Otázky čtenářů

Stranil Bůh někomu, když v prvním století vybral vedoucí sbor z mužů, kteří byli všichni stejné rasy a pocházeli ze stejného národa — ze Židů?

Ne, jistě nikomu nestranil. Všichni, kdo byli Ježíšem povoláni, aby se stali jeho prvními učedníky, byli Židé. O letnicích roku 33 n. l. byli Židé a obřezaní proselyté mezi prvními křesťany, kteří byli pomazáni svatým duchem, a tak se stali způsobilými k tomu, aby s Kristem vládli v nebesích. Teprve později k nim byli připojeni Samaritáni a neobřezaní pohanští konvertité. Je tedy pochopitelné, že vedoucí sbor se v té době skládal pouze ze Židů, z ‚apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě‘, jak uvádějí Skutky 15:2. Byli to muži, kteří do větší hloubky rozuměli Písmu a měli s pravým uctíváním Boha mnohaleté zkušenosti. Měli také více času na to, aby se z nich stali zralí křesťanští starší. (Srovnej Římanům 3:1, 2.)

Když se shromáždil vedoucí sbor, jak se o tom píše ve Skutcích v patnácté kapitole, byli už křesťany mnozí bývalí pohané. Byli mezi nimi lidé z Afriky, z Evropy i z jiných oblastí. Přesto není žádný záznam o tom, že by byl někdo z těchto lidí připojen k vedoucímu sboru, aby bylo křesťanství přitažlivější pro Nežidy. Tito nově obrácení křesťané z pohanů byli rovnoprávnými členy ‚Božího Izraele‘, ale uznávali zralost a větší zkušenosti takových židovských křesťanů, jakými byli apoštolové, kteří tehdy tvořili vedoucí sbor. (Galaťanům 6:16) Ve Skutcích 1:21, 22 si všimněte, jak si takových zkušeností cenili. (Hebrejcům 2:3; 2. Petra 1:18; 1. Jana 1:1–3)

Bůh po staletí jednal zvláštním způsobem s izraelským národem, z něhož si Ježíš vybral své apoštoly. To, že nebyli povoláni žádní apoštolové z Jižní Ameriky, z Afriky nebo z Dálného východu, nebyla chyba ani nespravedlnost. Časem budou mít muži i ženy z těchto míst příležitost získat daleko větší výsady v porovnání s výsadou být na zemi apoštolem, být členem vedoucího sboru v prvním století nebo mít jakékoli jiné postavení mezi dnešním Božím lidem. (Galaťanům 3:27–29)

Jeden apoštol byl inspirován, aby prohlásil: „Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:34, 35) Ano, užitek z Kristova výkupného mohou mít všichni — není tu žádná stranickost. A do nebeského Království i do velkého zástupu, který bude žít věčně na zemi, se dostanou jednotlivci ze všech kmenů a jazyků a národů.

Mnozí lidé jsou přecitlivělí na vše, co se týká rasy, jazyka nebo národnostního původu. To je patrné ze Skutků 6:1, kde čteme, že řecky mluvící křesťané reptali proti svým duchovním bratrům, kteří mluvili hebrejsky. Možná jsme byli vychováni tak, že reagujeme přecitlivěle, pokud jde o rasu, jazyk, národnost či pohlaví. Nebo se v nás takový postoj vyvinul časem. Je to možné, a proto bychom se rozhodně měli snažit, abychom své pocity a jednání upravili podle toho, jak se na tyto věci dívá Bůh. Před Bohem jsou si totiž všichni lidé rovni bez ohledu na to, jak vypadají. Když Bůh nechal zapsat, jaké požadavky musí splňovat starší a služební pomocníci, vůbec se nezmínil o rase nebo o národnostním původu. Ne, zaměřil se na duchovní způsobilost těch, kdo by takto mohli sloužit. Dnes to platí o místních starších, o cestujících dozorcích a o personálu odboček, stejně jako to platilo v prvním století o vedoucím sboru.