Jaderná hrozba — Skončila už?

„OD KONCE druhé světové války nebylo ještě nikdy více pravděpodobné, že na zemi zavládne mír, jako právě nyní.“ Tento optimistický názor vyjádřil koncem osmdesátých let jeden novinář. K tomuto názoru jej vedly významné odzbrojovací dohody a nečekané politické změny, kterými skončila studená válka. Skončila však tím i jaderná hrozba, která do té doby byla charakteristickým rysem dřívější konfrontace supervelmocí? Stojíme na prahu trvalého míru a bezpečnosti?

Nebezpečné šíření jaderných zbraní

V éře studené války — kdy byl mír udržován rovnováhou hrůzy — se supervelmoci dohodly, že nebudou bránit rozvoji takové nukleární technologie, která by se dala využívat k mírovým účelům, ale že používání této technologie při výrobě jaderných zbraní omezí. V roce 1970 vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní, kterou později ratifikovalo asi 140 zemí. Ovšem například Argentina, Brazílie, Indie a Izrael — potenciální jaderné velmoci — dodnes odmítají tuto smlouvu podepsat.

V roce 1985 ji však podepsala další potenciální jaderná velmoc, Severní Korea. Když 12. března 1993 od smlouvy ustoupila, svět byl znepokojen. Časopis Der Spiegel uvedl: „S oznámením, že [Severní Korea] ustupuje od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, vznikl precedenční případ: Objevila se hrozba, že v Asii nastanou závody v jaderném zbrojení, které by mohly být ještě nebezpečnější než atomová rivalita mezi supervelmocemi.“

Pod vlivem nacionalismu neuvěřitelně rychle vznikají nové státy. K současným jaderným velmocem proto pravděpodobně přibudou ještě další. (Viz rámeček.) Novinář Charles Krauthammer varuje: „Konec sovětské hrozby neznamená konec jaderného nebezpečí. Tím skutečným nebezpečím je šíření jaderných zbraní, a to právě začalo.“

Bomby na prodej

Potenciální jaderné velmoci prahnou po prestiži a po moci, jež by jim plynuly z vlastnictví jaderných zbraní. Jedna země prý odkoupila od Kazachstánu nejméně dvě jaderné hlavice. Avšak Kazachstán oficiálně vydává zmíněné hlavice za „ztracené“.

V říjnu 1992 bylo ve Frankfurtu zatčeno několik mužů. Měli u sebe 200 gramů vysoce radioaktivního cesia — to by stačilo na otrávení zásob pitné vody v celém městě. Týden nato bylo v Mnichově zadrženo sedm pašeráků, kteří pašovali 2,2 kilogramu uranu. Odborníci byli zneklidněni. Zatímco během celého uplynulého roku bylo na světě hlášeno jen pět podobných případů, tyto dvě skupiny pašeráků radioaktivního materiálu byly odhaleny během pouhých dvou týdnů.

Neví se, komu tito lidé chtěli radioaktivní látky prodat — zda některé teroristické skupině, či některé vládě. Nebezpečí vzniku atomového terorismu se však zvyšuje. Doktor David Lowry, člen Evropského střediska informací o šíření jaderných zbraní, o takovém nebezpečí říká: „Stačilo by, aby terorista poslal nějaké uznávané autoritě vzorek vysoce obohaceného uranu a nechal na něm provést testy na důkaz, že opravdu má určité množství takové látky. Je to něco podobného, jako když únosce uřízne své oběti ucho, které pak pošle jejím příbuzným.“

Mírové „časované bomby“ a „pasti“

Počátkem roku 1992 se na výrobě elektrické energie podílelo 420 jaderných reaktorů a 76 jich bylo ve výstavbě. V průběhu let však docházelo k haváriím. V souvislosti s tím byly častěji hlášeny některé nemoci, samovolné potraty a vrozené vady. Jedna zpráva uvádí, že v jistém závodě na výrobu plutonia docházelo od roku 1967 k haváriím, při nichž uniklo celkem třikrát více radioaktivních látek než při černobylské katastrofě.

Ovšem tento incident, k němuž došlo v dubnu 1986 v Černobylu na Ukrajině, upoutal pozornost veřejnosti. Grigorij Medvěděv, který v sedmdesátých letech pracoval jako náměstek hlavního inženýra černobylské elektrárny, uvádí, že do atmosféry uniklo „gigantické množství dlouhodobé radioaktivity — co do dlouhodobých účinků srovnatelné s deseti hirošimskými bombami“.

Pan Medvěděv v knize Černobylskaja chronika vyjmenovává 11 vážných havárií jaderných reaktorů, k nimž došlo do poloviny osmdesátých let v bývalém Sovětském svazu, a 12 takových havárií, ke kterým došlo ve Spojených státech. Z amerických havárií byla nejvíce šokující havárie na Three Mile Island v roce 1979. Medvěděv o ní říká: „Byla to první vážná rána jaderné energetice; v myslích mnoha lidí — ačkoli ne všech — se rozplynuly iluze o bezpečnosti atomových elektráren.“

Z toho je vidět, proč dodnes dochází k haváriím. V Rusku se v roce 1992 četnost havárií atomových elektráren zvýšila téměř o 20 procent. Po havárii, k níž došlo v březnu toho roku v elektrárně Sosnovyj Bor u Sankt Peterburgu, se v severovýchodní Anglii zvýšila hladina radioaktivity o 50 procent a v Estonsku a jižním Finsku dosáhla dvojnásobku nejvyšší povolené úrovně. Profesor John Urquhart z univerzity v Newcastlu připouští: „Nemohu dokázat, že zvýšení radioaktivity bylo způsobeno elektrárnou Sosnovyj Bor — jestliže to však nezpůsobil Sosnovyj Bor, co to tedy způsobilo?“

Některé autority tvrdí, že reaktory černobylského typu mají chybnou konstrukci a že jsou příliš nebezpečné. Dosud je nicméně v provozu více než 10 podobných elektráren, které pomáhají uspokojovat nesmírně vysokou potřebu elektrické energie. Dokonce se stalo, že obsluha reaktoru vypnula bezpečnostní systémy, aby zvýšila výkon reaktoru. Z takových zpráv jde hrůza, zvláště v zemích, jako je Francie, kde se 70 procent elektrické energie vyrábí v jaderných elektrárnách. Dojde-li ještě k jednomu „Černobylu“, bude mnoho elektráren ve Francii odstaveno.

Když reaktory stárnou, stávají se nebezpečnými i ty, které jsou „bezpečné“. Počátkem roku 1993 bylo při běžné kontrole jednoho z nejstarších reaktorů v Německu — brunsbüttelského reaktoru — objeveno více než sto prasklin v ocelovém potrubním systému. Podobné praskliny byly objeveny v reaktorech ve Francii a ve Švýcarsku. V Japonsku došlo k první vážné havárii atomové elektrárny v roce 1991 a jednou z možných příčin bylo stáří reaktoru. Z toho nevyplývá nic dobrého pro Spojené státy, kde přibližně dvě třetiny reaktorů jsou nejméně 10 let staré.

K havárii jaderného reaktoru může dojít kdykoli a kdekoli. Čím více reaktorů je v provozu, tím větší je nebezpečí; čím jsou reaktory starší, tím větší je hrozba. V jistých novinách bylo napsáno — ne bezdůvodně —, že jaderné elektrárny jsou tikajícími časovanými bombami a radioaktivními pastmi.

Kam s odpadem?

Lidé, kteří se nedávno vydali na jedno výletní místo ve francouzských Alpách, se velmi divili, když zjistili, že je střeženo policií. List The European uvedl: „Před dvěma měsíci tu jedna žena zemřela na otravu beryliem. Bylo přikázáno provést kontrolu a zjistilo se, že hladina radioaktivity na tomto výletním místě je stokrát vyšší než v okolí.“

Berylium je podivuhodně lehký kov, který vzniká různými procesy a používá se v leteckém průmyslu. Ozářené berylium bývá využíváno v atomových elektrárnách. Nějaká továrna na výrobu berylia se očividně zbavila nebezpečného odpadu, který vznikl při ozařování, a odvezla jej na toto výletní místo nebo do jeho blízkého okolí. Časopis The European uvedl: „Beryliový prach — i v neozářeném stavu — patří k nejjedovatějším průmyslovým odpadům.“

U pobřeží Nové země, kde počátkem padesátých let Sovětský svaz podnikal jaderné pokusy, bylo během třiceti let údajně shozeno do vody více než 17 000 kontejnerů s radioaktivním odpadem. Na tuto výhodnou skládku byly přiváženy také radioaktivní části atomových ponorek a součásti více než dvanácti reaktorů.

Radioaktivní zamoření je nebezpečné — a není podstatné, zda k němu dochází záměrně, nebo nedopatřením. O jedné ponorce, která v roce 1989 ztroskotala u pobřeží Norska, napsal časopis Time: „Z vraku již začal unikat karcinogenní izotop cesium 137. Zatím je únik této látky považován za příliš slabý na to, aby ohrozil život v moři nebo lidské zdraví. Komsomolec měl však na palubě dvě atomová torpéda, z nichž každé neslo třináct kilogramů plutonia, které má poločas rozpadu 24 000 let, a tak vysokou toxicitu, že i špetka plutonia může být smrtelná. Ruští specialisté varují, že již v roce 1994 by plutonium mohlo uniknout do vody a zamořit rozlehlou oblast oceánu.“

Není to samozřejmě jen Francie a Rusko, kdo má problémy s radioaktivním odpadem. Ve Spojených státech jsou „hory takzvaného horkého odpadu, ale není tam žádné trvalé místo na jeho uskladnění,“ uvádí časopis Time. Tento časopis také uvedl, že v provizorních skladištích jsou uloženy milióny barelů smrtících látek a stále „hrozí nebezpečí, že se tyto látky ztratí, budou ukradeny nebo že bude nějakým nedopatřením poškozeno životní prostředí“.

V Tomsku na Sibiři, v jednom bývalém závodě na výrobu válečného materiálu, v dubnu 1993 explodovala cisterna s jaderným odpadem. Tato událost jakoby dokreslila hrozící nebezpečí a vyvolala obavy z ‚druhého‘ Černobylu.

Jakékoli tvrzení, že jaderné hrozbě je konec, a že tudíž nastává mír a bezpečí, se očividně opírá o vratké podklady. A přesto mír a bezpečí brzy nastanou. Jak to víme?

[Rámeček na straně 4]

JADERNÉ VELMOCI

Nyní je jich 12 a přibudou další

ÚDAJNÉ nebo SKUTEČNÉ: Bělorusko, Británie, Čína, Francie, Indie, Izrael, Jihoafrická republika, Kazachstán, Pákistán, Rusko, Spojené státy, Ukrajina

POTENCIÁLNÍ: Alžírsko, Argentina, Brazílie, Irák, Írán, Jižní Korea, Libye, Severní Korea, Sýrie, Tchaj-wan

[Obrázek na straně 5]

Dokonce i mírové využití jaderné energie může být nebezpečné

[Podpisek]

Foto vzadu: U.S. National Archives

[Podpisek obrázku na straně 2]

Foto: U.S. National Archives

[Podpisek obrázku na straně 3]

Foto: U.S. National Archives