Vytrvalost přináší pokrok
VYPRÁVÍ JOSÉ MAGLOVSKY
Když mě policista popadl za ruku, ohlížel jsem se po svém otci. Nevěděl jsem totiž, že jeho už na policejní stanici odvezli. Jakmile jsme tam dorazili, policisté zabavili všechny naše publikace včetně Biblí a nakupili je na zemi. Jak to otec viděl, zeptal se: „To házíte na zem i Bible?“ Policejní náčelník se omluvil, zvedl Bible a položil je na stůl.
PROČ jsme se dostali na policejní stanici? Co jsme dělali? Žili jsme snad v ateistickém policejním státě, že nám zabavili i Bible? Máme-li na tyto otázky odpovědět, musíme se vrátit do roku 1925, do doby, kdy jsem ještě nebyl na světě.
V tom roce se můj otec Estefano Maglovsky a moje matka Juliana vystěhovali z tehdejší Jugoslávie do Brazílie a usadili se v São Paulu. Otec byl protestant a matka katolička, ale náboženství je nijak nerozdělovalo. Za deset let se však stalo něco, co je v otázce náboženství přímo sjednotilo. Švagr přinesl tatínkovi barevnou brožuru v maďarštině. Pojednávala o stavu mrtvých. Švagr brožuru dostal jako dárek a požádal tatínka, aby si ji přečetl a řekl mu, co si o tom myslí, zvlášť o části týkající se „pekla“. Tatínek pročítal brožuru celou noc, a druhý den, když se švagr přišel zeptat na jeho názor, kategoricky prohlásil: „Tady se píše pravda!“
Skromné začátky
Publikace byla od svědků Jehovových, a tak je tatínek i švagr začali hledat, aby se dozvěděli více o jejich názorech a naukách. Nakonec svědky našli, a několik členů naší rodiny si s nimi začalo povídat o Bibli. V tomtéž roce, v roce 1935, začalo pravidelné biblické studium v maďarštině, kterého se účastnilo průměrně osm lidí, a od té doby bývala u nás doma biblická studia pravidelně.
V roce 1937 po dvou letech studia Bible byl otec pokřtěn a stal se nadšeným svědkem Jehovovým, účastnil se kazatelské služby dům od domu a sloužil jako jmenovaný služebník a vedoucí studia. Napomáhal při vytváření prvního sboru v São Paulu, ve čtvrti Vila Mariana. Tento sbor byl později přesunut do středu města, a byl znám jako sbor Central. Za deset let byl ve čtvrti Ypiranga vytvořen druhý sbor a otec tam byl jmenován služebníkem sboru. V roce 1954 byl vytvořen třetí sbor ve čtvrti Moinho Velho, kde otec také sloužil jako služebník sboru.
Když byla tato skupina dost pevná, začal pomáhat sousední skupině v São Bernardo do Campo. Díky Jehovovu požehnání a dlouholeté usilovné práci těchto malých skupin svědků nastal obrovský vzrůst. V roce 1994 bylo v celém São Paulu 70 000 zvěstovatelů ve 760 sborech. Je škoda, že se toho otec nedožil. Zemřel v roce 1958, když mu bylo padesát sedm let.
Snažím se následovat otcův příklad
Jednou z vynikajících vlastností mého otce stejně jako jiných zralých křesťanů byla pohostinnost. (Viz 3. Jana 1, 5–8) Díky tomu jsme měli tu výsadu, že jsme hostili bratra Antonia Andrada a jeho manželku a syna, kteří v roce 1936 přijeli do Brazílie ze Spojených států s bratrem a sestrou Yuilleovými. Jako hosté byli u nás doma i dva absolventi biblické školy Strážné věže Gilead Harry Black a Dillard Leathco, kteří byli v roce 1945 posláni do Brazílie jako první misionáři. Pak přijížděli další a další. Pro každého v naší rodině byli tito bratři a sestry stálým zdrojem povzbuzení. Vážil jsem si toho, a chtěl jsem, aby i moje rodina měla z takových návštěv užitek, a proto jsem se snažil napodobovat otcův příklad křesťanské pohostinnosti.
Když tatínek v roce 1935 poznal pravdu, bylo mi sice jen devět let, ale jako nejstarší syn jsem ho začal při teokratické činnosti doprovázet. Všichni jsme s tatínkem chodili na shromáždění do sálu Království, který byl v ústředí svědků Jehovových v São Paulu v ulici Eça de Queiroz číslo 141. Díky tomu, jak mě tatínek vyučoval a vychovával, jsem začal velmi toužit po službě Jehovovi. V roce 1940 jsem se zasvětil Jehovovi a symbolizoval jsem to ponořením do vody v řece Tietê, která protéká středem São Paula; dnes už je velmi znečištěná.
Brzy jsem poznal, co to je být pravidelným zvěstovatelem dobré zprávy — zasévat do druhých lidí poselství pravdy, zalévat ho a vést domácí biblická studia. Když teď vidím tisíce zasvěcených svědků Jehovových v Brazílii, mám velikou radost, protože vím, že mě Jehova použil, abych těmto lidem pomohl poznat pravdu nebo jejich ocenění pro pravdu prohloubit.
Mezi těmi, kterým jsem pomohl, byl Joaquim Melo, s nímž jsem se setkal ve službě dům od domu. Mluvil jsem se třemi jinými muži, kteří sice poslouchali, ale moc je to nezajímalo. Pak jsem si všiml mladíka, který se k nám připojil a pozorně poslouchal. Když jsem viděl, že ho to zajímá, zaměřil jsem se na něho, vydal jsem mu celé svědectví a pozval jsem ho na sborové studium knihy. Na studium sice nepřišel, ale objevil se na škole teokratické služby a od té doby chodil na shromáždění pravidelně. Dělal pěkné pokroky a byl pokřtěn. Později několik let sloužil jako cestující služebník a při tom ho doprovázela jeho manželka.
Pak jsem pomohl Arnaldu Orsimu, s nímž jsem se seznámil v práci. Pravidelně jsem vydával svědectví jednomu spolupracovníkovi a přitom jsem si všiml vousatého mladého muže, který vždycky poslouchal, ale nikdy nic neříkal. Začal jsem tedy mluvit přímo s ním. Byl z rodiny pevných katolíků, ale ptal se na mnoho věcí týkajících se například kouření, sledování pornografických filmů a provozování bojového umění juda. Ukázal jsem mu, co k tomu říká Bible, a k mému radostnému překvapení mě druhý den pozval, abych se díval, jak ničí svou dýmku se zapalovačem a kříž; zničil i pornografické filmy a oholil si vousy. Během několika minut z něj byl jiný člověk! Přestal také s judem a požádal mě, abych s ním každý den studoval Bibli. Jeho manželka a otec mu v tom sice bránili, ale s pomocí bratrů, kteří bydleli blízko něho, dělal pěkné duchovní pokroky. Zakrátko byl pokřtěn a dnes slouží jako sborový starší. Jeho manželka a děti také přijaly pravdu.
Účastním se služby Království
Když mi bylo asi čtrnáct let, začal jsem pracovat pro jednu reklamní agenturu, kde jsem se naučil malovat plakáty. Ukázalo se, že je to velmi užitečné, a několik let jsem byl jediným bratrem v São Paulu, který maloval plakáty a transparenty oznamující veřejné přednášky a sjezdy svědků Jehovových. Skoro třicet let jsem měl výsadu sloužit jako dozorce sjezdového oddělení značení. Vždycky jsem si šetřil dovolenou, abych mohl pracovat na sjezdech. Někdy jsem ve sjezdových sálech i spal, aby byly všechny transparenty včas hotové.
Také jsem měl možnost jezdit s autem se zvukovou aparaturou, které patřilo Společnosti a bylo tehdy úplnou novinkou. Na stolku jsme rozložili biblické publikace a z auta jsme vysílali nahrávky. Lidé vycházeli z domů, aby se podívali, co se děje, a my jsme s nimi mluvili. Jiný prostředek, který jsme při oznamování dobré zprávy využívali, byl přenosný gramofon. Dosud mám desky, které se přehrávaly při nabízení publikací Společnosti. Tímto způsobem se rozšířilo hodně biblické literatury.
Katolická církev tehdy v ulicích São Paula pořádala dlouhá procesí, před kterými často chodili muži zajišťující volnou cestu. Jednu neděli jsme s tatínkem nabízeli na ulici Strážnou věž a Probuďte se! a objevilo se procesí. Tatínek měl na hlavě klobouk, jak bylo jeho zvykem. Jeden z mužů, kteří šli před průvodem, křikl: „Sundej si ten klobouk! Nevidíš, že přichází procesí?“ Když tatínek nesmekl, přišli další muži, tlačili nás k výloze a dělali hluk. Vzbudili tak pozornost strážníka, a ten se přišel podívat, co se děje. Jeden muž ho chytil za ruku, protože s ním chtěl mluvit. „Dejte tu ruku z mojí uniformy pryč!“ nařídil strážník a pleskl toho muže po ruce. Pak se zeptal, co se tady děje. Muž mu vysvětlil, že tatínek nechce smeknout před procesím a ještě dodal: „Já jsem apoštolský římský katolík.“ Strážník překvapivě odpověděl: „Řekl jste, že jste Říman? Tak si jděte zpátky do Říma. Tady jsme v Brazílii.“ Pak se obrátil na nás a zeptal se: „Kdo tu byl dřív?“ Tatínek řekl, že my, a strážník poslal muže pryč a nám řekl, abychom pokračovali ve své práci. Stál vedle nás, dokud celé procesí nepřešlo — a tatínkův klobouk zůstal tam, kde byl!
K takovým příhodám nedocházelo často. Ale když k nim přece došlo, potom zjištění, že existují lidé, kteří věří ve spravedlnost i pro menšiny a kteří nepochlebují katolické církvi, bylo povzbudivé.
Jindy jsem se setkal s dospívajícím mladíkem, který projevil o Bibli zájem a požádal mě, abych příští týden přišel znovu. Když jsem přišel, přivítal mě a pozval mě dál. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se ocitl v hloučku mladých lidí, kteří se mi posmívali a chtěli mě vyprovokovat. Situace se zhoršovala a já jsem cítil, že mě brzy napadnou. Tomu, který mě pozval, jsem řekl, že pokud se mi něco stane, bude za to odpovědný, a že doma vědí, kde jsem. Požádal jsem je, aby mě nechali jít, a oni svolili. Než jsem však odešel, řekl jsem, že kdyby se mnou chtěl někdo z nich mluvit o samotě, rád mu vyhovím. Později jsem se dozvěděl, že to byla nějaká skupina fanatiků, přátel místního kněze, který je k té schůzce navedl. Byl jsem rád, že jsem se z jejich dosahu dostal.
Na začátku byly pokroky v Brazílii samozřejmě pomalé, skoro neznatelné. Byli jsme v počáteční fázi „zasévání“, a neměli jsme moc času na „pěstování“ a „sklizeň“ plodů naší práce. Stále jsme měli na mysli slova apoštola Pavla: „Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh působil vzrůst; takže ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který působí vzrůst.“ (1. Korinťanům 3:6, 7) Když v roce 1945 přijeli první dva absolventi Gileadu, cítili jsme, že nastal čas pro ten dlouho očekávaný vzrůst.
Smělost tváří v tvář odporu
Vzrůst se však neměl obejít bez odporu, zvláště když v Evropě začala druhá světová válka. Byli jsme pronásledováni, protože lidé ani některé úřady nechápali náš neutrální postoj. Když jsme jednou v roce 1940 v centru São Paula chodili po ulicích s plakáty, přišel ke mně zezadu policista, strhl mi plakát a popadl mě za ruku, aby mě odvedl na policejní stanici. Ohlížel jsem se po tatínkovi, ale nikde jsem ho neviděl. Nevěděl jsem, že tatínka a několik bratrů a sester, a také bratra Yuillea, který dohlížel na dílo v Brazílii, už odvezli na policejní stanici. Jak bylo řečeno v prvním odstavci, tam jsem se s tatínkem znovu shledal.
Byl jsem nezletilý, a proto jsem nemohl být zadržen. Zanedlouho mě jeden policista odvedl domů a předal mě matce. Tentýž večer propustili také sestry. Později se policie rozhodla, že propustí všechny bratry — bylo jich deset — kromě bratra Yuillea. Bratři však řekli: „Buď půjdeme všichni, nebo nikdo.“ Policisté byli neoblomní, a tak všichni společně strávili noc v chladné místnosti na betonové podlaze. Druhý den byli všichni propuštěni. Bratři byli za vydávání svědectví s plakáty uvězněni několikrát. Transparenty ohlašovaly veřejnou přednášku Fašismus, nebo svoboda a stejnojmennou brožuru, a některé úřady to pochopily tak, že jsme pro fašismus, což přirozeně vedlo k nedorozuměním.
Mladí bratři měli problémy také s povinnou vojenskou službou. Já jsem byl v roce 1948 uvězněn kvůli vojenské službě jako první v Brazílii. Úřady prostě nevěděly, co se mnou mají dělat. Převezli mě do kasáren v Caçapava, kde jsem měl za úkol sázet na zahradě zeleninu a starat se o ni, a uklízet místnost, ve které důstojníci šermovali. Měl jsem mnoho příležitostí k vydávání svědectví a mohl jsem rozšiřovat literaturu. Velící důstojník byl první, komu jsem dal knihu Děti od naší Společnosti. Později mě dokonce určili, abych přednášel náboženství třiceti nebo čtyřiceti vojákům, kteří nemohli cvičit a museli být uvnitř. Asi po deseti měsících vězení jsem se dostal před soud a byl jsem propuštěn. Byl jsem vděčný Jehovovi, že mi dal sílu, abych vydržel hrozby, ponižování a výsměch některých mužů.
Věrný a oddaný pomocník
Dne 2. června 1951 jsem se oženil s Barbarou a od té doby pro mě byla oddaným a věrným společníkem při výuce a výchově našich dětí, jež jsme vedli „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Efezanům 6:4) Čtyři z našich pěti dětí na různých místech slouží Jehovovi. Doufáme, že spolu s námi vytrvají v pravdě a tak přispějí k pokroku organizace a díla, které vykonáváme. Všichni členové naší rodiny na připojené fotografii až na tu nejmladší — holčičku v náručí — jsou oddanými služebníky Jehovy. Čtyři z nich jsou staršími a dva z těchto starších jsou také pravidelnými průkopníky, a to dokazuje, jak pravdivá jsou slova z knihy Přísloví 17:6: „Korunou starců jsou vnukové a krásou synů jsou jejich otcové.“
Teď mi je šedesát osm let a zdraví nemám nejlepší. V roce 1991 jsem podstoupil operaci triple-bypass a potom angioplastiku. Jsem ale rád, že mohu dále sloužit jako předsedající dozorce sboru v São Bernardo do Campo a jít tak ve stopách svého otce, který byl jedním z prvních, kdo tu dílo zahajovali. Naše generace je skutečně jedinečná — má totiž neopakovatelnou výsadu, že může oznamovat založení Jehovova mesiášského Království. Nesmíme tedy nikdy zapomenout, co napsal Pavel Timoteovi: „Ty však . . . konej dílo evangelisty, plně dovrš svou službu.“ (2. Timoteovi 4:5)
[Obrázek na straně 23]
Moji rodiče, Estefano a Juliana Maglovsky
[Obrázek na straně 26]
José a Barbara se členy své rodiny zasvěcených služebníků Jehovy