Pánova večeře — Jak často by se měla slavit?

VELIKONOCE, vánoce, svátky různých „svatých“. Církve křesťanstva slaví mnoho svátků a slavností. Víte však, o kolika slavnostech přikázal Ježíš Kristus svým následovníkům, že je mají slavit? Pouze o jedné! Žádná jiná slavnost nebyla Zakladatelem křesťanství schválena.

Pokud tedy Ježíš zavedl pouze jednu slavnost, je to zjevně velmi důležitá slavnost. Křesťané by ji měli slavit přesně tak, jak to Ježíš přikázal. Co bylo touto jedinečnou slavností?

Jediná slavnost

Ježíš tuto slavnost zavedl v den své smrti. Slavil tehdy se svými apoštoly židovský svátek pasach. Pak podal apoštolům nekvašený chléb, který se používal při pasach, a řekl: „To znamená mé tělo, které má být dáno ve váš prospěch.“ Potom jim Ježíš podal pohár vína a řekl: „Tento pohár znamená novou smlouvu mocí mé krve, která má být vylita ve váš prospěch.“ (Lukáš 22:19, 20; 1. Korinťanům 11:24, 25) Tato slavnost se jmenuje Pánova večeře neboli Památná slavnost. Je to jediná slavnost, o které Ježíš přikázal svým následovníkům, že ji mají slavit.

Mnoho církví tvrdí, že tuto slavnost slaví spolu i s jinými slavnostmi, ale většina z nich ji slaví jinak, než jak Ježíš přikázal. Snad nejvýznačnější odlišnost spočívá v tom, jak často ji církve slaví. Některé ji slaví jednou za měsíc, jiné jednou za týden, nebo dokonce denně. Zamýšlel snad Ježíš něco takového, když řekl svým učedníkům: ‚Stále to čiňte na mou památku‘? Překlad The New English Bible uvádí: „Čiňte to, abyste si mne tím připomínali.“ (1. Korinťanům 11:24–26) Jak často se připomíná určitá památná událost či určité výročí? Obvykle jen jednou za rok.

Připomeňme si také, že tuto slavnost Ježíš zavedl v den své smrti, totiž 14. nisana židovského kalendáře.a Toho dne se slavil svátek pasach. Ten Židům připomínal ono veliké osvobození, které zažili v šestnáctém století před naším letopočtem v Egyptě. Oběť beránka tehdy znamenala záchranu pro židovské prvorozené, přičemž všechny egyptské prvorozené srazil Jehovův anděl. — 2. Mojžíšova 12:21, 24–27.

Čím je pro nás tato informace užitečná? Křesťanský apoštol Pavel napsal: „Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován.“ (1. Korinťanům 5:7) Ježíšova smrt byla větší obětí pasach a poskytla lidstvu možnost daleko velkolepější záchrany. Slavnost na památku Kristovy smrti tedy byla pro křesťany ustavena místo židovského svátku pasach. — Jan 3:16.

Pasach byl výroční slavností. Je tedy logické, že i Památná slavnost se slaví jednou za rok. Pasach — den, kdy zemřel Ježíš — vždy připadl na čtrnáctý den židovského měsíce nisana. Kristovu smrt bychom si tedy měli slavnostně připomínat jednou do roka, v kalendářní den, který odpovídá 14. nisanu. V roce 1994 tento den začne v sobotu 26. března po západu slunce. Proč to však pro církve křesťanstva není zvláštní, slavnostní den? Pro odpověď se krátce podívejme do dějin.

Apoštolský zvyk ohrožen

Nejsou žádné pochybnosti o tom, že v prvním století slavili lidé, kteří byli vedeni Ježíšovými apoštoly, Pánovu večeři přesně tak, jak Ježíš přikázal. Avšak ve druhém století začali někteří lidé měnit dobu této slavnostní vzpomínky. Slavili Památnou slavnost první den v týdnu (dnes tomuto dni odpovídá neděle), tedy nikoli v den, který odpovídal 14. nisanu. Proč?

Židům začínal den přibližně šestou večerní hodinou a trval do téže hodiny následujícího dne. Ježíš zemřel 14. nisana roku 33 n. l., tedy v den, který začal ve čtvrtek večer a skončil v pátek večer. Vzkříšen byl Ježíš třetího dne, tedy v neděli brzy ráno. Někteří lidé chtěli, aby se vzpomínka na Ježíšovu smrt slavila v den, který by zůstával každý rok stejný, tedy nikoli v den, který v daném roce odpovídal 14. nisanu. Tito lidé si zároveň mysleli, že důležitější je den Ježíšova narození než den Ježíšovy smrti. Zvolili tedy neděli.

Ježíš ovšem přikázal, aby se slavnostně připomínala jeho smrt, ne jeho vzkříšení. A jelikož židovský pasach podle gregoriánského kalendáře, který nyní používáme, připadá každý rok na jiný den, je přirozené, že totéž platí i pro Památnou slavnost. Mnoho lidí proto zachovávalo původní uspořádání a každoročně slavilo Pánovu večeři 14. nisana. Časem se jim začalo říkat Kvartodecimáni nebo také „Čtrnáctníci“.

Někteří badatelé si uvědomili, že tito „Čtrnáctníci“ následovali apoštolský vzor. Jeden historik řekl: „Pokud jde o den, kdy by se měla slavit pascha [Pánova večeře], asijské kvartodecimánské obce plynule navázaly na obec jeruzalémskou. V druhém století si tyto obce během paschy, kterou slavily 14. nisana, slavnostně připomínaly vykoupení umožněné Kristovou smrtí.“ — Studia Patristica, svazek V, 1962, strana 8.

Spor se rozrůstá

Zatímco mnoho křesťanů v Malé Asii dodržovalo apoštolský zvyk, v Římě se pasach začal slavit v neděli. Kolem roku 155 našeho letopočtu přijel do Říma ze Smyrny Polykarpos, představitel asijských sborů, mimo jiné proto, aby projednal tento problém. Žel, k žádné dohodě se nedospělo.

Irenaeus Lyonský napsal v jednom svém dopise: „Ani Anicetus nemohl pohnout Polykarpa, aby už nezachovával tento zvyk, protože s učedníkem Pána Janem i s ostatními apoštoly, se kterými se stýkal, to vždy zachovával. Ani Polykarp nepřemluvil Aniceta tak to zachovávat, když Anicetus řekl, že se musí držet zvyku svých předchůdců.“ (Eusebius, kniha 5., kapitola 26.) Povšimněme si, že Polykarpos své stanovisko údajně zakládal na autoritě apoštolů, zatímco Anicetus se odvolával na zvyklosti dřívějších starších mužů z Říma.

Koncem druhého století našeho letopočtu se tento spor přiostřil. Asi v roce 190 n. l. byl jistý Viktor zvolen za římského biskupa. Viktor se domníval, že Pánova večeře by se měla slavit v neděli, a usiloval o to, aby získal podporu co možná největšího počtu ostatních vedoucích představitelů církve. Viktor naléhal na asijské sbory, aby se onomu nedělnímu uspořádání přizpůsobily.

Polykratés Efezský jménem maloasijských křesťanů odmítl tomuto nátlaku podlehnout. Řekl: „My nyní slavíme den nezfalšovaně, bez jakéhokoli přídavku a bez zkracování.“ Nato vyjmenoval mnoho významných autorit, včetně apoštola Jana. „Tito všichni slavili velikonoce (Paschu) vždy čtrnáctého dne podle předpisu evangelia. Neodchýlili se od toho,“ trval na svém Polykratés. Dodal: „Já . . . se nezaleknu žádných hrozeb. Vždyť muži, kteří jsou důležitější než já, řekli, že Boha sluší více poslouchat než člověka.“ — Eusebius, kniha 5, kapitola 26.

Viktora tato odpověď nepotěšila. Jedno historické dílo uvádí, že Viktor „exkomunikoval všechny asijské obce, a všem obcím, které zastávaly Polykratův názor, poslal okružní list, v němž napsal, že se nesmějí [s asijskými obcemi] stýkat“. Avšak „moudří a střízliví muži z jeho vlastních řad tento zbrklý, troufalý krok přijali s nevolí; někteří napsali Viktorovi ostrá slova a radili mu, . . . aby zachoval lásku k bližním, jednotu a pokoj“. — Joseph Bingham, Antiquities of the Christian Church (Starožitnosti křesťanské církve), kniha 20, kapitola 5.

Odpadnutí stvrzeno

Takovéto protesty existovaly. Avšak sbory v Malé Asii se v souvislosti s otázkou, kdy slavit Pánovu večeři, přesto dostávaly do větší a větší odloučenosti. Na některých jiných místech se pomalu začaly objevovat různé odlišnosti. Někteří lidé slavili tuto slavnost po celé období od 14. nisana do následující neděle. Jiní slavili slavnost častěji — každou neděli.

Roku 314 našeho letopočtu se Arleský koncil (ve Francii) pokusil všem vnutit římský způsob pořádání slavnosti a všechny ostatní způsoby potlačit. Zbylí Kvartodecimáni tomuto tlaku odolali. Roku 325 našeho letopočtu svolal pohanský císař Konstantin ekumenickou synodu, takzvaný Nikajský koncil, na níž se měly řešit otázky, které vyznavače křesťanství rozdělovaly, mimo jiné i otázka Pánovy večeře. Nikajský koncil vydal prohlášení, které všem křesťanům v Malé Asii nařizovalo, aby se v oslavě Pánovy večeře přizpůsobily Římu.

Je zajímavé, co bylo jedním z hlavních argumentů, pro které se slavnost na památku Kristovy smrti měla přestat slavit v den stanovený podle židovského kalendáře. Kniha A History of the Christian Councils (Dějiny křesťanských koncilů) od K. J. Hefela uvádí: „Bylo vyhlášeno, že tohoto nejsvětějšího ze všech svátků je obzvláště nehodné, aby se slavil podle zvyklosti (výpočtu) Židů, kteří si poskvrnili ruce tím nejotřesnějším zločinem a jejichž mysl je zatemněna.“ (Svazek 1, strana 322) Být v takové situaci se považovalo za „ ‚pokořující podřízenost‘ synagóze, která byla církvi trnem v oku“, říká J. Juster citovaný v díle Studia Patristica, svazek IV, 1961, strana 412.

To byl antisemitismus! Ti, kdo slavili slavnost na památku Ježíšovy smrti v den, kdy Ježíš zemřel, byli považováni za požidovštěnce. Zapomnělo se, že Ježíš sám byl Žid a že dal tomuto dni význam tím, že tehdy obětoval svůj život ve prospěch lidstva. Od té doby byli Kvartodecimáni odsuzováni jako kacíři a odštěpenci od církve a byli za to pronásledováni. Antiochijský koncil roku 341 n. l. vyhlásil, že Kvartodecimáni mají být exkomunikováni. Avšak ještě v roce 400 n. l. jich bylo mnoho, a v malém počtu přetrvávali ještě dlouho potom.

Od té doby se křesťanstvo nedokázalo v této věci vrátit k původnímu Ježíšovu uspořádání. Profesor William Bright připustil: „Když byl pro připomínku pašijí jako takových zaveden zvláštní den, Velký pátek, bylo již příliš pozdě, nebylo již možné omezit jej na ‚paschální‘ představy, které s obětní smrtí spojoval svatý Pavel: ty byly tehdy již volně vztaženy k neděli Vzkříšení, a v rituální řeči řeckého i latinského křesťanstva se usídlil zmatek.“ — The Age of the Fathers (Věk Otců), svazek 1, strana 102.

A dnes?

Snad se zeptáte: ‚Copak po těch mnoha letech skutečně záleží na tom, kdy se Památná slavnost slaví?‘ Ano, záleží na tom. Dobu slavnosti změnili cílevědomí muži, kteří usilovali o moc. Ačkoli měli lidé poslouchat Ježíše Krista, drželi se představ těchto cílevědomých mužů. Zjevně se splnila varovná slova apoštola Pavla: „Vím, že po mém odchodu vstoupí mezi vás utlačující vlci a nebudou něžně zacházet se stádem, a z vás samotných povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ — Skutky 20:29, 30.

Jde o poslušnost. Ježíš zavedl pouze jednu slavnost, kterou měli křesťané slavit. Kdy a jak se má tato slavnost konat, to je jasně vysvětleno v Bibli. Kdo má tedy právo to měnit? Dávní Kvartodecimáni volili raději pronásledování a exkomunikaci, než by v této věci přistoupili na kompromis.

Možná vás bude zajímat, že dodnes existují křesťané, kteří respektují Ježíšovo přání, a jeho smrt si slavnostně připomínají v den, který k tomu Ježíš stanovil. Letos se svědkové Jehovovi na celém světě sejdou ve svých sálech Království v sobotu 26. března po 18. hodině — v době, kdy začíná 14. nisan. Budou dělat přesně to, co by se v onu významnou dobu mělo dělat podle Ježíšových slov. Mohli byste slavit Pánovu večeři s nimi? Přijdete-li, budete moci i vy projevit úctu k tomu, co si přál Ježíš Kristus.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

„DRAHOCENNÁ VÝKUPNÍ OBĚŤ “

Výkupní oběť Ježíše Krista zdaleka není jen pouhou naukou. Ježíš o sobě řekl: „Syn člověka totiž nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Marek 10:45) Také vysvětlil: „Bůh . . . tak velice miloval svět [lidstva], že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Díky výkupní oběti mohou být mrtví lidé vzkříšeni a mohou získat možnost žít věčně. — Jan 5:28, 29.

Při každé oslavě Pánovy večeře je slavnostně připomínána smrt Ježíše Krista, která je velmi významnou událostí. Z jeho oběti plyne veliký užitek! Jedna žena, která byla vychována zbožnými rodiči a která již mnoho desetiletí žije podle Boží pravdy, vyjádřila svou vděčnost těmito slovy:

„Těšíme se na Památnou slavnost. Rok od roku je nám cennější. Vzpomínám si, jak jsem před dvaceti lety stála ve smuteční síni a dívala se na svého drahého tatínka. Tehdy jsem v srdci skutečně ocenila výkupní oběť. Do té doby byla pro mě jen věcí rozumového poznání. Jistě, znala jsem všechny verše a věděla, jak je vysvětlit! Ovšem teprve když jsem pocítila mrazivou realitu smrti, začala jsem se ze srdce radovat z toho, co bude díky drahocenné výkupní oběti pro nás uskutečněno.“