Hledaly jsme nejprve Království

VYPRÁVÍ OLIVE SPRINGATEOVÁ

Maminka si vyslechla naši modlitbu, sfoukla svíčku a vyšla z pokoje. Vtom se mě můj mladší bratr zeptal: „Olive, jak nás může Bůh vidět a slyšet přes cihlovou zeď?“

„MAMINKA říká, že Bůh vidí skrz všechno,“ odpověděla jsem mu, „a dokonce nám může vidět až do srdce.“ Maminka byla bohabojná žena a velice ráda si čítávala Bibli. Nám dětem vštípila hlubokou úctu k Bohu a biblickým zásadám.

Žili jsme v Anglii, v městečku Chatham, které leží v kentském hrabství. Rodiče byli členy anglikánské církve. Maminka chodila pravidelně do kostela, ale věřila, že křesťanství od člověka vyžaduje víc než jít si jednou týdně na chvíli posedět do kostela. Byla si také jista, že Bůh má jen jednu pravou církev.

Ocenění pro biblickou pravdu

V roce 1918, když mi bylo asi pět let, získala maminka několikasvazkové dílo s názvem Studies in the Scriptures (Studie Písem), jehož autorem byl první prezident Watch Tower Bible and Tract Society, Charles T. Russell. O několik let později, když jsme bydleli v obci Wigmore, se maminka setkala s jednou badatelkou Bible — tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Maminka od ní přijala biblickou studijní pomůcku zvanou Harfa Boží, a v ní začala nacházet odpovědi na své početné biblické otázky. Každý týden přicházel poštou růžový papírek s otázkami ke každé kapitole. Na papírku bylo také uvedeno, kde se dají v knize najít odpovědi.

V roce 1926 jsme s rodiči a s mou sestrou Beryl vystoupili z anglikánské církve. Protivilo se nám totiž, že se anglikánská církev zapojuje do politiky a že vyučuje mnoho nerozumných nauk. K základním naukám patřilo učení o tom, že Bůh lidi po celou věčnost mučí v ohnivém pekle. Maminka upřímně pátrala po biblické pravdě a byla přesvědčena, že anglikánská církev není ta pravá.

Zanedlouho byly maminčiny úpěnlivé modlitby vyslyšeny, když nás navštívila badatelka Bible, paní Jacksonová. Mluvila se mnou a s maminkou skoro dvě hodiny a pomocí Bible nám odpovídala na naše otázky. Velice nás potěšilo, když jsme se mimo jiné dozvěděly, že své modlitby máme pronášet k Jehovovi Bohu, Otci Ježíše Krista, a ne k nějaké tajuplné trojici. (Žalm 83:18; Jan 20:17) Maminka tehdy dala paní Jacksonové otázku, na kterou nikdy nezapomenu: „Co to znamená — hledat nejprve Království?“ — Matouš 6:33.

Biblická odpověď, kterou dostala, silně ovlivnila náš život. Ještě v tomtéž týdnu jsme začali chodit na shromáždění badatelů Bible a dělit se o získané poznatky s ostatními lidmi. Byli jsme přesvědčeni, že jsme poznali pravdu. O několik měsíců později — bylo to v roce 1927 — maminka křtem symbolizovala svou oddanost Bohu a ochotu sloužit mu a v roce 1930 jsem byla pokřtěna i já.

Vstupuji do průkopnické služby

Naše rodina chodila na shromáždění gillinghamského sboru, který tvořilo asi dvacet pět lidí. Někteří z nich byli celodobí služebníci neboli průkopníci, a všichni měli nebeskou naději. (Filipanům 3:14, 20) Jejich křesťanská horlivost se přenesla i na mě. Počátkem třicátých let, když mi bylo sotva osmnáct roků, jsem krátkou dobu sloužila jako průkopnice v Belgii. To ve mně roznítilo touhu ještě více sloužit zájmům Království. Tehdy jsme všem duchovním roznášeli brožury Království, naděje světa.

Po čase se stalo, že tatínek začal velmi bránit naší křesťanské činnosti. To byla jedna z příčin, proč jsem v roce 1932 odešla do Londýna studovat vysokou školu. Později jsem čtyři roky pracovala jako učitelka a byla jsem spojena se sborem Blackheath, jedním z pouhých čtyř sborů, které tehdy v Londýně byly. V té době se k nám začaly dostávat zprávy o našich křesťanských bratrech a sestrách v Hitlerově Německu, kteří trpěli a byli vězněni za to, že odmítali podporovat Hitlerovy válečné cíle.

V roce 1938 jsem splatila dluhy za knihy a ještě v témže měsíci jsem dala v zaměstnání výpověď, abych naplnila svou touhu stát se průkopnicí. I moje sestra Beryl začala v té době sloužit v Londýně jako průkopnice. Bydlela však v jiném průkopnickém domově. Mou první partnerkou v průkopnické službě byla Mildred Willettová, která se později vdala za Johna Barra, nyní jednoho z členů vedoucího sboru svědků Jehovových. Naše skupina jezdila do obvodu společně na kolech. Sloužili jsme celý den, často i za deště.

Nad Evropou se začínala stahovat mračna války. Konala se cvičení, při nichž se obyvatelstvo učilo zacházet s plynovými maskami; pro případ války se připravovala evakuace dětí na venkov a do malých měst. Měla jsem našetřeno jenom na jeden pár bot a neměla jsem možnost dostávat peněžitou pomoc od rodičů. Neřekl však Ježíš: ‚To všechno vám bude přidáno, když budete hledat nejprve království‘? (Matouš 6:33) Plně jsem důvěřovala Jehovovi, že mi poskytne vše potřebné — a to on po všechna ta léta štědře dělá. Za války jsem si své nevelké potravinové příděly občas doplnila zeleninou, která spadla na silnici z nákladních automobilů. Potraviny jsem často získávala i tak, že jsem za ovoce a zeleninu vyměnila biblickou literaturu.

V roce 1928 se narodila moje sestra Sonia. Bylo jí teprve sedm let, když oddala svůj život Jehovovi. Sonia říká, že již tehdy, v tak útlém věku, měla za cíl průkopnickou službu. Tento cíl uskutečnila v roce 1941 krátce poté, co svou oddanost Bohu symbolizovala křtem ve vodě. Maminka byla totiž i se Soniou pověřena průkopnickou službou v Caerphilly v Jižním Walesu.

Naše služba za války

V září roku 1939 vypukla druhá světová válka a naši křesťanští bratři a sestry ve Velké Británii byli posíláni do vězení. Důvod byl stejný jako v případě jejich spoluvěřících v nacistickém Německu — neutrální postoj, pokud jde o účast ve válce. V polovině roku 1940 začaly nálety na Anglii. Noc co noc se ozývaly ohlušující zvuky ‚bleskové války‘. S Jehovovou pomocí se nám však dařilo trochu se prospat, abychom byli druhý den odpočatí do kazatelské služby.

Stávalo se nám, že jsme přišli do svého kazatelského obvodu a většinu domů jsme našli v troskách. V listopadu roku 1940 dopadla jedna bomba několik metrů od domu, kde mnozí z nás tehdy bydleli. Z oken zůstaly jen tisíce střepů. Masívní hlavní dveře se vyvrátily a zřítil se komín. Na zbytek noci jsme se uchýlili do protileteckého krytu. Pak jsme se rozdělili a bydleli jsme v různých domácnostech svědků.

Zanedlouho jsem dostala pověření, abych sloužila v Croydonu na londýnském předměstí. Partnerkou v průkopnické službě mi byla Ann Parkinová, jejíž bratr Ron Parkin se později stal koordinátorem výboru odbočky na Portoriku. Pak jsem se přestěhovala do Bridgendu v Jižním Walesu. Pokračovala jsem tam v průkopnické službě, přičemž šest měsíců jsem bydlela v maringotce. Odtud jsme jezdili na kole do nejbližšího sboru v Port Talbotu vzdáleném šest kilometrů.

Veřejnost se k nám v té době začínala chovat dost nepřátelsky. Říkali nám ‚odpírači‘ (ti, kdo z důvodu svědomí odpírají výkon vojenské služby). Měly jsme proto těžkosti s hledáním ubytování, ale Jehova se o nás postaral, jak slíbil.

Později bylo osm z nás posláno, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci v přístavním městě Swansea v Jižním Walesu. Válka se stupňovala a s ní i předsudky lidí. Na zeď našeho průkopnického domova někdo napsal: „krysy“ a „zbabělci“. Toto nepřátelství bylo převážně rozněcováno novinovými články, které nás odsuzovaly za náš neutrální postoj. Časem jsme jeden po druhém šli do vězení — celkem nás bylo vězněno sedm. V roce 1942 jsem strávila jeden měsíc v cardiffské věznici. Později tam byla určitou dobu i moje sestra Beryl. Měli jsme sice málo hmotných prostředků a byli jsme vystaveni výsměchu a ostouzení, ale po duchovní stránce jsme byli bohatí.

Maminka se Soniou zatím sloužily jako průkopnice v Caerphilly a zažívaly tam totéž. První biblické studium, které Sonia vedla, bylo studium s jednou ženou, s níž se Sonia domluvila, že ji navštíví v pátek večer. Sonia nepochybovala, že ji tam maminka doprovodí, ale maminka řekla: „Já mám domluveno něco jiného, budeš tam muset jít sama.“ Sonii bylo teprve třináct let, ale šla sama. Žena dělala pěkné duchovní pokroky a později se oddala Bohu a stala se svědkem.

Poválečná činnost — a pak Gilead

Když v roce 1945 druhá světová válka skončila, sloužila jsem v jednom odlehlém obvodě ve Whaley Bridge v hrabství Derbyshire. Dopoledne v den, kdy bylo vyhlášeno příměří, jsme šli za lidmi, abychom jim nabídli útěchu. V té době byli totiž lidé naprosto znechuceni válkou i jejími následky — množstvím sirotků, vdov a zmrzačených lidí.

O několik měsíců později Společnost hledala dobrovolníky, kteří by odjeli kázat na ‚Smaragdový ostrov‘ — do Irska. Tehdy bylo na ostrově jenom asi sto čtyřicet svědků; Irsko bylo tehdy považováno za obvod pro misionáře. Během několika měsíců bylo službou v Irsku pověřeno asi čtyřicet zvláštních průkopníků a já byla mezi nimi.

Nějakou dobu jsem sloužila na severu v Coleraine a Cookstownu. Pak jsem byla se třemi dalšími průkopníky poslána na východní pobřeží do Droghedy. Irové jsou sice svým založením laskaví a pohostinní lidé, ale vůči nám měli silné náboženské předsudky. Za celý rok jsme rozšířili jen několik biblických studijních pomůcek (vlastně pouze jednu knihu a několik brožur).

Když jsme bydleli v Droghedě, jezdila jsem na kole od farmy k farmě. Jednou mi z houští skočil do cesty mladý zemědělský dělník. Rozhlédl se na obě strany, a pak se tiše zeptal: „Jste svědek Jehovův?“ Přisvědčila jsem, a on pokračoval: „Minulý večer jsem se kvůli vám, děvčatům, hrozně pohádal s mou snoubenkou a rozešli jsme se. Ona trvala na tom, co o vás říkají kněží a co se píše v novinách — že jste komunisté. Ale já jsem jí tvrdil, že to nemůže být pravda, protože chodíte veřejně dům od domu.“

Dala jsem mu na přečtení brožuru. Schoval si ji do kapsy a řekl: „Jestli mě někdo uvidí, že s vámi mluvím, přijdu o práci.“ Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme po setmění, abychom mohli pokračovat v rozhovoru. Téhož dne večer se s ním dva z nás setkali a zodpověděli mu mnoho otázek. Zdálo se, že je přesvědčen, že je to pravda, a slíbil, že příští večer přijde k nám domů, aby se toho mohl dozvědět více. Nikdy však nepřišel. Usoudili jsme, že ho v onen první večer poznal některý z cyklistů, kteří nás míjeli, a že tento mladý dělník přišel o místo. Často jsme uvažovali, zda se nakonec stal svědkem.

V roce 1949, po oblastním sjezdu, který se konal v Brightonu na jižním pobřeží Anglie, dostalo několik z nás pozvání ke studiu v biblické škole Strážné věže Gilead, která je ve státě New York. Z Velké Británie nás v patnácté třídě bylo dvacet šest. Graduace proběhla 30. července 1950 na mezinárodním sjezdu na Yankee stadiónu.

Sloužíme v Brazílii

Následující rok jsem dostala pověření sloužit v Brazílii v São Paulu, jednom z nejrychleji rostoucích měst na světě. Tehdy tam bylo jen pět sborů svědků Jehovových, ovšem dnes jich tam je skoro šest set! Tamní služba byla něco docela jiného než služba v Irsku! V našem obvodě v São Paulu bylo mnoho vil, které byly dokola obehnané vysokým železným plotem s umělecky tepanou bránou. Majitele domu nebo služebnou jsme vždy museli přivolat tleskáním.

Léta plynula a já jsem dostávala nové úkoly. Měla jsem tu výsadu, že jsem mohla přispět k založení nových sborů v řadě míst ve vnitrozemí státu São Paulo, například v roce 1955 v Jundiaí a v roce 1958 v Piracicaba. Později, v roce 1960, se mou partnerkou v misionářské službě stala moje sestra Sonia. Byly jsme pověřeny službou v Pôrto Alegre, hlavním městě státu Rio Grande do Sul. Ptáte se, jak se Sonia ocitla v Brazílii?

Po druhé světové válce Sonia s maminkou pokračovaly v průkopnické službě v Anglii. Ovšem počátkem padesátých let dostala maminka rakovinu a musela jít na operaci. Po operaci byla na službu dům od domu příliš slabá, ačkoli stále ještě mohla vést biblická studia a psát dopisy. Sonia pomáhala pečovat o maminku a při tom pokračovala v průkopnické službě. V roce 1959 měla Sonia tu výsadu, že se mohla zúčastnit třicáté třetí třídy Gileadu, a byla poslána do Brazílie. V tu dobu se o maminku starala Beryl, a zůstala při ní až do roku 1962, kdy maminka zemřela. Tehdy již byla Beryl vdaná a dodnes se svou rodinou věrně slouží Jehovovi.

V Brazílii jsme se Soniou pomohli několika lidem dospět k oddanosti a křtu. Řada Brazilců však měla určité problémy, například potřebovali legalizovat své manželství. V Brazílii je obtížné nechat se rozvést, proto nebylo neobvyklé, když spolu dva lidé žili bez uzavření manželského svazku. Nejčastěji se to stávalo, když se jeden z partnerů rozešel se svým předchozím manželským druhem, aniž zrušil legálně uzavřený manželský svazek.

Seznámila jsem se s jednou ženou, která se jmenuje Eva. V době, kdy jsme se poznaly, byla právě v takové situaci. Její manžel zmizel; nechaly jsme proto rozhlasem vyhlásit oznámení. Když se našel, doprovodila jsem ji do jiného města, abychom získali jeho podpis na listinu, která by ji osvobodila z manželského svazku, a ona se tak mohla vdát za neženatého muže, s nímž nyní žila. Během slyšení u soudu se nás obou soudce zeptal, proč si Eva přeje urovnat svou manželskou situaci. Když jsme mu to vysvětlily, byl naší odpovědí překvapen, ale i potěšen.

Při jiné příležitosti jsem šla s jednou ze svých zájemkyň objednat právníka, který by se ujal jejího případu. I tentokrát bylo o manželství a Božích mravních zásadách vydáno dobré svědectví. V tomto případě byly výdaje za rozvodové řízení tak vysoké, že oba partneři si museli přivydělat, aby mohli poplatky zaplatit. Těmto novým zájemcům to však stálo za to. Měly jsme se Soniou výsadu být přítomny na svatebním obřadu a pak jsme si u nich doma společně s jejich třemi dospívajícími dětmi vyslechly krátký biblický proslov.

Bohatý život plný odměn

Když jsme se Soniou oddaly svůj život Jehovovi a staly se průkopnicemi, měly jsme v úmyslu — bude-li to jen trochu možné — učinit průkopnickou službu svou celoživotní dráhou. Nikdy jsme se příliš nezabývaly tím, co s námi bude, až zestárneme, nebo až nás potká nějaká nemoc či finanční tíseň. Nikdy jsme však nebyly ponechány bez pomoci — právě jak to Jehova slíbil. — Hebrejcům 13:6.

Jistě, někdy jsme měly problémy s nedostatkem peněz. Jeden čas jsme dokonce s partnerkou jedly po celý rok k obědu jenom chleba s petrželí — nikdy jsme však nehladověly, nikdy nám nechyběly základní věci potřebné k životu.

Léta běží a nám ubývá sil. V polovině osmdesátých let jsme obě musely podstoupit vážné operace, které pro nás byly velmi těžkou zkouškou, protože jsme musely výrazně omezit kazatelskou činnost. V lednu roku 1987 jsme dostaly pozvání stát se pracovnicemi ústředí svědků Jehovových v Brazílii.

Naše veliká rodina má více než tisíc služebníků a žije asi sto čtyřicet kilometrů za São Paulem, v nádherném komplexu budov, kde tiskneme biblickou literaturu pro Brazílii i pro jiná území Jižní Ameriky. Oddaní Boží služebníci tu o nás s láskou pečují. Když jsem v roce 1951 poprvé v životě přijela do Brazílie, byly zde asi čtyři tisíce kazatelů poselství o Království. Dnes je jich tu více než 366 000! Hledaly jsme nejprve Boží Království, a náš soucitný nebeský Otec nám skutečně přidal „všechno ostatní“. — Matouš 6:33.

[Obrázek na straně 22]

Olive s Mildred Willettovou u informačního vozíku v roce 1939

[Obrázek na straně 25]

Olive a Sonia Springateovy