Kdo za to může?

ZAČAL s tím už první muž Adam. Když zhřešil, řekl Bohu: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl.“ Tím ve skutečnosti říkal: „Já za to nemůžu.“ První žena Eva udělala totéž, když řekla: „Had — on mě podvedl, a tak jsem jedla.“ (1. Mojžíšova 3:12, 13)

Kvůli tomu, co se stalo v zahradě Eden, je dnes běžné, že lidé odmítají přijmout odpovědnost za své jednání. Už jste to někdy udělali? Když se objeví problémy, svalujete hned vinu na druhé? Anebo celou situaci rozeberete, abyste zjistili, kdo za to doopravdy může? V běžném životě je velmi snadné upadnout do této pasti — svalovat vlastní chyby na jiné lidi a říkat: „Já za to nemůžu.“ Podívejme se teď na některé běžné situace a řekněme si, k čemu mívají lidé sklon. A co je ještě důležitější, přemýšlejte o tom, co byste v takových situacích dělali vy.

Finanční těžkosti

„Já za to nemůžu — je to vina hospodářství, nepoctivých obchodníků, vysokých životních nákladů,“ může někdo říci, když se dostane do těžkých finančních problémů. Ale je to skutečně vina těchto okolností? Nejistota snad takového člověka přivedla k tomu, že se pustil do pochybného či spekulativního obchodování. Chamtivost někdy přehluší dobrý úsudek a člověk se ocitne v neznámých vodách, kde se stane snadnou kořistí nějakého dravce. Zapomene na úsloví, že když něco vypadá příliš dobře na to, aby to byla pravda, pak to určitě pravda není. Vyhledává jen takové rady, jaké chce slyšet, a když se ekonomické těžkosti stanou nepříjemnou skutečností, hledá někoho, na koho by to mohl svést. Naneštěstí se taková situace čas od času objeví i v křesťanském sboru.

Někdo se nechá zlákat k nerozumným, nebo dokonce vymyšleným investicím, jako je například nákup diamantů, které neexistují, financování špičkového televizního programu, který hned propadne, nebo se zapojí do obchodu s nemovitostmi, který nevyjde. Příliš velká touha po majetku může v paměti zamlžit biblickou radu: „Ti, kteří se rozhodli, že zbohatnou, upadají do pokušení a léčky . . . a celí se probodali mnoha bolestmi.“ (1. Timoteovi 6:9, 10)

K finančnímu krachu může člověka přivést i to, když bez rozmyslu utrácí. Někdo si myslí, že musí vypadat jako lidé z nejnovějších módních časopisů, že musí jet na drahou dovolenou, jíst ve vybraných restauracích a kupovat si nejnovější „hračky“ pro dospělé — kola, motocykly, auta, lodě, kamery a fotoaparáty a hi-fi věže. Samozřejmě, že někdo si takové věci může pořídit díky tomu, že dobře plánuje a šetří peníze. Ale ti, kdo moc pospíchají, aby takové věci získali, se mohou dostat do velkých dluhů. A když se to stane, kdo za to může? Je jasné, že přehlíželi zdravou radu, která je v knize Přísloví 13:18: „Kdo zanedbává kázeň, dochází k chudobě a zneuctění.“

Zklamání, které působí děti

„Starší mohou za to, že moje děti opustily pravdu,“ mohou říkat někteří rodiče. „Nevěnovali se mým dětem dostatečně.“

Pást stádo a starat se o něj je skutečně povinností starších, ale co je povinností rodičů? Jsou příkladní v tom, že vždy projevují ovoce Božího ducha? Vedli rodinné studium Bible pravidelně? Byli horliví ve službě pro Jehovu a pomáhali dětem, aby se na službu připravovaly? Dávali pozor na to, s kým se jejich děti stýkaly?

Pro rodiče je snadné říci něco podobného také o škole. „Učitelé mohou za to, že se můj syn neučí dobře. Nemají mého syna rádi. A tahle škola stejně nemá žádnou úroveň.“ Ale spolupracovali rodiče úzce se školou? Zajímali se o osnovy a výuku svého dítěte? Mělo dítě vyhrazený čas na domácí úkoly a pomáhali mu rodiče s nimi? Mohl by být základním problémem přístup k učení nebo lenost ze strany dítěte či rodičů?

Mnohem lepší by bylo, kdyby se rodiče místo kritizování školy ujistili, že jejich děti mají k učení správný postoj a že se ve škole skutečně učí.

Když křesťan duchovně neroste

Občas slyšíme, jak někdo říká: „Chtěl bych být duchovně silnější, ale nemůžu za to, že nejsem. Starší se mi dost nevěnují. Nemám žádné přátele. V tomhle sboru není Jehovův duch.“ A přitom jiní členové toho sboru přátele mají, jsou šťastní a dělají pěkné duchovní pokroky; sbor roste a duchovně se mu dobře daří, protože má požehnání. Proč tedy má někdo problémy?

Málokdo se chce přátelit s člověkem, který má negativní postoje a stále si stěžuje. Ostrý, nabroušený jazyk a stálé stížnosti nejspíš každého odradí. Někteří křesťané nechtějí, aby je takoví lidé duchovně brzdili, a proto s nimi omezí společenské styky. Pokud to někdo považuje za chladný nezájem ze strany sboru, může se začít stěhovat z jednoho sboru do druhého. Stejně jako migrující stáda na afrických pláních stále hledají zelenější pastviny, tito „stěhovaví“ křesťané stále hledají ten pravý sbor. Mohli by být mnohem šťastnější, kdyby v druhých lidech hledali to dobré a sami se snažili více projevovat ovoce Božího ducha. (Galaťanům 5:22, 23)

Někteří křesťané se například snaží na každém shromáždění v sále Království promluvit s jiným člověkem a upřímně ho za něco dobrého pochválit. Mohou pochválit například jeho dobře vychované děti nebo to, že na křesťanská shromáždění chodí pravidelně, že má pěkně připravené komentáře při studiu Strážné věže, že je pohostinný a dovolí, aby se u něj doma konalo sborové studium knihy a schůzky před službou, a tak dále. Jestliže si dáte za cíl, že proniknete pod povrch nedokonalosti, určitě ve svých křesťanských bratrech a sestrách objevíte ušlechtilé vlastnosti. Tak si je oblíbíte a zjistíte, že už vám věrní přátelé nescházejí.

Poslední výmluva

„Je to Boží vůle.“ „Zavinil to Ďábel.“ Když už někdo neví, jak se vymluvit, řekne možná, že za jeho neúspěchy může buď Bůh, nebo Ďábel. Je pravda, že Bůh i Satan mohou některé události v našem životě ovlivnit. Někteří lidé však věří, že prakticky všechno v životě, dobré i špatné, je výsledkem Božího nebo Satanova zásahu. Jako by svým jednáním nemohli ovlivnit vůbec nic, co se jim stane. „Pokud Bůh chce, abych měl nové auto, zajistí, abych ho získal.“

Takoví lidé často žijí bezstarostně a ve finančních i jiných věcech se rozhodují v domnění, že je Bůh ochrání. Když svým neopatrným jednáním na sebe přivolají nějakou pohromu, finanční nebo jinou, svalují vinu na Ďábla. Kdo jedná ukvapeně, aniž by předem ‚spočítal náklady‘, a potom svůj neúspěch svádí na Satana anebo, což je ještě horší, čeká, že zasáhne Jehova, se chová troufale a také v rozporu s Biblí. (Lukáš 14:28, 29)

Satan se pokusil přimět Ježíše, aby takto uvažoval a aby se necítil zodpovědný za své jednání. O druhém pokušení Matouš 4:5–7 říká: „Potom ho Ďábel vzal s sebou do svatého města a postavil ho na chrámové cimbuří a řekl mu: ‚Jestliže jsi Boží syn, vrhni se dolů, neboť je napsáno: „Dá ohledně tebe příkaz svým andělům a ponesou tě na rukou, aby ses nikdy nohou neudeřil o kámen.“ ‘ “ Ježíš věděl, že nemůže zbytečně riskovat, nebo dokonce jednat sebevražedným způsobem, a zároveň očekávat, že Jehova zasáhne. Proto odpověděl: „Je napsáno: ‚Nebudeš zkoušet Jehovu, svého Boha.‘ “

Lidé, kteří mají sklon svalovat vinu za své pochybné jednání na Ďábla nebo na Boha, mají mnoho společného se zastánci astrologie — ti Boha či Ďábla pouze nahrazují hvězdami. Jestliže je člověk pevně přesvědčen, že nemůže ovlivnit skoro nic, co se děje, přehlíží jednoduchou zásadu, která je zapsána v Galaťanům 6:7: „Cokoli člověk rozsévá, to také sklidí.“

Přijměte realitu

Nikdo nepopírá, že žijeme v nedokonalém světě. Problémy, které zde rozebíráme, jsou ze života. Lidé nás budou ve finančních věcech podvádět. Někteří zaměstnavatelé jsou nespravedliví. Kamarádi mohou mít na naše děti špatný vliv. Někteří učitelé i některé školy by měli být lepší. Starší by čas od času mohli být láskyplnější a mohli by o nás projevovat větší zájem. Ale musíme mít na paměti, že jsme nedokonalí a že „celý svět leží v moci toho ničemného,“ jak říká Bible. Není tedy realistické očekávat, že nám v životě vždycky všechno půjde hladce. (1. Jana 5:19)

Navíc musíme uznat, že i my jsme nedokonalí a že máme omezení a že si často děláme problémy sami svou vlastní hloupostí. Pavel radil křesťanům v Římě: „Každému tam mezi vámi [říkám], aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet.“ (Římanům 12:3) Stejně dobře platí tato rada dnes. Když se nám něco nedaří, neměli bychom hned reagovat stejně jako naši předkové Adam a Eva a říkat: „Já za to nemůžu!“ Raději bychom se měli sami sebe zeptat: ‚Co jsem mohl udělat lépe, aby to nedopadlo tak špatně? Měl jsem v té věci dobrý úsudek a hledal jsem rady na správném místě? Připustil jsem vůbec možnost, že druhá strana či strany za to nemohou, respektoval jsem jejich důstojnost?‘

Jestliže se budeme řídit křesťanskými zásadami a budeme mít dobrý úsudek, pak budeme mít více přátel a méně problémů. Mnoho zbytečných ošklivých skvrn bude z našeho života vymazáno. Stýkat se s druhými lidmi nám bude dělat radost a nebude nás tížit otázka: „Kdo za to může?“

[Obrázky na straně 28]

Rodiče mohou udělat hodně pro to, aby se jejich dětem po duchovní stránce dobře dařilo