Co děláš ty sám pro urovnání sporů?
Jeden nešikovný pohyb — a z římsy nad krbem spadl třetí ze skupiny pěti porcelánových slonů. Bude nutné jej opravit, jinak by soulad celé skupiny byl narušen. Máš však dojem, že tak jemnou práci nesvedeš. Budeš si muset říci o radu, nebo dokonce požádat odborníka, aby tu práci udělal za tebe.
DALEKO drahocennější než nějaký ozdobný předmět je soulad mezi duchovními bratry a sestrami. Žalmista vyjádřil v jedné písni pravdivou myšlenku: „Pohleď, jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ (Žalm 133:1) Urovnávání neshod se spolukřesťany se někdy dá přirovnat k jemné práci. Avšak někteří křesťané tuto práci dělají nesprávně. „Oprava“ vztahů je často zbytečně bolestivá nebo není provedena rozumným způsobem, takže zanechá nepěkné stopy.
Někteří křesťané chodí za jmenovanými staršími a prosí je, aby se případu ujali, ačkoli jde o záležitost, která mohla být vyřešena bez účasti starších. Tito křesťané to možná dělají proto, že si nejsou jisti, jak by měli postupovat. „Mnoho našich bratrů neví, jak uplatňovat biblické rady k vyřešení svých neshod,“ uvedl jeden bratr, který má zkušenosti s poskytováním biblických rad. Pokračoval: „Velmi často nejednají tak, jak by podle Ježíšových rad jednat měli.“ Co tedy řekl Ježíš o tom, jak by křesťané měli urovnávat vzájemné spory? Proč je nezbytné, aby byl křesťan s touto radou dobře obeznámen a aby se učil ji uplatňovat?
Drobné neshody
„Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ — Matouš 5:23, 24.
V době, kdy toto Ježíš řekl, měli Židé ve zvyku předkládat oběti neboli dary na chrámovém oltáři v Jeruzalémě. Jestliže se některý Žid prohřešil proti jinému Izraelitovi, mohl provinilec obětovat celou zápalnou oběť nebo oběť za hřích. Ježíš se ve svém vyprávění zaměřil na nejkritičtější okamžik takového případu. Člověk, který je u oltáře, se právě chystá obětovat svůj dar Bohu. Vtom si ale vzpomene, že jeho bratr má něco proti němu. Bylo zapotřebí, aby tento Izraelita chápal, že by se měl se svým bratrem nejdříve usmířit, a teprve potom by měl vykonat zmíněnou náboženskou povinnost.
Mojžíšský Zákon sice předkládání takových obětí předepisoval, ale oběti nebyly samy o sobě tím, co mělo v Božích očích tu největší hodnotu. Prorok Samuel řekl nevěrnému králi Saulovi: „Má Jehova tolik potěšení v zápalných obětních darech a obětech jako v poslušnosti Jehovova hlasu? Pohleď, poslouchat je lepší než oběť, věnovat pozornost je lepší než tuk beranů.“ — 1. Samuelova 15:22.
Ve svém Kázání na hoře Ježíš toto pořadí důležitosti zopakoval a svým učedníkům ukázal, že dříve, než obětují nějakou oběť, musí vyřešit své neshody. Oběť, která je požadována od křesťanů dnes, je oběť duchovní — „oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu“. (Hebrejcům 13:15) Již zmíněná zásada však zůstává v platnosti. V podobném duchu ukázal apoštol Jan, že by někdo zbytečně dokazoval, že miluje Boha, kdyby nenáviděl svého bratra. — 1. Jana 4:20, 21.
Je zajímavé, že první krok by měl učinit ten, kdo si vzpomene, že jeho bratr má něco proti němu. Takto projevená pokora pravděpodobně přinese dobré ovoce. Člověk, kterému bylo ublíženo, zřejmě neodmítne spolupracovat s někým, kdo za ním přijde proto, aby uznal svou chybu. Mojžíšský Zákon stanovoval, že vše, co bylo odcizeno, musí být plně nahrazeno a musí k tomu být přidána pětina toho, co bylo odcizeno. (3. Mojžíšova 6:5) Podobně i obnova pokojných, harmonických vztahů bude snazší, jestliže provinilec projeví přání udělat víc, než co se od něho požaduje, aby napravil škodu, kterou snad způsobil.
Pokusy o nápravu pokojných vztahů však nebývají vždy úspěšné. Kniha Přísloví nám připomíná, že je obtížné urovnávat problémy s někým, komu je zatěžko příznivě reagovat. V Příslovích 18:19 je uvedeno: „Bratr, proti němuž byl spáchán přestupek, je víc než silné městečko; a jsou sváry, které jsou jako závora u obytné věže.“ Jiný překlad zní: „Bratra, jejž urazils, tíže si získáš než hrazené město, jak závora hradu je spor s ním.“ (Šrámek) Avšak v případě spoluvěřících, kteří si přejí ve všem se líbit Bohu, je pravděpodobné, že upřímná, pokorná snaha bude úspěšná. Pokud však údajně došlo k těžkému hříchu, bude nutné řídit se Ježíšovou radou zaznamenanou v 18. kapitole Matouše.
Jak urovnávat vážné spory
„Dále, jestliže zhřeší tvůj bratr, jdi a odhal jeho chybu mezi čtyřma očima. Jestliže ti bude naslouchat, získal jsi svého bratra. Jestliže ti však nebude naslouchat, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby každá záležitost byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků. Jestliže jim nebude naslouchat, mluv ke sboru. Jestliže nebude naslouchat ani sboru, ať je pro tebe právě jako člověk z národů a jako výběrčí daní.“ — Matouš 18:15–17.
Co měl dělat Žid (či později křesťan), když se dostal do vážných těžkostí s některým jiným ctitelem Jehovy? První krok měl podniknout ten, kdo se domníval, že byl proti němu spáchán hřích. Měl si o té záležitosti soukromě s provinilcem promluvit. Jestliže se nesnažil získat na svou stranu jiné lidi, mohl s větší jistotou očekávat, že si bratra usmíří, zvláště pokud šlo o pouhé nedorozumění, které se dalo snadno vysvětlit. Pokud tedy o celé záležitosti věděli jen dva přímo zúčastnění lidé, dalo se vše řešit mnohem snáz.
Je však možné, že tento první krok nebude stačit. O takovém případě Ježíš řekl: „Vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva.“ Bylo by vhodné, kdyby těmito dalšími účastníky byli očití svědkové. Možná to budou ti, kdo slyšeli, jak jeden z účastníků sporu pomluvil toho druhého, nebo byli svědky podpisu nějaké úmluvy, o kterou se nyní vede spor. Ti, kdo byli přizváni, by se také mohli stát svědky ústní nebo písemné výpovědi, kterou se vysvětlí příčina problému. I v takovém případě by měl o celé věci vědět jen co nejmenší počet lidí — ‚jeden nebo dva‘. Tím se zamezí tomu, že by se situace ještě zhoršila, jestliže šlo o pouhé nedorozumění.
Jaké pohnutky by měl mít člověk, kterému bylo ukřivděno? Měl by se snažit spolukřesťana pokořit a přimět jej, aby mu ‚padl k nohám‘? Podle rady, kterou dal Ježíš, by křesťané neměli své bratry ukvapeně odsuzovat. Jestliže si provinilec uvědomuje svou chybu, jestliže se omluví a snaží se věci napravit, pak ten, proti němuž bylo zhřešeno, ‚získal svého bratra‘. — Matouš 18:15.
Pokud nebylo možné záležitost vyřešit, měla být přednesena sboru. Zprvu to znamenalo, že měla být přednesena židovským starším, později však starším křesťanského sboru. Možná, že nekajícný provinilec bude muset být ze sboru vyloučen. To je smysl slov „ať je pro tebe právě jako člověk z národů a jako výběrčí daní“, tedy jako člověk, od kterého si Židé udržovali odstup. Takové závažné rozhodnutí nemohl učinit žádný jednotlivý křesťan. Jediní, kdo byli oprávněni udělat takové opatření, byli jmenovaní starší, kteří byli představiteli sboru. — Srovnej 1. Korinťanům 5:13.
Z toho, že nekajícnému provinilci mohla být odňata pospolitost, plyne, že Matouš 18:15–17 se nevztahuje na drobné neshody. Ježíš zde mluvil o závažných přestupcích — nicméně se jednalo o přestupky, které mohou být urovnány pouze mezi dvěma jednotlivci. Takovým přestupkem mohla být například pomluva, která vážně poškozuje něčí pověst. Mohlo také jít o finanční záležitosti, protože v následujících verších je uvedeno Ježíšovo podobenství o nemilosrdném otroku, kterému byl prominut velký dluh. (Matouš 18:23–35) Včas nezaplacená půjčka může být jen dočasným problémem, který je možné snadno vyřešit mezi čtyřma očima. Kdyby však dlužník tvrdošíjně odmítal půjčku splatit, mohl by se z toho stát závažný hřích — totiž krádež.
Existují hříchy, které není možné řešit pouze mezi dvěma křesťany. Mojžíšský Zákon říkal, že závažný hřích se má oznámit. (3. Mojžíšova 5:1; Přísloví 29:24) Podobné je to v případě závažných hříchů, které se týkají čistoty sboru — měly by být oznámeny křesťanským starším.
Avšak většina případů neshod mezi křesťany nespadá do oblasti těch přestupků, které by se měly řešit tímto postupem.
Dokážeš prostě odpustit?
Ihned poté, co Ježíš vysvětlil, jak je možné urovnávat závažné spory, dal svým učedníkům ještě jedno důležité poučení. Čteme: „Potom přišel Petr a řekl mu: ‚Pane, kolikrát má můj bratr proti mně zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?‘ Ježíš mu řekl: ‚Říkám ti, ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.‘ “ (Matouš 18:21, 22) Při jiné příležitosti svým učedníkům Ježíš řekl, aby odpouštěli „sedmkrát denně“. (Lukáš 17:3, 4) Je tedy zjevné, že se od Kristových následovníků žádá, aby své neshody urovnávali tak, že budou jeden druhému ochotně odpouštět.
Je to oblast, ve které je nutné vynaložit značné úsilí. „Někteří bratři prostě odpouštět neumí,“ řekl křesťan, který byl citován na začátku tohoto článku. Dodal: „Vypadají překvapeně, když jim někdo vysvětlí, že by měli odpouštět, a to především proto, aby zachovali v křesťanském sboru pokoj.“
Apoštol Pavel napsal: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ (Kolosanům 3:13) Než tedy půjdeme za bratrem, který se proti nám prohřešil, bylo by dobré, kdybychom se zamysleli nad následujícími otázkami: Bylo to opravdu tak závažné, že stojí za to s ním o tom mluvit? Je pro mě opravdu nemožné, abych si prostě řekl ‚co bylo, bylo‘ a v křesťanském duchu mu odpustil? Kdybych byl na jeho místě, nechtěl bych snad, aby mi bylo odpuštěno? Jestliže se rozhodnu, že mu neodpustím, mohu očekávat, že Bůh bude vyslýchat mé modlitby a že mi bude odpouštět? (Matouš 6:12, 14, 15) Takové otázky nám mohou pomoci, abychom si vzájemně odpouštěli.
Jsme křesťané, a jednou z nejdůležitějších povinností, které máme, je zachovávat pokoj ve sboru Jehovova lidu. Uplatňujme proto Ježíšovy rady. Pomůže nám to, abychom ochotně odpouštěli. Budeme-li jednat v tomto duchu, přispěje to k bratrské lásce, která je poznávacím znakem Ježíšových učedníků — Jan 13:34, 35.
[Obrázek na straně 23]
Křesťané mohou své neshody urovnávat tím, že budou jednat podle Ježíšových rad