Josephovy fascinující kroniky

BADATELÉ, kteří studují dějiny, se již dlouho zamýšlejí nad fascinujícími spisy Josepha. Josephus se narodil pouhé čtyři roky po Kristově smrti a byl očitým svědkem hrozného splnění Ježíšova proroctví o tom, co se v prvním století stane se židovským národem. Josephus byl vojenským velitelem a diplomatem, byl to farizeus a učenec.

Josephovy spisy obsahují velké množství poutavých podrobností. Osvětlují biblický kánon a jsou zároveň literárním průvodcem k místopisu a zeměpisu Palestiny. Není divu, že mnozí lidé pokládají Josephova díla za cenný přínos pro svou knihovnu.

Josephovo mládí

Josef ben Matitjáhú neboli Josephus se narodil roku 37 n. l., v prvním roce vlády římského císaře Caliguly. Josephův otec patřil ke kněžské rodině. Matka, podle jeho slov, pocházela z rodu hasmonejského velekněze Jonatana.

V době svého dospívání Josephus dychtivě studoval mojžíšský Zákon. Důkladně prozkoumal tři judaistické sekty — farizey, saducey a esejce. Dal přednost esejcům, a proto na základě svého rozhodnutí žil po tři roky u poustevníka, který se jmenoval Bannus, přebýval v pustině a pravděpodobně byl esejec. Josephus však odtud v devatenácti letech odešel, vrátil se do Jeruzaléma a přidal se k farizeům.

Do Říma a zpět

V roce 64 n. l. cestoval Josephus do Říma, aby se zastal židovských kněží, které judský prokurátor Felix předtím poslal k soudnímu řízení před císaře Nerona. Cestou Josephus zažil ztroskotání lodi a těsně unikl smrti. Ze šesti set osob, jež cestovaly touto lodí, se jich zachránilo jen osmdesát.

Když byl Josephus na návštěvě v Římě, jeden židovský herec jej představil Neronově manželce, císařovně Poppaeji. Ta rozhodujícím způsobem přispěla k úspěchu jeho mise. Nádhera města zanechala v Josephovi trvalý dojem.

V době, kdy se Josephus vrátil do Judeje, byli již Židé pevně rozhodnuti vzbouřit se proti Římu. Josephus se snažil přesvědčit své krajany o tom, že válčení proti Římu je marné. Nebyl schopen jim v tom zabránit a pravděpodobně ze strachu, že by ho považovali za zrádce, přijal jmenování, jímž se stal velitelem židovských vojsk v Galileji. Josephus shromáždil a vycvičil své muže a zajistil potřebné zásoby a potraviny, čímž je připravil na bitvu proti římským vojskům — ale toto úsilí bylo zbytečné. Galilea byla dobyta Vespasiánovým vojskem. Po dobývání, jež trvalo čtyřicet sedm dní, Josephova pevnost v Jotapatě padla.

Josephus se vzdal, a pak prozíravě předpověděl, že se Vespasián zanedlouho stane císařem. Josephus byl sice uvězněn, ale díky své předpovědi byl ušetřen trestu, a když se předpověď splnila, byl propuštěn. To byl obrat v jeho životě. Až do konce války sloužil Římanům jako tlumočník a prostředník. Stal se chráněncem Vespasiána a jeho synů Tita a Domitiana, k čemuž se přihlásil tím, že ke svému jménu připojil příjmení Flavius.

Díla Flavia Josepha

Nejstarší z Josephových spisů se nazývá Válka židovská. Tvrdí se, že tuto sedmidílnou zprávu vytvořil proto, aby podal Židům názorné vylíčení mimořádné síly Říma, a aby je tak odradil od jakékoli vzpoury v budoucnosti. Tyto spisy podrobně zkoumaly židovské dějiny od dobytí Jeruzaléma Antiochem Epifanem (ve druhém století př. n. l.) až po bouřlivé období bojů v roce 67 n. l. Jako očitý svědek pak Josephus pojednává o válce, jež vyvrcholila v roce 73 n. l.

Dalším z Josephových děl jsou Židovské starožitnosti, dvacetidílné dějiny Židů. Začínají První knihou Mojžíšovou a stvořením a pokračují až do vypuknutí války s Římem. Josephus se těsně přidržuje posloupnosti v biblickém vyprávění a připojuje tradiční výklady a mimobiblické postřehy.

Josephus napsal osobní vyprávění nazvané prostě Život. V něm se snaží ospravedlnit svůj postoj za války a pokouší se zmírnit obvinění, která proti němu vznesl Justus z Tiberiady. Čtvrté dílo — dvoudílná obhajoba nazvaná Proti Apiónovi — hájí Židy před falešnými tvrzeními.

Hlubší pohled do Božího slova

Není pochyb, že Josephovy dějiny jsou z velké části přesné. Ve svém díle nazvaném Proti Apiónovi Josephus ukazuje, že Židé nikdy nezahrnovali mezi inspirované spisy žádné apokryfní knihy. Poskytuje svědectví o přesnosti a vnitřním souladu božských spisů. Josephus říká: „My u nás nemáme nespočetné množství knih, které by se navzájem lišily a které by si vzájemně odporovaly, . . . ale jen dvaadvacet knih [což se rovná našemu novodobému rozdělení Písem do třiceti devíti knih], jež obsahují záznamy ze všech minulých dob; ty jsou právem pokládány za božské.“

V Židovských starožitnostech připojuje Josephus k biblické zprávě zajímavou podrobnost. Říká, že „Izákovi bylo dvacet pět let“, když mu Abraham svázal ruce a nohy, aby ho obětoval. Podle Josepha Izák pomáhal při budování oltáře a pak řekl, že „kdyby odmítl rozhodnutí Boží a rozhodnutí svého otce, především by vůbec nebyl hoden toho, že se narodil . . . Šel tedy přímo k oltáři, aby byl obětován.“

K biblické zprávě o odchodu Izraele ze starověkého Egypta Josephus dodává tyto podrobnosti: „Počet pronásledovatelů byl šest set vozů s padesáti tisíci jezdci a dvě stě tisíc pěšáků, a všichni byli ozbrojeni.“ Josephus také říká, že „když bylo Samuelovi dvanáct let, začal prorokovat: a jednou, když Samuel spal, Bůh ho zavolal jménem.“ — Srovnej 1. Samuelovu 3:2–21.

Další Josephovy spisy poskytují údaje o daních, zákonech a různých událostech. Josephus uvádí, že jméno ženy, která tančila při Herodově slavnosti a požádala o hlavu Jana Křtitele, bylo Salome. (Marek 6:17–26) Většinu toho, co víme o Herodovi, zaznamenal Josephus. Ten dokonce říká, že „[Herodes] chtěl zakrýt svůj vysoký věk, a proto si barvil vlasy načerno“.

Velká vzpoura proti Římu

Pouhých třiatřicet let potom, když Ježíš pronesl své proroctví o Jeruzalému a jeho chrámu, začalo se toto proroctví splňovat. Radikální židovské skupiny v Jeruzalémě se chystaly svrhnout římské jho. Zprávy o tom urychlily v roce 66 našeho letopočtu mobilizaci a vyslání římských legií pod vedením syrského místodržitele Cestia Galla. Jejich posláním bylo potlačit vzpouru a potrestat provinilce. Cestiovi muži zpustošili předměstí Jeruzaléma a pak se utábořili kolem ohrazeného města. Římané používali metodu zvanou testudo, při níž dokázali spojit své štíty do tvaru želvího krunýře, a tak se chránit před nepřáteli. Josephus potvrzuje úspěšnost této metody, když říká: „Dopadající střely sklouzaly bez účinku, vojáci pak beze škody hradbu podkopávali a chystali se bránu posvátného obvodu zapálit.“

Pak se, podle Josephových slov, stalo, že „Cestius . . . náhle vojáky odvolal . . . a úplně mimo nadání od města odtáhl“. Josephus zjevně neměl v úmyslu vychvalovat Božího Syna, ale zaznamenal právě to, nač křesťané v Jeruzalémě čekali. Bylo to splnění proroctví Ježíše Krista. Řadu let předtím Boží Syn varoval: „Až uvidíte Jeruzalém obklopený utábořenými vojsky, pak vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Ať potom ti, kteří jsou v Judeji, prchají k horám a ti, kteří jsou v jeho středu, ať se vzdálí, a ti, kteří jsou na venkově, ať do něho nevstupují; protože to jsou dny pro vykonání práva, aby se splnilo všechno, co bylo napsáno.“ (Lukáš 21:20–22) Ježíšovi věrní následovníci uposlechli Ježíšův pokyn a rychle uprchli z města, zůstali daleko a byli ušetřeni utrpení, kterým bylo později město postiženo.

Když se římská vojska v roce 70 n. l. vrátila, mělo to následky, které Josephus názorně a podrobně popsal. Vespasiánův nejstarší syn, vojevůdce Titus, přišel dobýt Jeruzalém i s jeho nádherným chrámem. Uvnitř města usilovaly o moc znesvářené skupiny. Uchylovaly se k extrémním krokům a bylo prolito mnoho krve. Někteří lidé se „ze zoufalství nad vnitřními pohromami . . . modlili za Římany“ a doufali, že „je . . . válka vysvobodí z vnitřních strastí“, říká Josephus. Vzbouřence nazývá „lupiči“ a říká, že ničili majetek bohatých a vraždili významné muže — muže, kteří byli podezřelí z ochoty dohodnout se s Římany na ústupcích.

Uprostřed občanské války se životní podmínky v Jeruzalémě nepředstavitelně zhoršily, a mrtví zůstávali nepohřbeni. Vzbouřenci sami mezi sebou „bojovali šlapajíce po mrtvolách nakupených bez ladu a skladu“. Olupovali obyvatelstvo a vraždili kvůli jídlu a bohatství. Neustále se ozývaly výkřiky postižených.

Titus vyzval Židy, aby přestali město bránit, a tak se zachránili. „Poslal Josefa, aby s nimi rozmlouval rodným jazykem, domnívaje se, že se svému rodáku spíše vzdají.“ Oni však Josephovi spílali. Potom Titus postavil kolem celého města zeď ze špičatých kůlů. (Lukáš 19:43) Zmizela veškerá naděje na útěk, a pohyb byl omezený. „Hlad se vzmáhal a stravoval lid po domech a po rodinách.“ Boj pokračoval a obětí na životech přibývalo. Titus Jeruzalém dobyl, a tak nevědomky splnil biblické proroctví. Když se pak díval na jeho mohutné hradby a opevněné věže, prohlásil: „S pomocí boží jsme bojovali a bůh to byl, kdo sehnal Židy z těchto pevností.“ Židů, kteří zahynuli, bylo přes milión. — Lukáš 21:5, 6, 23, 24.

Po válce

Po válce odešel Josephus do Říma. Žil pod záštitou Flaviovců jako římský občan v bývalém sídle Vespasiána a dostával císařský důchod a dary od Tita. Josephus se tedy věnoval spisovatelské dráze.

Je zajímavé, že Josephus zjevně vytvořil slovo „teokracie“. O židovském národě napsal: „Naše vláda . . . může být označena jako teokracie, neboť autoritu a moc připisuje Bohu.“

Josephus nikdy netvrdil, že by byl křesťanem. Nepsal pod Boží inspirací. Josephovy fascinující kroniky však jsou poučné a mají historickou cenu.

[Obrázek na straně 31]

Josephus u jeruzalémských zdí