Rozhodl jsem se postupovat ke zralosti

VYPRÁVÍ CARL DOCHOW

„Postupovat ke zralosti, nebo znovu upadnout do hříchu — Co si vybereš?“ Tak se jmenoval článek ve Strážné věži z 15. června 1948 (angl.). Tento článek mě podnítil, abych se z duchovního nebezpečí, jemuž jsem byl vystaven při zemědělském hospodaření ve Spojených státech, vydal na životní dráhu misionáře v Jižní Americe, a té se věnuji už déle než 43 let.

NARODIL jsem se 31. března 1914 ve srubu ve Vergasu (Minnesota) a byl jsem třetí ze čtyř chlapců. První léta mého dětství byla velice šťastná. Vzpomínám si, jak jsem chodíval s otcem na ryby. Maminka však bývala často nemocná, a když jsem byl v páté třídě, musel jsem odejít ze školy, abych jí doma pomáhal. Když mi bylo třináct let, zjistilo se, že maminka má rakovinu plic.

Maminka věděla, že už nebude žít dlouho, a proto mě začala připravovat na to, abych mohl vykonávat její práce. Sedávala v kuchyni a říkala mi, jak mám vařit a péct. Učila mě také prát, obhospodařovat zahradu a starat se o sto slepic. A povzbuzovala mě i k tomu, abych si každý den přečetl kapitolu z Bible. Dělal jsem to, ačkoli jsem měl se čtením potíže. Takhle mě maminka učila deset měsíců, a pak 27. ledna 1928 zemřela.

Válka mění náš život

V září 1939 začala druhá světová válka a v našem luteránském kostele byly každou neděli pronášeny modlitby za vojáky. Můj starší bratr Frank byl rozhodnut, že nepůjde zabíjet. Když tedy odmítl bojovat jako voják, byl zatčen. Při soudním procesu prohlásil: „Než bych já zabíjel nevinné lidi, to spíše můžete zastřelit vy mě.“ Byl odsouzen na rok do vězení na ostrově McNeil u pobřeží státu Washington.

Spolu s Frankem tam bylo více než tři sta svědků Jehovových, kteří byli uvězněni proto, že za války zachovávali přísnou neutralitu. (Izajáš 2:4; Jan 17:16) Brzy začal vyhledávat jejich společnost, a přímo ve vězení byl pokřtěn. Za dobré chování mu byl trest snížen na devět měsíců. V listopadu 1942 jsme se dozvěděli, že Frank je na svobodě, a krátce nato nám už řekl dobrou zprávu o Božím Království. Pozorně jsme toto poselství prozkoumali, každý ve své Bibli, a všichni jsme se přesvědčili, že to, co nás Frank učí, je pravda.

Překážky v duchovním růstu

V roce 1944 jsem se přestěhoval do okolí města Malta v Montaně a žil jsem tam u svého strýce. Měli jsme v životě něco společného — každého z nás po šesti měsících manželství opustila manželka. Strýc byl rád, že jsem mu mohl pomáhat s hospodářstvím a s vařením, a o výdělek jsme se dělili rovným dílem. Strýc prohlásil, že když s ním zůstanu, zdědím jeho farmu, která měla 260 hektarů. V těch letech prožívalo zemědělství velký rozkvět a já jsem měl tuto práci tak rád! Každý rok jsme měli skvělou úrodu, a bušl pšenice se tehdy prodával dokonce za tři dolary a šestnáct centů.

Ale to, že jsem se účastnil shromáždění malého sboru svědků Jehovových v Maltě, se strýčkovi nelíbilo. Na krajském sjezdu svědků Jehovových ve městě Wolf Point jsem byl 7. června 1947 pokřtěn, ale jemu jsem o tom neřekl. Jeden křesťanský bratr mě tam vybídl, abych se stal průkopníkem, to znamená celodobým služebníkem. Ačkoli jsem si ze srdce přál využít svůj život tímto způsobem, vysvětlil jsem bratrovi, že by mi strýc nikdy nedovolil, abych věnoval kazatelské službě tolik času.

Krátce nato se stalo, že strýc otevřel a přečetl dopis, který byl adresován mně a v němž na mě jeden přítel naléhal, abych se stal celodobým služebníkem. Bylo to horší, než když se píchne do vosího hnízda — strýc se rozzuřil a dal mi ultimátum: buď přestanu s kázáním, nebo odejdu z jeho farmy. Takové ultimátum — to byla dobrá věc. Práci v zemědělství jsem měl totiž tak rád, že bych se byl možná sám od sebe sotva odhodlal ji opustit. A tak jsem se vrátil ke své rodině v Minnesotě. Všichni již byli pokřtění a byli spojeni se sborem v Detroit Lakes.

Zpočátku mě rodina povzbuzovala, abych vstoupil do průkopnické služby, ale v roce 1948 začali duchovně ochabovat. Právě tehdy vyšel článek s názvem „Postupovat ke zralosti, nebo znovu upadnout do hříchu — Co si vybereš?“, a ten pro mě byl jako duchovní injekce, kterou jsem potřeboval. Obsahoval varování, že „se docela jistě dostaví velmi smutné následky, jestliže úmyslně nebudeme chtít držet krok s postupujícím poznáním“. V článku bylo řečeno: „Nemůžeme si dovolit zastavit se a zaostat, ale musíme dělat pokroky ve spravedlnosti. Ne se zastavit, ale naopak dělat pokroky — to je nejmocnější zábrana proti odpadnutí.“

Členové mé rodiny se sice všelijak omlouvali, ale já jsem přesvědčen, že jejich skutečným problémem byla touha zbohatnout. Viděli, že z ekonomického hlediska je prospěšnější věnovat více času práci v zemědělství a méně času kázání. Ale já jsem se nechtěl dostat do osidla touhy po bohatství, a proto jsem si raději naplánoval průkopnickou službu. Věděl jsem, že to nebude snadné, a dokonce jsem si myslel, že se mi to nepodaří. A tak jsem v roce 1948 sám sebe vyzkoušel tím, že jsem záměrně požádal, abych mohl s průkopnickou službou začít v tom nejhorším ročním období — v prosinci.

Začínám s průkopnickou službou

Jehova mému úsilí žehnal. Jednoho dne se mi například stala taková věc: Bylo 27 °C pod nulou, navíc foukal ledový vítr, a já jsem byl jako obvykle ve svědecké službě na ulici. Střídavě, dokud mi ruka nepromrzla, jsem vždy v jedné ruce držel časopisy a druhou jsem měl v kapse. Přistoupil ke mně nějaký muž. Řekl, že mě už chvíli pozoruje, a pak se zeptal: „To je v těch časopisech něco tak důležitého? Dejte mi ty dva, já si je přečtu.“

V té době jsem pozoroval, že kontakt s mou rodinou ohrožuje můj vlastní duchovní stav. Požádal jsem tedy o pomoc Watch Tower Society a dostal jsem nové přidělení do Miles City v Montaně. Tam jsem sloužil jako skupinový služebník, což je dnes předsedající dozorce. Mým příbytkem byl obytný automobil velikosti 2×3 metry. Živil jsem se prací na částečný úvazek v chemické čistírně. Příležitostně jsem se dával najmout na práci, kterou jsem měl nejraději — na žně.

V tom období se ke mně dostávaly zprávy, že duchovní stav členů mé rodiny se stále zhoršuje. Nakonec se společně s jinými lidmi ze sboru v Detroit Lakes obrátili proti Jehovově organizaci. Ze sedmnácti zvěstovatelů Království v tom sboru jich zůstalo věrných jen sedm. Členové mé rodiny se rozhodli, že přimějí i mě, abych opustil Jehovovu organizaci. A tak jsem si uvědomil, že existuje jen jedno řešení: usilovat o další pokrok. Ale jak?

Zaměřuji se na misionářskou službu

V roce 1950 jsem byl při mezinárodním sjezdu v New Yorku svědkem graduace studentů, kteří absolvovali patnáctou třídu biblické školy Strážné věže Gilead a měli se stát misionáři. Pomyslel jsem si: ‚Kdybych tak mohl být mezi těmi, kdo se vydávají sloužit Jehovovi v nějaké cizí zemi!‘

Odeslal jsem přihlášku a byl jsem přijat jako člen 17. třídy Gileadu, která začínala v únoru 1951. Škola byla v krásném prostředí na jedné farmě v severní části státu New York. Tolik jsem si přál, abych na té farmě mohl po vyučování pracovat, třeba ve chlévě u krav, nebo venku na polích! Ale John Booth, tehdejší dozorce farmy Království, mi vysvětlil, že jsem jediný, kdo tam má nějaké zkušenosti s chemickým čištěním. A tak jsem pracoval v čistírně.

Pro člověka, který vychodil jen pět tříd, nebyl Gilead vůbec lehký. V půl jedenácté večer sice už mělo být zhasnuto, ale já jsem se často učil až do půlnoci. Jednou si mě jeden z instruktorů zavolal do své kanceláře. „Carle,“ řekl, „jak vidím, známky moc dobré nemáš.“

‚A teď mi řeknou, abych z Gileadu odešel,‘ pomyslel jsem si.

Ale instruktor mi laskavě dal několik rad k tomu, jak bych mohl lépe využít čas, abych se nemusel učit tak dlouho do noci. S obavami jsem se zeptal: „Hodím se vůbec k tomu, abych tady v Gileadu zůstal?“

„Ale ano,“ odpověděl. „Jenom nevím, jestli budeš moci dostat diplom.“

Útěchou mi byla slova prezidenta školy, Nathana H. Knorra. Ten kdysi řekl studentům, že daleko hlubším dojmem než dobré známky na něho zapůsobí houževnatá vytrvalost misionářů, kteří zůstávají tam, kam byli přiděleni.

Nejtěžším předmětem pro mě byla španělština, ale doufal jsem, že budu přidělen na Aljašku, kde je studené podnebí, na jaké jsem byl zvyklý z domova. A navíc bych tam mohl kázat anglicky. A tak si jistě umíte představit mé překvapení, když jsem se asi v polovině kursu dozvěděl, že mi byl jako působiště přidělen Ekvádor v Jižní Americe. Ano, budu muset mluvit španělsky, a to přímo na parném rovníku!

Jednou mě ve škole Gilead navštívil agent FBI. Ptal se mě na syna jednoho muže, který býval skupinovým služebníkem v Detroit Lakes, ale pak naši organizaci opustil. Tehdy se právě válčilo v Koreji a ten mladík tvrdil, že slouží jako svědek Jehovův, a že je tedy zproštěn vojenské služby. Vysvětlil jsem, že ten mladý muž přestal být svědkem Jehovovým. Agent mi na rozloučenou řekl: „Ať vám Bůh žehná ve vaší práci.“

Později jsem se dozvěděl, že ten mladík byl v jedné ze svých prvních bitev v Koreji zabit. Tak žalostně to dopadlo s člověkem, který mohl v Boží organizaci postupovat ke zralosti.

A pak přišel radostný den naší graduace — 22. červenec 1951. Nikdo z mé rodiny při tom ovšem nebyl, ale jakmile jsem — díky pokroku, který jsem předtím udělal — dostal do ruky diplom, k radosti mi nic nechybělo.

Zvykám si na službu v zahraničí

Jakmile jsem se ocitl ve svém působišti, poznal jsem, jak se mi hodí to, co mě maminka naučila. Vařit, ručně prát a nemít tekoucí vodu — to pro mě nebylo nic nového. Nové pro mě však bylo to, že jsem musel kázat španělsky! Dost dlouho jsem používal španělské tištěné kázání. Teprve po třech letech jsem mohl mít veřejnou přednášku ve španělštině, ale potřeboval jsem k tomu podrobné poznámky.

Když jsem v roce 1951 přijel do Ekvádoru, bylo tam necelých 200 zvěstovatelů Království. Prvních asi tak 25 let se zdálo, že činění učedníků postupuje pomalu. Naše biblické nauky se naprosto lišily od nebiblických tradic katolicismu a mimořádně nepopulární bylo to, že se držíme biblických pokynů ohledně věrnosti manželskému partnerovi. (Hebrejcům 13:4)

Dařilo se nám však rozšiřovat hodně biblické literatury. Je to vidět například na naší kazatelské službě ve městě Machala uprostřed oblasti, kde se pěstují banánovníky. Nicholas Wesley a já jsme tam přišli v roce 1956 a v té době jsme tam byli jedinými svědky Jehovovými. Tehdy se tam stavěly silnice, a my jsme se vydávali na cestu každý den brzy ráno a vždy jsme se svezli na některém z výklopných vozů, které se používaly při stavbě. Když jsme dojeli dost daleko, vystoupili jsme a vydali se zpátky k místu našeho ubytování a všem lidem jsme cestou vydávali svědectví.

Jednoho dne jsme si s Nickem dělali poznámky, abychom viděli, kdo z nás rozšíří víc časopisů. Vzpomínám si, že tenkrát jsem měl v poledne víc rozšířených časopisů já, ale do večera jsme měli oba stejně — každý z nás jich rozšířil sto čtrnáct. Na našich trasách s časopisy jsme každý měsíc lidem nechávali stovky časopisů. Šestkrát jsem jich za jeden měsíc rozšířil přes tisíc výtisků. Představte si, kolik lidí mohlo z těch časopisů poznat biblické pravdy!

V Machale jsme také měli výsadu, že jsme mohli postavit první sál Království, který byl v Ekvádoru vlastnictvím sboru. To bylo před 35 lety, v roce 1960. V těch počátečních dobách přicházelo na naše shromáždění jen asi patnáct účastníků. Dnes má Machala jedenáct vzkvétajících sborů!

Na návštěvě ve Spojených státech

Koncem sedmdesátých let jsem jel na dovolenou do Spojených států a několik hodin jsem strávil se svým bratrem Frankem. Dovezl mě autem na jeden pahorek, z něhož je vidět daleko přes údolí Red River. Bylo to nádherné — zrající pšenice s těžkými klasy se vlnila ve větru jako oceán. V dálce bylo možné rozpoznat řeku Sheyenne lemovanou stromy. Požitek z té pokojné nádhery přerušil můj bratr, když začal mluvit na své obvyklé téma.

„Kdybys nebyl takový osel a nehonil se po Jižní Americe, mohlo by to patřit i tobě!“

„Franku,“ skočil jsem mu do řeči, „s tímhle okamžitě přestaň.“

Už neřekl ani slovo. Za několik let náhle zemřel — ranila ho mrtvice. Zůstaly po něm tři nádherné ranče v Severní Dakotě, které měly celkem přes 400 hektarů, a kromě toho v Montaně farma o rozloze 260 hektarů, kterou zdědil po strýci.

Teď už nikdo z mé rodiny nežije. Ale v Detroit Lakes, kde jsme všichni jako svědkové Jehovovi začínali, mám duchovní rodinu, ve které je více než 90 křesťanských bratrů a sester.

Duchovní pokroky dělám dál

Za posledních patnáct let jsme při duchovní žni tady v Ekvádoru měli skvělou úrodu. V roce 1980 zde bylo asi 5000 zvěstovatelů a nyní jich máme přes 26 000. Sklidil jsem požehnání — měl jsem totiž možnost pomoci ke křtu mnoha z nich — bylo to daleko více než sto lidí.

Teď je mi osmdesát let a strávit měsíčně třicet hodin ve službě mi dá víc práce, než když jsem v roce 1951 plnil svou kvótu 150 hodin. Od roku 1989, kdy jsem se dozvěděl, že mám rakovinu prostaty, využívám dobu zotavování k tomu, že čtu. Od toho roku jsem celou Bibli přečetl devatenáctkrát a knihu Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království šestkrát. Tak stále dělám duchovní pokroky.

Ano, měl jsem příležitost sklízet hmotný prospěch jako farmář ve Spojených státech. Ale zisk v podobě hmotného bohatství se vůbec nedá srovnat s radostí, kterou prožívám při duchovní žni. Z odbočky zde v Ekvádoru jsem se dozvěděl, že jsem během své misionářské činnosti rozšířil více než 147 000 časopisů a 18 000 knih. Považuji je za duchovní semena, a mnohá z nich už vyklíčila. Jiná snad ještě v srdci lidí vyklíčí, když si lidé budou tyto publikace číst a poznají pravdu o Království.

Neumím si představit nic lepšího než dělat dále pokroky a vstoupit do Božího nového světa spolu se všemi mými duchovními dětmi a s miliony jiných lidí, kteří se rozhodli sloužit našemu Bohu, Jehovovi. Až přijde konec tohoto ničemného světa, peníze nikoho nezachrání. (Přísloví 11:4; Ezekiel 7:19) Ale ovoce naší duchovní práce bude existovat dál — pokud bude každý z nás dál postupovat ke zralosti.

[Obrázek na straně 24]

Připraven do průkopnické služby v Miles City v Montaně roku 1949

[Obrázek na straně 24]

Při nakupování vody pro náš misionářský domov v roce 1952

[Obrázek na straně 25]

Při kázání v Machale roku 1957

[Obrázek na straně 25]

Od roku 1989, kdy jsem onemocněl, jsem přečetl celou Bibli devatenáctkrát