Dělím se o drahocenný poklad
VYPRÁVÍ GLORIA MALASPINOVÁ
Když jsme ztratili z očí pobřeží Sicílie, začali jsme s manželem myslet na cíl naší cesty — na ostrov Maltu ve Středozemním moři. Byla to nádherná vyhlídka! Loď plula po moři a my jsme přemýšleli o tom, co v prvním století zažil na Maltě apoštol Pavel. (SKUTKY 28:1–10)
BYLO to roku 1953 a kazatelská činnost svědků Jehovových tehdy nebyla na Maltě zákonně uznána. O rok dříve jsme absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead a byli jsme posláni do Itálie. Italsky jsme se učili jen krátce, ale byli jsme zvědaví, co nás na Maltě čeká.
Jak došlo k tomu, že jsem se já, mladá žena, stala misionářkou v cizí zemi? Povím vám to.
Povzbudivý příklad mojí maminky
V roce 1926 žila naše rodina ve městě Fort Frances v Ontariu v Kanadě. Tehdy moje maminka dostala od jednoho badatele Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým) brožuru Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemrou. Přečetla ji se skutečným zájmem a ještě tentýž týden navštívila skupinové studium Bible, při kterém se používal časopis Strážná věž. Maminka byla dychtivou čtenářkou Bible a poselství o Božím Království přijala jako poklad, který dlouho hledala. (Matouš 6:33; 13:44) Otec pravdě zuřivě odporoval. Maminka měla na starosti tři malé holčičky, ale přesto se pevně postavila za to, co se učila.
Maminčina nezlomná víra mně a mým dvěma starším sestrám, Thelmě a Viole, neustále připomínala krásnou naději na věčný život ve spravedlivém novém světě. (2. Petra 3:13) Maminka se setkala s mnoha obtížnými zkouškami, ale nikdy jsme nepochybovaly o tom, že si vybrala tu správnou životní cestu.
V roce 1931 — tehdy mi bylo jen deset let — jsme se přestěhovali na farmu v severní Minnesotě (USA). Tam jsme nemohly být ve styku se svědky Jehovovými pravidelně, ale maminka nás z Bible poučovala stále. Z její oddané služby kolportérky, celodobé služebnice, jsem si vzala příklad a chtěla jsem se k ní v této práci přidat. V roce 1938 jsme všechny tři — moje dvě sestry a já — symbolizovaly své zasvěcení Jehovovi tím, že jsme se na sjezdu v Duluthu v Minnesotě daly pokřtít.
Když jsem v roce 1938 ukončila střední školu, maminka mě povzbudila, abych se přihlásila do obchodního kursu. S tímto kursem bych se totiž mohla jako průkopnice (nový název pro kolportérky) sama uživit. Ukázalo se, že to byla dobrá rada zvlášť proto, že se otec rozhodl jít svou vlastní cestou a nechal nás, ať se o sebe postaráme samy.
O svůj poklad se dělím plným časem
Nakonec jsem se přestěhovala do Kalifornie a v roce 1947 jsem v San Francisku začala s pravidelnou průkopnickou službou. V Los Angeles jsem se zapojila do přípravných prací na sjezd „Rozmach ve všech národech“ a při té příležitosti jsem se seznámila s Francisem Malaspinou. Náš společný cíl — misionářská služba — vedl k tomu, že se mezi námi rozvinul milostný vztah. Vzali jsme se v roce 1949.
V září roku 1951 jsme s Francisem byli pozváni do osmnácté třídy Gileadu. Dne 10. února 1952, po pěti měsících intenzívní výuky, nastal den graduace. Prezident školy Nathan H. Knorr oznamoval v abecedním pořádku země, do kterých byli misionáři posíláni. Když řekl „Itálie, bratr a sestra Malaspinovi“, už jsme byli v duchu na cestě.
Za několik týdnů jsme se v New Yorku nalodili a čekala nás desetidenní cesta do Janova v Itálii. Giovanni DeCecca a Max Larson z brooklynského ústředí nás přišli do přístavu vyprovodit. V Janově na nás čekali misionáři, kteří už věděli, co dělat, když se do země přistěhuje někdo nový.
Nadšeni vším kolem nás jsme nasedli na vlak do Boloně. Když jsme tam přijeli, měli jsme před očima obraz města, které bylo ještě stále poškozené bombardováním z druhé světové války. Ale setkali jsme se také s mnoha příjemnými věcmi, jako je neodolatelné aróma pražené kávy, které po ránu prosycovalo vzduch, nebo kořeněná vůně vynikajících omáček, které se připravují k nepřebernému množství různých těstovin.
Dosahujeme svého cíle
Když jsme se službou začínali, uměli jsme nazpaměť několik vět, které jsme opakovali, dokud poselství posluchači nepřijali nebo dokud nezavřeli dveře. Přáli jsme si, abychom se uměli lépe vyjadřovat, a proto jsme se začali pilně učit italštinu. Po čtyřech měsících jsme byli posláni do nového misionářského domova v Neapoli.
Toto obrovské město je známé tím, že je na ně překrásný pohled. Služba se nám tam moc líbila, ale za další čtyři měsíce byl můj manžel jmenován krajským neboli cestujícím dozorcem a měl navštěvovat sbory od Říma po Sicílii. Během té doby jsme se dostali také na Maltu, a dokonce do Libye v severní Africe.
V těchto letech byly cesty vlakem z Neapole na Sicílii zkouškou naší tělesné zdatnosti. Nastoupili jsme do přeplněného vlaku a šest nebo osm hodin jsme se tlačili v uličkách. Byla to však vynikající příležitost k tomu, abychom pozorovali své spolucestující. Demižón domácího vína častokrát svému majiteli posloužil jako sedátko a navíc z něho během dlouhé cesty upíjel, aby uhasil žízeň. Přátelští spolucestující nám často nabídli chleba se salámem, což bylo pohostinné a srdečné gesto, kterého jsme si vážili.
Na Sicílii na nás čekávali naši přátelé, aby nám odnesli kufry na kopec, kde byl sbor a kam se muselo nepřetržitě tři a půl hodiny stoupat. Naši křesťanští bratři nás srdečně vítali a to nám pomáhalo, abychom zapomněli na svou únavu. Někdy jsme jezdili na mulách. Ty sice mají jistý krok, ale přesto jsme se nikdy nedívali do hloubky pod námi, kam bychom po jediném chybném kroku muly mohli spadnout. To, jak se naši bratři pevně zastávali biblické pravdy navzdory těžkostem, nás posilovalo, a láska, kterou nám prokazovali, v nás vyvolávala vděčnost za to, že jsme s nimi.
Malta a Libye
Plni vzpomínek na bratry ze Sicílie jsme pluli na Maltu. Stejně tak jako apoštol Pavel, i my jsme na Maltě nalezli laskavé lidi. Bouře v zálivu Svatého Pavla nám pomohla, abychom si uvědomili, v jakém nebezpečí byly malé lodi v prvním století. (Skutky 27:39–28:10) Ale před námi byla Libye. Jak se nám bude dařit v této africké zemi, kde je dílo svědků Jehovových zakázáno?
Opět jsme se setkali s úplně jinou kulturou. Když jsme se procházeli sloupořadím v ulicích centra, silně na mě zapůsobilo to, co jsem ve městě viděla a slyšela. Muži nosili oděvy utkané z velbloudí srsti, aby se ve dne chránili před žhnoucím vedrem saharské pouště a v noci před chladem. Naučili jsme se chápat a respektovat způsob, jak se zdejší lidé přizpůsobují klimatickým podmínkám.
Obezřetná horlivost našich bratrů nás naučila naprosto se spoléhat na Jehovu a při službě se řídit pokyny těch, kdo zdejší podmínky znají lépe. Naši křesťanští bratři byli různých národností, přesto ve službě Jehovovi všichni pokojně spolupracovali.
Nový úkol
Naše kazatelská práce nebyla v Itálii vítaná, a proto jsme museli odjet; s radostí jsme však v roce 1957 přijali nový úkol — službu v Brazílii. Francis a já jsme se přizpůsobili novému životu i zvykům a po osmi měsících jsme byli pozváni do krajské služby. Cestovali jsme autobusem, letadlem a pěšky. Krásná rozlehlá země se před námi otevírala jako učebnice zeměpisu.
Do našeho prvního kraje patřilo deset sborů, které byly ve městě São Paulo, a také deset městeček ve vnitrozemí a na pobřeží na jihu státu São Paulo. V těchto městech tehdy nebyly žádné sbory. Vybrali jsme si místo pro náš domov, a když jsme se zabydleli, začali jsme chodit dům od domu s poselstvím o Království. Také jsme lidem dávali pozvánky na promítání některého ze vzdělávacích filmů Watch Tower Society.
Nebylo vůbec lehké nastupovat do autobusu a mít s sebou filmy, projektor, transformátor, záznamy, literaturu, pozvánky a ruční tiskařskou soupravu, kterou jsme potřebovali, abychom mohli na pozvánky natisknout místo promítání. Ve srovnání s tím byl náš kufr s oblečením malým zavazadlem. Projektor musel být během cesty obalen polštáři, aby se nám při jízdě po hrbolatých silnicích nerozbil.
Když jsme určili, kde se bude film promítat, chodili jsme dům od domu a dávali lidem pozvánky na promítání. Někdy jsme dostali povolení promítat film v restauraci nebo hotelu. Jindy jsme roztáhli prostěradlo venku mezi dvěma sloupy. Vděční diváci, z nichž mnozí nikdy předtím neviděli film, stáli a pozorně poslouchali, když Francis předčítal komentář. Potom jsme rozdávali biblickou literaturu.
Do vesnic jsme cestovali autobusem. Přes některé řeky nevedl most, a tak musel autobus najet na velký vor, který ho převezl na druhou stranu. Řekli nám, abychom z autobusu vystoupili, a kdybychom viděli, že autobus sjíždí do řeky, měli jsme z druhé strany voru skočit do vody, aby nás to nevtáhlo pod hladinu. Naštěstí jsme po cestě přes řeku nikdy o autobus nepřišli, což jsme ocenili zvláště tehdy, když řeka byla známá tím, že v ní jsou masožravé ryby piraně.
V roce 1958 jsme se zúčastnili mezinárodního sjezdu v New Yorku; pak jsme se zase vrátili do Brazílie a brzy potom i ke krajské službě. Naše oblast sahala k uruguayským hranicím na jihu, k Paraguayi na západě, ke státu Pernambuco na severu a k Atlantskému oceánu na východě Brazílie.
Osada malomocných
V polovině šedesátých let jsme přijali pozvání, abychom jeden z filmů Společnosti promítli v osadě malomocných. Musím přiznat, že jsem měla trochu strach. O malomocenství jsme toho moc nevěděli, jenom to, co jsme o něm četli v Bibli. Když jsme přišli do tábora, který byl vymalován bílou barvou, poslali nás do velké posluchárny. Uprostřed bylo lanem ohraničeno místo pro nás a naše věci.
Elektrikář, který nám pomáhal, byl v osadě už čtyřicet let. Od zápěstí mu chyběly ruce a chyběly mu i jiné části těla, a proto byla jeho postava velmi znetvořena. Nejdříve jsem byla vyděšená, ale trochu jsem se uvolnila, když jsem viděla jeho spokojenost a obratnost, s jakými svou práci dělal. Brzy jsme si při nezbytných přípravách povídali o všem možném. Z tisíce postižených lidí, kteří v tomto zařízení žili, jich přišlo více než dvě stě. Jak se belhali dovnitř, viděli jsme různá stádia nemoci, kterou trpěli. Byl to pro nás skutečně dojemný citový zážitek.
Mysleli jsme na to, co řekl Ježíš malomocnému, který ho prosil: „Pane, jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.“ Ježíš se ho dotkl a ujistil ho: „Chci. Buď očištěn.“ (Matouš 8:2, 3) Po programu za námi mnoho lidí přišlo a děkovalo nám za to, že jsme přijeli. Jejich poškozená těla byla živým svědectvím toho, jak lidstvo trpí. S těmi, kdo si vážně přáli poznat více, později studovali Bibli místní svědkové.
V roce 1967 jsme se kvůli vážným zdravotním problémům vrátili do Spojených států. Tam jsme opět měli výsadu sloužit v krajské službě. Následujících dvacet let Francis cestoval po Spojených státech jako dozorce a já spolu s ním. Tehdy také učil ve Škole služby Království.
To, že jsem měla láskyplného manžela a věrného přítele, který se vždy dobře staral o každou povinnost, jež dostal, pro mě bylo velmi povzbuzující. Společně jsme měli výsadu dělit se o poklad biblické pravdy s lidmi na čtyřech kontinentech.
Můj poklad mě posiluje
V roce 1950 se maminka provdala za Davida Eastera, věrného bratra, který byl pokřtěn v roce 1924. Mnoho let spolu sloužili plným časem. Ale ke konci života se u maminky začala projevovat Alzheimerova choroba. Maminka potřebovala velkou péči, protože choroba ovlivnila její schopnost uvažovat. Moje laskavé sestry a David se o tento náročný úkol podělili a o maminku se postarali, protože nechtěli, abychom opustili naši zvláštní výsadu služby plným časem. Maminčin příklad věrnosti nám velmi pomohl, abychom si zvolili svou životní cestu. Maminka zemřela v roce 1987 a její nebeská naděje nám byla útěchou.
V roce 1989 jsem si všimla, že Francis už není tak energický, jak býval. Nevěděli jsme, že si na něm svou daň vybírá schistosomóza, nemoc, která je známá v mnoha částech světa. V roce 1990 tento neúnavný nepřítel Francise přemohl a já jsem ztratila milovaného partnera, se kterým jsem Jehovovi sloužila více než čtyřicet let.
Říká se, že změna je život. Některé změny jsou lehké, jiné jsou velmi těžké. Ale Jehova, Dárce drahocenného pokladu biblické pravdy, mě posiloval prostřednictvím své organizace a také prostřednictvím lásky a povzbuzení, které mi poskytovala moje rodina. Stále nalézám radost v tom, že se těším na splnění Jehovových slibů, na které je spolehnutí.
[Obrázek na straně 23]
Můj manžel a já jako misionáři v Itálii