsme se dopustili chyby a že jsme jednali nemoudře nebo nelaskavě.

Není to příčina k zoufalství

Ačkoli chybujeme všichni, chyby nemusí být příčinou zoufalství. Diplomat Edward John Phelps se vyjádřil: „Člověk, který nedělá chyby, obvykle nedělá nic.“ A křesťanský učedník Jakub řekl: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme.“ (Jakub 3:2) Mohlo by se dítě naučit chodit, aniž by přitom klopýtlo? Ne. Vždyť dítě se učí z chyb a stále dělá další pokusy, dokud neudrží rovnováhu.

I my musíme získávat poučení ze svých chyb i z chyb druhých, jestliže máme vést vyvážený život. Bible uvádí zkušenosti mnoha lidí, kteří snad žili ve stejné situaci jako my sami, a to nám může pomáhat, abychom se nedopustili stejných chyb, jakých se dopustili oni. O čem se tedy můžeme z jejich chyb poučit?

Důležitou vlastností je pokora

Jedním poučením je, že Bůh nezavrhuje všechny lidi, kteří se dopouštějí chyb, ale soudí jen ty, kteří odmítají chyby napravit, ačkoli je možné to udělat. Izraelský král Saul neuposlechl Jehovovy pokyny ohledně vyhlazení Amalekitů. Když se ocitl před prorokem Samuelem, Saul záležitost nejprve zlehčoval a pak se snažil svalovat vinu na druhé. Dělal si větší starost o to, aby neztratil tvář před svými muži, než o to, aby napravil špatnost. Proto ho ‚Jehova zavrhl jako krále‘. — 1. Samuelova 15:20–23, 30.

I když se Saulův nástupce David dopustil závažných chyb, bylo mu odpuštěno, protože pokorně přijal radu a ukázňování. Pokora vedla Davida k tomu, že dbal na slova Abigail. Jeho oddíly byly přichystány k bitvě. A David přesto před svými muži uznal, že se rozhodoval ukvapeně. Taková pokora Davidovi po celý život pomáhala, aby hledal odpuštění a napravoval své kroky.

Pokora také Jehovovy služebníky vede k tomu, že napravují své neuvážené poznámky. Během výslechu před sanhedrinem velekněz přikázal, aby byl Pavel udeřen. Apoštol ostře odpověděl: „Bůh udeří tebe, ty obílená stěno.“ (Skutky 23:3) Pavel si možná kvůli špatnému zraku neuvědomil, koho oslovuje, dokud se ho lidé stojící kolem nezeptali: „Spíláš Božímu veleknězi?“ Pavel okamžitě svou chybu přiznal a řekl: „Bratři, nevěděl jsem, že je veleknězem. Je totiž napsáno: ‚Nebudeš urážlivě mluvit o předákovi svého lidu.‘ “ (Skutky 23:4, 5; 2. Mojžíšova 22:28) Ano, Pavel svou chybu pokorně uznal.

Uznali své chyby

Bible také ukazuje, že někteří lidé změnili svůj chybný způsob myšlení. Uvažujme například o žalmistovi Asafovi. Ničemným lidem se zřejmě vedlo dobře, a proto Asaf řekl: „Jistě je marné, že jsem očistil své srdce a že si myji ruce v nevinnosti.“ Asaf se ale vzpamatoval poté, co šel do Jehovova domu a rozjímal o prospěchu vyplývajícím z čistého uctívání. A kromě toho v Žalmu 73 uznal svou chybu.

I Jonáš připustil, že mu nesprávné smýšlení zastřelo náhled na věc. Po kázání v Ninive si dělal starosti o své osobní ospravedlnění místo o to, aby byli obyvatelé onoho města ušetřeni. Přestože tito lidé projevovali pokání, Jonáš nesl s nelibostí, když Jehova obyvatele Ninive nepotrestal. Bůh však Jonášovo smýšlení napravil. Jonáš si uvědomil, že se ve svém náhledu mýlil — vždyť biblická kniha nesoucí jeho jméno poctivě přiznává jeho chyby. — Jonáš 3:10–4:11.

Job se mylně domníval, že jeho těžkosti způsobil Jehova Bůh — a nikoli Satan Ďábel —, a snažil se prokázat, že si svá utrpení nezaslouží. Neuvědomoval si větší spornou otázku: Zůstanou Boží služebníci ve zkoušce věrní Bohu? (Job 1:9–12) Elihu a pak Jehova pomohli Jobovi, aby svou chybu viděl, a Job doznal: „Hovořil [jsem], ale nerozuměl jsem . . . Proto odvolávám, a opravdu činím pokání v prachu a popelu.“ — Job 42:3, 6.

Když své chyby uznáme, pomáhá nám to zachovat si dobrý vztah k Bohu. Z uvedených příkladů je vidět, že Bůh nás za naše chyby nezavrhne, jestliže tyto chyby uznáme a uděláme všechno, co je možné, abychom své nesprávné smýšlení, neuvážená slova nebo nerozumné jednání napravili. Jak můžeme toto poznání uplatnit?

Dělejme něco se svými chybami

Když chybu pokorně přiznáme a když v tom směru něco děláme, můžeme upevnit rodinné svazky. Například rodič možná kvůli únavě nebo rozmrzelosti jednal s dítětem při ukázňování poněkud tvrdě. Jestliže tuto chybu odmítne napravit, může to mít špatné následky. Proto apoštol Pavel napsal: „Otcové, nedrážděte své děti, ale dál je vychovávejte v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ — Efezanům 6:4.

Mladý křesťan Paul má hřejivou vzpomínku: „Taťka se vždycky omluvil, když měl pocit, že svou reakci přehnal. To mi pomáhalo, abych ho respektoval.“ To, zda je omluva v určité situaci nutná, závisí na osobním rozhodnutí. Po omluvě ovšem musí následovat opravdové úsilí, aby se člověk v budoucnosti podobných chyb vyvaroval.

Co když manžel nebo manželka udělají nějakou chybu, která způsobí potíže? Upřímné přiznání chyby, omluva jdoucí od srdce a smířlivý postoj pomohou, aby vztah byl nadále láskyplný. (Efezanům 5:33; Kolosanům 3:13) Jesús, asi padesátiletý temperamentní Španěl, není natolik pyšný, aby se neomluvil své manželce Albině. „Je naším zvykem omluvit se, když se navzájem nějak urazíme,“ říká Albina. „To nám pomáhá vycházet spolu v lásce.“

Když se chyby dopustí starší

Když křesťanští starší přiznávají své chyby a upřímně se sobě navzájem omlouvají, pomáhá to i jim, aby společně pracovali v souladu a ‚vzájemně si projevovali úctu‘. (Římanům 12:10) Některý starší se snad může zdráhat chybu přiznat z obavy, že to podlomí jeho autoritu ve sboru. Důvěru v jeho dozorčí úřad však druzí ztratí mnohem pravděpodobněji tehdy, bude-li se pokoušet chybu ospravedlnit, bude-li ji přehlížet či zlehčovat. Úctu druhých si získá zralý bratr, který se pokorně omluví — třeba i za nějakou neuváženou poznámku.

Fernando, starší ve Španělsku, si vzpomíná, jak jistý cestující dozorce předsedal velké skupině starších a nepřesně se vyjádřil o tom, jak se má vést shromáždění. Jeden bratr jeho výrok s úctou opravil a cestující dozorce ihned přiznal, že se dopustil chyby. Fernando si vzpomíná: „Když jsem viděl, jak svou chybu uznal přede všemi těmi staršími, velmi to na mě zapůsobilo. Po té omluvě jsem k němu získal ještě větší úctu. Z jeho příkladu jsem se poučil, jak je důležité, abych si uvědomoval své vlastní nedostatky.“

Chybu uznej rychle

Omluva je obvykle oceňována, a to zvlášť tehdy, jestliže se člověk omluví rychle. Čím dříve chybu uznáme, tím je to vlastně lepší. Doložme si to: Dne 31. října 1992 papež Jan Pavel II. uznal, že inkvizice jednala před 360 lety „chybně“, když potrestala Galilea za tvrzení, že země není středem vesmíru. Odkládá-li se ovšem omluva tak dlouho, její hodnota se pak spíše zmenšuje.

Totéž platí v osobních vztazích. Rychlou omluvou se může zahojit rána způsobená nelaskavým slovem nebo jednáním. Ježíš nás nabádal, abychom s usmiřováním neotáleli: „Jestliže . . . přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Matouš 5:23, 24) K obnovení pokojných vztahů je často jednoduše třeba uznat, že jsme jednali nesprávně, a požádat o odpuštění. Čím déle s tím otálíme, tím je to obtížnější.

Šťastný je ten, kdo uzná svou chybu

Jak dokládají příklady Saula a Davida, způsob, jak se stavíme ke svým chybám, může mít dopad na náš život. Saul zatvrzele vzdoroval radám, a proto jeho chyb přibývalo, a nakonec to vyvrcholilo tím, že zemřel v Boží nepřízni. David se sice dopustil chyb a hříchů, ale kajícně přijímal nápravu a zůstával Jehovovi věrný. (Srovnej Žalm 32:3–5.) Není to snad i naším přáním?

Největší odměnou za to, když člověk uzná určitou chybu a napraví ji nebo když se kaje z hříchu, je vědomí, že mu Bůh odpustil. „Šťastný je ten, . . . jehož hřích je přikryt,“ řekl král David. „Šťastný je člověk, jemuž Jehova nepřičítá provinění.“ (Žalm 32:1, 2) Uznat svou chybu je tedy opravdu moudré!

[Obrázek na straně 29]

Mohlo by se dítě naučit chodit, aniž by přitom klopýtlo?