Šťastný v pravém, celosvětovém společenství bratrů

VYPRÁVÍ WILLIE DAVIS

V roce 1934 zachvátila svět velká hospodářská krize, a Spojené státy se zmítaly v hospodářském zmatku. Před stanicí hmotné pomoci pro nezaměstnané v Clevelandu (Ohio) došlo k potyčce mezi policistou a jedním zapřisáhlým komunistou. Policista vystřelil a zabil tohoto komunistu a ženu, která stála poblíž. Tou ženou byla moje babička, Vinnie Williamsová.

KOMUNISTÉ se z těchto úmrtí snažili udělat rasový incident, protože moje babička byla černoška a policista byl běloch. Rozšiřovali letáky, jež měly titulky jako „Rasistická clevelandská policie“ a „Pomstěte tyto vraždy“. Komunisté zorganizovali a vypravili babiččin pohřeb. Mám obrázek těch, kdo nesli rakev — všichni to byli běloši a všichni byli členy komunistické strany. Každý měl vysoko zdviženou zaťatou pěst způsobem, který později jako svůj symbol přijalo hnutí Black Power.

Když moje babička zemřela, nosila mě její dcera pod svým srdcem a o čtyři měsíce později jsem se narodil. Vyrůstal jsem s vadou řeči. Nebyl jsem schopen mluvit bez zadrhávání, a tak mé počáteční vzdělávání zahrnovalo léčení této vady.

Když mi bylo pět let, moji rodiče se rozvedli. Mě a mou sestru vychovávala matka. V deseti letech jsem začal po vyučování roznášet různé potravinářské zboží, abych rodině finančně pomohl. O dva roky později jsem začal pracovat jak před vyučováním, tak i po vyučování. Mé zaměstnání se tak stalo hlavním zdrojem příjmu v rodině. Když matka šla do nemocnice a bylo zapotřebí, aby jí byla provedena řada operací, přestal jsem chodit do školy a začal jsem pracovat na plný úvazek.

Jsem uveden do společenství bratrů

V roce 1944 jeden svědek Jehovův zanechal manželce mého bratrance knihu “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“) a já jsem se připojil k biblickému studiu, jež s ní bylo zahájeno. V tomtéž roce jsem začal navštěvovat školu teokratické služby ve sboru Eastside. Albert Cradock, instruktor školy, měl stejný problém s řečí jako já, avšak naučil se svou řeč ovládat. To pro mě bylo velkým povzbuzením!

V našem okolí žili převážně Italové, Poláci, Maďaři a Židé, a sbor tedy tvořili lidé z těchto a z jiných etnických skupin. S manželkou mého bratrance jsme byli mezi prvními Američany černošského původu, kteří byli spojeni s tímto jinak bělošským sborem. Svědkové však vůči nám nikdy neprojevovali rasové předsudky. Naopak, pravidelně mě zvali na jídlo do svých domovů.

V roce 1956 jsem se přestěhoval do jižní části Spojených států, abych sloužil tam, kde byla větší potřeba služebníků. Když jsem jednou v létě opět přijel na sever do Ohia na oblastní sjezd, mnozí bratři z Clevelandu mě vyhledali a vřele se zajímali o to, co dělám. Jejich zájem byl pro mě důležitým poučením, abych vždy hleděl ‚s osobním zájmem nejen na své vlastní záležitosti, ale s osobním zájmem i na záležitosti ostatních‘. — Filipanům 2:4.

Rozšiřuji celodobou službu

Poté, co jsem tři roky sloužil v celodobé kazatelské službě jako průkopník, jsem byl v listopadu 1959 pozván, abych pracoval v brooklynském betelu, světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Byl jsem přidělen do oddělení expedice. Klaus Jensen, dozorce mého oddělení, a William Hannan, můj spolubydlící, se stali mými duchovními otci; oba byli běloši. Když jsem přišel do betelu, sloužil tam každý z nich již téměř 40 let.

Počátkem šedesátých let měla rodina betel asi 600 členů a asi 20 z nich byli Američané afrického původu. V té době začaly ve Spojených státech vřít rasové spory, a vztahy mezi rasami byly napjaté. Bible však učí, že „Bůh není stranický“, a tudíž ani my bychom neměli být straničtí. (Skutky 10:34, 35) Duchovní rozhovory, které jsme v betelu měli každé ráno při jídle, sloužily k tomu, abychom byli posíleni v rozhodnutí přijímat Boží názor na takovéto záležitosti. — Žalm 19:7.

Během své služby v brooklynském betelu jsem se seznámil s Lois Ruffinovou, průkopnicí z Richmondu ve Virginii. Vzali jsme se v roce 1964. Byli jsme rozhodnuti zůstat v celodobé službě, a tak jsme se po svatbě vrátili do jižní části Spojených států. Nejdříve jsme sloužili jako zvláštní průkopníci, a potom, v roce 1965, jsem byl pozván, abych se ujal krajské služby. Během dalších deseti let jsme navštěvovali sbory ve státech Kentucky, Texas, Louisiana, Alabama, Georgia, Severní Karolína a Mississippi.

Zkouška pro naše společenství bratrů

Byla to léta velkých změn. Než jsme se odstěhovali na Jih, existovala ještě rasová segregace. Zákon černochům zakazoval chodit do stejných škol jako běloši; nesměli s bělochy jíst ve stejných restauracích, spát ve stejných hotelech, nakupovat ve stejných obchodech, a dokonce ani pít ze stejných fontán na pitnou vodu. V roce 1964 však Kongres Spojených států vydal zákon o občanských právech, jenž zakazoval diskriminaci na veřejných místech včetně dopravy. Pro rasovou segregaci již tedy nebyl žádný zákonný podklad.

Bylo proto otázkou, zda se naši bratři a naše sestry ve sborech — kde byli buď jenom běloši, nebo jenom černoši — sjednotí a projeví si navzájem lásku a náklonnost, nebo zda tlak veřejnosti a hluboko zakořeněné pocity z minulosti způsobí, že bratři budou sjednocení vzdorovat. Bylo to výzvou k tomu, aby dbali na biblický příkaz: „V bratrské lásce mějte k sobě navzájem něžnou náklonnost. Ujímejte se vedení v projevování vzájemné úcty.“ — Římanům 12:10.

Kam až paměť sahá, převládal zvláště na jihu Spojených států názor, že černoši jsou podřadnější. Prakticky všechny složky společnosti, včetně církví, působily tak, že tento názor byl v myslích lidí hluboko zakořeněn. Pro některé bělochy tedy nebylo snadné, aby na černochy pohlíželi jako na sobě rovné. Pro naše společenství bratrů to byla skutečně doba zkoušek — a to jak pro černochy, tak i pro bělochy.

Naše sbory jako celek naštěstí reagovaly na sjednocení vynikajícím způsobem. Staletí pečlivě vštěpovaných názorů o rasové nadřazenosti nešla rychle vymazat. Když však začalo sjednocování, naši bratři je přijali velmi dobře. Většina z nich se radovala, že se mohou shromažďovat společně.

Je zajímavé, že dokonce i lidé, kteří nebyli svědky Jehovovými, spolupracovali na sjednocování našich sborů. Například ve městě Lanett (Alabama) se bratři ptali lidí, kteří bydleli v blízkosti sálu Království, zda by neměli námitky proti tomu, kdyby na shromáždění chodili černoši. Jedna starší žena stiskla ruku černému bratrovi a řekla: „Přijďte prosím do naší čtvrti a uctívejte svého Boha, jak chcete!“

Věrní bratři v Etiopii

V roce 1974 jsme se radovali z toho, že jsme mohli být pět a půl měsíce školeni jako misionáři v biblické škole Strážné věže Gilead ve městě New York. Byli jsme pak přiděleni do africké země Etiopie. Právě tehdy tam byl svržen císař Haile Selassie a byl držen v domácím vězení. Kazatelské dílo bylo zakázáno, a proto jsme oceňovali vřelou blízkost našeho křesťanského společenství bratrů.

Žili jsme a sloužili s mnoha bratry, kteří byli později uvězněni za to, že byli věrni pravému uctívání. Někteří z našich drahých přátel byli dokonce popraveni. Adera Teshome byl můj spolustarší v jednom sboru v etiopském hlavním městě Addis Abebě.a Byl popraven po třech letech věznění. Jeho manželka byla pochopitelně velmi zarmoucená. Byl jsem však opravdu potěšen, když jsem ji po letech viděl, jak září radostí z průkopnické služby.

Worku Abebe, další věrný bratr, byl osmkrát odsouzen k smrti.b Nikdy se však nenechal zastrašit! Když jsem ho naposledy viděl, ukázal mi své uši, které mu vězeňští dozorci rozbili pažbami pušek. Žertovně říkal, že bití pažbou měl k snídani, k obědu a k večeři. I když již zemřel, bratři na něho stále s láskou vzpomínají.

Hailu Yemiru je dalším bratrem, na něhož velmi rád vzpomínám.c Projevil příkladnou lásku vůči své manželce. Byla zatčena, ale protože byla těhotná a měla brzy rodit, Hailu požádal vězeňské úřady, zda by mohl nastoupit do vězení místo ní. Později, když odmítl udělat kompromis ve své víře, byl popraven. — Jan 15:12, 13; Efezanům 5:28.

V roce 1976 jsme se odstěhovali do Keni, protože se politická situace v Etiopii zhoršovala. Sedm let jsem sloužil jako cestující dozorce a navštěvovali jsme s manželkou bratry v mnoha zemích východní Afriky — v Keni, Etiopii, Súdánu, na Seychelách, v Ugandě a Tanzanii. Při několika příležitostech jsem také cestoval do Burundi a Rwandy jako člen delegace, jež měla s úředníky hovořit o zákonné registraci našeho díla v těchto zemích.

V lednu 1992 jsem se s radostí vrátil do Etiopie a navštívil první oblastní sjezd, který se tam po zrušení zákazu našeho díla konal. Mnozí z těch více než 7000 přítomných se navzájem neznali, protože bratři se předtím scházeli pouze v malých skupinách. Každý den sjezdu byla většina účastníků přítomna již dvě hodiny před začátkem programu, zůstávala až do pozdního večera a těšila se z láskyplného společenství bratrů.

Vítězství nad kmenovým systémem

Po staletí bujel v Africe pocit kmenové nadřazenosti. V Burundi a Rwandě převládala dlouho nenávist mezi hlavními etnickými skupinami, Hutu a Tutsi. Od roku 1962, kdy tyto země začaly být nezávislé na Belgii, se členové těchto dvou etnických skupin často vzájemně po tisících pobíjeli. Je proto opravdovým potěšením vidět členy těchto etnických skupin, kteří se stali svědky Jehovovými, jak společně pracují v pokoji. Upřímná láska, kterou si vzájemně prokazují, povzbudila mnoho dalších lidí, aby naslouchali biblickým pravdám.

Podobně dochází k neshodám mezi etnickými skupinami v Keni. V křesťanském společenství Jehovova lidu v Keni je to však naprosto odlišné! Je možné vidět lidi různých etnických skupin, jak se sjednoceně podílejí na uctívání Jehovy v sálech Království. Měl jsem to potěšení vidět mnoho z nich, jak odkládají svou nenávist k jiným kmenům a projevují pravou lásku ke svým bratrům a sestrám z jiných etnických skupin.

Jsem šťastný, že máme takové společenství bratrů

Mé srdce je naplněno vděčností Jehovovi a jeho Synu, Ježíši Kristu, když se ohlédnu zpět na více než 50 let, kdy jsem spojen s Boží organizací. Bylo opravdu úžasné pozorovat, čeho na zemi dosáhli! Ne, podmínky mezi Božím lidem nebyly vždycky dokonalé, a nejsou dokonalé ani dnes. Není možné očekávat, že se podaří přes noc vymazat stovky let, kdy Satanův svět učil lidi rasismu. Jsme navíc stále ještě nedokonalí. — Žalm 51:5.

Když srovnávám Jehovovu organizaci se světem, mé srdce překypuje oceněním pro naše pravé celosvětové společenství bratrů. S láskou stále vzpomínám na bratry v Clevelandu, kteří mě vychovávali v pravdě — všichni byli běloši. A mé srdce se radovalo, když jsem na jihu Spojených států viděl naše bratry — bělochy i černochy —, jak své předsudky nahrazují upřímnou bratrskou láskou. Když jsem potom odjel do Afriky a na vlastní oči viděl, jak Jehovovo slovo dokáže vymazat kmenovou nenávist, vedlo mě to k tomu, abych si ještě více vážil našeho celosvětového společenství bratrů.

Starověký král David to přece dobře vyjádřil, když řekl: „Pohleď, jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ — Žalm 133:1.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Pohřeb mé babičky

[Obrázek na straně 24]

Svědkové z kmene Tutsi a Hutu pracují společně v pokoji

[Obrázek na straně 25]

S manželkou Lois