To nejlepší, co jsem mohl v životě dělat

VYPRÁVÍ BOB ANDERSON

Asi před deseti lety se mě přátelé zeptali: „Jak to, že jsi v průkopnické službě vydržel tak dlouho, Bobe?“ „No,“ usmál jsem se, „víte o něčem lepším, než je průkopnická služba?“

V ROCE 1931, kdy jsem vstoupil do průkopnické služby, mi bylo dvacet tři let. Teď mi je osmdesát sedm a jsem stále průkopníkem. Vím, že bych v životě nemohl dělat nic lepšího. Vysvětlím vám proč.

V roce 1914 jsme u dveří našli traktát. Vydali ho badatelé Bible, jak si tehdy říkali svědkové Jehovovi. Když svědek přišel znovu, maminka se ho podrobně vyptala na peklo. Byla vychována v přísně wesleyánské metodistické rodině, ale nikdy se nemohla smířit s tím, že by Bůh lásky lidi věčně trápil. Hned, co se dozvěděla, jak to ve skutečnosti je, řekla: „Teď jsem šťastnější než kdy dříve.“

Maminka ihned přestala vyučovat v metodistické nedělní škole a přidala se k malé skupině badatelů Bible. Začala kázat v našem městě Birkenhead, které leží naproti přístavu Liverpool přes řeku Mersey. Brzy pravidelně jezdila na kole do mnoha sousedních měst. Na tomto velkém území kázala do konce svého života a lidé ji velmi dobře znali. Svým dětem tak dala výborný příklad. Maminka zemřela v roce 1971, kdy jí bylo celých devadesát sedm let, a do své smrti byla aktivním svědkem.

Mou sestru Kathleen a mě maminka odhlásila z metodistické nedělní školy a začali jsme s ní chodit na shromáždění badatelů Bible. Když se k nám později připojil i tatínek, rodiče zorganizovali pravidelné rodinné studium Bible s knihou Harfa Boží. Tehdy bylo takové studium úplnou novotou, ale to, že nám rodiče od malička vštěpovali základní biblické pravdy, se bohatě vyplatilo. Sestra i já jsme totiž časem vstoupili do průkopnické služby.

Maminka tvrdila, že „Fotodrama Stvoření“, které se v roce 1920 promítalo v Liverpoolu, bude pro nás děti duchovním mezníkem; a měla pravdu. Byl jsem sice malý, ale na toto představení mám živé vzpomínky. Nejlépe si pamatuji část, která ukazovala Ježíšův život, zvláště scénu, kdy Ježíš šel na smrt. Celý tento zážitek mi pomohl, abych se zaměřil na tu nejdůležitější práci v životě — na kázání!

Na počátku dvacátých let jsem začal s maminkou každou neděli odpoledne rozšiřovat traktáty. Nejdříve pokyny říkaly, abychom traktáty pouze nechávali u dveří. Později jsme je měli obyvatelům domů předávat osobně, a lidi, které to zajímalo, jsme měli navštívit znovu. Vždycky jsem to považoval za základ metody opětovných návštěv a biblických studií, metody, která je opravdu účinná.

Do průkopnické služby!

Kathleen i já jsme byli pokřtěni v roce 1927. Pracoval jsem v Liverpoolu jako chemik-analytik a v té době, v roce 1931, jsem slyšel rezoluci o tom, že přijmeme jméno svědkové Jehovovi. Často jsem vídal kolportéry Společnosti (dnes se jim říká průkopníci), jak slouží v obchodní čtvrti Liverpoolu, a jejich příklad na mě velice zapůsobil. Moc jsem toužil po tom, abych nemusel být ve světské společnosti a abych mohl celý život strávit ve službě pro Jehovu.

V létě toho roku mi můj přítel Gerry Garrard řekl, že přijal od Josepha F. Rutherforda, druhého prezidenta Watch Tower Society, úkol kázat v Indii. Těsně před odjezdem za mnou přišel a mluvil o výsadě služby plným časem. Když jsme se loučili, ještě mě povzbudil slovy: „Jsem si jist, že zakrátko budeš průkopníkem, Bobe.“ A to se také stalo. Přihlásil jsem se v říjnu. Měl jsem takovou radost a byl jsem tak svobodný — mohl jsem jezdit na kole po venkovských silnicích a kázat v odlehlých místech. Věděl jsem, že jsem se pustil do nejdůležitější práce, jakou jsem kdy mohl dělat.

První místo, kam jsem byl jako průkopník poslán, byl jižní Wales. Tam jsem se připojil k Cyrilu Stentifordovi. Později si Cyril vzal Kathleen a několik let sloužili jako průkopníci spolu. Jejich dcera Ruth také vstoupila do průkopnické služby. V roce 1937 jsem byl ve Fleetwood v hrabství Lancashire a sloužil jsem zde s Erikem Cookem. Do té doby průkopníci v Británii sloužili jenom na venkově, tam, kde nebyly žádné sbory. Ale Albert D. Schroeder, který tehdy odpovídal za činnost kanceláře londýnské odbočky Společnosti, rozhodl, že se oba přestěhujeme do Bradfordu v hrabství Yorkshire. To bylo poprvé, kdy byli v Anglii průkopníci posláni do určitého sboru, aby mu pomohli.

V roce 1946 šel Eric do biblické školy Strážné věže Gilead a byl poslán do Jižní Rhodesie, dnešní Zimbabwe. On i jeho manželka dosud věrně slouží jako misionáři v Durbanu v Jižní Africe.

V roce 1938 jsem už měl jiný úkol — sloužil jsem v severozápadním Lancashiru a v překrásné oblasti Lake District jako zónový služebník (dnes se říká krajský dozorce). Tam jsem se setkal s Olive Duckettovou, a když jsme se vzali, ihned mě začala doprovázet v krajské službě.

Irsko v době války

Brzy poté, co Británie vyhlásila v září roku 1939 Německu válku, jsem byl poslán do Irska. Mobilizace začala v Británii, ale ne v jižní Irské republice, která zůstala po celou dobu války neutrální. Irská republika a Severní Irsko měly tvořit jeden kraj. Tehdy už byla v platnosti bezpečnostní opatření, a k vycestování z Británie do jakékoli části Irska bylo proto nutné opatřit si povolení. Na úřadech mi řekli, že mohu odjet, jen když budu souhlasit s tím, že se do Anglie vrátím hned, jak bude můj ročník mobilizován. Řekl jsem, že souhlasím, ale když jsem povolení k odjezdu dostal, k mému překvapení žádnou takovou podmínku neobsahovalo.

V celém Irsku bylo tehdy jen něco přes sto svědků. Když jsme v listopadu 1939 přijeli do Dublinu, čekal nás Jack Corr, dlouholetý průkopník. Řekl nám, že v sousedním městě jsou další dva průkopníci a že v Dublinu je několik zájemců, dohromady asi dvacet lidí. Jack v Dublinu najal místnost, kde jsme se všichni sešli a dohodli, že zde každou neděli budeme mít shromáždění. Toto opatření trvalo do té doby, než tu byl v roce 1940 založen sbor.

Severní Irsko jakožto část Spojeného království bylo ve válce s Německem. Když jsme se tedy přestěhovali na sever do Belfastu, museli jsme si zvyknout na potravinové lístky a večerní zatemnění. Německá letadla sice musela uletět více než šestnáct set kilometrů, aby se dostala nad Belfast a zpátky na základny v Evropě, ale přesto se jim podařilo svrhnout na město bomby. Při prvním náletu byl zničen sál Království a náš byt. V té chvíli jsme však byli na návštěvě u bratrů v jiné části města, takže jsme nepřišli o život. Téže noci jedna rodina svědků utíkala do společného krytu. Když tam doběhli, zjistili, že kryt je plný, a museli se vrátit domů. Kryt byl přímo zasažen a všichni, kdo v něm byli, zemřeli. Naši bratři ale přežili jen s několika škrábanci a modřinami. Během těchto těžkých válečných let nebyl nikdo z bratrů vážně zraněn, a za to jsme děkovali Jehovovi.

Dostáváme duchovní pokrm

Jak válka postupovala, bezpečnostní opatření se zpřísňovala, až byla nakonec zavedena poštovní cenzura. To znamenalo, že byla zadržována Strážná věž a nesměla se dovážet. Nevěděli jsme sice, co budeme dělat, ale Jehovova ruka se nezkrátila. Jednou ráno jsem dostal dopis od „bratrance“, který psal o rodinných záležitostech. Neměl jsem tušení, kdo to je, ale jako postskriptum napsal, že přikládá „zajímavý biblický článek“, který si mám přečíst. Byla to Strážná věž, ale protože neměla na obálce nic napsáno, cenzor ji nezabavil.

S manželkou a místními svědky včetně Maggie Cooperové, která pracovala na „fotodramatu“, jsme ihned začali články rozmnožovat. Brzy jsme se dohodli, jak budeme sto dvacet výtisků rozvážet po celé zemi, protože Strážná věž s nepopsanou obálkou přicházela pravidelně od mnoha nových přátel z Kanady, Austrálie a Spojených států. Díky jejich opatrnosti a laskavosti jsme během války nepřišli o žádné číslo.

Také jsme mohli pořádat sjezdy. Krásný sjezd byl v roce 1941, kdy byla vydána nová kniha Děti. Zdálo se, že cenzor neměl nic proti knize, o níž si zřejmě myslel, že je o dětech, a tak jsme celou dodávku přivezli bez problémů. Brožuru Mír — může být trvalý? jsme však museli vytisknout sami, protože jsme ji z Londýna nesměli dovézt. Navzdory všem válečným opatřením, s nimiž jsme se museli potýkat, o nás bylo po duchovní stránce dobře postaráno.

Překonáváme překážky

Jistý duchovní, který bydlel v domově důchodců, jenž byl řízen jedním svědkem Jehovovým, poslal výtisk knihy Bohatství své manželce do Anglie. Ona s pravdou nesouhlasila a ve své odpovědi to dala jasně najevo. Také tvrdila, že jsme „protivlastenecká organizace“. Poštovní cenzor si toho povšiml a podal hlášení na kriminální policii. Byl jsem na policii předvolán, abych to vysvětlil a přinesl knihu Bohatství. Je zajímavé, že když se mi kniha konečně vrátila, byly v ní podtrhané části o římskokatolické církvi. Měl jsem pocit, že to něco znamená, protože policie ostře sledovala činnost organizace IRA (Irská republikánská armáda).

Podrobně se mě vyptávali na naši neutralitu v době války, protože náš postoj k válce nemohli pochopit. Úřady proti nám však nikdy nezakročily. Když jsem později žádal o povolení uspořádat sjezd, policie trvala na tom, že tam pošlou dva policejní reportéry. Řekl jsem: „Budeme rádi, když přijdou!“ Na sjezd přišli, seděli tam celé odpoledne a dělali si těsnopisem poznámky. Když program skončil, zeptali se: „Proč tady vlastně jsme? Všechno se nám líbilo!“ Druhý den přišli znovu a s radostí si zdarma vzali brožuru Mír — může být trvalý? Zbytek sjezdu proběhl nerušeně.

Hned jak skončila válka a cestovní omezení byla uvolněna, do Belfastu přijel Pryce Hughes z londýnského betelu. Doprovázel ho Harold King, který byl později poslán do Číny jako misionář. Šest let jsme nebyli ve spojení s londýnskou kanceláří odbočky, a proto nás přednášky těchto bratrů velmi povzbudily. Zakrátko do Belfastu přijel jiný věrný průkopník, Harold Duerden. Byl sem poslán z Anglie, aby zde posílil dílo Království.

Návrat do Anglie

Skutečně jsme si irské bratry oblíbili a vrátit se do Anglie bylo těžké. Manželka a já jsme však byli posláni zpátky do Manchesteru a potom do Newton-le-Willows — jiného města v hrabství Lancashire —, kde jsme byli potřebnější. V roce 1953 se narodila naše dcera Lois a skutečně nás potěšilo, když v šestnácti letech vstoupila do průkopnické služby. Později se provdala za průkopníka Davida Parkinsona a oba společně pokračovali ve službě plným časem v Severním Irsku. Dá se říci, že v mnoha ohledech šli v našich stopách. Teď jsou se svými dětmi zpátky v Anglii a všichni sloužíme v jednom sboru.

Ačkoli se náš život měnil, nikdy jsem nepřestal být průkopníkem — Olive si to nikdy nepřála a ani já ne. Vždycky jsem zásluhu za svou průkopnickou zprávu připisoval i své manželce, protože bez její trvalé, láskyplné podpory bych nikdy v průkopnické službě nevytrval. Teď se samozřejmě oba rychleji unavíme, ale služba nám stále dělá radost, zvlášť když jsme spolu a vedeme studia Bible se svými bližními. Měli jsme tu výsadu, že jsme během let pomohli asi stovce lidí, aby se zasvětili Bohu a dali se pokřtít. Z toho máme velkou radost! A myslím, že toto číslo je dnes několikanásobně vyšší, protože v některých rodinách se svědky stává třetí nebo čtvrtá generace.

Často si s Olive povídáme o mnoha výsadách nebo zážitcích, které jsme za ta léta měli. Byla to šťastná doba, a jak rychle utekla! Vím, že bych nenašel nic lepšího, co bych mohl v životě dělat, než sloužit celé ty roky svému Bohu Jehovovi jako průkopník. Ať už se dívám nazpět s vděčností, nebo dopředu s očekáváním, uvědomuji si, jak velký význam mají Jeremjášova slova: „Jsou to skutky Jehovovy milující laskavosti, že jsme nedospěli ke konci, protože projevy jeho milosrdenství jistě ke konci nedospějí. Jsou nové každé ráno . . . ‚Proto projevím vůči němu postoj očekávání.‘ “ (Nářky 3:22–24)

[Obrázek na straně 26]

Bob a Olive Andersonovi